Thilo Sarrazin opět provokuje: V Německu je omezována svoboda projevu

Kontroverzní spisovatel ve své nové knize píše, že v zemi je pronásledován každý, kdo se svými výroky odchýlí od hlavního názorového proudu.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ReutersČeská pozice

V pondělí 24. února byla v Německu zveřejněna nová kniha. Zatím ji skoro nikdo nečetl – a upřímně řečeno, mnozí ji ani podrobně číst nebudou. To jen některé věty a části z ní budou vířit týdny a měsíce mediálním prostředím – budou se probírat a obracet ze všech stran. Kdo má u našich západních sousedů takovou moc, že se každé jeho slovo tiskne a každá jeho nová kniha plní dříve stránky novin než pulty v knihkupectvích?

Je jím bezmála 70letý sociolog-samouk Thilo Sarrazin, bývalý správce financí Berlína a člen představenstva německé centrální banky. Ten si ve své nové knize Der neue Tugendterror: Über die Grenzen der Meinungsfreiheit in Deutschland (Nový teror morálky. O hranicích názorové svobody v Německu) stěžuje, že v jeho vlasti neexistuje možnost svobodně vyjádřit svůj názor.

Sarrazin se na 400 stranách rozepisuje, jak je v zemi pronásledován každý, kdo se ve svých vyjádřeních odchýlí od hlavního názorového proudu. Samostatnou část pak věnuje veřejné odezvě na svoji první – nejkontroverznější a nejprodávanější – knihu Německo páchá sebevraždu. Ta byla zveřejněna v létě 2010 a rozpoutala velkou bouři reakcí a vášní.

Díky záměrně konfrontačnímu stylu a současně řadě sporných a mediálně účinných výroků se Sarrazin stal přes noc hvězdouSarrazin v ní podrobně rozebral, jaké má pro Německo důsledky kombinace negativního demografického vývoje, přistěhovalectví zejména z islámských zemí a posilování nejnižší společenské třídy. Zároveň obvinil politickou elitu, že na tyto skutečnosti, které dle Sarrazina mění tradiční Německo a poškozují budoucí stabilitu a blahobyt země, dostatečně nereaguje.

Výtky kritiků

Díky záměrně konfrontačnímu stylu a současně řadě sporných a mediálně účinných výroků se Sarrazin, do té doby pouze vrcholný státní úředník, stal přes noc hvězdou. Nevoli však sklidil v německém prostředí, které je kvůli historickým souvislostem na podobné výroky velmi citlivé, za svá (dle odborníků ne zcela podložená) prohlášení, že určité národy mají společné geny a že inteligence je z převážné části dědičná.

Kritici mu vytýkali poněkud svévolné zacházení se statistikami, kterými se to v jeho první knize jen hemžilo, i ostrý tón vůči příjemcům sociálních dávek. K radosti mnoha novinářů se dokonce ukázalo, že Sarrazinem napadanou podporu v nezaměstnanosti, kterou odsoudil jako „podporu pasivity, lhostejnosti a duševní chudoby“, pobírá jeho vlastní syn.

Kniha o údajné německé kolektivní sebevraždě stála Thila Sarrazina, mimochodem dlouholetého člena sociální demokracie (SPD), místo v radě centrální banky i ve slušné společnosti. Na druhé straně však na ní nemálo vydělal. Stala se jednou z historicky nejlépe prodávaných odborných knih – v Německu více než 1,5 milionu kusů. A dočkala se i řady překladů. Za úspěšný titul ji považují i v nakladatelství Academia, které ji uvedlo na český knižní trh.

Kritici Sarrazinovi vytýkali svévolné zacházení se statistikami, kterými se to v jeho první knize hemžilo, i ostrý tón vůči příjemcům sociálních dávekSarrazinovi se zároveň dostalo i nevyžádaného potlesku od německé extrémní pravice. Tomu, aby jeho výroky používala ve svých kampaních „hnědá“ Národnědemokratická strana Německa (NPD), musel nakonec zabránit až soud.

Recyklace starých myšlenek

Současná kniha o svobodě projevu, jejíž první náklad činí sto tisíc kusů, je dle zpravodajského serveru Spiegel Online projevem Sarrazinovy touhy vrátit se do řad společenské elity, jejíž součástí kdysi jako finančník byl a o jejíž uznání mu jde především. Snaží se v ní mimo jiné na vlastním případu ukázat, jak převládající myšlenkové prostředí utlačuje menšinové názory a dusí společenskou diskusi. Sebe sama přitom prý stylizuje do role neortodoxního myslitele, který se nebojí vyslovovat nepříjemné pravdy.

Podle internetové verze časopisu Cicero Sarrazin pranýřuje zejména nadvládu levicově-liberální ideologie v německém veřejném prostoru. Zcela však opomíjí, že právě mediální pozornost výrazně pomohla prodejům jeho první knihy, a vidí se jako oběť kampaně, ve které byly jeho výroky záměrně či nevědomě vytrženy z kontextu a dezinterpretovány. Stalo se to prý proto, že nesouzněly s obecným kultem rovnosti a politické korektnosti, které společně prosazují ideologizovaná mediální fronta a oportunistická politická elita.

Levicový deník Tageszeitung (taz.de) pak novou Sarazzinovu knihu rovnou odsuzuje jako málo čtivý pokus recyklovat a zpeněžit staré myšlenky a soudí, že nevzbudí ani zdaleka stejnou odezvu jako jeho „sebevražedná“ kniha. A charakterizuje Sarrazina jako „starého muže, který světu tam venku už nerozumí“.

Považuje ho za ultrakonzervativce, který se zuby nehty snaží obhajovat tradiční pořádky a zdůrazňovat rozdíly mezi etniky, národy a pohlavími. Ve své nové knize se prý ztrácí v podružnostech a detailech, místy si odporuje a je nechtěně komický a pro podporu svých tezí si nahodile vybírá citáty z novin a statistická čísla, která se mu právě hodí.

Ostře vypointované obavy

Víceméně všichni komentátoři se pak shodují, že Sarrazin přehání. V Německu nepanuje žádná cenzura, hranice veřejné diskuse omezuje jen zákon. Když někdo chce něco zajímavého vyjádřit, prostor si najde. Pokud někdo v médiích překrucuje výroky jiného, lze ho zažalovat. O svobodě projevu svědčí prý ostatně postavení samotného Sarrazina – díky rozsáhlé pozornosti patří k lidem, kteří zásadně ovlivňují veřejné mínění. Jiný politický režim by s ním uměl hůře zatočit...

O kvalitě nové knihy, správnosti a podloženosti jednotlivých tezí a argumentů se bude ještě dlouho polemizovat. Bylo by snadné ji předem odsoudit jako bezmocnou palbu osamělého provokatéra, marně toužícího po obecné vážnosti, do řad svých největších kritiků.

O kvalitě nové knihy, správnosti a podloženosti jednotlivých tezí a argumentů se bude ještě dlouho polemizovatJe totiž třeba mít na paměti, že Sarrazin dokázal svou první knihou vedle zlé krve i rozproudit debatu o tématech, která byla do té doby na okraji zájmu – o imigraci, integraci, demografii, vzdělávací a rodinné politice. Tuto jeho roli veřejně ocenil například uznávaný německý sociální historik Hans-Ulrich Wehler. Podle něho se Sarrazin v mnoha ohledech trefil do černého, protože ostře vypointoval obavy veřejnosti, jen se zbytečně diskreditoval některými spornými výroky.

Svým způsobem jsou to ale spojité nádoby – kdyby se vyvaroval kontroverze a skandálů, nebylo by publicity. Lze zásadně nesouhlasit se Sarrazinovými metodami a interpretacemi, zároveň je ale nutné dodat, že některé jeho teze mají pravdivé jádro.

Diktatura politické korektnosti

Trefně to shrnul v komentáři z minulého týdne zmíněný časopis Cicero. V Německu vládne široký konsenzus, co je „správné“ – více sociální rovnosti, udržitelný rozvoj, více státu a méně trhu. Ten, kdo stojí názorově mimo, je buď hloupý, nebo špatný. Společnost, a zejména mediální obec, je však svým ideologickým ukotvením většinově rudo-zelená. Dle Cicera by se dnes celé myšlenkové spektrum parlamentních stran vešlo do SPD expremiéra Willyho Brandta ze začátku sedmdesátých let.

Diktatura politické korektnosti používá subtilnější metody než totalitní ministerstvo propagandy, ale i na jejím konci je nesvéprávný občanVšeobecná shoda přitom podle kritiků není správná – německá společnost se nikam neposunuje a ubývá lidí, kteří by byli schopní obhajovat menšinové názory a diskutovat o nich. Výsledkem je prý diktatura politické korektnosti, která sice používá subtilnější metody než totalitní ministerstvo propagandy, ale na jejím konci je stejný důsledek – nesvéprávný občan.

Je to pravda? Na to bude muset odpovědět právě vznikající a bezpochyby cenná veřejná diskuse. Je zásluhou i kontroverzního Thila Sarrazina, že se právě otevírá.