Tureckou politickou scénou už více než měsíc otřásá korupční skandál. Ráno 17. prosince policie zadržela 47 osob, mezi nimiž byli například tři synové ministrů turecké vlády, komunální politik, developer či šéf státem vlastněné banky profitující v minulosti z amerických sankcí vůči Íránu. Tato událost se stala prvním článkem v řetězci, který odhaluje fungování jedné z ekonomicky nejúspěšnějších zemí minulého desetiletí – Turecka.
Je zbytečné hledat příčinu policejní akce. Může totiž v současnosti jakákoliv vláda padnout jinak než zásahem soukromé ambice do veřejného úřadu nebo majetku? Sotva. Korupční skandály jsou na všech rovnoběžkách natolik běžné, že bychom je neměli považovat za odchylku od ideálního stavu, ale za alternativu vládnutí – uzákonit korupci, protože definuje svět a společenské uspořádání, jež jsme zatím nedokázali adekvátně pojmenovat. Navíc se obsah slova korupce mění s konkrétní historickou zkušeností.
Samuel Huntington (1927–2008), americký politolog a autor nesčetněkrát opakované teze o střetu civilizací, v roce 1968 prohlásil, že korupce nemusí být vždy negativním jevem. Dle něho v zemích třetího světa může paradoxně působit dočasně pozitivně – dokonce pomáhat ekonomickému rozvoji tam, kde neexistují zakotvené instituce.
Pokusme se aktuální tureckou zkušenost s nonstop křížením veřejného a soukromého zájmu popsat bez negativní konotace spojené s korupcí. Nabízejí se tři otázky:
- Co vypovídají současné turecké otřesy o deseti letech vlády Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), která se do začátku roku 2012 zdála bez problémů?
- Proč jsou reakce premiéra Recepa Tayyipa Erdogana na opatření turecké prokuratury a policie natolik nesmlouvavé a z vnějšího pohledu zdánlivě zcela iracionální?
- Nestaly se korupční skandály nedílnou součástí politiky obecně, protože ta se stále více podobá sportovnímu klání, které Turci i Češi sledují, aniž by zaznamenali změnu pravidel hry?
Cíl: Nová podnikatelská elita
Mají-li mít korupční skandály, jako je ten právě otřásající Tureckem, nějakou vypovídací hodnotu, je třeba zjistit, proti komu směřují. ČESKÁ POZICE se loni v červnu věnovala nalomení turecké polis zálibou AKP v betonu a cementu. Letním protestním karnevalem s hlavním jevištěm na istanbulském náměstí Taksim pak vyústila dlouholetá snaha AKP o modernizaci metropole na Bosporu, která urychlí pohyb lidí a zboží a promění Istanbul v gigantickou houbu nasávající zahraniční turisty a kapitál.
Současný turecký korupční skandál směřuje proti majitelům velkých stavebních holdingů, kteří profitovali z urbanizaceNa východních předměstích Istanbulu tuto snahu doprovázela systematická likvidace populárních gecekondu, neformálních čtvrtí, které vznikly ve druhé polovině 20. století v důsledku venkovské migrace a postupně byly proměněny v obytné zástavby odpovídající moderním hygienickým standardům. Hlavním hybatelem této proměny Istanbulu a dalších tureckých měst se stala Správa veřejné bytové výstavby (TOKI), instituce přímo odpovědná premiéru Erdoganovi.
Rychlá modernizace tureckých měst jihovýchodního anatolského pětiúhelníku – Konya, Kayseri, Adana, Gaziantep, Sanliurfa – a proměna Istanbulu a Ankary vytvořily i novou tureckou podnikatelskou elitu – majitele velkých stavebních holdingů, kteří z této urbanizace a budování nové dopravní infrastruktury profitovali. A právě proti nim směřuje současný korupční skandál.
Symboly administrativy
Stavebnictví není jen jedním z odvětví turecké ekonomiky, ale v letech 2002 až 2012 pomáhalo vedle exportních podniků vytvářet nové podnikatelské elity spojené s AKP. Hlavním představitelem stavebního étosu je však sám turecký premiér Erdogan, o čemž nejlépe svědčí jeho výrok z konce října 2013 o plánu vybudovat silnici přes kampus ankarské technické univerzity (ODTÜ):
„Silnici je třeba obětovat vše, protože je civilizací. Ti, kdo tomu nerozumějí, nejsou civilizovaní. V našich hodnotách neuznáváme tento druh překážek. Pokud by stála silnici v cestě mešita, zbouráme ji a postavíme jinde.“
Hlavním představitelem stavebního étosu je turecký premiér Recep Tayyip ErdoganSymbolem turecké administrativy není imám ani učitel, ale stavební inženýr a účetní. AKP nevládne pátečním kázáním z minbaru mešity, ale prostřednictvím katastru nemovitostí a skutečnosti, že více než dvě stě tisíc kilometrů čtverečních, čtvrtina tureckého území – lesy a zemědělská půda – patří státu.
Zásah modernizační smršti
Nakolik obtížné je vytvořit celkovou bilanci modernizační smršti, kterou Turecko prochází, lze vidět jinde než ve velkých městech. I v českém tisku se občas objeví dozvuky budování hydroelektráren v horských masivech východní Anatolie. Snaha zbavit Turecko velké závislosti na dovozu fosilních paliv však ústí ve smutné příběhy ztracených údolí, horských vesnic a nuceně přesídlených obyvatel kvůli „pokroku“.
Jedna z významných bitev mezi historickou pamětí Anatolie a cestou kupředu vstoupí tento rok do rozhodující fáze v podmanivé vesnici Hasankeyf na řece Tigris, východně od převážně Kurdy obývaného Dijarbakiru. Na jedné straně je negativní výsledek zatopených území a vysídlených obyvatel, na druhé pozitivní proměna mezopotámských plání podél syrských a iráckých hranic v zavlažovanou obilnici Turecka.
Současná destrukce tureckých měst a venkova se značně podobá té, kterou na pozadí vrcholící normalizace nekompromisně ve své encyklopedii Měst a městeček v Čechách, na Moravě a ve Slezsku popsal český architekt Karel Kuča. Podkrušnohorské příběhy a diskuse o české energetické politice a těžebních limitech pak ukazují, že podobný, byť nesrovnatelně menší konflikt není definitivně mrtvý ani v Česku.
Rozvolnění manželství z rozumu
Vraťme se ale k turecké politice. Proč v uplynulých měsících premiér Erdogan stále ostřeji a neúnavně napadal všechny subjekty, které dle něho chtějí zhatit jeho ambici dovést Turecko do magického roku 2023 – 100. výročí vzniku Turecké republiky? Turci se v mnoha tisících názorů, mediálních analýzách a v konspiračních teoriích ztrácejí a jsou zmatení.
Turci se v mnoha tisících názorů, mediálních analýzách a v konspiračních teoriích ztrácejí a jsou zmateníStejně ztracený se však občas zdá i Erdogan, kterého obklopuje hlučná samota poradců a přátelská i nepřátelská média. Lze se pak divit, že neviditelná ruka bořící jeho politický odkaz je značně široká – od Hizmetu alias služby, jak se říká síti stoupenců učence Fetfulláha Gülena, až po dnes již zlidovělou „úrokovou lobby“, kterou představují především tři obrovské a vůči AKP nepřátelské holdingy Koç, Dogus a Sabanci?
Turecký rozvojový model dle AKP vznikl překrýváním různých profesních a sociálních tříd společnosti. Tam, kde v ní AKP působila jako shora organizovaná politická strana, ji Gülenovo hnutí zakotvilo a poskytlo komunitní přesah, na který poukazuje i jeho druhé běžné označení – cemaat (skupina, uskupení, pocházející z arabského džamá’a, jež má několik desetiletí v názvu i Muslimské bratrstvo).
V roce 2013 se však toto dlouholeté manželství z rozumu nečekaně rozvolnilo a možná definitivně rozpadlo, což okamžitě vyvolalo všemožná i nemožná vysvětlení. Premiér Erdogan na ně reaguje se stále méně skrývanou zlobou, hledáním vnějších nepřátel a angažováním podivných lidí, jako je jeho hlavní poradce Yigit Bulut, turecká varianta Petra Hájka.
Dopady mediální scény
Turecko specifickým způsobem ukazuje na širší celosvětový trend – nástup nového typu politika na politickou scénu. Americký historik Robert Goldberg ho nazývá spikleneckým podnikatelem (conspiracy enterpreneur). A je možné, že kvůli postupnému rozpadu všech kvalitativních měřítek v každodenní záplavě informací, kterým jsme vystaveni, patří tomuto typu politiků budoucnost. Kam to povede, je věc druhá.
Deset největších tureckých deníků vlastní velké podnikatelské skupiny, které mají k vládní AKP zcela protikladné postojeJe ale možné nevzít v úvahu, že deset největších tureckých deníků vlastní velké podnikatelské skupiny, které mají k vládní AKP zcela protikladné postoje? Nejčtenější deník Zaman patří vydavatelskému domu spojenému s Gülenovým hnutím, druhý a třetí pak mediální skupině Dogan, která proti současné vládě mnoho let ostře vystupuje. Čtvrtý – Sabah – je ve vlastnictví rodinného holdingu Çalik, jehož generálním ředitelem je synovec premiéra Erdogana. Je proto třeba se ptát:
- Jak se Turci mohou orientovat v záplavě informací, pokud se všechna média stala vitrínami protichůdných zájmů a vidění světa, ve kterém není místo pro společnou řeč?
- Není to prostředí, v němž se musí velmi dobře dařit politickému skandálu jako svébytnému žánru politiky?
- Mělo by překvapovat, že Turci současný skandál popisují jako mač, sportovní zápas, na který se sice dá dívat, ale nikdo se jej nechce zúčastnit?
Budoucnost politiky
Cihan Tugal, jeden z nejbystřejších pozorovatelů turecké politické scény, který působí na univerzitě v kalifornském Berkeley, si všiml ještě jednoho rysu, jenž doprovází zmíněný korupční skandál – náhlého vynoření se stovek kompromitujících materiálů o aktivitách politiků AKP i jejich politických protivníků. A v jednom ze svých komentářů k atmosféře současného Turecku napsal, že mohou mít nedozírné následky pro budoucnost politiky obecně:
„Ještě děsivější jsou následky těchto skandálů pro politiku a společnost obecně. Sahají totiž daleko za hranice Turecka. Události ukazují, že určité bezpečnostní složky shromáždily tuny materiálů a záznamů o nepřijatelných aktivitách, ale rozhodly se na nich sedět, dokud se z nějakých nevysvětlitelných a skrytých důvodů neobjevila chvíle vhodná k jejich zveřejnění.
Tyto složky a osoby, které si s nimi pohrávají, mají mnohem větší schopnost utvářet budoucnost Turecka než kdokoliv jiný. Ve vzácných okamžicích sice tyto ,hry‘ může narušit nějaký Snowden, ale z obecného hlediska se zdá, že se státy pohybují směrem, kdy jsou autoři loutkohry stále méně viditelní. A o nějaké jejich odpovědnosti veřejnosti nemůže být ani řeč. Zastupitelská demokracie ztratila smysl.“
Jak daleko je z Istanbulu do střední Evropy?
