Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Uctěme sovětské vojáky. Osvobodili nás

  9:07
Osvobodila Československo v roce 1945 Rudá armáda, nebo šlo o začátek druhé okupace? Otázka v Česku objevila v souvislosti s květnovou návštěvou prezidenta Miloše Zemana v Moskvě. Historik Jan Němeček se v rozhovoru pro LN ohrazuje proti ahistorickému přístupu ke konci druhé světové války.

Sovětští vojáci procházející ruinami Kyjeva. foto: WikipediaReprofoto

Tvrzení, že nás Rudá armáda v roce 1945 násilně okupovala, špiní památku československých občanů, kteří položili život za svobodu své vlasti, říká v rozhovoru historik Jan Němeček.

ČESKÁ POZICE: V poslední době se lze tu a tam dočíst o tom, že v roce 1945 nedošlo k „osvobození“, ale že šlo o začátek druhé okupace, té sovětské. V takovém duchu nedávno hovořil například Adrian Portmann pro časopis Týden (A. Portmann se poté, co tento rozhovor vyšel v Lidových novinách, ozval redakci, že novinář Týdne jeho slova překroutil, a že na tuto skutečnost upozorňoval Týden okamžitě po publikování dotyčného článku, pozn. red.). Co si o těchto úvahách myslíte?

NĚMEČEK: Zmíněná teze by mě tolik nemrzela, kdyby zazněla z úst nepoučeného novináře. Odbyl bych ji poukazem na to, aby si přečetl příslušnou literaturu a seznámil se s dokumenty. Mrzí mě z úst vědce, historika. Jako člověka, který vydal spolu s kolegy 23 velkých svazků edicí dokumentů k našim dějinám první poloviny 20. století, se mě dotýkají slova, že čeští historici nejsou příliš ochotni dlouhodobě pracovat s historickými prameny.

Věřím, že kolega Portmann své názory na vědeckém poli blíže vysvětlí, zejména pak právě ta slova, „že to nebylo jen osvobození, že šlo zároveň i o násilnou okupaci“. Ta slova neodpovídají historické situaci Československa na jaře 1945 (pokud nejsou tyto názory brány optikou československých Němců, kteří spojili svůj osud s osudem nacistického Německa).

ČESKÁ POZICE: Portmannův názor není ojedinělý. 

Jakýkoli pobyt tak velkých vojenských formací na území cizího státu, a nejen těch sovětských, ale třeba i amerických vojsk, přinášel v historii pro civilní obyvatelstvo vždy spíše problémy než výhody.

NĚMEČEK: Jistě, nejde o ojedinělý názor, třeba Tomáš Klvaňa jej přebil ještě silnějším kalibrem. Podle něj nešlo o žádné osvobození, Rudá armáda prý Československo dobyla. Na kom ho ale dobyla? Na nacistickém Německu? Pak tedy autor přijímá tezi, že Československo nebylo okupovaným státem, ale že se dobrovolně stalo součástí Německé říše. To považuji za naprosto ahistorickou formulaci, která špiní památku všech československých občanů, kteří položili život za svobodu své vlasti. Takové ideologizující pojetí historie přináší pokřivený obraz událostí spojených s 2. světovou válkou.

ČESKÁ POZICE: Připouštíte, že ti, kdo tyto teze zastávají, mají racionální argumenty? Portmann mluví například o některých aspektech chování vojáků Rudé armády na našem území, o znásilňování atd.

NĚMEČEK: Jakýkoli pobyt tak velkých vojenských formací na území cizího státu, a nejen těch sovětských, ale třeba i amerických vojsk, přinášel v historii pro civilní obyvatelstvo vždy spíše problémy než výhody. Tím spíš, že prostí vojáci Rudé armády, zejména její druhosledové jednotky, se leckdy příliš neorientovali, do jaké oblasti právě přicházejí, zda je to země nepřátelská, nebo spojenecká. Navíc když v některých oblastech Československa byla značná míra německy mluvícího osídlení. A neměli bychom zapomínat ještě na jednu věc: Mnozí z nich měli za sebou válečnou cestu od Moskvy a Stalingradu, a to za těch nejtěžších podmínek, jaké si dovedeme představit.

ČESKÁ POZICE: Ale je přece pravda, že taková témata, jakým je třeba znásilňování, stojí na okraji zájmu historiků. Proč?

NĚMEČEK: Protože historici jsou (na rozdíl od publicistů, kterým stačí několik svědectví) závislí na pramenné základně. A ta je například pro tuto věc velmi úzká a nelze z ní ani rámcově vyvodit, v jakých číslech se v této oblasti pohybujeme. Pro většinu znásilněných žen to bylo životní trauma, o kterém nechtěly mluvit. V podstatě je omezena na úzké spektrum ústních svědectví a na ty případy (opět velmi omezené), které se staly předmětem vyšetřování. Na tomto základě tak můžeme pouze říci, že šlo o jev, který je typický pro všechna území, na kterých Rudá armáda působila (a nejen ona, viz knihu Mary L. Robertsové Válka a chtíč. Sex a američtí vojáci za II. světové války ve Francii, která vyvolala velký ohlas).

Místo komplexního výzkumu dějin okupace a rezistence se však řeší problémy této doby nahodile, často podle módního zájmu.

Druhá světová válka však byla strašný konflikt s hrůzami, jaké svět do té doby nepoznal. A které zdaleka ještě nejsou úplně popsány. Místo komplexního výzkumu dějin okupace a rezistence se však řeší problémy této doby nahodile, často podle módního zájmu. Vždyť co víme o desítkách a stovkách koncentračních, zajateckých, pracovních a dalších nacistických táborů a jejich pobočkách na území protektorátu? Poslední a v zásadě jediná přehledná práce na toto téma vyšla na sklonku 60. let 20. století. Proč nediskutujeme o německých masakrech, které nejnověji popsal Jiří Padevět ve svém Krvavém finále?

ČESKÁ POZICE: Kdyby otázka stála takto: Chovala se sovětská vojska „okupantsky“?

NĚMEČEK: Je otázkou, co myslíme pod pojmem okupantského chování. Ona to totiž není jen otázka chování se k obyvatelstvu, mnohem větším problémem byla otázka tzv. kořisti, tedy nepřátelského majetku, který Sovětský svaz měl právo na československém území zabavit. Mělo jít o podniky, které byly vybudovány či byly ve vlastnictví říšskoněmeckých či maďarských fyzických a právnických osob.

V praxi se však ukázalo, že sovětské vojenské orgány příliš nerozlišovaly mezi československým a nepřátelským majetkem (problémem se ukázal být i nacisty arizovaný majetek židovského původu) a z Československa bylo vyvezeno i dost majetku, na který sovětská strana neměla podle československo-sovětské dohody o způsobu použití sovětské válečné kořisti na československém území z 31. března 1945 nárok. V této souvislosti by nebylo od věci provést komparativní výzkum mezi jednotlivými zeměmi, které byly osvobozeny Rudou armádou.

ČESKÁ POZICE: Hned po příchodu Rudé armády na československé území bylo, tuším, že orgány NKVD, odvlečeno dost lidí z Československa do SSSR - nelze ani na tento akt nahlížet prizmatem okupace?

NĚMEČEK: Nemyslím si to. Je nutné si povšimnout, jaké spektrum osob bylo odvlečeno. Především to byli sovětští občané, kteří za války vstoupili do řad Ruské osvobozenecké armády, jejímž jednotkám se nepodařilo dostat do amerického pásma, byli zajati, zčásti postříleni, zčásti odvezeni do SSSR.

Sovětské vojenské orgány příliš nerozlišovaly mezi československým a nepřátelským majetkem.

Pak sem patří ti, které chtěly orgány NKVD využít zpravodajsky (klasickým příkladem jsou příslušníci gestapa). Terčem pozornosti sovětských orgánů byly i osoby, které nalezly v meziválečném Československu útočiště po nástupu nového režimu v Rusku (například generál Sergej Vojcechovskij). Čili šlo o osoby, na kterých sovětská strana měla velký zájem.

Díky soustavnému výzkumu Mečislava Boráka však jsme dnes schopni dát odpovědi na tyto otázky, byť se výzkum potýká s přesným určením počtů. Nešlo o československé specifikum, podobné metody uplatňovala sovětská správa na všech územích, kterými prošla, odvlékání se týkalo vedle Němců i Poláků, občanů SSSR, Maďarů, Italů a také Čechů a Slováků. Většina z nich s určením na práci v SSSR. Jisté je, že vedle členů nacistických organizací, Hlinkových gard, konfidentů apod. byli do SSSR odvlečeni i někteří antifašisté či příslušníci československé armády.

ČESKÁ POZICE: Je ještě jedna společensky rozšířenější teze o „druhé okupaci“, ta zní, že „druhá okupace“ začala rokem 1948, únorem. Operování s rokem 1945 je jen jejím protažením. Jak vlastně chápete pojem okupace?

V únoru 1948 nevstoupila sovětská vojska na československé území, šlo o vnitropolitickou záležitost Československa.

NĚMEČEK: Tím pojmem rozumím obsazení a ovládání území jedné válčící strany nepřítelem. V únoru 1948 nevstoupila sovětská vojska na československé území, šlo o vnitropolitickou záležitost Československa.

ČESKÁ POZICE: Sovětský svaz ale přece při těch událostech hrál nezanedbatelnou roli.

NĚMEČEK: Ano, sehrál významnou roli. Rudá armáda ale odešla spolu s americkou armádou z ČSR koncem roku 1945. Okupací rozumíme 21. srpen 1968, kdy Československo okupovala sovětská vojska spolu s vojsky dalších zemí Varšavské smlouvy.

ČESKÁ POZICE: Jak byste se vypořádal, na základě typu argumentace, který užíváte, s otázkou „druhé okupace“ v případě Polska ze strany Sovětského svazu?

NĚMEČEK: Polsko vnímá tento problém odlišně. Pro Poláky to skutečně byla druhá okupace. Rudá armáda se už z Polska (na rozdíl od Československa) nestáhla a spolu s NKVD pomáhala prosovětské vládě ve Varšavě v sovětizaci Polska a likvidaci odpůrců komunistů, zvláště příslušníků odboje spojeného s polskou vládou v Londýně. Proto také 8. květen Poláci nijak neslaví, tento den není v Polsku státním svátkem.

ČESKÁ POZICE: Když říkáte, že Polsko vnímá tento problém odlišně, jak ho vnímáte vy?

Polsko má s Ruskem, respektive se Sovětským svazem diametrálně odlišnou historickou zkušenost než Československo.

NĚMEČEK: Jako český historik mohu říci, že odlišný postoj svých polských kolegů chápu. Polsko má s Ruskem, respektive se Sovětským svazem diametrálně odlišnou historickou zkušenost, vyplývající z polských národních dějin, z polsko-ruského (sovětského) stýkání a potýkání. Z toho ovšem vyplývají diference v pohledu na události spojené s osvobozením v roce 1945.

ČESKÁ POZICE: Jedna aktuálnější otázka, která ale z předchozího vyvěrá: Miloš Zeman pojede do Moskvy na oslavy ukončení války, měl by jet?

NĚMEČEK: Český prezident jede do Moskvy jako zástupce státu, který byl za druhé světové války okupován cizí mocností a který byl Sovětským svazem z valné části osvobozen. Myslím, že je nešťastné, když současné události na Ukrajině tento fakt v očích mnohých lidí devalvují. Kdyby chtěl jet v této souvislosti do Londýna či Washingtonu, určitě by nebylo řečeno proti takové cestě ani slovo. Nesmíme zapomínat, že při osvobozování Československa padlo na 140 000 sovětských vojáků a dalších více než 400 000 jich bylo zraněno. A těm musí patřit naše úcta a vděk.

Jan Němeček

  • historik, narozen 1963
  • je docentem (habilitace na Filozofické fakultě UK v Praze rok 2009)
  • pracuje jako vedoucí oddělení dějin 20. století Historického ústavu AV ČR a přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice
  • zabývá se politickými dějinami 20. století (mezinárodní situace a druhá světová válka, protinacistický a protifašistický odboj)