Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Tetování: Cesta, jak definovat a uchovat vlastní identitu

  10:08
„Člověk musel být nějak omalovaný, aby byl člověkem. Ten, kdo zůstával v přirozeném stavu, nelišil se nijak od zvířete.“ Tak slavný francouzský kulturní antropolog Claude Lévi-Strauss vysvětluje, proč si lidé v různých kulturách začali vytvářet na vlastním těle roztodivné ornamenty.

Tetování. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Touha po zdobení vlastní kůže je, s nadsázkou řečeno, stará jako lidstvo samo. V celé historii mělo tetování nepřeberné množství funkcí a významů. Zdaleka nešlo jen o zkrášlení vlastního těla, vypichování obrazců do své kůže hrálo roli i v přechodových rituálech (třeba při přeměně chlapce v muže), mohlo vyjadřovat náboženské vyznání, příslušnost k dané skupině lidí, mělo i funkci léčebnou, někdy vyjadřovalo status člověka, jindy zdůrazňovalo jeho individualitu.

Pravdou ale je, že nikdy v historii nezažívalo tetování takový rozmach jako v současnosti. Ještě před pár desítkami let bylo typické pouze pro specifické subkultury, zatímco pro členy většinové společnosti bylo tabu. To už dávno neplatí. Podle průzkumů má nějakou tu „kérku“ dvanáct procent obyvatel Evropské unie a každý pátý Američan. Proč lidé v moderních společnostech tolik touží pomalovávat svá těla? A co v posledních letech způsobilo takový rychlý vzestup popularity tetování?

Od spodiny k aristokracii

Tetování máme zpravidla spjaté s „divochy“ jižních moří. Četné písemné, ale i hmotné památky nicméně dosvědčují, že zdobení vlastní kůže bylo běžné i v evropském kulturním okruhu. Úpadek tetování v Evropě je spojený s rozmachem křesťanství, v samotném Starém zákoně se praví: „Nebudete svá těla zjizvovat pro mrtvého, ani si dělat nějaké tetování.“ Vždyť lidské tělo je dokonalým božským výtvorem a tetováním ho můžeme pouze zprznit. Tak praví usnesení koncilu v Chelcyth z roku 787.

Zpočátku je tetování doménou nižších či specifických vrstev společnosti. Kromě námořníků se tetují cirkusáci a rovněž zločinci a jiná spodina. Posléze se ale přidávají i lidé z opačného konce společenského spektra – aristokraté, intelektuálové, umělci.

Není divu, že dokladů o tetování v Evropě máme z následujících století poskrovnu, byť zejména v nižších společenských vrstvách tento způsob zdobení kůže přetrvával. Ke znovuobjevení tetování, oněch původně kmenových značek, pak dochází v naší „západní“ civilizaci díky zámořským objevům v 18. století.

Námořníci se inspirují tetováním domorodců, vytvářejí vlastní jednoduché obrázky – srdce, kotvy a další. V přístavech vzniká nová profese – tetovači. Mít svou „kérku“ je povinností skoro každého námořníka – vždyť koncem 19. století mělo nějaké tetování na 80 až 90 procent příslušníků amerického námořnictva.

Zpočátku je tetování doménou nižších či specifických vrstev společnosti. Kromě námořníků se tetují cirkusáci a rovněž zločinci a jiná spodina. Posléze se ale přidávají i lidé z opačného konce společenského spektra – aristokraté, intelektuálové, umělci. Své „kérky“ měli v 19. století i někteří členové britské královské rodiny, prvním byl v roce 1862 Eduard VII., princ z Walesu, o 20 let později se k němu přidal třeba vévoda z Yorku, pozdější král Jiří V.

Nárůst popularity

Příklad aristokracie spustil tetovací mánii. Třeba podle kunsthistorika Jana Baleky se prý ve druhé půli 19. století dala tetovat asi pětina lidí. Profesorka sociálního lékařství z University of North Carolina Jill A. Fisherová ve svém článku v magazínu Body and Society popisuje, jak obrovsky populární bylo mezi newyorskou smetánkou na konci 19. století tradiční japonské tetování.

Popularitě „kérek“ bezpochyby prospěl technologický pokrok v tetování. Přísnější regulace udělala z většiny tetovacích salonů místa, kde se lidé nemusejí bát zdravotních rizik. Rozvoj nových tetovacích barev i technik umožní snad každému najít, co mu vyhovuje.

Tento trend ale nevydržel a ve čtyřicátých letech 20. století zájem o tetování poklesl. Stále bylo považováno za vulgární, a jak ukázal průzkum, v poklesu popularity hrálo roli i neblaze proslulé tetování Židů v koncentračních táborech. Zdobení vlastní kůže se opět dostává na index. Potíráno je nejen v socialistických zemích, ale přestává být tolerováno dokonce na svobodném Západě. V roce 1961 ho zakazuje například město New York.

To už ale začínají divoká a svobodná šedesátá léta a s nimi i takzvaná druhá renesance tetování. Z řemesla se stává umění, proměňuje se klientela, tetování si začínají pořizovat příslušníci střední třídy. Pokud v roce 1960 bylo v USA na 500 tatérů, v roce 1995 jich zde působilo již na deset tisíc. A od té doby poptávka roste.

Popularitě „kérek“ bezpochyby prospěl technologický pokrok v tetování. Přísnější regulace udělala z většiny tetovacích salonů místa, kde se lidé nemusejí bát zdravotních rizik. Rozvoj nových tetovacích barev i technik umožní snad každému najít, co mu vyhovuje. Zatímco dříve musel zájemce o tetování hledat zajímavé tetovací motivy ve specializovaných časopisech, či tetovacích salónech, v době Facebooku či Instagramu k tomu samému stačí pár kliknutí na internetu.

Kotva pro stabilitu

Do „módy“ se tetování dostalo i díky médiím. Ne nadarmo je jako moment, kdy tetování v USA začalo získávat celospolečenskou popularitu, označováno spuštění televizní show Miami Ink o legendárním tetovacím salónu na miamské South Beach. Jen málo lidí mělo před vysíláním této show představu, jak vypadá zákulisí tetovacího salonu, a že tetování nemusí být jen řemeslo, ale i umění.

Většina lidí se neustálým změnám přizpůsobuje – mění své šaty, auta, zaměstnání, účesy i svou rodinu a bydliště. Výsledkem je, že ztrácejí ukotvení, vlastní identitu. Jsou jako korek, se kterým si pohrávají mořské vlny. Tetování je pro ně kotvou, která jim poskytuje stabilitu.

Show má dnes již několik sérií, byla vysílána ve více než 160 zemích světa a vzniklo několik televizních spin-offů podle tetovacích salonů v jiných městech, například NY Ink nebo LA Ink. Tatéři účinkující v těchto pořadech se stali celebritami. A celebrity dosavadní, za všechny zmiňme třeba zpěvačku Rihannu, fotbalistu Davida Beckhama nebo herečku Angelinu Jolie, se od nich nechali tetovat. Předpojatost vůči tetování, byť zcela nezmizela, díky tomu bezpochyby poklesla.

Je tu však ještě jeden důvod, proč si především mladí lidé nechávají stále častěji zkrášlovat vlastní kůži. Jak ve své studii Inscribing the Personal Myth: The Role of Tattoos in Identification (Vyrytí osobního mýtu. Role tetování v identifikaci) píší vědci z University of Arkansas, tetování je pro ně způsobem, jak uchovat svou identitu. V neustále se měnícím prostředí je tetování něčím, co přetrvá. Je to cesta, jak najít smysl, stabilitu, a tudíž i koherentní identitu v rychle se měnícím prostředí moderního světa.

Jak vědci vysvětlují, žijeme v konzumní kultuře, pro niž je stabilita a stálost hříchem.Většina lidí se neustálým změnám přizpůsobuje – mění své šaty, auta, zaměstnání, účesy i svou rodinu a bydliště. Výsledkem je, že ztrácejí ukotvení, vlastní identitu. Jsou jako korek, se kterým si pohrávají mořské vlny. Tetování je pro ně kotvou, která jim poskytuje stabilitu.

Přetrvání chaosu

Není divu, že je tetování natolik oblíbené u mileniálů. Jsou generací žijící na internetu, neustále jsou bombardováni novými trendy, kterým se musejí přizpůsobovat, chtějí-li být „in“. Touha po něčem, co v chaosu dnešního světa přetrvá, je u nich obzvláště silná. Dokládají to i čísla. Podle průzkumu Pew Research Center z roku 2010 má alespoň jedno tetování 38 procent mileniálů. A zřídka jen jedno. Zhruba polovina potetovaných má mezi dvěma až pěti „kérkami“, 18 procent šest a více.

Není divu, že je tetování natolik oblíbené u mileniálů. Jsou generací žijící na internetu, neustále jsou bombardováni novými trendy, kterým se musejí přizpůsobovat, chtějí-li být „in“. Touha po něčem, co v chaosu dnešního světa přetrvá, je u nich obzvláště silná.

Podle některých vědců to ukazuje, že většině tetovaných nejde o vytvoření jednoho obrázku, ale spíše o pokračující tvorbu takzvaného personálního mýtu. Tedy v souhrnu toho, jak a čím definujeme vlastní identitu. Jak říká spoluautor zmíněné studie, profesor marketingu Jeff Murray, každé tetování je symbolem nějaké epizody či scény z příběhu našeho života. Je linkou, která nás spojuje s minulostí.

Podobáme se tím hrdinovi filmu Memento, který trpěl ztrátou krátkodobé paměti, a proto si tetoval nejdůležitější momenty svého života na tělo, aby si je mohl vždy připomenout. I my si tetujeme vlastní příběh do kůže. Žijeme totiž ve světě, který se mění příliš rychle, abychom si pamatovali, kým jsme byli ještě před měsícem, natož před pár lety.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...