Kromě fenoménů, jež známe jako Evropskou unii (EU) a Evropskou měnovou unii (EMU), se rodí (bez předchozího řádného těhotenství) i Evropská fiskální unie (EFU). Výkladově je pojem unie proces spojování, spojení v jeden, jednota, jednotný, skutečnost spojování dohromady anebo také býti spojován dohromady. Také to může být sjednocení, aliance, liga. Rovněž se dá nahradit i slovem svaz. Takto popisovaný stav se chápe jako „žití v perfektní harmonii“.
EU vznikla v roce 1993 na základě politické objednávky Maastrichtské smlouvy – bez právní subjektivity. Paralelně žil tento novotvar vedle Evropských společenství vzniklých v roce 1967 z původního Evropského hospodářského společenství, Euratomu a Evropského společenství uhlí a oceli. Právní subjektivitu si získala až vlastní Lisabonskou smlouvou, jež tuto subjektivitu přenesla z Evropských společenství.
Vznikla především svým chtěním a bažením být unií alespoň nazývána a celebrována, zakladateli a duchovními otci Jeanem Monnetem a Robertem Schumanem zejména, kteří snili a prahli po evropském unistátě za každou cenu. Což bylo pochopitelné jako poválečná žízeň po životě v postnacistickém světě a považováno za svaté. Situace, jež nastala až 1. ledna 2009 platností Lisabonské smlouvy, se však od Dichtung zakladatelů jako Wahrheit podstatně liší. EU si stvořila chtěním i společnou měnu, aniž by splnila předpoklady jejího fungování
Tváří se jako unie, ale není
Evropská unie rozhodně nemá společnou zahraniční politiku, i když již existuje ministerstvo takovéto politiky s tisícovkami zaměstnanců a formální ministryní. Má sice Společnou bezpečnostní a obrannou politiku, avšak dominující obrannou aliancí je NATO – a pak nastupují přímo národní státy.
EU si stvořila chtěním i společnou měnu, aniž by splnila předpoklady jejího fungování. Pouze do této měnové unie byly k 1. lednu 1999 pohřbeny dosud funkční a všemi atributy vybavené národní měny, aby se v ní rozplynuly definitivně za pár let včetně oběhu hotovosti. Nevznikla jako optimální měnová oblast, která je podmínkou úspěšného startu, rozvoje a přežití opravdové měnové únie.
Vznikla jako oblast ekonomicky, měnově a fiskálně nehomogenní, jež nesměřuje k postupnému rychlému doladění a doplnění o nezbytné instituty na startu. Sloučení měn samých nestačilo, zvláště pro jejich nesourodé národní reflexe. Korunou a definitivním bodem zlomu, po jehož překročení významně zeslábla potenciální možnost nápravy, bylo přijetí hospodářsky absolutně nevhodného a nesourodého Řecka do již tehdy neoptimální měnové oblasti. A to přímo podvodem jeho vlády a centrální banky při falšování národní řecké ekonomické skutečnosti při vstupu. Pak následovalo známé celkové extempore této „optimální“ řecko-německé měnové oblasti (jíž se říká unie) trvající až k dnešnímu datu.
Evropská centrální banka (ECB) existuje a centralizuje měnové rezervy oblasti. Nemá však šanci centrálně ovlivňovat neřízenou expanzi cirkulují měny vznikající bezbřehou přísně národní rozpočtovou a dluhovou politikou členských zemí, respektive vyvolaná národními zájmy. Ty ECB nemůže ani popřít, ani odsunout do pozadí. Objektivně existují a budou existovat i v čase po Evropské unii. Marné byly deklarace z Maastrichtu a sliby v Paktu stability. Když dojde na jeden individuální národní zájem, jde vše stranou. Fiskálně EU unií nikdy nebyla a současné urychlení ustanovování Evropské fiskální unie je něčím, co se podobá bývalému lepení reklamní přelepky na prorezavělý blatník auta.
EFU jako zástupná akce neschopnosti
Současné urychlení ustanovování Evropské fiskální unie je něčím, jako bývalo kdysi lepení reklamní přelepky na prorezavělý blatník auta
Evropská unie tedy nikdy nebyla skutečnou unií a jako subjekt mezinárodního práva existuje jen od roku 2009, a to ještě vlastní deklarací a definicí. Shovívavě můžeme říci, že je subjektem sui generis. Všechny ty banánové, okurkové a žárovkové války včetně ekologistické marnivosti unii nedotvořily. Absence základního a skutečného ekonomického, nikoli pouze přacího politického úsilí o vznik unie, tomu zabránila.
Současná kampaň „Bruselských“ za záchranu přací unie a dua Merkozy za záchranu francouzských a německých bank prezentované návrhem EFU není podstatou a jádrem skutečného sjednocování západní evropské civilizace a kultury v přirozenou přirozenou unii. Je to zástupná akce, která má zakrýt nefungování a akcelerující katastrofický vývoj.
Neřešení dluhového problému Řecka a plané a impotentní debaty již skoro dvou desítek summitů dostaly od minulého pátku do pondělka jasnou odpověď: snížené ratingové hodnocení půltuctu zemí eurozóny i samotného záchranného fondu EFSF. Konec komedie – zrcadlo definitivně nastavují tentokrát ratingové agentury. A bude hůř. Rituální tance okolo EFU a jejích nejlepších a počestných úmyslů do budoucna – ty tvrdé vyřešení starých dluhů nenahradí. A čas marně uplývá bez skutečných řešení.
„Řecka“ (novotvar pro státy, jež v eurozóně nemají co dělat) do měnové optimální oblasti unie skutečně nepatří a potápějí ji. Další hostování eurozonní krizové Trojky (Evropská komise, MMF, ECB) v Aténách nic nevyřeší, stejně jako nic nevyřešila ani mise washingtonské nadstavby komerčních bank – IIF ( International Institut of Finance). Po „řeckách“ tu nic opravdu nezbylo. Nikdo jim už neuvěří. Musí si to vyřídit samy.
Jestli se nový základ přísně regulovaného vnitřního řeckého peněžního oběhu bude nazývat drachma, tetradrachma nebo dekadrachma, je už lhostejné. Megadrachma by bylo asi praktičtější pro cirkulaci. Bude to znamenat návrat k počátkům, do poloviny minulého století. Pokud nezačnou Řekové, dojde na celou eurozónu. Neřešení aktuální zadluženosti zemí PIIGS reálnými i „kvantitativně uvolňovanými“ penězi znamená konec eurozóny jako takové, a to i v srdci Německa, tedy ve Frankfurtu.
Ekonomická a měnová unie „funguje“ třeba v západní Africe. Dakarskou centrální bankou spravovaný západoafrický frank je však jen měnou hotovostního oběhu a některých transakcí. Kdykoliv a kdekoliv tam nastupují skutečné peníze – uznávané rezervní světové měny. Jak do mezinárodního obchodu a finančnictví, tak do těch nejposlednějších transakcí na lokálním bazaru. Území této unie vykolíkovaly koloniální mocnosti před dosti dlouhou dobou. To bychom snad neměli chtít. V době nuceného koexistování v RVHP jsme si to už jednou prožili.
Hurá akce, nic pro nás
Vstup do EFU není zásadním volícím a osudovým krokem pro směřování české existence v 21. století
Území EU vykolíkovalo dobově oprávněné chtění a snění otců zakladatelů Monneta a Schumana. Realita ledna roku 2012 je však bohužel jiná. Ukázková operace se nezdařila. Pacient sice ještě nezemřel, ale některé amputace jsou k přežití nutné.
Vstup do EFU není pro Českou republiku zásadní volbou, osudovým krokem pro směřování české existence v 21. století. Není úhelným kamenem ani zahraniční politiky, ani národních zájmů, které dnes už zcela otevřeně preferují všechny země unie.
Současní evropští politici (myslím ty skutečné – národní) mají své mandáty jen do příštích voleb. Jejich levné sliby o budoucí disciplíně a dobrém a tvořivém počínání již nemusí potvrdit ani jejich bezprostřední nástupci. Sjednocovači unie za každou cenu to alespoň nyní zcela nepokrytě chtějí dělat na účet jiných, včetně malého Česka. U této operace však přece svítit nemusíme. Ani u Madridu, ani u Říma a vůbec už ne u Atén se totiž nebojuje za Prahu.
Celá hurá akce s EFU trochu připomíná oficiální nahrazení dosavadního názvu starého mocnářství „Království a země na Říšské radě zastoupené“ zunijňujícím názvem Rakousko v průběhu první světové války. Do podzimu 1918 zbývalo této tehdy již bohužel ekonomicky nesourodé mnohonárodnostní unii málo času. Nyní světová válka není a při dobré a poctivé vůli by z dnešní evropské rutinní šlamastiky neměla vzniknout další, třeba nahodilým spouštěčem na Balkáně či Peloponésu.