Lidovky.cz

Terorismus: Nepřítel, nebo sociální epidemie?

Afghánistán

  9:12
Na terorismus nelze uplatnit opatření pro výjimečný stav a válku. Posilují totiž roli policistů, špionů a vojáků. Důležité je zjistit, kdo je imunní vůči teroristickému patogenu, a kdo nikoli.
Terorista (ilustrační foto)

Terorista (ilustrační foto) foto: Shutterstock

V době Francouzské revoluce, jež bývá považovaná za počátek dějin moderního západního terorismu, se teroristé dovolávali demokracie a rovnosti. A revoluční ideály patřily k terorismu až do konce 20. století.

Organizace, jako je kanadská Fronta osvobození Quebecku (FLQ), Baskicko a jeho svoboda (ETA), Irská republikánská armáda (IRA) či německá Frakce Rudé armády (RAF), používaly terorismus ke svým politickým cílům – osvobození od nadvlády, nezávislosti, převzetí moci, odstranění zkorumpovaného establishmentu nebo vojensko-průmyslového komplexu či propuštění politických vězňů.

Ať už byly ideály těchto teroristů jakékoliv, téměř vždy šlo o místní organizované politické skupiny bojující proti státu a establishmentu, na jejichž potírání stačily zákony proti kriminalitě.

Teroristická novinka

Konec éry politického terorismu předznamenal bombový útok na Světové obchodní centrum v New Yorku v roce 1993, jejž spáchala skupina islámských extremistů žijících v USA a který měl podle původního plánu zabít tisíce lidí. (Obětí bylo nakonec „pouze“ šest.) Rychlé vyšetření, úspěšné potrestání pachatelů a malá bombastičnost však zastínily novost této akce.

Konec éry politického terorismu předznamenal bombový útok na Světové obchodní centrum v New Yorku v roce 1993, jejž spáchala skupina islámských extremistů žijících v USA. Rychlé vyšetření, úspěšné potrestání pachatelů a malá bombastičnost však zastínily novost této akce.

Zejména to, že jednali bez vazby na etablovanou politickou organizaci a ve jménu šířící se ideologie islámského extremismu, díky níž vznikla nadnárodní síť radikálů usilujících o vágní apolitický cíl – potrestat USA za okupaci islámských zemí a utlačování muslimů na celém světě. Útoků na americké cíle se v devadesátých letech odehrála řada.

Teroristický útok na stejné centrum 11. září 2001 představoval významný úspěch tohoto hnutí, jež se organizačně a ideologicky konsolidovalo celá devadesátá léta, a jeho hlavního programu – mezinárodního džihádu čili svaté války proti zemím nepřátelským k islámu a jejich obyvatelům.

Šlo o pečlivě naplánovaný, ale v zásadě technologicky primitivní únos letadla s pomocí nožů, jejž financovalo a organizačně podpořilo radikální islamistické hnutí al-Káida, ale neuskutečnili jeho členové, nýbrž skupina islámských extremistů, z nichž většina žila a studovala v Německu. Zde se také radikalizovali v islámských komunitách a zformovali nezávislou teroristickou buňku, ještě než odjeli do centra al-Káidy v Afghánistánu.

Mylné předpoklady o nepříteli

Zatímco útoky z 11. září představovaly vrchol první fáze terorismu ve jménu džihádu, reakce na ně byly bezprecedentním a dramatickým milníkem v dějinách protiteroristické politiky, který spočíval v odklonu od zákonů proti kriminalitě k opatřením odpovídajícím výjimečnému stavu a války. USA, šokované rozsahem nečekaného útoku, označily pachatele za zahraničního nepřítele státu a označily jejich činy za válečné.

Válka proti terorismu založená na mylných předpokladech o nepříteli a jeho schopnostech si vynutila mimořádná opatření v americké domácí i zahraniční politice, ospravedlněná dočasnou výjimečnou válečnou situací

Tehdejší americký prezident George W. Bush vyhlásil globální válku terorismu založenou na předpokladu, že islámský terorismus ohrožuje stát a národní bezpečnosti, protože může použít zbraně hromadného ničení a má organizátora, jehož lze jasně lokalizovat v rámci právně-politických systémů. A tohoto nepřítele lze eliminovat zničením jeho infrastruktury a dopadením členů organizace.

Válka proti terorismu založená na mylných předpokladech o nepříteli a jeho schopnostech si vynutila mimořádná opatření v americké domácí i zahraniční politice, ospravedlněná dočasnou výjimečnou válečnou situací. V domácí politice šlo především o rozsáhlé shromažďování osobních dat, odstranění hranic ke sledování, hledání, zatýkání a uvěznění osob podezřelých z terorismu a o oslabení kontroly pravomocí bezpečnostních složek.

V mezinárodní politice pak šlo o vyhlášení války Afghánistánu a později Iráku, z nichž zejména ta druhá neměla žádnou oporu v mezinárodním právu. V rámci globální války proti terorismu USA také zavedly vojenské tribunály, vyšetřování podezřelých mučením, zařízení pro neomezenou detenci „nepřátelských bojovníků“ a nezákonné vydávání podezřelých do zemí porušujících lidská práva a mezinárodní válečné právo.

Nevyčíslitelné náklady

Lidské, ekonomické, a společensko-politické náklady americké války proti terorismu jsou nevyčíslitelné. Studie Brownovy univerzity Costs of War odhaduje, že obě válečná tažení způsobila smrt 370 tisíc vojáků, novinářů a humanitárních pracovníků a 210 tisíc civilistů v zemích Blízkého východu a milion zraněných a traumatizovaných veteránů. Finanční náklady pak v současnosti přesahují čtyři biliony dolarů, přičemž tato částka se zdvojnásobuje, započtou-li se úrokové sazby z úvěrů, ze kterých byly tyto války financované.

Lidské, ekonomické, a společensko-politické náklady americké války proti terorismu jsou nevyčíslitelné. Málokdo dnes popírá, že tato ofenziva významně přispěla ke vzniku řady extremistických organizací a hnutí v blízkovýchodním regionu včetně Islámského státu a podpořila ochotu radikálů k násilí.

Málokdo dnes popírá, že tato ofenziva významně přispěla ke vzniku řady extremistických organizací a hnutí v blízkovýchodním regionu včetně Islámského státu a podpořila ochotu radikálů k násilí. Deset let protiteroristických opatření také zcela změnilo americkou společnost. Studie Collateral Damage Americké psychologické asociace upozorňuje, že excesivní a utajovaný boj proti terorismu vyvolal v Američanech pocit strachu a úzkosti z nejasného rizika a zabránil šíření informací, jak racionálně čelit hrozbě.

Boj proti terorismu navíc posílil diskriminační postoj k menšinám a islámu a utvrdil většinu Američanů v preferování bezpečnosti před svobodou a soukromím. To je důvod, proč se politologové a právníci domnívají, že reakce na 11. září je milníkem v trvalém úpadku ústavnosti v americké politice.

Byla totiž posílena práva exekutivní moci a pravomoci bezpečnostních agentur a zpravodajských služeb postupovat podle vlastního uvážení, a naopak značně oslabena některá individuální práva a svobody, zejména právo na soukromí a ochranu před zvůlí policejní a soudní moci a diskriminací.

Útoky skupinek

Americký bezpečnostní expert z Northeasternské univerzity Stephen Flynn patřil od počátku ke kritikům americké války proti terorismu, zejména předpokladu, že nepřítele lze jasně lokalizovat za hranicemi USA. Flynn předpověděl, že teroristické útoky budou pokračovat, ale budou malé a provádět je dva či tři jedinci žijící v USA nebo jinde na Západě s primitivní technologií, minimálním plánováním, a proto je nebude možné předvídat a zabránit jim.

Útoky v Madridu a v Londýně spáchaly skupinky „samostatně se radikalizujících“ jedinců bez formálního výcviku, vazby a příkazu od organizované teroristické skupiny

Tato předpověď – i to, že žádné vítězství v nákladné válce proti terorismu nenastane – se záhy vyplnila. V březnu 2004 zaútočila skupinka islámských extrémistů bez jakékoliv přímé vazby na organizovanou teroristickou organizaci v Madridu na vlaky plné cestujících. O rok později se podobná autonomní skupinka čtyř sebevražedných atentátníků odpálila v londýnském metru.

Oba útoky spáchaly skupinky „samostatně se radikalizujících“ jedinců bez formálního výcviku, vazby a příkazu od organizované teroristické skupiny. Tři z londýnských atentátníků se narodili ve Velké Británii pákistánským imigrantům a šlo o takzvané „cleanskins“ – tajné služby o nich do té doby neměly žádné záznamy.

Džihád bez vůdce

Všechny teroristické útoky na Západě od té doby, úspěšné i zmařené, jsou tímto takzvaným „místním terorismem“ (homegrown terrorism). Provádějí ho jedinci, kteří se narodili, vyrostli nebo přinejmenším strávili významnou část života na Západě, radikalizovali se ve virtuálním prostředí internetu a neformálních skupinek a svůj čin spáchali do jisté míry autonomně – bez příslušnosti, příkazu, výcviku či financování organizované teroristické organizace.

„Místní terorismus“ provádějí ho jedinci, kteří se narodili, vyrostli nebo přinejmenším strávili významnou část života na Západě, radikalizovali se ve virtuálním prostředí internetu a neformálních skupinek a svůj čin spáchali do jisté míry autonomně

Mark Sageman, americký forenzní psychiatr a expert na teroristické sítě, tento jev nazval „džihád bez vůdce“ (leaderless jihad). Pochopit místní terorismus je jedinou možností, jak efektivně minimalizovat toto riziko. Vhled do dynamické souhry faktorů, z nichž vzniká místní terorismus, poskytuje dobře zdokumentovaný případ Bostonského maratónu.

Jeho pachatel Tamerlan Carnajev trvale trpěl pocitem menšinové diskriminace, neúspěšné integrace – rodiče utekli před diskriminací z Čečenska a po pobytu v Dagestánu získali azyl v USA, kde museli přijmout práci značně pod svou kvalifikací –, frustrace z nemožnosti realizovat se jako boxer – nemohl se zúčastnit soutěže, protože neměl americké občanství –, neúspěchem v osobním životě, nezaměstnaností a také rozpadem rodiny – rodiče se rozvedli, matka byla obviněná z krádeže a vrátili se do Dagestánu, přičemž své čtyři potomky nechali v USA.

Diskriminace, neúspěšná integrace, neúspěch a rodinné i společenské odcizení přivedly Tamerlana Carnajeva k islámu a později k militantní ideologii džihádu, s níž se seznámil na internetu, když sledoval videa s kázáními na YouTube. Cesta do Dagestánu a osobní nezávazný kontakt s islamisty v místní mešitě posílily jeho odhodlání k radikálnímu činu, který nakonec spáchal jen s pomocí svého mladšího bratra, bez finanční podpory a koordinace jakékoliv organizace a s použitím primitivní bomby.

Nebezpečná metafora války

Spojení sociálních, ekonomických a individuálních psychologických faktorů, radikální a extrémistické ideologie (jakékoliv), procesu jejího šíření a zejména „individuální nákazy“ tímto ideologickým patogenem hraje hlavní roli v pochopení místního terorismu, jako byl útok v bruselském židovském muzeu v roce 2014, postřílení redakce Charlie Hebdo, pařížský masakr či střelba v San Bernardinu.

Podle studie týmu amerických psychologů bychom neměli používat nebezpečnou a neefektivní metaforu války, protože kvůli trvalé a neuchopitelné povaze rizika místního terorismu nikdy neskončí, ani v ní nikdo nezvítězí

Pochopit tyto činy je úkolem nejen pro kriminalisty a tajné služby, ale i pro psychology, sociology, urbanisty a další experty, kteří by měli navrhnout interdisciplinární a inovativní přístupy k této hrozbě. Tým amerických psychologůve své studii The Psychology of the War on Terroruvádí, že bychom neměli používat nebezpečnou a neefektivní metaforu války, protože kvůli trvalé a neuchopitelné povaze rizika místního terorismu nikdy neskončí, ani v ní nikdo nezvítězí.

Místní terorismus je třeba uchopit jako sociální epidemii, kdy se zmanipulování radikální ideologií a rozhodnutí spáchat násilí podobá nákaze infekční chorobou. Důležité je popsat, jak teroristický patogen infikuje mysl, kdo je imunní, a kdo nikoli vůči němu, v jakém sociálně-ekonomickém prostředí se epidemie šíří a co a jak její přenos usnadňuje.

Výhoda metafory sociální epidemie spočívá i v možnosti srovnat terorismus s ostatními riziky typickými pro současnou společnost – střelecké amoky, epidemie, přírodní katastrofy, kolapsy infrastruktury. Tato rizika nepředstavují normální situaci, ale v dnešní společnosti je nelze zcela eliminovat. Zmíněný Stephen Flynn ve své knize The Edge of Disaster prosazuje přístup, který nespočívá v nákladné snaze rizika zcela odstranit, ale v systematickém posilování odolnosti společnosti a v důrazu na duchapřítomnost a racionalitu jedinců v průběhu katastrof.

Neefektivní nástroje

Odolnost společnosti může podle Flynna částečně vycházet z „národního charakteru“, ale i z jasného a jednoduchého programu založeného na vybudování robustní infrastruktury, posílení lidských zdrojů a schopnosti jedinců reagovat racionálně a efektivně na katastrofu. Tento přístup také vyžaduje, aby veřejnost měla jasné a přesné informace o rizicích, jejich pravděpodobném výskytu a průběhu – a instrukce, co dělat, když nastanou.

Utajovaní informací a agresivita bezpečnostních složek nejsou efektivní nástroje, protože posilují strach, pocit zranitelnosti, bezmoci a iracionality vůči potenciální krizové situaci

Utajovaní informací a agresivita bezpečnostních složek nejsou efektivní nástroje, protože posilují strach, pocit zranitelnosti, bezmoci a iracionality vůči potenciální krizové situaci. Největší riziko terorismu podle Flynna nespočívá v tom, co teroristé spáchají, ale jak na terorismus reagujeme a náklady spojené s našimi reakcemi.

Terorismus rozhodně není rizikem, na které lze uplatnit opatření vhodná pro výjimečný stav a válku, jako je pozastavení platnosti ústavních norem a procedur, exekutivní rozhodování či porušování individuálních práv a svobod. Posilují totiž roli policistů, agentů, špiónů, vojáků a armád, a nikoliv například učitelů, sociálních pracovníků či pastorů. A v důsledku nestability, neuchopitelnosti, nepředvídatelnosti a individuální povahy každého činu a permanentnosti rizika hrozí, že poškodí svobodnou demokratickou společnost. A právě to je cílem teroristů.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.