Pokud vám vaše matky už od narození zakazovaly kamarádit se s potetovanými lidmi, pít balantýnku už před obědem anebo jezdit na kole bez brzd a vy je nechcete zklamat – tahle reportáž nebude nic pro vás. V opačném případě bych vás rád pozval do jedné garáže na pražském Jižáku. Nedaleko malebného jezírka nad přehradou, do kterého za zvuku kolem projíždějících polských kamionů poklidně tečou splašky z katastrálních území Chodov a Háje, tam totiž dva mladí muži budují novou subkulturu.
Jejím ústředním motivem však není láska k jistému typu muziky, nenávist k určité části populace či touha po všemožných i nemožných sexuálních praktikách, nýbrž bicykl. Ne ledajaké prachsprosté kolo samozřejmě, ale takzvaná festka, anglicky fixed gear bike neboli fixie, tedy kolo s pevným převodem, slangově také furtošlap.
V ulici U rybářství, za kdysi hnědými vraty, které čas ve spolupráci se sousedovic jezevčíkem zbarvil dorezava, se Michael Moureček a Ondřej Novotný chystají dobýt budoucnost koly z minulosti. Bicykly, které mladí nadšenci na Jižním Městě staví, jsou totiž tím nejstarším a nejjednodušším druhem velocipédu vůbec. První takové se objevilo už v roce 1885. Drátěný kůň „Rover Safery“, vytvořený Williamem Suttonem a Johnem Starleyem tehdy dominoval závodním drahám po celém světě a vytlačil vysoká kola.
Stejně jako dnešním fixies, i roverům chyběly brzdy a volnoběžka. To znamená, že kdykoli je bicykl v pohybu, točí se i pedály. „Jezdec tak se svým fixed gearem zcela splyne, ovládá ho tělem a neustálým pohybem nohou,“ vypráví Moureček a tiše dodává něco o zenu a mahájánovém buddhismu.
Víru budete zajisté potřebovat, až se na svém fixie pokusíte zastavit. Protože nemá brzdy, staví se smykem zadního kola, takzvaným skiddingem. „Musíš se naklonit nad řídítka. Tím nadlehčíš zadní kolo, šlápneš dozadu, kolo se zablokuje a ty ho hodíš do smyku. To zní jako sci-fi, ale po půlhodině tréninku to určitě dáš,“ vysvětluje za mého skeptického pohledu Mauri, jak Michaela přezdívali už kamarádi z týmu, se kterým v roce 1998 vyhrál bronzovou medaili na mistrovství světa v dráhové cyklistice na Kubě.
Orel mouchy neloví
Ostatně velodromy jsou původním domovem festek. Dávno před tím, než v Madison Square Garden získal titul mistra světa v těžké váze legendární Muhammad Ali, hala na newyorské 7. Avenue sloužila závodníkům na kolech fixed gear. Dnešní trend se ale narodil o pár tisíc kilometrů dál na západním pobřeží: „Celé to vzniklo v San Francisku. Jednoho dne se tam nějaký messenger rozhodl, že prostě začne jezdit na dráhovce, ostatní ho začali napodobovat a dnes je z toho celosvětový byznys,“ míní Novotný. V jeho očích se přitom zrcadlí odhodlání se na tomto byznysu podílet. Je přesvědčen, že fakt, že jejich dílna nestojí někde v losangeleském Dogtownu, nýbrž v pražských Hájích, nebude pro kluky překážkou.
O vysokých ambicích společnosti Festka koneckonců svědčí i slogan firmy, kterou Moureček a Novotný před několika měsíci založili: Aquila non capit muscas, tedy orel mouchy neloví. „Nejsme žádná partička studentů. Oba máme v byznysu něco za sebou a dnes sledujeme jasnou vizi. Česká republika nás neuživí, naším cílem je celosvětový trh,“ míní třicetiletý Moureček, který se v mládí živil jako profesionální cyklista v Itálii a když po téměř půl milionu najetých kilometrech konečně sestoupil se svého závodního speciálu, založil si agenturu a začal řídit politické kampaně. Tehdy také potkal Novotného, který úspěšné vedl vydavatelství. Láska ke kolům je spojila a koníček se pozvolna stal prácí na plný úvazek. Tmavé obleky sice zatím ještě zcela neodložili, alespoň si ale už na vnitřek nohavic nechali našít reflexní pásky.
Méně je víc
Jejich podnik nemohl mít lepší načasování. Módní časopisy po celém světě skandují hesla typu „Less is more“ a „Silence is the new loud“. Kola bez nosičů, cyklocomputerů, GPS navigací, držáků na láhve, košů, stojánků, pružení a zvonků jsou logickým pokračováním tohoto trendu. Nakonec by se mentorem stavitelů fixie bikes mohl stát spisovatel Antoine de Sant-Exupéry, který vždy tvrdil, že dokonalost se nedosahuje tehdy, když už nelze nic přidat, ale tehdy, když už se nedá nic odebrat.
Nejde ale pouze o furtošlapy, kolem bicyklů bez brzd dnes vzniká celá subkultura. Jezdci na fixie kolech mají svou vlastní módu, vlastní hudbu, kluby, fousy, tetování, odřené lokty, hrají bike polo, jezdí ilegální závody v podzemních garážích – i v Česku. „Tu komunitu u nás tvoří lidé nad třicet let, mají zkušenosti i peníze a chtějí se příjemně odreagovat, vyzkoušet něco nového,“ popisuje Moureček své zákazníky, kamarády, kolegy a koneckonců i sebe: „Máme rádi hudbu, grafiku, design i umění. Jsme děti města s láskou k přírodě, proto ve fixie kultuře vidíme spojení moderního městského stylu s ohledem na životní prostředí a chceme lidem ukázat, že jezdec na kole nemusí nutně vypadat jako zablácené, upocené individuum v upnutém, všemi barvami hrajícím elastickém dresíku.“
Skejťáci a obleky na míru
V New Yorku a San Francisku, kde je jejich kultura nejrozšířenější a novému trendu tam vévodí především messengři, už jsou dnes jezdci na furtošlapech považováni za nepříjemné pankáče, anarchisty na kolech. Budí ale také velký zájem. Podobně, jako skateboardisti před více než dvaceti lety stáli u zrodu nového životního stylu, i dění kolem fixed gear bikes by mohlo být začátkem něčeho, co zatím nikdo nedokáže přesně pojmenovat, co ale má obrovský potenciál.
Řečeno marketérsky: je to hodně sexy. „To, co se děje dnes ve fixie komunitě, prožívali před padesáti lety surfaři a před 25 lety skateboardisti. Byly to malinké mikrokosmosy s vlastními rituály, tajnými znaky a mluvou. Dnes se z nich stal miliardový průmysl, populární na celém světě,“ napsal nedávno Jocko Weyland, autor knihy o skateboardování „The Answer Is Never: A Skateboarder’s History of the World“. Navíc na kole umíme jezdit téměř všichni, zatímco na skateboardu jen málokdo.
Takový povyk! Je to přece jen kolo, ne? V jistém smyslu ano. Dvě kola, řetěz, převodník, sedlo a řídítka. Jenže fixies jsou „jen kola“, stejně jako boty za třicet tisíc korun od Zachariáše & Lawarta jsou „jen boty“. Každé kolo z dílny Festka je šité na míru danému jezdci tak, aby výsledkem byl unikátní kousek, jakési individuální alter ego, v němž bude promítnuta jezdcova osobnost. Proto je potřeba osobního kontaktu, během kterého Moureček a Novotný zjistí zájmy, potřeby a zvyklosti svého zákazníka.
Cesta do města andělů
„Kolům, stejně jako jejich budoucím majitelům, věnujeme opravdu náležitou péči a tak nám postavení jednoho rámu zabere více než 100 hodin,“ vysvětluje Mauri, který celý proces přirovnává k šití obleků na míru. Jenže zatímco vám v londýnské Savile Row spíchnou bespoke suit, v pražské U rybářství vám svaří, sešroubují a nalakují bespoke bike. Ideálně z českých součástek, které si společnost Festka nechává vyrábět na zakázku u tuzemských řemeslníků.
„Chceme oživit českou cyklistickou tradici a ukázat lidem u nás doma, ale i za hranicemi naší republiky, že české kolo ještě neřeklo své poslední slovo,“ vysvětluje Moureček. Na své vizi spolupracují s pětasedmdesátiletým Františkem Babickým. Pánem, který stál u zrodu proslulé československé společnosti Favorit. Společný cíl je jasný: na výstavě v Los Angeles začátkem příštího roku představit fixed gear bike „Made in Czech Republic“.
Nakonec mě Moureček a Novotný pozvali na krátkou projížďku k jezírku nad přehradou, kde často posedávají a vdechujíce výpary nejistého původu sní o celosvětovém úspěchu firmy Festka. Do červenooranžového ocelového draka, kterého mi zapůjčili, jsem se ihned zamiloval. A když se mi kolo s propoceným tričkem a vykulenýma očima těsně před rušnou křižovatkou konečně podařilo zastavit, celé mi to došlo. Vzpomenul jsem si na lišku z pohádkového příběhu Malý princ. Říkala: „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ V tomto případě je to pocit při jízdě na furtošlapu – vyzkoušejte to.
