Ceska Pozice

Transformační scénář není import ze zahraničí, ale vznikl u nás

„Žádnou zásadní chybu v navrženém scénáři transformace a jeho realizaci nevidím. Liberální základy tržní, otevřené, reálně kapitalistické ekonomiky byly na počátku devadesátých let položeny správně a pevně. A navzdory následujícím peripetiím z nich těžíme dodnes,“ říká v rozhovoru bývalý ministr dvou polistopadových vlád Karel Dyba.

Karel Dyba | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Karel Dyba | foto: Foto Hans Štembera
Karel Dyba

Bývalý ministr dvou polistopadových vlád Karel Dyba v rozhovoru mimo jiné říká: „S koncem monopolu komunistické strany skončila i její role „dozorčí rady“ v národních podnicích. Podniky přitom nemohly zůstat bezprizorné, bez otěží v rukou vlastníků. Jejich privatizace různými postupy, včetně kuponové privatizace, byla nezbytná součást radikálního transformačního postupu.“

LIDOVÉ NOVINY: Co ve zpětném zrcátku uplynulých 30 let hodnotíte jako chybu uplatněného scénáře přechodu od direktivní ekonomiky k tržnímu hospodářství?

DYBA: Žádnou zásadní chybu v navrženém scénáři transformace a jeho realizaci nevidím. Ani po deseti, 20 či 30 letech. O jednotlivostech nemá smysl uvažovat, důležitý byl vždy celkový manévr a jeho úspěch. A ten tady je. Důkaz? Po druhé světové válce jsme na tom – co se týče hrubého domácího produktu na hlavu a životní úrovně – byli lépe než Rakousko. Ale v roce 1989 jsme byli schopni dosáhnout už jen na nějakých 30, maximálně 40 procent rakouské produkce a životní úrovně. Dnes jsme asi na 73 procentech. A to je Rakousko třetí nebo čtvrtou nejbohatší ekonomikou Evropské unie.

Po druhé světové válce jsme na tom – co se týče hrubého domácího produktu na hlavu a životní úrovně – byli lépe než Rakousko. Ale v roce 1989 jsme byli schopni dosáhnout už jen na nějakých 30, maximálně 40 procent rakouské produkce a životní úrovně. Dnes jsme asi na 73 procentech. A to je Rakousko třetí nebo čtvrtou nejbohatší ekonomikou Evropské unie.

Naše přibližování pokračuje, přerušily ho na určitou dobu jen důsledky velké světové recese v letech 2008 až 2013, pro malou otevřenou ekonomiku nevyhnutelné. A naše dohánění Západu pokračuje – a teď si přihřeju svou polívčičku –, protože nový systém byl na svém začátku, tedy v těch devadesátých letech dobře založený. A to je především zásluha Václava Klause, hlavního architekta změn. Bylo to správně uchopené a neudělala se žádná velká chyba. Protože když se udělá velká chyba a objeví se třeba vysoká inflace, dojde ke ztrátě podpory reformy a prohrává se.

Zvrátit to a znovu se vrátit na nějakou reformní cestu, to je ohromně složité. Třeba Ukrajina to nikdy nedokázala. Začátek byl špatně a od té doby se v tom vezou. Přitom je to potenciálně bohatá země. Takže liberální základy tržní, otevřené, reálně kapitalistické ekonomiky byly na počátku devadesátých let položeny správně a pevně. A navzdory všem následujícím peripetiím politického a ekonomického vývoje z nich těžíme dodnes.

LIDOVÉ NOVINY: Co či kdo byli největší brzdou transformace?

DYBA: Třeba Valtr Komárek (10. srpna 1930 – 16. května 2013 – pozn. red.) měl zásadně jinou představu o výchozí výši měnového kurzu koruny. Odmítal jeho stanovení na úrovni udržitelného tržního kurzu, tedy nutnou devalvaci doposud naprosto nereálného komunistického oficiálního kurzu československé měny vůči dolaru. Argumentoval, že kurz koruny by měl odpovídat takzvané paritě její kupní síly. Prosazení této myšlenky by bývalo okamžitě zničilo schopnost našeho exportu soutěžit o světové trhy a znemožňovalo by udržování potřebné vnější rovnováhy.

Z dobového tisku je zřejmé, s jakými názory a s kým jsme ostře polemizovali. Například jsme byli obviňováni, že transformační scénář vznikl pod kuratelou Mezinárodního měnového fondu a Světové banky ve Washingtonu. To přetrvává i dnes, viz třeba kniha Petra Pitharta s názvem Po Devětaosmdesátém, kde se bývalý český premiér zmiňuje, že jsme kopírovali takzvaný washingtonský konsenzus.

Z dobového tisku je zřejmé, s jakými názory a s kým jsme ostře polemizovali. Například jsme byli obviňováni, že transformační scénář vznikl pod kuratelou Mezinárodního měnového fondu a Světové banky ve Washingtonu. To přetrvává i dnes, viz třeba kniha Petra Pitharta s názvem Po Devětaosmdesátém, kde se bývalý český premiér zmiňuje, že jsme kopírovali takzvaný washingtonský konsenzus.

LIDOVÉ NOVINY: A to znamená co?

DYBA: To byla taková teorie, s níž přišel jeden z amerických ekonomů, myslím John Williamson, a obsahem bylo, že ekonomiku států přecházejících na tržní systém je třeba nejprve makroekonomicky stabilizovat a pak privatizovat. Já jsem ale o takové teorii v osmdesátých ani v devadesátých letech ani neslyšel. A už tehdy jsem vždy zdůrazňoval, že náš transformační scénář není importem ze zahraničí, ale že vznikl u nás doma, že je založen na našich znalostech a zkušenostech. A to platí nadále.

Ukázkou, jak negativní důsledky má, když reforma není domácí provenience, je bývalá NDR. Východoněmecká transformace byla dovezena ze západní části Německa. Ze dne na den byla někdejšímu státu dělníků a rolníků naordinována komplexní západoněmecká legislativa, doslova dovezeni soudci a podnikoví manažeři. Pro novou a slabou část znovusjednoceného státu to byla šoková terapie. Všechno tam bylo naimplementováno prakticky přes noc.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se projevuje, že je bývalá NDR zatížena přijetím cizího scénáře?

DYBA: Západní a východní Němci zůstávají psychologicky rozdělení. Jsou to dvě části jedné země, které mají společnou historii, představují jeden národ. Ale východní Němci se trochu cítí jako občané druhé kategorie, protože stále něco dostávají. A západním Němcům zase vadí, že jim stále něco dávají. Projevuje se to ve volbách, je tam silná Alternative für Deutschland, silnější než v západní části. Není ale až tolik pravicová. Obyvatelé východní části mají jiné zkušenosti. Možná jsou citlivější na takzvanou vítací kulturu (vstřícný postoj spolkové kancléřky Angely Merkelové k přijímání migrantů, který dostal velký impulz v létě 2015 – pozn. red.).

Ukázkou, jak negativní důsledky má, když reforma není domácí provenience, je bývalá NDR. Východoněmecká transformace byla dovezena ze západní části Německa. Ze dne na den byla někdejšímu státu dělníků a rolníků naordinována komplexní západoněmecká legislativa, doslova dovezeni soudci a podnikoví manažeři.

Jádro problému je v tom, že východní Němci spotřebovávají víc, než vyprodukují. A tento rozdíl je dlouhodobě, už po desítky let dotován transfery ze západní části, financovanými takzvanou solidární daní. Za ty roky, co tohle probíhá, takhle do východní části přišlo nejméně deset národních důchodů Česka. Jsou to neskutečné peníze. A to je bývalá NDR, když vezmete hrubý domácí produkt na hlavu, dnes možná na 75 procentech západní úrovně. My budeme tak na 73 procentech.

LIDOVÉ NOVINY: Zmizí někdy rozdíl mezi oběma Německy?

DYBA: Transfer peněz na pomoc rozvíjející se části země není nic špatného. My jsme pomoc od takového bohatého strýčka neměli. Ale nesmí to trvat moc dlouho, což není tento případ. Západní Němci si to ovšem zavinili sami. Nadiktovali východní části i věci, které se hodily pro vyspělejší Německo. Například ve východoněmeckých podnicích proti sobě na začátku seděli manažer dovezený ze západu a zástupci odborů, kteří tam byli dosazeni rovněž ze západního Německa. A při jednáních o mzdách ti západní odboráři tlačili na mnohem vyšší mzdy, než odpovídalo východoněmecké produktivitě.

A ti západní manažeři, tedy manažeři ze západoněmeckých podniků, protože se obávali konkurence, na to kývli. Na mzdy hluboko pod produktivitou. A podniky pak se mzdami, které byly velmi blízko těm západním, nebyly schopny se udržet a krachovaly. Proto měla východní část Německa tak obrovský propad průmyslové produkce. Z asi čtyř milionů zaměstnanců průmyslu na počátku devadesátých let jich během nějakých dvou let zbylo pouhých 800 tisíc. V Československu či Česku se nic takového neodehrálo. U nás byla mzdová situace pod kontrolou.

U nás byla mzdová situace pod kontrolou. Nedošlo k tomu, že by mzdy najednou prudce vyletěly nad produktivitu práce. Proto jsme také neměli prakticky žádný problém s nezaměstnaností.

Nedošlo k tomu, že by mzdy najednou prudce vyletěly nad produktivitu práce. Proto jsme také neměli prakticky žádný problém s nezaměstnaností. Další věc – hodinová mzda ve východním Německu činila na prahu znovusjednocení asi deset, nebo dokonce sedm procent mzdy na západě. A do toho bonnská vláda rozhodla stanovit poměr mezi východní a západní markou jedna ku jedné. Přitom doposud platil poměr čtyři východní marky za jednu západní. Výsledek? Okamžitý obrovský růst mezd na východě. Raketový vzestup ze sedmi na 30 procent západní úrovně.

LIDOVÉ NOVINY: Jak jsme na tom byli na konci osmdesátých let?

DYBA: Po druhé světové válce jsme na tom byli podstatně lépe než Rakousko nebo Německo. Výkonnost naší ekonomiky měřená hrubým domácím produktem na obyvatele byla vyšší než výkonnost rakouské, respektive německé ekonomiky. Tomu také odpovídala vyšší úroveň životního standardu u nás. Situace se začala zásadně měnit po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 a nastolení reálného socialismu.

V ekonomice to znamenalo mimo jiné totální znárodnění podniků a kriminalizaci soukromého podnikání, nahrazení alokační funkce tržních cen autoritativním centrálním plánováním, uzavření ekonomiky před vnějšími vlivy prostřednictvím monopolu státu v zahraničním obchodě včetně toho, že koruna nebyla směnitelná. Rakousko naopak provozovalo reálný kapitalismus, tedy tamější firmy byly v soukromém vlastnictví, trhy fungovaly, flexibilní ceny vyrovnávaly poptávku s nabídkou a ekonomika byla propojena prostřednictvím volného obchodu a směnitelnosti rakouské měny se západní Evropou, praktikující podobný kapitalismus.

Na konci osmdesátých let se tak náš hrubý domácí produkt na obyvatele pohyboval na asi 40 procentech rakouského a podobně zaostávala i naše životní úroveň. To byl skutečně tristní výsledek 40letého politického a hospodářského experimentu československých komunistů s vlastním obyvatelstvem. Experiment byl evidentně na konci s dechem, bez jakékoliv naděje zabránit pokračujícímu zaostávání za naším kapitalistickým sousedem či západní Evropou obecně.

V průběhu let jsme pak za Rakušany stále více zaostávali. To bylo víc než zřejmé už na počátku šedesátých let a pokus o určitou změnu praktikovaného modelu socialistické ekonomiky v období takzvaného pražského jara skončil v srpnu 1968 se slzami v očích, pod tanky vojsk Varšavské smlouvy, zejména armády tehdejšího Sovětského svazu. Následovalo dalších 20 let reálně socialistické (ne)ekonomiky a prohlubování našeho zaostávání ve srovnání s Rakouskem.

Na konci osmdesátých let se tak náš hrubý domácí produkt na obyvatele pohyboval na asi 40 procentech rakouského a podobně zaostávala i naše životní úroveň. To byl skutečně tristní výsledek 40letého politického a hospodářského experimentu československých komunistů s vlastním obyvatelstvem. Experiment byl evidentně na konci s dechem, bez jakékoliv naděje zabránit pokračujícímu zaostávání za naším kapitalistickým sousedem či západní Evropou obecně.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se toto zaostávání projevovalo v každodenním životě?

DYBA: Když jsem šel pro něco do obchodu, většinou jsem se vrátil s něčím úplně jiným. A naše babička, když s sebou brala svou vnučku, tedy moji dceru, ji u obchodu vždy postavila do fronty se slovy „stůj tady, jdu se podívat, co mají“. A každý pamětník si vzpomene, jak nedostatkové byly třeba banány.

V obecném smyslu lze jako jistou přípravu na zánik direktivní socialistické ekonomiky asi chápat to, že jsme s dalšími ekonomy dlouhodobě pracovali na tom, abychom si udrželi znalost moderní západní ekonomie a tuto znalost aplikovali v empirických studiích tehdejší československé ekonomické reality.

Ještě se vrátím k bývalému socialistickému Německu – úroveň jeho ekonomiky měřená HDP na hlavu byla na konci osmdesátých let zhruba na úrovni 30 procent ekonomiky západoněmecké. U nás to bylo stejné. Toto srovnání jsem použil proto, že i oficiální místa tehdy uváděla, že naše ekonomická, a tedy i životní úroveň je víceméně shodná s úrovní východoněmecké ekonomiky.

LIDOVÉ NOVINY: Kdy jste s Václavem Klausem, Vladimírem Dlouhým, Ivanem Kočárníkem, Dušanem Třískou, Tomášem Ježkem a dalšími začali uvažovat, že nějaký zlom je nevyhnutelný, a začali se na něj připravovat?

DYBA: Nemluvil bych o nějaké zvláštní přípravě na nějaký nevyhnutelný zlom či konci reálně socialistické ekonomiky, o němž nikdo nevěděl, kdy u nás přijde. I když po nástupu Michaila Gorbačova do funkce prvního muže tehdejšího Sovětského svazu (Gorbačov se v roce 1985 stal generálním tajemníkem Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu – pozn. red.) a jeho politice glasnosti (otevřenosti – pozn. red.) bylo i u nás stále zřejmější, že změna visí ve vzduchu a je snad jen otázkou času. Obzvlášť po událostech v Polsku, v Maďarsku a po úprku obyvatel východního Německa do Německé spolkové republiky.

V obecném smyslu lze jako jistou přípravu na zánik direktivní socialistické ekonomiky asi chápat to, že jsme s dalšími ekonomy dlouhodobě pracovali na tom, abychom si udrželi znalost moderní západní ekonomie a tuto znalost aplikovali v empirických studiích tehdejší československé ekonomické reality. Občas jsme tato témata konzultovali s podobně smýšlejícími kolegy ve Varšavě, v Budapešti a v Moskvě, někdy jsme vedli diskuse i se západními kolegy.

Nevím o žádné „myslitelské skupině“ na konci osmdesátých let, která by se zabývala ekonomickou transformací po konci komunismu. Neberu ale v úvahu českou „perestrojku“ na konci osmdesátých let, ta byla opět jen pokusem o kulatý čtverec; ani nevím, kdo byli její ideoví tvůrci.

A za významné považuji v této souvislosti Klausovy semináře pořádané pod hlavičkou Československé vědecko-technické společnosti v prostorách Státní banky československé. Tam Václav Klaus působil v relativně bezvýznamném odboru, když byl na konci šedesátých let vyhozen kvůli svým názorům z Ekonomického ústavu ČSAV. Tyto semináře na různá teoretičtější témata a empirické analýzy československé reality moderoval, pak redigoval a publikoval ve slavných sborníčcích, které distribuoval a také do nich sám nejvíce přispíval.

Mezi autory referátů přednesených na těchto seminářích i diskusních příspěvků lze nalézt jména pozdějších protagonistů realizace transformačního scénáře. Připomínám, že scénář byl schválen na půdě federálního parlamentu na podzim roku 1990, a měl tak patřičnou demokratickou legitimitu. Jeho architektem byl Václav Klaus už jako ministr financí federální vlády po listopadu 1989.

LIDOVÉ NOVINY: Jací lidé v osmdesátých letech vytvářeli myslitelské skupinky na téma přechod na tržní ekonomiku a jaké názory se kolem nich soustřeďovaly?

DYBA: Nevím o žádné „myslitelské skupině“ na konci osmdesátých let, která by se zabývala ekonomickou transformací po konci komunismu. Neberu ale v úvahu českou „perestrojku“ na konci osmdesátých let, ta byla opět jen pokusem o kulatý čtverec; ani nevím, kdo byli její ideoví tvůrci. Pokud jde o Prognostický ústav ČSAV, Valtra Komárka jako svého šéfa jsem si vážil, lidsky jsem ho měl rád, umožnil mně a dalším smysluplnou činnost, když jsme své odpracovali na společném produktu na téma souhrnná prognóza československého hospodářství.

Nevím, do jaké míry byl Valtr Komárek bezprostředně napojen na skupinu ekonomů starší generace, kterou svým způsobem zastřešoval František Vlasák, na počátku devadesátých let místopředseda české vlády Petra Pitharta. Tato skupina snad měla jistou představu o takzvaném gradualistickém přístupu k transformaci ekonomiky po pádu komunismu. Každopádně někteří z těchto starších kolegů včetně Valtra Komárka dost polemizovali s razantním kurzem transformace, který razil Václav Klaus a skupina ekonomů kolem něho.

Ale nějaké dlouhodobé sociálně-ekonomické prognózování mě připadalo něco jako O čem sním, když v noci bdím (narážka na knihu současného premiéra Andreje Babiše – pozn. red.). Každopádně Komárek sehrál podstatnou úlohu na konci osmdesátých let – vzpomeňme jeho přesvědčivá televizní vystoupení –, ale jeho hvězda zapadala už brzy po pádu komunismu. Nevím, do jaké míry byl Komárek bezprostředně napojen na skupinu ekonomů starší generace, kterou svým způsobem zastřešoval František Vlasák, na počátku devadesátých let místopředseda české vlády Petra Pitharta.

Tato skupina snad měla jistou představu o takzvaném gradualistickém přístupu k transformaci ekonomiky po pádu komunismu. Každopádně někteří z těchto starších kolegů včetně Valtra Komárka dost polemizovali s razantním kurzem transformace, který razil Václav Klaus a skupina ekonomů kolem něho. Mezi ně jsem měl tu čest se počítat i já, což je ostatně vidět i z mých článků, napsaných v té době. A počítal jsem se mezi ně i v době, kdy jsem seděl ve druhé vládě premiéra Petra Pitharta. Byl jsem ministrem pro hospodářskou politiku a rozvoj, jak jsem po volbách v létě 1990 přejmenoval bývalý Český plánovací úřad.

Mimochodem, v této vládě se nikdy nediskutoval nějaký alternativní koncept transformace k promyšlenému, konzistentnímu a nezbytně razantnímu konceptu klausovské transformace. A ještě dodám, že někdy ve druhé polovině devadesátých let jsme se s Františkem Vlasákem potkali při nějaké akci na Pražském hradě a on mi řekl: Co se týče transformace podle Klausova receptu, měli jste pravdu.

LIDOVÉ NOVINY: Co byly hlavní kameny sváru klausovců a řekněme komárkovců či vlasákovců?

Gradualisté patrně v návaznosti na reformy v šedesátých letech pracovali s představou, že nejdříve musíme mít zboží, které je konvertibilní, tedy prodejné prakticky kdekoliv za dobrou cenu na světovém trhu, a teprve pak můžeme mít konvertibilní, tedy volně směnitelnou korunu a ekonomiku otevřenou vůči světu. To byla jedna z iluzí odpůrců radikálního transformačního postupu.

DYBA: Řekl bych, že svár byl především o celou koncepci radikální transformace. Mám-li však vyzvednout jednu věc, pak bych zmínil liberalizaci zahraničního obchodu současně s liberalizací cen a s tím související devalvaci koruny a stanovení jejího kurzu vůči americkému dolaru a dalším měnám jako německá marka.

Gradualisté patrně v návaznosti na reformy v šedesátých letech pracovali s představou, že nejdříve musíme mít zboží, které je konvertibilní, tedy prodejné prakticky kdekoliv za dobrou cenu na světovém trhu, a teprve pak můžeme mít konvertibilní, tedy volně směnitelnou korunu a ekonomiku otevřenou vůči světu. To byla jedna z iluzí odpůrců radikálního transformačního postupu.

Platí totiž, že bez otevřené ekonomiky tlaku světových trhů, při reálném, tedy udržitelném tržním měnovém kurzu koruny a liberalizovaných domácích cenách, by domácí firmy nikdy nedokázaly projít nezbytnou restrukturalizací, a produkovat tak zboží prodejné všude ve světě. Pokud jde o privatizaci, je jasné, že s koncem monopolu komunistické strany skončila i její role „dozorčí rady“ v národních podnicích. Podniky přitom nemohly zůstat bezprizorné, bez otěží v rukou vlastníků. Jejich privatizace různými postupy, včetně kuponové privatizace, byla nezbytná součást radikálního transformačního postupu.

LIDOVÉ NOVINY: Které nápady či části koncepce padly pod stůl, byly přehlasovány?

Důležité bylo, aby zásadní, vzájemně konzistentní principy transformace byly zachovány, aby transformace měla silnou politickou podporu a v očích široké veřejnosti jasného lídra. To se podařilo, proto byl přechod reálně socialistické (ne)ekonomiky na reálně kapitalistickou ekonomiku úspěšný.

DYBA: Ve svobodné, pluralitní společnosti s fungujícím parlamentem se brzy vytvoří i opozice vůči vládním návrhům a koncepcím. Určité kompromisy proto musely být i součástí implementace klausovského transformačního postupu. Důležité však bylo, aby zásadní, vzájemně konzistentní principy transformace byly zachovány, aby transformace měla silnou politickou podporu a v očích široké veřejnosti jasného lídra. To se podařilo, proto byl přechod reálně socialistické (ne)ekonomiky na reálně kapitalistickou ekonomiku úspěšný.

Na tom nic nemění různé kritiky přijatého a realizovaného transformačního scénáře od těch, kteří mu nepřáli. Případně i těch, kteří zapomínají kontext doby, ve které se transformační scénář psal a realizoval. A v neposlední řadě historické zkušenosti – jako krach reformního pokusu v šedesátých letech – autorů scénáře a důvody, proč tito lidé usilovali o jeho razantní charakter a důslednou realizaci.

LIDOVÉ NOVINY: Jakých kroků jste se nejvíc báli?

DYBA: Nemluvil bych o obavách, sám jsem měl dost důvěry v to, že zvolený postup je správný a že jde o jeho důslednou realizaci. Jedna z preferencí byla udržet pod kontrolou očekávanou inflaci po liberalizaci různě pokřivených cen. Proto byla nutnou součástí scénáře přísná fiskální politika čili žádné deficitní rozpočty, jak někteří navrhovali. A také otevření ekonomiky, což spolu s „osvobozenou“ podnikovou sférou a trhem skutečně vedlo k tomu, že inflační skok byl jednorázový a nevedl k rozpoutání žádné inflační spirály.

Jedna z preferencí byla udržet pod kontrolou očekávanou inflaci po liberalizaci různě pokřivených cen. Proto byla nutnou součástí scénáře přísná fiskální politika čili žádné deficitní rozpočty, jak někteří navrhovali. A také otevření ekonomiky, což spolu s „osvobozenou“ podnikovou sférou a trhem skutečně vedlo k tomu, že inflační skok byl jednorázový a nevedl k rozpoutání žádné inflační spirály.

Připomínám, že smyslem a preferencí bylo mimo jiné také zabránit nějakému významnějšímu znehodnocení už tak nízkých úspor obyvatelstva a nepřijít už na začátku o jeho důvěru ve zvolený transformační postup. Kdo chce, lehce zjistí, že náš inflační skok po liberalizaci a její vývoj v devadesátých letech byl nejnižší mezi bývalými komunistickými zeměmi.

LIDOVÉ NOVINY: Co vás při realizaci některých kroků zaskočilo?

DYBA: Nerad bych, aby to znělo nadneseně, ale nemyslím si, že bych byl při realizaci scénáře zásadně něčím zaskočen. Určitě nešlo o procházku růžovým sadem, ale povinností těch, kteří převzali vládní zodpovědnost, bylo být optimisty a přenášet víru v úspěšnou realizaci zásadních hospodářských a politických změn na občany obecně.

Podobně bylo nutné vystupovat i v cizině s patřičnou a odůvodněnou sebedůvěrou ve vlastní síly při znovuobnovení reálně kapitalistické ekonomiky u nás. Zdůrazním, že jsme se svým způsobem vraceli na ekonomickou a politickou mapu Evropy po 40 letech existence za železnou oponou. Na nepochopení podstaty a způsobu naší transformace jsme naráželi už tehdy nejen doma, ale i na západ od nás. Tento problém v jisté podobě přetrvává někdy a někde i dnes.

LIDOVÉ NOVINY: Proč jste zvolili kuponovou privatizaci?

Svým způsobem jsme se vraceli na ekonomickou a politickou mapu Evropy po 40 letech existence za železnou oponou. Na nepochopení podstaty a způsobu naší transformace jsme naráželi už tehdy nejen doma, ale i na západ od nás. Tento problém v jisté podobě přetrvává někdy a někde i dnes.

DYBA: Šlo o několik cílů. První byl morální, otázka spravedlnosti. Za socialismu patřilo hospodářství takzvaně všemu lidu čili nikomu. Klíčovým záměrem bylo, že lidé tedy mají z toho majetku něco mít, něco dostat. Druhá věc: když se spustila liberalizace cen, reálná mzda (po zohlednění inflace – pozn. red.) šla o něco dolů. A tím, že se lidem za 1035 korun prodala kuponová knížka, za niž mohli dostat víc, než kolik do toho dali, byla jistá kompenzace poklesu reálné mzdy.

Třetí aspekt: každá reforma, transformace, která se dělá, má nejen ekonomický, ale i politický či společenský aspekt. Potřebuje silnou politickou podporu, aby byla proveditelná. Tuto politickou podporu kuponová privatizace přinesla. A pak tu byla naprosto zásadní věc. Skutečným, i když skrytým majitelem podniků a dalších majetků byla komunistická strana a tajná Státní bezpečnost. Takže vyvstala otázka, co bude, až KSČ a StB padnou. Komu všechno bude patřit? Kdo bude podnikům velet? Takže bylo nutné nějakým způsobem najít nové majitele.

A nebylo možné to udělat po vzoru britské premiérky Margaret Thatcherové, která klasickou cestou zprivatizovala pět či šest podniků za rok, když u nás těch podniků bylo šest či kolik tisíc. My jsme čekat nemohli. Čekání na nového vlastníka byl pochod údolím smrti. Naše podniky najednou nepatřily nikomu, komunisté, kterých se dřív zaměstnanci báli, byli pryč. A proč by někdo měl respektovat nějakého manažera, když za ním nestál vlastník.

LIDOVÉ NOVINY: Proč lidé tolik kritizují kuponovou privatizaci?

Každá reforma, transformace, která se dělá, má nejen ekonomický, ale i politický či společenský aspekt. Potřebuje silnou politickou podporu, aby byla proveditelná. Tuto politickou podporu kuponová privatizace přinesla.

DYBA: Kritizují? Nevím, zda to není novinářská obsese. Já si myslím, že na kuponové privatizaci nikdo neprodělal. Ale někteří na tom také nevydělali žádný majlant. Ani ti, kdo prodali kuponovou knížku za deset tisíc korun Viktoru Koženému, dali do toho přece tisícovku. Bylo to morálně ospravedlnitelné, mělo to ekonomický smysl. Mělo to politický smysl. A také edukativní smysl, učilo to lidi o zodpovědnosti, o rizicích, tedy systému někdy výhra, někdy prohra. O tom tato společnost je.

Kapitalistická společnost není ideální. Jsou tam problémy jako nezaměstnanost, krizové období s výkyvy nahoru a dolů. Ale dlouhodobě výsledky reálného kapitalismu se všemi možnými důsledky, měřeno životní úrovní, kvalitou prostředí a tak dále jsou daleko lepší, než co dokázal reálný socialismus. Proto také reálný socialismus skončil tak, jak skončil. Jedním z důvodů bylo, že nedržel krok s ekonomickým rozmachem na Západě.

Karel Dyba (79)

  • Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. V sedmdesátých letech byl zaměstnancem a po roce 1989 i ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV. V osmdesátých letech působil v Prognostickém ústavu ČSAV od jeho založení.
  • Od června 1990 do července 1992 byl ministrem pro hospodářskou politiku a rozvoj v české vládě Petra Pitharta a poté až do července 1996 ministrem hospodářství ve vládě premiéra Václava Klause. V letech 1990 až 1992 byl také poslancem ve federálním parlamentu za ODS.
  • Po skončení politické kariéry se věnoval ekonomickému poradenství domácím i zahraničním firmám a institucím.
  • Soukromou poradenskou činnost v letech 2007 až 2012 vyměnil za post velvyslance České republiky při OECD.
  • Od šedesátých let je (s vynucenou přestávkou v období 1970 až 1989) také pedagogem na VŠE Praha, kde byl roku 2007 jmenován profesorem. Je také autorem řady odborných i populárně psaných článků a publikací doma i v zahraničí.

Ivana Pečinková
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.