Lidovky.cz

Učit se o totalitě zážitkovou hrou aneb Labyrint světa a ráj srdce

Letní akademie Discover 2019 foto: Foto Discover

Namísto poukazování na zločiny komunismu nebo na aspekty ukazující nefunkčnost bývalého systému, nechal organizátorský tým Letní akademie Discover 2019 své studenty zahrát zážitkovou hru o životě v totalitním režimu, aby prožili jeho každodennost. Píše jeden z organizátorů Martin Hájek.
  10:42

Existuje mnoho způsobů, jak učit o totalitě. Nejčastější se připomínají zločiny režimu, ať se to týká komunismu obecně nebo v českém prostředí gulagů, Milady Horákové, kolektivizace zemědělství, okupace Československa a následné normalizace, hladomoru na Ukrajině ve třicátých letech 20. století, kulturní revoluce v Číně, případně pána s igelitkou před kolonou tanků a s tím souvisejícím masakrem na náměstí Nebeského klidu.

„Nikdy jsem si neuvědomila, jak těžké může být nejít s režimem. Když jsem poprvé jako studentka dostala nabídku spolupráce s tajnou policií, okamžitě jsem ji odmítla. Ale když jsem za pár let byla v dluzích a starala se sama o dítě, bylo v tu chvíli hrozně těžké odmítnout nabídku, která mě mohla dostat z mých problémů.“ To je jeden z příběhů studentů, kteří si zahráli zážitkovou hru o životě v totalitním režimu na Letní akademii Discover.

Jak mluvit o svobodě

Pro mne osobně a organizátorský tým, jehož jsem součástí, se toto téma v minulých dvou letech kvůli několika výročím stalo jedním z důležitých bodů našeho programu. Když jsme v létě 2018 připravovali připomínku 50 let od okupace Československa, měli jsme možnost každého z našich studentů dostat do momentu před 50 lety, kdy bez jakéhokoli oznámení programu uslyšeli první zprávy popisující vpád zahraničních armád, vývoj situace minutu po minutě.

Jak říct středoškolákům něco nového k tomu, co se učí na střední škole a neopakovat se? Jak mluvit o svobodě k někomu, kdo nikdy nezažil totalitu?

Podařilo se nám vytvořit atmosféru a ukázat, co se stalo, a jak se v jednom historickém momentě změnil průběh nejen našich dějin, ale celé Evropy. Koneckonců podle britského historika Tonyho Judta (1948–2010) zemřel duch komunismu v srpnu 1968 v Praze, jen trvalo dalších 20 let, než byla odklizena jeho mrtvola.

Loni jsme se rozhodli navázat a připravit program k připomínce sametové revoluce, ale narazili jsme na dva problémy: Za prvé, jak říct středoškolákům něco nového k tomu, co se učí na střední škole a neopakovat se? A druhý, ještě důležitější aspekt: Jak mluvit o svobodě k někomu, kdo nikdy nezažil totalitu?

Svoboda je pro ně stejně jako pro mne, dítě sametové revoluce, zvláštní termín. Často o něm slyšíme, možná až příliš, ale těžko si za ním představujeme něco konkrétního. Slova svoboda a demokracie jsou pro nás jako voda a vzduch, životní samozřejmost, jejíž cenu si začneme uvědomovat, až pociťujeme její nedostatek.

Nádech socialistického realismu

Abychom neříkali známá fakta a nesklouzli do frází, rozhodli jsme se jít pro nás zcela novou cestou – namísto poukazování na zločiny komunismu, nebo na aspekty ukazující nefunkčnost bývalého systému, který oproti Západu pokulhával téměř ve všech směrech, jsme nechali své studenty zažít každodenní život v totalitě.

Totalitní režim je položen jako vrstva naroubovaná na fungující svět – komunismus ve hře není nepřítelem, ale stylizací. vše má nádech socialistického realismu. Až na ukryté místo, jež musejí hráči objevit sami, a kde mohou číst zakázanou poezii, poslouchat západní hudbu a studovat demokracii — underground.

Inspirovali jsme se zážitkovou hrou Labyrint světa a ráj srdce vytvořenou u nás nejznámější organizací zážitkové pedagogiky, Prázdninovou školou Lipnice. Ve hře inspirované Komenského dílem prožije každý hráč celý život, od narození do smrti, a určuje si cíle – jestli bude studovat, kde bude pracovat, nebo zda stráví celý život v hospodě.

Nemalou část jeho života ale ovlivňuje Osud, který ho celou hru doprovází. Určí, jaký je jeho původ, fyzické hendikepy, k jakým přijde nemocem, jaké se mu stanou náhody, jestli najde balík peněz, nebo mu vyhoří byt, bude-li mít dítě, a kdy a z jakého důvodu jeho hra končí.

Totalitní režim je položen jako vrstva naroubovaná na fungující svět – komunismus ve hře není nepřítelem, ale stylizací. Obecního policistu nahradil člen veřejné bezpečnosti a vedle něho slouží dva agenti tajné policie. Kromě vysoké školy lze vystudovat Vysokou školu marxismu-leninismu, horníci pracují v dole Anna Proletářka a vše má nádech socialistického realismu. Až na ukryté místo, jež musejí hráči objevit sami, a kde mohou číst zakázanou poezii, poslouchat západní hudbu a studovat demokracii — underground.

Podstata hry

Pravidla hry nejsou složitá. Každý hraje sám za sebe, určuje si cíl, kterého chce dosáhnout — a volí prostředky, jež použije. Podstata hry tkví v tom, že každé rozhodnutí hráče má dopad. Může ve škole počítat náročné rovnice, nebo se namísto toho naučí nazpaměť vybranou část Komunistického manifestu a vystuduje rychleji a snadněji.

Každý hraje sám za sebe, určuje si cíl, kterého chce dosáhnout — a volí prostředky, jež použije. Podstata hry tkví v tom, že každé rozhodnutí hráče má dopad. Může ve škole počítat náročné rovnice, nebo se namísto toho naučí nazpaměť vybranou část Komunistického manifestu a vystuduje rychleji a snadněji.

Pokud chce snadný život, může spolupracovat s tajnou policií, udávat lidi, postavit si dům a jezdit na dovolenou, zatímco hráči, které udal, jsou zavření u výslechu. Nebo si může vybrat opačnou cestu a místo podpisu ve svazcích tajné policie bude podepsaný pod Chartou 77 a rozloučí se s nadějemi na pohodlný život.

Původní hra zprostředkovává zkušenost konečnosti života, vrtkavosti osudu vůči snaze vést život podle svého přesvědčení a dát mu nějakou hodnotu. Totalita jí přidala uvědomění si hodnoty svobody a spravedlnosti v životě, a to skrze jejich absenci. Ne každý byl perzekvován, části hráčů systém pomáhal, druhé přitěžoval. Někdo nemohl studovat vůbec, jiný mohl vykonávat prestižnější práce bez studia a usilovnost práce nezajišťovala adekvátní odměnu.

Nebyl to jen systém, který byl nespravedlivý, ale celý život. Hráči s cukrovkou museli pravidelně navštěvovat nemocnici, zatímco ti, co prodělali v dětství obrnu, nemohli později manuálně pracovat. Některým se narodilo dítě do manželského páru, jiní se o ně museli starat sami, a někteří ho mít vůbec nemohli. Nemoci si nevybíraly, protože Osudu ani přes značnou snahu nešlo utíkat do nekonečna.

Desetiletí života

Hra probíhala v pravidelných fázích na dvou místech – v místnosti pro hru nazvané ráj srdce, kde se každý hráč narodil a zjistil, jaký je jeho původ, případně fyzický hendikep,a potom vlabyrintu světa, herní ploše, kde se odehrával jeho život. Každých zhruba 20 minut hráči prožili jedno desetiletí svého života — od dítěte, které si svět jen prohlíží a objevuje, ale ještě se do něj nemůže zapojit, k dospělosti a produktivní části života, kdy má možnost studovat a pracovat, až po odpočinek v důchodu.

Každých zhruba 20 minut hráči prožili jedno desetiletí svého života — od dítěte, které si svět jen prohlíží a objevuje, ale ještě se do něj nemůže zapojit, k dospělosti a produktivní části života, kdy má možnost studovat a pracovat, až po odpočinek v důchodu

Po každém desetiletí se každý odebral zpět do ráje srdce, kde mohl reflektovat desetiletí svého života, a zjistil, co se bude odehrávat další desetiletí. Ve 30 letech většina hráčů například dostala dítě — velké poleno dřeva, které museli pojmenovat, zaplatit za výbavu pro miminko, a následujících 20 let se o ně starat, aniž by ho mohli na okamžik odložit.

Každý měl v ráji srdce pravidelnou nepříjemnou povinnost – jakmile mohl vydělávat, musel platit pravidelný „nájem“, alespoň dokud si nepořídil dům. Po padesátce začaly přibývat nemoci a první hráči odcházeli ze hry. V posledním desetiletí hry, v 60 letech, se všichni hráči dostali do důchodu. Mohli si užívat podle svých finančních a zdravotních možností, pracovat už nemohli, a navíc neplatili nájem.

Součást frašky

Ve hře nás asi nejvíc překvapilo, že se velká část hráčů rozhodla jít jednou z krajních cest – od začátku byli vidět prospěcháři, kteří se snažili získat co nejvíc spoluprací s režimem. Vystudovali školu marxismu-leninismu, spolupracovali s velmi aktivní tajnou policií a za udání získávali výhody, ať dovolenou zdarma, nebo vlastní dům.

Zřejmě nikdo nehlásal komunistická hesla se zápalem pro sociální spravedlnost, ale jako součást frašky, které se účastní. Byl to jeden ze způsobů, jak si hru užít.

Nedělali to ze zlé vůle, ale bylo to snadné, lákavé a pro spoustu hráčů zábava, vyzkoušet si takovou roli, aniž by příliš mysleli na to, jestli to bude mít následky pro jiné. Zřejmě nikdo nehlásal komunistická hesla se zápalem pro sociální spravedlnost, ale jako součást frašky, které se účastní. Byl to jeden ze způsobů, jak si hru užít.

Ve 30 letech měla většina hráčů děti, což bylo kritické především pro peněženky hráčů, kteří se mohli dostat do dluhů, a potenciálně do vězení, pokud by si toho někdo všiml. Ale jakmile jejich děti vyrostly, naplno se ukázalo, kdo jde proti režimu, a to v průběhu dvou velkých demonstrací za vypsání svobodných voleb. Nakonec zůstalo víc podpisů v seznamech tajné policie než na arších Charty 77, ale možná se počet chartistů a spolupracovníků tolik nelišil, protože se v seznamech někteří hráči zapsali několikrát.

Příběhy ostatních

To nejdůležitější se ale odehrálo po konci hry. Nelze říct, že si každý hru užil stejně – někdo měl bohaté rodiče, kteří mu zajistili dobrý start do života, jiný strávil nemalou část života ve vězení, a našlo se i dost lidí, kteří nebrali hru vážně. To, co ale všichni považovali za nejvíc obohacující, bylo vyslechnutí příběhů ostatních hráčů, a pochopení jejich zkušeností a perspektiv, které sami zažít nemohli.

Jedna studentka se narodila do skromných poměrů, nemohla studovat a obtížně si hledala práci. Pak si ale našla manžela z prominentní rodiny, který měl všechno, na co si mohl vzpomenout. Relativně brzy však umřel, zdědila po něm dům a pokračovala ve hře sama.

To, co všichni považovali za nejvíc obohacující, bylo vyslechnutí příběhů ostatních hráčů, a pochopení jejich zkušeností a perspektiv, které sami zažít nemohli

Osudy blízkých velmi ovlivňovaly to, jak hráči reagovali. Jedna hráčka kvůli uvěznění svého manžela začala bojovat proti režimu, vstoupila do undergroundu a dosáhla toho, co chtěla. Znovu se s ním shledala, ale za mřížemi.

Stejně si studenti uvědomovali, jak velký je rozdíl mezi uvažováním mladého svobodného člověka a rodiče, který může o mnoho přijít. Jedna studentka si raději vybrala vězení než spolupráci s tajnou policií, ale když byla starší a vychovávala dítě, nechtěla riskovat, protože by nemuseli potrestat jen ji, ale mohli by jí sebrat i dítě, proto podporovala protirežimní akce obezřetně, aby se nedostala do problémů, neúčastnila se žádné demonstrace.

Jiní si mohli vyzkoušet, jaké to je být udán a bez vlastního přičinění se dostat do vězení, v jiných případech, jaké je rezignovat na produktivní život, a místo toho si užívat, dokud se ještě dá, nebo naopak mít kariéru a naplánovaný pohodlný život.

Vzpomínky a podpisy

Má smysl učit o komunismu zážitkovou cestou? Nelze říct, že naše hra proběhla ideálně. Naše verze komunismu měla k věrnosti daleko, v některých oblastech se stala spíš jeho karikaturou, když se nejen ve škole, ale i na soukromých stanovištích, jako byla hráčská rodina, mluvilo budovatelským jazykem. Nemoci v závěrečné části kosily hráče v důchodovém věku jako epidemie černého moru.

Svoboda nebylo slovo, které by bylo příliš skloňované, ale příběhy studentů se často točily okolo ní, a nejčastěji ji pojmenovávali jako nespravedlnost systému, ve kterém žili. Jediné, co po hře kromě vzpomínek zůstalo, jsou podpisy ve svazcích tajné policie a Charty 77.

Navzdory tomu hra vedla k reflexi režimu, ve kterém na pár hodin mohli žít, a k pochopení věcí, které pro ně předtím byly obtížně představitelné. Například, jak je možné, že víc než desetina obyvatel Československa byla v komunistické straně a proč tolik lidí spolupracovalo se Státní bezpečností.

A uvědomění si hodnoty svobody? Navzdory značným snahám o převrat vydržel totalitní režim až do konce. Totalita končila pro každého hráče až jeho odchodem ze hry. Poté měl každý buď nějakou dobu sám pro sebe, nebo ve společné reflexi ve skupinkách, které vedly k uzavření zážitků ze hry.

Svoboda nebylo slovo, které by bylo příliš skloňované, ale příběhy studentů se často točily okolo ní, a nejčastěji ji pojmenovávali jako nespravedlnost systému, ve kterém žili. Jediné, co po hře kromě vzpomínek zůstalo, jsou podpisy ve svazcích tajné policie a Charty 77.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.