Minulý týden předstoupil ve věci Mostecké uhelná před soudní tribunál ve švýcarské Bellinzoně Antonín Koláček. S odkazem na „psychofyzické stažení ve svém břiše“ však k privatizaci MUS odmítl říci cokoli bližšího. Je to škoda. Myslí-li své mecenášské a buddhistické projekty vážně, vypovídat by rozhodně měl.
Buddhistický „svatý“ Maitrea
Antonín Koláček po ochodu ze světa uhelného byznysu založil akciovou společnost Maitrea, které v průběhu let dal do vínku základní jmění ve výši 1,6 miliardy korun. Mají-li tyto peníze skutečně pomáhat obnovovat „ducha, duši i tělo“, je to částka opravdu úctyhodná a dá se s ní dokázat mnoho.
Postava „světce“ zvaná Maitrea (Maitreya), se objevuje pod různými jmény prakticky ve všech dnes existujících formách buddhismu. Jedná se o bódhisttavu, tedy bytost, která dosáhla osvícení a má možnost zcela se vyvázat z útrpného koloběhu zrození, stárnutí a umírání, ale ze soucitu s ostatními bytostmi se stále na tento svět vrací, aby šířením Buddhova učení přivedla k osvícení i nás všechny bytosti ostatní. Konkrétně Maitrea by se dle proroctví měl na zemi objevit a šířit nauku jako pokračovatel Buddhy Šákjamuniho, až na Zemi nastane doba velkého temna, kdy bude původní Buddhovo učení již zcela zapomenuto a lidstvo bude v totálním úpadku.
Pokud by buddhista Koláček pravdivě rozkryl privatizaci MUS, nejspíš by tím nepřinesl osvícení všem živým bytostem, jistou společenskou katarzi však určitěBuddhovo učení sice v Čechách zcela zapomenuto není, slovo „temnota“ ale náladu ve společnosti vystihuje excelentně. Jedním z jejích projevů je celospolečensky rozšířená nekonečná skepse vůči čemukoli, kde byl přerozdělován původně náš „společný“, socialistický majetek. Vznesená podezření okolo privatizace MUS tak nejsou jediným, ale určitě dobrým příkladem. Případ MUS je navíc jedním z mála, kdy díky důsledné práci švýcarských orgánů je šance přesně uchopit a zmapovat, jakým zázračným způsobem probíhal převod státního majetku, že ve finále ze skupiny zaměstnanců státní firmy vygeneroval její majitele.
Pokud by buddhista Koláček pravdivě rozkryl, jak privatizace MUS probíhala, nejspíš by tím nepřinesl osvícení všem živým bytostem, jistou společenskou katarzi však určitě.
Mecenášství Robina Hooda?
Koláčkův de facto „kolega“ mezi šiřiteli buddhismu na Západě, japonský zenový učitel Šunrjú Suzuki, mimo jiné ke svým americkým studentům pronesl: „Následuj svými činy Buddhu a ocitneš se ve světě buddhů. Napodobuj svým chováním Goemona Išikawu a vstoupíš do světa zlodějů.“
Obrovitý lupič Išikawa Goemon však není v Japonsku archetypem záporného hrdiny, jak by se z citátu mohlo zdát. Překvapivě, jeho legendární obraz by se dal spíše připodobnit k jakémusi japonskému Jánošíkovi. Bohatým bral a chudým dával. Pověsti o něm inspirovaly řadu her divadla kabuki, scénu žánru anime a počítačové hry pak tento „tragický hrdina“ ovlivňuje dodnes.
Goemonovi přisuzované činy se tehdejší feudální vládě nezamlouvaly. Podle legendy byl pro výstrahu i se svým synem zaživa uvařen. Výjev znázorňující obřího Goemona, jak stojí po pás v nádobě s ohřívající se vodou, zatímco v obrovských rukách se nad hlavou snaží chránit svého maličkého synka, patří ke známým dílům japonského dřevořezu. Přestože je na obraze vyjeven konec zloděje a atentátníka, dojemná snaha chránit malé dítě dává zločinci bolestně lidský rozměr.
Sice menší, nicméně podobnou magickou moc polidštění, má i mecenášství, filantropie, charita. Vzdát se zásadní části svým umem poctivě nabytého jmění ve prospěch druhých je projevem opravdového altruismu a takové jednání zasluhuje respekt i úctu. Psychicky, a chcete-li i karmicky, přitom vzniká silný vztah mezi dárcem a obdarovaným. Obdarovaný s pokorou přijímá dar, přičemž na oplátku dává dárci příležitost obdarovat – tedy z pohledu buddhismu vykonat pozitivní čin. Rozvoj kultury, umění ale i duchovních disciplín na mecenáších stál odedávna, přičemž následně díky nim kultivoval celou společnost. Mecenášství v tomto směru opravdu zasluhuje uznání.
Lze konat dobro prostřednictvím nejasně získaných prostředků? Očišťuje dobrý účel následného použití problematicky získané peníze?Koláček, logicky nejspíše z prostředků získaných i z prodeje MUS, významně podporuje mimo jiné region České Švýcarsko nebo třeba alternativní mateřskou školku. S veškerým respektem – je to úctyhodná aktivita. Zde se ale dostáváme na to nejhlubší jádro problému: Lze konat dobro prostřednictvím nejasně získaných prostředků? Očišťuje dobrý účel následného použití problematicky získané peníze? Anebo zcela jednoduše, mimo kauzu MUS: Byl by bídák Calvera ze Sedmi statečných lepším člověkem, kdyby se občas oholil, zašel do kostela a z části lupu podporoval třeba místní sirotčinec? Nebo je toto chování naopak násobně horší, neboť společensky zhoubné prezentuje jako ušlechtilé?
Druhé zmatení jazyků?
Již před dvěma a půl tisícem let Konfucius tvrdil, že „veškerý zmatek pod Nebesy vzniká, protože věci se nenazývají pravými jmény“. Chudák Konfucius dnes slouží čínským komunistům. Co ale platí u nás? Tedy v zemi, kde si například donedávna kasina a herny zakládaly vlastní občanská sdružení, aby si přes ně mohly zpětně vyplácet povinné odvody na společensky prospěšné účely?
S naším postupným, avšak trvalým odklonem od křesťanství a s ním spojených morálních apelů vzniklo bolestně nepřehlédnutelné vakuum. Taktéž 40 let socialistické intelektuální masáže sice pomohlo vygenerovat fenomény typu Havla, Jirouse či Kryla, na majoritní společnosti se ale podepsalo totální devastací. Divoký konec socialismu a příchod svobody, s nekonečnou plejádou více i méně známých kauz a zázračně bohatnoucích politiků pak byl přirozeným završením téhle vývojové etapy. Jak na tom ale dnes opravdu jsme? Lze brát dobro a zlo u kontinuálně navazujících činů v absolutních hodnotách a poměřovat, co převáží? Ukradnu-li milion, investuji-li jej na burze, vydělám miliony tři, ten první vrátím a z druhého dám 200 tisíc na charitu, budu pro společnost zloděj, nebo společensky odpovědný milionář?
Tohle vakuum asi vnímáme každý s jinou mírou intenzity, každý se ho snažíme něčím jiným zaplnit. Někteří hledáme inspiraci a odpovědi také u východních filozofií a náboženství, o kterých věříme, že nám mohou pomoci nahlédnout pravou podstatu věcí.
Buddhismus před soudem
Antonín Koláček na svém zaujetí buddhismem a spiritualitou staví svůj „post-uhelný“ mediální obraz. O svém spirituálním ukotvení obšírně informoval i švýcarský soudní tribunál. S odvoláním na své vnitřní pocity však odmítá výpověď. Je to ohromná škoda. Je zejména v jeho vlastním zájmu, aby alespoň teď věci dostaly pravá jména. Přitom to je tak snadné. Základem Buddhou položené nauky je takzvaná „Vznešená osmidílná stezka“. Její následování postupně adepta vyvádí z nekončícího utrpení. Dvěma základními díly této stezky jsou „správná mluva“ a „správný způsob obživy“. Zejména „správná mluva“, tedy říkání pouze věcí pravdivých, by Koláčkovi u soudu mohla pomoci. Jednak by se mohl sám v sobě zorientovat, a také by se mu mohlo ulevit od oněch nepříjemných pocitů okolo žaludku.
„Jakmile ale začneš obelhávat sám sebe, je to konec. Na to už není žádná medicína.“Uhlobaron Koláček nechť klidně mlčí, tak jako zbytek jeho kolegů. Buddhista a šaman Koláček by ale rozhodně mluvit měl. Který z těchto dvou Koláčků nakonec sám nad sebou zvítězí, se dozvíme možná už v pondělí, kdy hodlá soudu předat svoji výpověď v písemné formě. Je to jen a jen Koláčkova volba. Pokud mu nejde jenom o peníze, je jeho rozhodování o to těžší a jeho snaha ve svém nitru hledat odpovědi na otázky po smyslu své existence je sympatická.
Proto snad na závěr ještě jednou, speciálně do Švýcarska, zenový buddhista Suzuki: „Pokud tě obelže někdo druhý, otřepeš se rychle a ani škody nebudou nijak strašlivé. Jakmile ale začneš obelhávat sám sebe, je to konec. Na to už není žádná medicína.“