KOMENTÁŘ Petra Bušty / Být soudce Jan Šott politikem, pořídil si v pátek kapitální zářez na pažbu a může zvesela vyrazit do nejbližších voleb. Nikoli proto, že odsoudil Vítra Bártu a Jaroslava Škárku. Ale tím, jak verdikt odůvodnil. Většina občanů obšírný text rozsudku a odůvodnění nebude číst. Jejich škoda. Opíraje se o trestní zákoník a Ústavu ČR, vtělil do něj Jan Šott velmi silnou politickou myšlenku.
Soudce ovšem politikem není, rozsudek je nepravomocný, odsouzení se odvolali a právní argumentace pro vinu – zejména v případě Víta Bárty – bude jistě zpochybňována, možná to Šott od právnikých kolegů i slízne, to je odborná otázka. I kdyby však nakonec Škárka s Bártou vyvázli, Šottova argumentace s námi zůstane jako jedno z nejvýznamnějších témat hodných uchopení.
Poslanec není posvátná kráva
Ještě před začátkem procesu jsme slyšeli temné hlasy (i velmi autoritativní, například z premiérovy dílny), že hemžení policie, státního zastupitelství, případně soudů v honitbách politických stran může ohrožovat svobodu politického rozhodování. To je silné varování, ale Šott si to ani náhodou nemyslí: „Nelze připustit myšlenku, že trestní právo se musí zastavit před branou politiky,“ píše v odůvodnění.
Celé znění rozsudku si můžete přečíst v přiloženém PDF souboru.
V podstatě říká, že poslanec není posvátná kráva, nýbrž prostě úřední osoba. Jakýsi zaměstnanec společnosti, „pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů“. Důsledek: společnost má právo kontrolovat, usměrňovat, ba trestat móresy stran a politiků nejen prostřednictvím voleb. A toto právo se vztahuje nejen na výsledky politického rozhodování, ale i na způsob, kterým se k výsledkům politici dobrali, tedy na interní stranické procesy.
To by ještě nebylo tak převratné, byť se toto téma bezpochyby stane (respektive už se stalo) námětem svárů. Šott se však na své spanilé plavbě pouští mnohem dál.
Požitek pro čtenáře detektivek
Opusťme nyní příběh Škárkův a soustřeďme se jen na vinu Víta Bárty, protože právě v souvislosti s ní zaznívá Šottovo politické poselství. Kdo si dá práci prokousat se odůvodněním, dostane se mu odměny ne nepodobné požitku čtenáře detektivní literatury.
Soud nejprve konstatuje, že vlastně neshledal žádné přesvědčivé důkazy či indicie, jež by vyvracely Bártovu verzi (tedy že peníze nabídl poslancům Věcí veřejných jako půjčku) a čtenář by už už uvěřil v nevinu obžalovaného. Pan soudce ho v tom ostatně chvíli utvrzuje:
„Po vyhodnocení provedených důkazů, jak bylo podrobně popsáno, soud konstatuje, že verzi obžaloby přesvědčivě podporují v zásadě pouze výpovědi Kristýny Kočí, Jaroslava Škárky, tedy výpovědi, jež byly v podstatných částech prokazatelně lživé nebo alespoň mimořádně nevěrohodné a naprosto nelogické, a dále výpověď svědkyně Aleny Maršálkové, která však po celou dobu postupovala v nejužší součinnosti s Kristýnou Kočí a Jaroslavem Škárkou, navíc ji s nimi pojí blízké vztahy, a sama její výpověď není příliš věrohodná.“
Jenže je to jen klid před bouří, to už se Šott nenápadně převtělil do mistra psychologických zvratů Hercula Poirota a ve slavném finále zamíří nekompromisně na komoru:
„Jakkoli však soud přijal za prokázanou skutkovou verzi obhajoby obžalovaného Víta Bárty, neztotožňuje se rozhodně s názorem, že jeho jednání, jak je sám doznal, je beztrestné.“
Kdybychom to chtěli interpretovat tak, že vlastně teprve svojí obhajobou si Bárta naběhl na vidle zákona, nebudeme docela vedle. I Šottovi to – podle jednoho z rozhovorů, jež poskytl – ostatně připadalo ironické. Dovolíme si pana soudce poopravit: nikoli ironické, v kontextu politické praxe se Bárta choval naprosto konzistentně.
Odkud pan soudce spadl?
Jádrem této obhajoby je svědecky doložené tvrzení, že Bárta nabídl půjčku členům poslaneckého klubu Věcí veřejných, aby kompenzoval finanční tíseň, do které se dostali, když sněmovna rozhodla o snížení platů. A aby se na parlamentní půdě již k tomuto tématu nevraceli. Slovy soudce Šotta:
„Nabídka byla motivována, a zde soud vychází z výpovědi samotného obžalovaného, obavou ze vzniku negativního mediálního obrazu strany, kdyby poslanci revokovali debatu o výši příjmu poslanců, a padla na jednání poslaneckého klubu, kde toto téma otevřel poslanec Chaloupka s tím, že věc je třeba řešit, právě jako reakce na toto a další vystoupení poslanců; snaha o zabránění této debatě, resp. o její zastavení v zárodku byla tedy přiznaným motivem jednání obžalovaného.“
A to už soudce Jan Šott smečuje v pasáži, která zahrnuje i politický a morální rozměr Bártova činu:
„Smyslem takto realizované nabídky bylo zabránit svobodné debatě poslanců o možné nové zákonné úpravě, revokující předchozí, dle některých poslanců chybnou, změnu zákona, která se dotkla jejich příjmů. Nabídka tedy přímo souvisela s obstaráváním věcí obecného zájmu, konkrétně se zákonodárnou činností poslanců, tedy činností, která je, slovy trestního zákoníku, výkonem jejich pravomoci při plnění úkolů státu.“
Jak jinak se vykonávání moci dělá než veřejnými i tajnými stranickými i přestranickými paktíky, všelijakými „kádevítkami“ a poslaneckou kázní, ano, i úskokem, nátlakem a lstí?Povšimněme si, že na otázku, co vlastně ohrožuje svobodu rozhodování, odpovídá pan soudce právě opačně nežli pan premiér. Účastníkům či pozorovatelům mocenské mašinérie musí Šott připadat jako neznámý druh spadlý z Jupitera. Jak jinak se „to“ – míněno vykonávání moci – dělá než veřejnými i tajnými stranickými i přestranickými paktíky, permanentním ohledem na mediální interpretace, všelijakými „kádevítkami“ a poslaneckou kázní, ano, i úskokem, nátlakem a lstí? A jistě i nepsaným zákoníkem odměn za věrnost a pavučinou vzájemných závazků.
Političtí realisté budou mít asi za to, že řečené praktiky vlastně vytvářejí předivo souručenství a spolupráce nezbytné ke kolektivnímu spravování státu. Tradice takových mechanismů sahá do historie hlouběji než k Machiavellimu, háček tkví v tom, že podobnými pravidly se neřídí jen vladař, ale řekněme též Don Corleone. To není osobní, to je obchod.
Samozřejmost těchto mocenských technik už politici ani nezastírají, pravděpodobně je už ani nechápou jako problematické, jak právě Vít Bárta u soudu demonstroval. Podotkl přece, že řada podobných interních debat (jež de facto usměrňují počínání politiků významněji než politické programy), probíhá v každé politické straně, například ohledně míst v dozorčích radách nebo o služebních cestách...
Když se však tato obhajovaná politická praxe ocitne před soudem, ukáže se, že panu soudci Šottovi je to egal. Míní, že bezúročnou půjčkou bez písemného dokladu i nabízením takové půjčky si Vít Bárta počínal spíše jako americký Ital z Puzzova románu než podle doporučení Itala z medicejské Florencie.
Pakliže je poslanci poskytován úplatek v úmyslu ovlivnit jeho postoj k určitému zákonu, jedná se o korupční jednání„V žádném případě nelze akceptovat úvahu, že by trestněprávní ochrana před korupčním jednáním postihovala pouze případy poskytnutí úplatku v souvislosti s hlasováním o již existujícím konkrétním návrhu zákona. Proces přijímání zákonů je, včetně například zákonodárné iniciativy, která náleží každému z poslanců, částečně upraven již v Ústavě, částečně zákonem o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který upravuje i sdružování poslanců v poslaneckých klubech. Na celý tento proces, a to již od zvažování či debat o možnosti využití zákonodárné iniciativy, je třeba nahlížet jako na proces, při němž poslanci plní úkoly státu a používají přitom pravomoci svěřené pro plnění těchto úkolů. A právě tento proces se, byť v samém počátku, obžalovaný pokusil nabídkou a následným poskytnutím úplatku ovlivnit. Pakliže poslanci (který podle Ústavy vykonává svůj mandát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí) je poskytován úplatek v úmyslu ovlivnit jeho postoj k určitému zákonu, ať již se jedná o zákon, o jehož přijetí má být hlasováno, nebo naopak o zákon účinný, který by mohl být zrušen či změněn, jedná se o korupční jednání.“
To by, panečku, byla politika podle Šotta! Otevírá se přirozeně bezrozměrný prostor, kde se můžeme hádat, zda to celé není fantaskní idealizace a zda taková politika by byla svobodná a hlavně produktivní. A jistě i prostor pro konspirační teorie, totiž zda hypotetická možnost takto aplikovat zákon, nestála někde u zrodu pokusu o puč ve Věcech veřejných a nebyla součástí širokého plánu, jak diskreditovat novou parlamentní stranu.
Šott se sice opírá o platný zákon, ale navíc má na své straně ještě jednu sílu. Tato argumentace je bezpochyby v souladu s přáním valné většiny českých občanů, kterým už intriky a prebendy lezou krkem. Ať se přihlásí, kdo by nepodepsal soudcovy věty: „Obžalovaný si musel být velmi dobře vědom, že tímto způsobem si zavazuje jednotlivé poslance. Lze si stěží představit normálně fungující poslanecký klub, složený z podstatné části z dlužníků či smluvních partnerů ekonomicky více či méně závislých na čelném představiteli tohoto klubu.“
Koupená oddanost
To je rozsudek nad politickou praxí. Již krátce po jeho vynesení dva zkušení profesionálové z právní a bezpečnostní branže ČESKÉ POZICI sdělili své mínění: Na základě takové argumentace by bylo možné podobně postihovat dosazování věrných například na lukrativní posty ve státem vlastněných firmách. Na lavici obažalovaných by se pak teoreticky mohla ocitnout valná část našich mocenských elit. Ale na základě čeho by se pak udržovala sounáležitost profesionálů moci a jejich struktur?!
Idealista by asi na takovou otázku opáčil jednou citací, kterou měl původně připravenou na adresu Víta Bárty: „Koupená oddanost nemívá dlouhého trvání, protože na rozdíl od pozemských statků není naším majetkem a v pravý čas s ní nemůžeme libovolně nakládat. Jen oddanost založená na duchovních hodnotách, na nadosobním cíli a přesvědčení je spolehlivá.“ Kdo je autorem myšlenky? Přece onen bezuzdný pragmatik moci, Niccolo Machiavelli. Někdy je dobře nepřeskakovat odstavce, když se učíme, jak na to.
