Je sympatické, že letos 6. ledna vznikl v České republice nový středo-levicový think tank Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii – Cesta. Je záslužné, že pravicově orientovaným ekonomickým a politickým think tankům, jako jsou Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP), Liberální institut nebo Občanský institut, tím vzniká konkurence. Méně či spíše vůbec dobré však není, že se na jeho vzniku podílejí významní čeští intelektuálové, například Jiří Pehe, Pavel Barša, Jan Keller a Václav Bělohradský. Na první diskusi Má ještě smysl sociální stát? uspořádané 17. ledna se k nim připojil i Jacques Rupnik.
Tito intelektuálové sice kritizují současný znepokojivý stav společnosti, ale zároveň jako by jim nedocházelo, že jej ztělesňují. A zároveň se zpolitizováním think tanku Cesta – členem přípravného výboru je i úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka – dopouštějí stejné chyby jako jejich pravicová konkurence. Ta také často používá jako štít nějakého politika, v případě CEP prezidenta Václava Klause.
Intelektuální neoliberální zmatenost
Je pravdou, že definice think tanků není striktně daná a i jinde ve světě jsou často orientované podle politických názorů. Nejen v Německu, ale i v baště think tanků USA.
Českým levicovým intelektuálům jako by nedocházelo, že jsou odpovědní za znepokojivý stav společnosti
Větší intelektuální zpronevěry se však v tomto případě čeští levicoví intelektuálové dopouštějí, pokud jde o ideje. V Programové vizi Cesty se píše: „Rozsáhlé hospodářské problémy, kterým západní společnost čelí od konce roku 2008, přinášejí potřebu znovu se zamýšlet nad tím, jakou má hrát moderní demokratický stát roli nejen vůči svým občanům, ale rovněž vůči ostatním státům, jejich nadnárodním strukturám, a také vůči vlivům, jež s sebou nese rostoucí tlak globálního kapitálu. Pravicové politické síly na tyto výzvy reagují příklonem ke starým neoliberálním ideologiím.“
V úterý 25. ledna pak čtrnáct středo-levicově orientovaných osobností včetně Pavla Barši, Jana Kellera a Václava Bělohradského poslalo otevřený dopis možným kandidátům na předsedu ČSSD. Odhlédne-li se od toho, že jde o další zpolitizování těchto intelektuálů, zmiňují v dopisu i několikrát neoliberalismus. Například v sedmé otázce: „Politické strany se v neoliberálním prostředí mění v komerční organizace obchodující s vlivem, státními zakázkami a pozicemi ve státní správě. Tento systém legitimizuje rozsáhlou korupci, přičemž korupce ve velkém rozsahu je vlastně plíživý státní převrat. Jak chce sociální demokracie zabránit pervertování liberálně demokratického systému v tento mafiánský kapitalismus?“
S podobnými problémy se však potýkali už staří neoliberálové. Německý sociolog a ekonom Alexander Rüstow v roce 1932, tedy během velké hospodářské krize, v přednášce Selhání hospodářského liberalismu diagnostikoval „chaos pluralitní, kořistnické ekonomiky“ a „selhání ekonomického liberalismu“. Diagnóza byla správná tehdy a platí i dnes. Dle Rüstova je třeba „silný stát, který bude nad ekonomikou a zájmovými skupinami, kam také patří“.
Zajímavé pak je, že právě tento Alexander Rüstow vymyslel v roce 1938 pojem neoliberalismus a patří po druhé světové válce k zakladatelům sociálně-tržního hospodářství, neboli třetí cesty. Nacisté ho nijak v oblibě neměli, a proto v podstatě celou dobu, kdy byli v Německu u moci, strávil v exilu v Turecku na univerzitě v Istanbulu.
V Programové vizi Cesty se tedy píše zhruba totéž, o co se zasazoval zakladatel neoliberalismu. Rüstow intelektuálně zmatený nebyl, o Cestě však to samé prohlásit nelze. V tomto případě neoliberalismu však jsou zmatení nejen čeští levicoví, ale i pravicoví intelektuálové. Pokud je to potěší, jsou na tom podobně jako většina jejich kolegů na Západě.
Sorosův příklad
Čeští levicoví intelektuálové se mohou, pokud jde o ideje, inspirovat finančníkem Georgem Sorosem. Ten poskytl 50 milionů dolarů na založení nového think tanku Institut pro nové ekonomické myšlení v New Yorku. A Soros má jasno i v případě idejí.
Dle Sorose se ekonomickým krizím nelze vyhnout, protože nestabilita je nedílnou součástí trhů
Nedávná ekonomická krize totiž odhalila, že ekonomické učení, jehož dvě základní ideje – teorie racionálních očekávání a hypotéza efektivního trhu – vládly v posledních zhruba 30 letech, nás na krizi nepřipravilo. A totéž platí i pro jiné ekonomické teorie. Dle Sorose je proto třeba radikálně změnit teoretické ekonomické uvažování. Co z toho vyplyne, však lze v současnosti obtížně předvídat. Soros by uvítal, kdyby nová teorie zapracovala do ekonomie nejistotu, která byla v posledních 25 letech opomíjená.
Dle Sorose se ekonomickým krizím nelze vyhnout. Vždy bude hrozit nestabilita, protože je nedílnou součástí trhů. Nejistotu je však možné si uvědomovat. Dokonalost je dle něho neproveditelná, můžeme se však stát méně nedokonalými, pokud si přiznáme nedokonalost.
Něco podobného však už napsal zesnulý anglický ekonom John Maynard Keynes v knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936. A traduje se, že nejistota byla hlavním tématem cambridgeských rozhovorů Keynese a Friedricha von Hayeka na začátku třicátých let 20. století. Kdyby čeští levicoví intelektuálové neměli stejné předsudky jako jejich pravicové protějšky, mohli se už dávno od Keynese o nejistotě poučit a do své Programové vize ji zabudovat.
Nestrannost a pravda
Nejvážnější chyby se však čeští levicoví intelektuálové dopouštějí v tom, že nedokážou zaujmout tradiční osvícenský postoj nestranného intelektuála. V tomto ohledu jsou typickými příklady intelektuálů, jež popisuje Julien Benda v knize Zrada vzdělanců z roku 1927. Ta se zabývá úlohou inteligence v moderním světě – zajímá ji víc osobní kariéra a prospěch než nezaujaté myšlení.
Pokud by čeští levicoví intelektuálové našli odvahu, mohli by zajít ještě dál do minulosti, do starověku a středověku, a vzít si příklad ze Sókrata a klášterních mnichů, kteří hledali pravdu, aniž by si činili nárok na její nalezení. Pravda je totiž na hodnotovém žebříčku výš než spravedlnost, nikoli však sociální.
Zřejmě se však nechali zastrašit útoky na takzvanou pravdolásku. Ty sice mají své opodstatnění, ale pokud se s nimi zároveň upozaďuje hledání pravdy, což je jedna ze základních kategorií západního myšlení, vyplývá z toho, že českým levicovým ani pravicovým intelektuálům se úpadek Západu nevyhnul. Jsou naopak jeho skutečným ztělesněním.