Tokyo Skytree Tower je druhou nejvyšší stavbou na světě a vůbec nejvyšší telekomunikační věží. Podle agentury Džidži Press se během prvních pěti dní přišlo na ocelovou jehlu podívat již přes milion Japonců, v prvním roce provozu 634 metrů vysoké věže očekává provozovatel návštěvy asi 32 milionů lidí... Jaký je to zážitek, vyjet do nebes nad Tokiem, píše exkluzivně pro ČESKOU POZICI japanolog a ředitel Českého centra v Tokiu Petr Holý.
REPORTÁŽ Petra Holého / V úterý 22. května 2012 nadešel dlouho očekávaný den. Sice lilo jako z konve, ale před branami dlouho ohlašované a mediální kampaní monumentalizované „stavby století“ – 634 metrů vysokého vysílače Tokyo Skytree – se tlačily davy lidí z blízkého okolí i vzdálených koutů Japonska. Přesto, že pro „nepozvané“ jsou vstupenky na prohlídku vyprodané až do července, mnoho lidí pod věží trávilo noc „pod širákem“, kdyby se na ně přece jen usmálo štěstí.
Po dubajské Chalífově věži, ze které loni přinesla reportáž i ČESKÁ POZICE, je Tokyo Skytree druhou nejvyšší stavbou na světě a v kategorii telekomunikačních věží jí patří prvenství. Po Tokijské věži (Tókjó tawá, vysoká 332,6 metru) z roku 1958 má Tokio novou, jářku viditelnou dominantu, od které se mimo jiné očekává, že přitáhne pozornost nejen japonských, ale také zahraničních turistů.
Skrytá v lese mrakodrapů
Když pobýváte v tokijské metropoli, jakoby přirozeně obklopeni lesem výškových budov, pochopitelně nemáte okamžitou příležitost věž spatřit z jakéhokoli místa. To je jeden ze zásadních rozdílů oproti věži Tokyo Tower, jež v době svého vzniku v padesátých letech 20. století byla ve své kategorii široko daleko viditelnou královnou (podobně jako kdysi z Tokia, bývalého Eda, mohli tehdejší obyvatelé obdivovat mohutnou siluetu 3776 metrů vysoké hory Fudži, v Česku bohužel stále ještě někdy nesprávně nazývané Fudžijama).
Je jistě zajímavé, že japonský stavební zákon z roku 1919 stanovil výšku budov ve velkých japonských městech na maximálních 100 šaku (čti hjaku šaku), tedy délku odpovídající přibližně britským 100 stopám. Přepočet z roku 1931 stanovil maximální výšku budov na 31 metrů (zhruba devět pater). Tento stav prakticky trval až do počátku šedesátých let 20. století, kdy se začalo od výškového omezení upouštět. V roce 1964 se konaly první japonské olympijské hry v Tokiu, které zažehly plamen stavebního bujení, postupně přerůstajícího v jev později známý jako japonský ekonomický zázrak.
Japonský urbanismus do počátku 60. let očividně nepočítal s výškovými budovami, známé je zamítnutí realizace správní budovy pojišťovací společnosti Tokyo Marine and Fire Insurance ještě v roce 1966 v tokijské části Marunouči, přímo naproti sídlu japonského císařského majestátu. Spíše než předpokládaná výška stavby – 30 pater ve 127 metrech – vadila možná skutečnost, že by někdo z úředníků mohl z výšin „nakukovat“ do jinak zapovězených míst císařského paláce.
Nic nepomohlo, že autorem projektu byl významný japonský architekt Kunio Maekawa (1905–1986), jeden z otců japonské moderní architektury, který byl žákem Le Corbusiera a v neposlední řadě také architekta českého původu Antonína Raymonda (1888–1976), působícího převážnou část života v Japonsku (více o Raymondovi v seriálu České televize Šumné stopy). Nicméně již v roce 1968 byla zprovozněna první výšková budova v Japonsku, 147 metrů vysoká Kasumigaseki Building. Dlužno podotknout, že nedaleko oblasti Marunouči. V roce 1970 proběhla reforma japonského stavebního zákona, po které již nic nebránilo a nemohlo zabránit tomu, aby se Tokio proměnilo v architektonický les s mnoha zajímavými realizacemi.
Kam až vyrůst za necelé čtyři roky
Vraťme se k nedávno otevřené telekomunikační věži Tokyo Skytree. Stavební práce na ní probíhaly 3 roky a 10 měsíců (od 14. července 2008 do 29. února 2012) a podle statistik se jich účastnilo na 580 tisíc pracovníků! Práce na věži probíhaly také 11. března 2011, kdy severovýchodní Japonsko postihla největší katastrofa v historii – zemětřesení a následná vlna tsunami, která vzala životy bezmála 19 tisícům lidí. Živelná pohroma v oblasti Tóhoku byla zatěžkávací zkouškou pro japonskou ekonomiku a infrastrukturu, nezanedbatelný je problém s jadernou elektrárnou Fukušima Daiiči.
Samotné Tokio v onen osudný pátek v 14.46 hodin postihly otřesy o intenzitě 6,2 stupňu Richterovy škály, které vyvolaly rozkmit tehdy 625 metrů vysoké věže v šířce pěti až šesti metrů, jak dokládá jeden ze stavařů Tokyo Sky Tree, Naoki Kobajaši ze stavařské firmy Óbajaši-gumi, který byl v okamžiku největšího otřesu na věži. Pozoruhodné je, že věž nebyla během velkého zemětřesení 11. března nikterak poškozena a nikdo neutrpěl zranění. Kobajaši uvádí, že žádný ze čtyř vysokozdvižných jeřábů připevněných pomocí důmyslných vibračních tlumičů (japonsky seišin danpá) ke kostře věže na nejvyšší stavební plošině, se ani nepohnul.
„Všichni zainteresovaní na stavbě jsme navíc několikrát prošli pravidelným cvičením zaměřeným na simulaci zemětřesení spojeným s nácvikem evakuace. Každý věděl, co přesně dělat, kde je jeho místo. Takové kroky jsou pochopitelné, když pracujete na výškové stavbě, kterou jste vlastně před tím nikdy nezažili,“ usmívá se Kobajaši. Necelou hodinu po prvních otřesech mohly vrtulníky televizního zpravodajství sledovat neohrožené muže na nevyšší plošině věže. Kontrolovali bezpečnost. Jeden z příkladů japonské morálky, která bezprostředně po velkém zemětřesení a vlně tsunami ohromila svět.
V zemi dosti zemětřasné...
Architekt Acuo Koniši z Nikken Sekkei Ltd., vedoucí konstrukčního týmu Tokyo Skytree, uvádí, že stavba vyrůstala na poměrně měkkém podloží. Bylo potřeba je zpevnit, což se podařilo díky trojúhelníkové základně věže, která se s nastupující výškou volně mění v kruhový průřez. Věž je proto zakotvena v pevných železobetonových základech o hloubce 35 metrů a šířce 70 metrů.
Pevný železobeton v kombinaci s méně pevným podložím tak podle Konišiho představuje ideální podmínky pro podporu věže v případě zemětřesení, kterých bylo jen od 11. března 2011 v tokijské oblasti nepočítaně. Další z konstrukcí podporujících bezpečnost věže je takzvaná knuckle wall (kolénková stěna). Jedná se o pláty s množstvím výstupků, zapuštěné do hloubky až 50 metrů, které znásobují odolnost vůči zemětřesení. Tokyo Skytree, která bez jediného šrámu přečkala živelnou katastrofu z loňského 11. března, se rázem stala symbolem revitalizace Japonska.
Mluvíme-li o revitalizaci, nesmíme zapomínat na jeden důležitý fakt: genius loci parcely, kde vysílač Tokyo Skytree vyrostl. Ta totiž leží v tokijské části jménem Ošiage, potažmo Narihirabaši, geograficky ve čtvrti Sumida-ku. V místě, jemuž se ve starších literaturách přezdívalo „za řekou“ (kawamukó). To znamená za řekou Sumidou, která jako by tvořila pomyslnou hranici mezi světem „počestným“ (i když na břehu bližším středu Tokia, za notoricky známou čtvrtí Asakusa, kdysi ležela největší čtvrť prodejné lásky jménem Jošiwara) a řekněme „tím ostatním“.
V rodišti tokijské subkultury
Nechci samozřejmě tvrdit, že by Ošiage a jemu přilehlé oblasti dnes mělo špatnou pověst (přece jenom na něm vyrostla největší atrakce v Japonsku), historicky se nicméně jedná o takzvanou dojagai, dělnickou a řemeslnickou čtvrť dřevěných baráků, mnohdy pobitých vlnitým plechem, které místy pamatují staré doby, čtvrť domácích továrniček, druhdy plnou nádeníků, kteří nebyli nikde registrováni, nikomu nepatřili a nebyli ničím a nikým vázáni. Tento fakt je bohužel v lesku nově otevřené turistické atrakce zcela pomíjen. Dojagai nebyly slumem v pravém slova smyslu. Stály tam také domy běžných občanů a vesměs tam panoval klid a pořádek (až na občasné nepokoje).
Nesmíme zapomínat, že právě tady se formovala pravá periferně-tokijská kultura (snad by se hodilo napsat subkultura), rozdmýchávaná bezpočtem zábavních podniků té či oné pověsti, barů, veřejných domů, heren, laciných náleven a kabaretů. Prostě místo, kam pokud si chtěl někdo z lepší společnosti odskočit, dával si dobrý pozor na to, aby jej při tom nikdo neviděl. Tyhle doby jsou sice už dávno pryč, ale stále ještě můžete během toulek pitoreskními uličkami starého Tokia v Ošiage narazit na malebná místa, uzoučké uličky, kterým se „revitalizaci“ města podařilo uniknout. Proč se nenadýchat atmosféry, o které se v turistických průvodcích moc nedočtete?
Coby kamenem dohodil leží od Ošiage obchodnická ulička Hatonomači nebo proslulý okrsek Tamanoi, mezi nimiž se ukrývá – jako by Trnkově Zahradě z oka vypadl – malebný park a zahrada Hjakkaen, v níž teď rozkvétají častými dešti omývané hortenzie, předzvěst blížícího se období deštů. Dlužno podotknout, že Hatonomači a Tamanoi jsou jedněmi z posledních tokijských pozůstatků takzvaných akasen, čtvrtí rozkoše, v nichž se odehrává nejeden román známého japonského spisovatele a největšího znalce Tokia za řekou, jménem Kafú Nagai (1879–1959, česky román Snová žena).
Umístěním nejvyššího vysílače na světě právě do této oblasti autoři usilují o revitalizaci stárnoucí čtvrti, povýtce její asanaci. 634 metrů vysoká realizace, která dodala starému městu novou, v zapadajícím slunci jistě neopakovatelnou siluetu, přitahuje množství fotografů plenéru halícího se do zapadajícího slunce. Pro ty, kdo si rádi hrají s jazykem – výška vysílače zvukově evokuje planinu Musašino (číslovky 6, 3 a 4 totiž můžeme japonsky číst také jako mu, sa a ši), v níž leží Tokio, západní část prefektury Saitama a severovýchodní část oblasti Tama. Zlí jazykové tvrdí, že Tokyo Skytree měl být původně nižší, ale potom, co se vedení projektu dozvědělo o čínských plánech Kantonské věže (600 metrů), „protáhlo“ vysílač na lehce zapamatovatelných 634 metrů.
V nejrychlejším výtahu císařství
Z přízemí se dostanete na jeden zátah až do výše 350 metrů, kde vystoupíte přímo do prostory první observatoře (Tenbó dekki), o sto metrů výš vás čeká ještě jedna větší, ve tvaru spirálovité chodby (Tenbó kairó). Jemnou stoupající křivkou plynule obíhající tubus věže se dostanete až do místa zvaného Sorakara Point ve výšce 451,2 metru. Pro případ, že za okny není pro špatné počasí nic vidět a snaha popatřit na tokijskou megapoli je ta tam, překvapí návštěvníka LCD paprskem vytvořené datum a nápis TOKYO SKYTREE, „promítaný“ do mraků a vytvářející pozoruhodný efekt. Pro zvýšení hladiny adrenalinu je připravena průhledná podlaha vyrobená z tvrzených skleněných tabulí.
Místy má člověk pocit, jako by se ocitl v nadčasových kulisách k Polákově filmu Ikarie XB1. Nahoru se dostanete nejrychlejším rychlovýtahem v Japonsku pro 40 osob. Ani ne minutu trvajícím, neslyšitelným pohybem. Jediným signálem prudkého stoupání rychlozdviže jsou zalehlé uši (nezávidím elevator girls nebo boys jejich pracovní směnu).
Vše je v odpovídajícím minimalistickém designu, který vás mile pohladí: měkce bílé stěny, jako zrcadlo vyleštěné chromované výtahové dveře, místo čísel pater tlačítka s uvedením nadmořské výšky, strop v přijímací hale provedený v tradičním vzoru stylizovaných chryzantém či konopných listů broušeného skla „Edo kiriko“, které se v první polovině 19. století rozvinulo právě v oblasti poblíž dnes stojícího Tokyo Skytree v Edu, dnešním Tokiu (nejen v Česku vládneme broušeným sklem). Interiéry i exteriér vytvářejí volný dialog potřeb nejnovějšího designu s tradiční japonskou městskou kulturou, která se zrodila v bývalém Edu, jejími estetickými ideály a uměleckými motivy.
Mimořádná pozornost byla věnována světelnému designu ostění vysílače, jehož autorem je letos 37letý designér Hirohito Tocune. Je ve dvojím provedení, které se obden střídá. Pracuje se základními estetickými ideály staré japonské kultury: iki je modrým odrazem vlnek na řece Sumidě, mijabi okázale fialovou barvou, tolik typickou pro staré Edo (tzv. edo murasaki). Odstíny modré, ať se jednalo o temné indigo (kon’iro) nebo světlejší barevnou škálu, jsou neodmyslitelnou součástí chic odívání obyvatel právě v bývalém Edu. Nejsvětlejším odstínem indiga, aidžiro, který se blíží bílé barvě, je ostatně natřena konstrukce vysílače. Tato kulturní tradice se zachovala dodnes a jejím centrem je právě staré město, v létě plné tradičních svátků a slavností.
Osvěžení v láhvi tvaru Skytree
Nově otevřený Tokyo Skytree je zábavou na jeden den. Pokud se vám podaří získat ne právě levnou vstupenku (na nejvyšší observatoř až 3500 jenů za dospělého) a vystát dlouhé fronty, pak máte zaručen skvělý výhled na pláň Musaši (pokud zrovna neprší) nebo pestrou plejádu obchůdků s ledačíms, včetně peněženek a kabelek Samanta Thavasa v nákupním centru Tokyo Solamachi (čtěte Soramači), zahrnujícím 312 obchodů a míst s prodejem potravin, dále planetárium a akvárium vytvořené na téma moře souostroví Ogasawara (Beniny), které bylo v roce 2011 zapsáno do přírodního dědictví UNESCO.
Žízeň zaženete vodou v lahvi ve tvaru vysílače. Děti jistě potěší Sorakara-čan, oficiální maskot v podobě velkooké dívenky s účesem ve tvaru hvězdy. Vedle mnoha vybraných, ale i lidových japonských pochutin je tu pro příznivce otrlejší masitější stravy také havajská burgrárna. Pro náročnější nabízí Tokyo Skytree skvělou Sky Restaurant 634 (čtěte Musaši) v nebeské výšce 345 metrů, podávající fúzi tradiční japonské a francouzské kuchyně.
Jošizumi Nezu, šedesátiletý šéf koncernu Tóbu Railway, hlavního stavitele a provozovatele Tokyo Skytree, pozdravil první návštěvníky slovy: „Počasí nám sice nepřeje, ale déšť je pro růst našeho stromu nezbytný.“ Vznikl důležitý dopravní uzel mezi Tokiem a severovýchodní částí Japonska – pohodlně se odtud dostanete například do Nikkó, posledního místa odpočinku sjednotitele Japonska Tokugawy Iejasua (1543–1616). To vše uprostřed jinak poklidné, staré části Tokia, která žije svým tempem. Kdo ví, jak dlouho tu ještě bude?
