V Istanbulu vyvrcholil v sobotu 1. června několikadenní happening masových protestů proti tureckému premiérovi Recepu Tayyipu Erdoganovi a jeho islámsky orientované vládnoucí Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP). Intenzita demonstrací, které v sobotu na náměstí Taksim přivedly více než sto tisíc lidí, rezonovala v dalších 90 městech v celém Turecku. Po této zemi na seznamu středomořských států, v nichž v letech 2009 až 2013 nepropukly divoké protesty proti politické reprezentaci, zbývá pouze jeden – Francie.
Rychlý vývoj istanbulských událostí vyvolal interpretace, na nichž jsou vidět linie zlomů, které v současnosti procházejí východním Středomořím. Za hranicemi Turecka události kooptovala celosvětová protestní franšíza Occupy. „Když jediné, co kapitalismus může nabídnout, jsou nákupní centra a slzný plyn, obrana parku se stává zápasem o život samotný“ bylo jedno z hesel, které od pátku obíhalo na sociálních sítích. A doprovázely ho pozdravy istanbulským demonstrantům z Atén.
Zřejmě nikde jinde ve světě se tureckým událostem nedostalo o uplynulém víkendu stejné pozornosti jako v oficiálních syrských médiích. „Mohutné lidové povstání proti Erdoganovi. Statisíce Turků se srotily na náměstích a požadují pád režimu. Revoluce proti diktatuře, fašismu a špinavým represivním praktikám,“ popsal situaci na titulní straně vládní deník Tišrín. Věru trefný nadpis listu, jehož političtí sponzoři denně zabíjejí a vyhánějí z domovů tisíce vlastních spoluobčanů.
Žijeme ve světě, který je natolik nejednoznačný, že se kritikou něčeho, s čím nesouhlasíme, často ocitáme v táboře lidí, s nimiž se obtížně shodneme, kde je sever a kde jih.
Dva vykřičníky a dvě otázky
V následujících týdnech, zejména budou-li protesty pokračovat, se Turecko stane kolbištěm dalších pokusů o překreslování hranic mezi demokratickým a autoritářským, laickým a náboženským, veřejným a soukromým. Arzenál vlajkových témat zůstane podobný tomu dosavadnímu, jen budou s invencí vlastní lidem přibývat další.
Odstín rtěnek stevardek tureckých aerolinek anebo dostupnost piva Efes po dvaadvacáté hodině večerní byly na programu v uplynulých týdnech. Uvidíme, kam se pomyslné bitevní linie přenesou nyní. Ať už však bude vývoj jakýkoliv, v paměti lidí pravděpodobně trvale zůstanou dva vykřičníky.
- Za prvé, neadekvátnost dlouhodobého přístupu turecké policie k občanským shromážděním. Pokud během prvních tří dnů protestů její oddíly vyčerpaly všechny dostupné zásoby slzného plynu v Istanbulu a musely jej urychleně začít dovážet z nedaleké Bursy, není zdrženlivost evidentně nejsilnější stránkou policejního sboru.
- Turci budou pravděpodobně také jen velmi neochotně zapomínat na Erdoganovo paternalistické a arogantní „Rozhodli jsme, a tak to i bude“, kterým zareagoval na hlavní požadavek demonstrantů zastavit kácení parku na východním okraji náměstí Taksim, na jehož místě má vyrůst replika osmanských dělostřeleckých kasáren alias 94. nákupní centrum v Istanbulu korunované, jak jinak, luxusními byty.
Média v příštích týdnech pravděpodobně zaměří svou pozornost na popisy narůstajícího autoritářství tureckého premiéra Erdogana protkané nesčetnými úvahami, jak tato tendence souvisí s islámem. V Evropě je dostatečný počet veřejně se angažujících podnikatelů se strachem z tohoto náboženství, pro které toto téma přichází jako na zavolanou. Co kdybychom však v tomto případě zůstali u původního tématu protestů a vyhnuli se rutinním politickým vysvětlivkám.
- Pokud se rozbuškou nechuti vůči AKP a jejímu šéfovi stane developerský projekt, není třeba si položit otázku, jaký je postoj této politické strany právě k developerským projektům, a tedy i k základnímu zdroji kapitálu – půdě?
- A není pak na místě zajímat se i o to, jak se tento zcela světský vztah mezi konzervativní AKP, pozemky a financemi projevuje v krásném městě jménem Istanbul?
Právo na město
Britský sociální geograf David Harvey v roce 2012 zveřejnil knihu Rebel Cities: From the Right to the City to the Urban Revolution (Protestující města. Od práva na město k urbánní revoluci) vycházející z knihy francouzského filozofa Henriho Lefebvra Le Droit a la ville (Právo na město) z roku 1968.
První istanbulskou čtvrtí, kde radnice přešla do rukou představitelů islámského proudu, se v roce 1989 stala Sultanbeyli na asijském břehu BosporuPrávo na město Harvey chápe jako výzvu dosáhnout co největší demokratické kontroly nad tím, kde a za jakých podmínek je ve světových metropolích umísťován kapitál. Jak jeho toky přetvářejí urbanistickou podobu měst a životy jejich obyvatel, které mohou být od základů zničeny. Třeba když se jejich čtvrť stane obětí buldozerů na základě dekretu státního úřadu, jak se děje v indických a čínských městských aglomeracích.
Příběh AKP a správy Istanbulu je v tomto ohledu hustě popsanou knihou, která má své slunné i stinné stránky. První istanbulskou čtvrtí, kde radnice přešla do rukou představitelů islámského proudu, se v roce 1989 stala Sultanbeyli na východním, asijském břehu Bosporu. V roce 1985 v ní žily necelé čtyři tisíce obyvatel, v roce 2011 tři sta tisíc.
Sultanbeyli je jedním z nesčetných příkladů míst, ve kterých byly po nástupu AKP k moci v roce 2002 systematicky bourány bez oficiálního povolení postavené gecekondu (domy vybudované přes noc“), na jejichž místě pak vyrostly do daleka se táhnoucí pásy několikapatrových nevzhledných činžovních domů.
Pacifikace vlastním dluhem
Na první pohled je tato politika pozitivní, protože nově budované domy dodržují hygienické a bezpečnostní standardy, které jsou v seismické oblasti západního Turecka více než na místě. Současně ale tento státem sponzorovaný pokrok zakrývá jevy, které v pozitivních líčeních tureckého ekonomického boomu zanikají. Ceny za nemovitosti a pozemky se v Istanbulu v letech 2001 až 2008 ztrojnásobily, a tento trend nenarušila ani světová deprese po roce 2008, což je pro velký počet lidí velice nepříjemné.
Nemálo migrantů, kteří odešli do Istanbulu hledat lepší život, dnes nemusí pacifikovat policie, protože je pacifikuje jejich vlastní dluhNa rozdíl od většiny evropských zemí v Turecku dosud významná část půdy patří státu, čímž spadá pod správu lokálních samospráv. AKP sice od roku 2002 sociální bydlení prezentuje jako vlajkovou loď své politiky, ale sídlištní výstavba pro chudší obyvatele přinesla ve skutečnosti rychlý vzestup něčeho jiného. Rodiny, které mají zájem v nově postavených bytech bydlet a získat je do vlastnictví, jsou vedeny k tomu uzavírat 20leté, státem sponzorované hypotéky.
S malým přeháněním lze říct, že nemálo migrantů, kteří odešli z Anatolie a východních částí Turecka do Istanbulu hledat lepší život, dnes nemusí pacifikovat policie, protože je pacifikuje jejich vlastní dluh. AKP se pokouší vypořádat s „nepřizpůsobivými“ čtvrtěmi i v částech města v samotném historickém centru, bezprostředně u obchodní ulice Istiklál a náměstí Taksim. Tento jev, v odborné literatuře známý jako gentrifikace, konvenuje zahraničním návštěvníkům města, protože se zde cítí bezpečněji. Má ale radnice jakékoliv metropole nadřazovat zájmy turistů nad zájmy místních obyvatel?
Možná, že právě v tom spočívá jedna z původních inspirací protestních shromáždění na okraji náměstí Taksim, nepříliš čistém, v podstatě nevzhledném, ale jež má svou paměť. Podobně jako náměstí Tahrír v egyptské Káhiře, jemuž se do ledna 2011 mnoho lidí vyhýbalo – dokud se nestalo centrem obrany proti všemu negativnímu, co symbolizoval Mubárakův režim.
Revoluční Erdoganův čin
Turecká vládnoucí strana AKP je úzce propojena se stavebními konglomeráty, které symbolizují ekonomiku země. V Turecku, kde je stavebnictví zdaleka nejoblíbenějším vysokoškolským studijním oborem, podobnému propojení zřejmě nelze uniknout. Stane-li se však z cementu a betonu politický projekt, který od základů mění město, propojuje ho dálnicemi, bezuzdným automobilismem a všudypřítomnou zástavbou, může ze stromu vzniknout jiskra, která zažehne požár.
Turecký premiér Erdogan spojil lidi s odlišným politickým i etnickým zázemím i fanoušky tří istanbulských fotbalových klubů, což je revoluční činZpůsob, jímž se AKP dlouhodobě pokouší proměnit Istanbul v globální město, má nepochybně pozitivní stránky. Současná situace však ukazuje, že pokud jsou tyto proměny prosazovány shora, aniž by byly konzultovány s lidmi, probouzejí nevídaný odpor. Tureckému premiéru Erdoganovi se během uplynulého víkendu podařilo nemožné. Na čas spojil nejen lidi s odlišným politickým i etnickým zázemím, ale i fanoušky všech tří istanbulských fotbalových klubů, což je v Turecku revoluční čin.
AKP má ve svém logu svítící žárovku, symbol osvícení, modernizace. Má ale tento symbol vůbec nějaký smysl, jestliže politická strana, jež se jím zaštiťuje, považuje stále víc lidí za pouhé statisty, kteří sice celou show platí, ale nikdo už se jich neptá, co by si v ní přáli vidět?
