„Záhad k rozřešení je hodně,“ vypráví kudrnatý chlapík v suterénní místnosti na pražském Albertově. „Jen je potřeba, aby data generovala ideje, ne opačně. Musíte poslouchat přírodu, co vám říká,“ vypráví ČESKÉ POZICI geolog, geofyzik a astrobiolog, jenž má neobyčejný rozsah zájmů.
Jmenuje se Günther Kletetschka. Je to Čech, který se po revoluci vydal do světa. Zabývá se magnetismem, připravoval přístroje marsovského vozítka Curiosity, luštil záhadu „putujících kamenů“ v americké poušti a loni se s kolegy vydal na Ural, aby pátral po místě dopadu čeljabinského meteoritu do jezera Čebarkul. Zkušeností má dost: stejné téma zkoumal v Bolívii, v sibiřské Tungusce a také v Mexiku. Nyní bádá – díky končícímu vládnímu programu Návrat – na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde navíc vyučuje.
A stále srší nápady. Když vypráví o geologické expedici na Nelsonův ostrov v Antarktidě, vytáhne ze skříně upravenou pneumatiku s tyčkami napříč. Uvnitř je vyříznutá díra a senzor, který tak v pravidelných intervalech měří magnetickou susceptibilitu (veličinu popisující chování materiálu v magnetickém poli). „Jsou tam dva typy ledu, zimní a letní. Zimní má větší porozitu, je pozitivní, takže se na ledovci dá zmapovat, kde je mladší nebo starší led. Podobné řešení by se hodilo i pro rovery na Marsu. Je to jednoduché, ale získáte hodně dat,“ říká Kletetschka, jenž pro americkou kosmickou agenturu pracoval přes třináct let.
Günther Kletetschka (49)
Vystudoval geofyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, geologii a geofyziku (Ph.D.) v Minnesotě. V Americe pracoval pro NASA a National Institute of Standards and Technology (NIST). Zabývá se magnetismem impaktových kráterů na Zemi, vývojem Marsu, ledovci v Antarktidě, magnetismem stromů i přežitím organismů při extrémně nízkých teplotách. Pracuje na Přírodovědecké fakultě UK a v Geologickém ústavu Akademie věd ČR. Je autorem více než šedesáti impaktovaných článků, jeho H-index činí 19.
Magnety pro Webbův teleskop
Pro sondu Curiosity připravoval spektrometry analyzující horniny, pomáhal s kalibrací a podílel se na řešení magnetických mikrozávěrek pro James Webb Space Telescope (JWST), který má nahradit známý Hubblův teleskop. „Teď zase dostávám e-maily, že testují ,microshuttery‘, které jsme vyvíjeli. Zvláštní kvadrupólové magnety otevírají čtverečky padesáti tisíc okének. Když se díváte na oblohu, vidíte třeba 200 galaxií, ale pokud potřebujete zacílit jen jednu konkrétní galaxii, musíte ostatní přivřít,“ vysvětluje.
Spolupracoval i s japonskou vesmírnou agenturou JAXA. „Snažili se přiblížit se sondou Hajabusa k asteroidu a potřebovali zjistit jeho složení. Tamhle máme i jeden model,“ říká geofyzik, když míří k jiné skříni. Na modelu pak ukazuje, jak by bylo v budoucnu možné pohybovat se mezi asteroidy díky využití jejich magnetického pole. Trajektorie by se dala kontrolovat elektromagnety, vytěžit při tom sil, jako když se člověk propne na houpačce.
Kletetschka zkoumá i unikátní vlastnosti gadolinia (Gd). „Je zajímavé, že když jej dám do magnetického pole, tak se zahřeje, a když jej dám pryč, zchladí se. Na základě toho bychom chtěli udělat chladič do aut,“ plánuje. Mixování gadolinia s jinými kovy tuto vlastnost ještě posiluje, což je tématem článku, který by rád nabídl časopisu Nature Materials.
Tajemství „závodících“ kamenů
Celkem má Kletetschka na kontě přes šedesát publikací, včetně článků v prestižních časopisech typu PNAS. Kterého textu si váží nejvíc? „Každý je úspěch. Ale líbilo se nám, jak jsme přišli na tajemství pohybu kamenů na vyschlém jezeře v kalifornském Death Valley,“ říká geolog. Poprvé se tam dostal v roce 2008. Místo nazývané Race Track Playa je zvláštní tím, že se těžké, až třistakilové balvany samy posouvají. Každý ale jiným směrem!
Zůstávají za nimi stopy; jednou tam, jednou onam, jindy do zatáčky. Tématem se zabývali četní záhadologové, kteří podezřívali indiány, ufony, ale vážněji pak silný vítr, který by kameny posouval po vyschlé ploše, nebo vysychající vodní strůžky či zvláštní řasy.
„Když jsme měli s NASA Space Academy, říkal jsem studentům: ,Tohle je pěkná záhada, pojedeme tam a vyřešíme ji‘,“ vzpomíná Kletetschka. Se sedmnáctkou študáků Goddardova kosmického střediska pak měřili trasy kamenů, tamní podmínky a vybudovali i „akvárium“ ke zmenšeným pokusům. Výzkum záhady bludných balvanů posunuli o hodně dál.
Čím to tedy bylo? „Tak to si přece musíte přečíst,“ usmívá se Kletetschka, jenž plní svou pedagogickou roli – vždyť na pražské přírodovědě učí nejen satelitní magnetometrii, ale i předmět s názvem Neobvyklé ideje v geologii a geofyzice. Vysvětlující článek loni otiskl časopis Geomorphology, nápovědou je slovo „led“, ale není fér prozrazovat víc.
Stárnutí i magnetismus borovic
Kletetschka působí dojmem, že řeší záhady neustále. Navíc velmi rozličné. S kolegou se zabýval i stárnutím stromů (kalifornské borovice se dožívají 5000 let, zatímco ty virginské jen devadesátky) a také magnetismem stromů. Z ukládaných částeček a stop železa v letokruzích se dají vyčíst dobové klimatické změny. Vědci vkládali do dřeva i malé senzory, které pravidelně měří teplotu nebo vlhkost, čidla se dají ještě vylepšovat – třeba o solární panel. „Každý je vynálezce,“ bagatelizuje své technické nápady geofyzik.
Momentálně jej zaměstnávají i myšlenky na českou účast v průzkumu zdrojů z mořského dna. „Existují tři lodě: japonská, americká a evropská, ale Češi se toho výzkumu nezúčastní. Nějak se o jejich začlenění snažím, ale přesně nevím, koho a jak oslovit,“ říká Kletetschka, jenž bude díky penězům z programu Návrat působit v Česku do roku 2015.
Vědec dodává: „Jsem tu spokojen. Ale samozřejmě nevylučuji, že bych jel někdy zase do Ameriky.“