Nemmouche masakrem, při němž 24. května zahynuli čtyři lidé, navázal na Mohameda Meraha, který 19. března 2012 postřílel v židovské škole v Toulouse tři děti a jejich učitele. Závěry, jež se ve francouzském tisku objevily, se týkají obecněji všech západních zemí s početnými přistěhovalci z islámské kulturní oblasti. Lze je shrnout do tří bodů: osamocený čin na základě seberadikalizace, chladná krutost a vykořeněnost. Podívejme se na ně.
Seberadikalizace?
Osamocený čin na základě údajné seberadikalizace pomocí internetu je svůdné, ale kulhavé vysvětlení. Pravda, oba atentátníci navštěvovali džihádistické stránky a fóra, tam ale svůj fanatismus jen přikrmovali. Nezradikalizovali se na internetu, ale ve vězení, jímž oba prošli, ale sami tam sebe nevyškolili. Patrick Klugman, právník obětí z Toulouse, v rozhovoru pro deník Libération označil tezi o osamoceném činu za nebezpečnou, protože nebere ohled na nutný logistický servis v podobě indoktrinace, peněz a zbraní. Oba vrazi bez ohledu na skromné poměry cestovali po světě, téměř nepracovali a zbraně jim nespadly z nebe.
Pokud jde o sebechválu francouzského ministra, je nutno zmínit následující skutečnosti. Jak Merah, tak Nemmouche byli pod dohledem tajné služby, která je vedla jako „potenciálně nebezpečné osoby“. Jejich aktivita byla monitorována. Bezpečnostním složkám se v poslední době daří celkem úspěšně pronikat do teroristických sítí. V západní Evropě zabránily několika připravovaným atentátům. Předejít ale konkrétnímu činu, k jehož provedení se rozhodne bez konzultací zfanatizovaný jedinec s přístupem k výše zmíněným facilitám, je bohužel prakticky nemožné. Demokratická společnost nemůže postavit policajta za každého blouznivce léčícího si frustraci na sociálních sítích. Ani mu zabránit vycestovat do Sýrie. Popřela by tím sama sebe.
Bezpečnostní složky, alespoň ty francouzské, selhaly až posteriori. Přes své databáze, složky vedené na Meraha a Nemmouche a jejich špehování nedokázaly spojit vrahy s provedeným činem. Merah před vražděním v židovské škole zabil před bankomatem ranou do týla dva francouzské vojáky arabského původu. O týden později mohl pokračovat, protože si nikdo nedal námahu porovnat popis vraha vojáků s údaji v databázi. Dohled nad jeho aktivitou musel být také velmi ležérní.
Nemmouchovi zase v dalším vraždění nezabránili policisté či tajné služby, ale jeho neopatrnost (cestoval s taškou plnou zbraní) a téměř omylem marseilleští celníci při zcela náhodné kontrole autobusového spoje z Bruselu.
Neosobní hrůza
Rádi bychom věřili, že existuje alespoň pár hodnot, které všichni uznávají. Zkušenost nám s železnou pravidelností připomíná, že ne. Merah v židovské škole chytil za vlasy prchající osmiletou holčičku a přes její prosby ji zabil střelou mezi oči. Vše si filmoval wi-fi kamerou zabudovanou do motocyklistické přilby.
Stejně jako Nemmouche, jehož postup v židovském muzeu udivil vyšetřovatele svou chladnokrevností. Přišel, postřílel, odešel a tečka. Psychologové v jejich profilu marně hledají náznak jakéhokoliv citu, či alespoň sadismu. Oba vraždili neosobně, jako malí himmlerkové.
Kam vlastně patřím?
U psychologického portrétu atentátníků zaráží podstatný rys. Teprve náboženský fanatismus jim poskytl iluzi domova a jasnou identitu. Kulturním a civilizačním vykořeněním dnes procházejí celé generace zplozené v západní Evropě přistěhovalci z islámských zemí. Francouzský model integrace asimilací fungoval, dokud do země přicházeli imigranti ze stejné civilizační oblasti, jako byli Italové, Portugalci či Poláci. U muslimů selhal. Ostatně britský také.
Původní přistěhovalci ze severní Afriky, kteří přicházeli v 60. a 70. letech minulého století, problémy s identitou neměli. Přicházeli za výdělkem a ke splynutí s hostitelskou zemí je nikdo nenutil. Jenomže jejich děti a vnuci se rodí úředně jako „Francouzi“. V domácím prostředí vyrůstají v kultuře svých předků a venku žijí v jiné. Mají společný životní prožitek se svými vrstevníky, ale většinová společnost jim dává najevo, že takovými Francouzi zase nejsou. Na prázdniny jezdí do vlasti svých rodičů. S tamními vrstevníky společný prožitek nemají a ti jim zase dávají najevo, že nejsou ani „opravdoví“ Arabové. Na rozpolcenou identitu islámské komunity v předměstských ghettech a podvědomou touhu tamní mládeže někam patřit a zařadit se upozorňují psychologové léta.
Část mladých muslimů problém s identitou řeší tím, že se uzavírá do sebe. Vytlačuje si prostor ve většinové společnosti. Radikálové žádají zvláštní stravu v družinách pro muslimské děti, oddělené hodiny tělocviku pro chlapce a děvčata (pokud ženám vzdělání nechtějí vůbec zakázat), výjimku při sexuálních otázkách probíraných během biologie atd. „Do fotbalového klubu jsme přijali členy,“ prohlásil kdosi během televizní diskuse, „kteří najednou chtějí hrát podle pravidel rugby s odkazem na svou kulturní tradici.“
Jde o začarovaný kruh. Většinová společnost se cítí ve svém domově ohrožena a muslimové si chtějí stejný domov, který je také jejich, vytvářet po svém. Sociální inženýři a profesionální humanisté jsou zděšeni, protože nic neodpovídá ideálním škatulkám. Běžný občan utíká ze začarovaného kruhu k extrémní pravici, jež klade „správné otázky, ale přináší špatné odpovědi“ (ministr zahraničí Laurent Fabius).
Stejné nebezpečí
V této atmosféře vyrůstali i oba vrahové. Po drobných krádežích a příležitostném dealování drog se dostali do kriminálu, kde jim kdosi konečně nabídl životní zakotvení. Fanatismus dal zapomenout na nutnost věčného pochybování, úcty k faktům a toleranci, ke kterým je měla dovést škola. Ostatně je jejich dalším společným rysem, že měli děravé vzdělání a opovrhovali jím. Problémem je, že Merahů a Nemmouchů dnes vyrůstají na předměstích západních států stovky, ne-li tisíce. Každý z nich nepřistoupí k činu. Skrytá bomba ale tiká.
Lapení džihádisté při výsleších opakují, že až v teroristické síti poznali solidaritu, kamarádství, životní náplň a díky tomu i jeho smysl. To ovšem poskytuje taky mafie. U všech přitom převládá hluboká nenávist k západní civilizaci. Viní ji ze zkorumpovanosti jak mravní, tak materiální, z nadvlády peněz a posedlosti povrchním konzumem.
I toto k západní společnosti patří. Vedle svobody, možnosti používat vlastní rozum, určité sociální jistoty a tolerance. Islámští fanatici prostor, který západní společnost poskytuje i jim, s oblibou vy- a zneužívají. Mimochodem, je zarážející, v jaké oblibě mají vyznavači návratu do časů Mohameda vyspělé, výlučně západní technologie, tedy produkty civilizace, již chtějí vyhladit. Že je v tom jakási nesrovnalost, je ani nenapadne.
Zbývá nerudovské: co s tím? Dobrých rad je mnoho a ochotných rádců ještě více. Po pádu komunismu v roce 1990 převládlo přesvědčení, že demokratické společnosti s totalitarismem a fanatismem skoncovaly s konečnou platností. Stejné nebezpečí teď před nimi stojí v islámském hávu. Zase je sžírá zevnitř i zvenku. A jednoznačný recept opět chybí...