Před několika dny stydlivě proběhla médii zpráva o zatčení několika amerických vojáků, jejichž tajná organizace měla v plánu zavraždit prezidenta Baracka Obamu. Ať už byly okolnosti a závažnost případu jakékoliv, je pozoruhodné, jak taková třeskutá zpráva zapadla. Nebo byla utlumena?
F.E.A.R. neboli Forever Enduring Always Ready se nazývala skupina vojáků americké armády ze základny Fort Stewart v Georgii. Spřádali poněkud halucinogenní plány, že obsadí vojenskou základnu, zbombardují přehradu, zavraždí prezidenta Obamu, svrhnou vládu a rozpráší jedovaté látky nad jablečným sadem. Na druhou stranu skupina reálně shromáždila zbraně za 87 tisíc dolarů. Nákup financoval vůdce skupiny z půlmilionového pojistného, které obdržel poté, co zemřela jeho těhotná manželka. Kvůli podezřelým okolnostem jejího úmrtí kauzu znovu otevřela FBI. A navíc členové skupiny zavraždili svého kolegu a jeho těhotnou přítelkyni poté, co nabyli dojmu, že je zradil. Takže spíše noční můra než halucinace.
Maximální pozornost je na místě. Kombinace hospodářské recese a opozice vůči prezidentovi Baracku Obamovi má totiž velký vliv na prudký nárůst „milicí“ podobných skupině F.E.A.R. Podle zprávy Southern Poverty Law Center počet extremistických „vlasteneckých“ a „milicionářských“ skupin klesl z počtu 858 v roce 1996 (rok po teroristickém útoku v Oklahomě) pod 200 v letech 2000 až 2008. Poté ale prudce akceleroval na 1274 v roce letošním. Ideologie těchto skupin je slepeninou především antisemitismu a hnutí za právo nosit zbraň, kterým dominuje nenávist proti federální vládě ve Washingtonu.
Kombinace hospodářské recese a opozice vůči prezidentovi Obamovi má v USA velký vliv na prudký nárůst extremistických „vlasteneckých“ a „milicionářských“ skupin
Osamělí vlci
Analytici webu Stratfor se opakovaně zabývají problematikou osamocených teroristů. Objevují se doslova všude po USA a jejich motivace je velmi různorodá. V poslední době jsou mediálně nejvíce zvýrazněni osamocení teroristé muslimského vyznání (Abdulhakim Mujahid Muhammad, Mir Aimal Kansi, Hesham Mohamed Hadayet a John Allen Muhammad). Vedle nich se vyskytli teroristé křesťanského vyznání s antisemitskou motivací (Buford Furrow), či radikálně protipotratoví (Eric Rudolph, James Kopp, Paul Hill). Protipotratovou motivaci měl také protivládní aktivista Scott Roeder.
K opětnému zdůraznění problému „domácího“ terorismu analytiky Stratforu přiměly teroristické útoky, jež se odehrály letos v srpnu na území USA:
- 5. srpna zahájil jeden bílý šovinista („white supremacist movement“) střelbu na sikhský chrám ve Wisconsinu. Zabil šest a zranil tři lidi, než spáchal sebevraždu.
- 15. srpna postřelil jeden ozbrojenec člena ochranky Family Research Council’s Office ve Washingtonu. V báglu měl střelivo a sendviče „Chick-fil-A“, jehož výrobce tato instituce veřejně podpořila, když se vyjádřil pro sňatky homosexuálů.
- 16. srpna členové skupiny blízké „sovereign citizen movement“ zabili dvě úřední osoby a další dvě zranili při útoku na rafinerii v Louisianě. Tato skupina byla již policií sledována pro podezření z deliktů týkajících se zbraní a ohrožování úředních osob v jiných státech.
V této souvislosti by bylo třeba upřesnit, kdy se používá pojmu „terorismus“, avšak v tom nepanuje ani mezi odborníky shoda. Mezi definiční znaky terorismu patří politické požadavky, použití násilí, ale především to, že do děje je proti své vůli vtažena nejméně jedna nezúčastněná osoba. Ta slouží jako páka, jíž se terorista snaží změnit běh událostí.
Motivy a původ teroristů jsou nesmírně různorodé, a nelze setrvávat v mediálním klišé, které je zaměřeno pouze na Blízký východ. Nikoliv, domácí americký terorismus je stále velmi živá kapitola sama pro sebe. Ostatně modus operandi „osamocených vlků“, k beznaději trestněprávních orgánů nepředvídatelná forma terorismu, má své předlohy ve Spojených státech amerických již z konce osmdesátých let minulého století.
V roce 1989 publikoval William Pierce novelu „Hunter“, volně inspirovanou skutečným příběhem. V roce 1990 vyšla kniha Richarda Kelly Hoskinse „Vigilantes of Christendom“, v níž přišel s myšlenkou Bohem vyvoleného osamoceného bojovníka, střežícího jeho odkaz na zemi. V roce 1992 vydal Louis Beam esej, v němž popsal vývoj bílého šovinistického hnutí k modelu rezistence bez ústředního vedení. Dodejme jen, že al-Kájda aplikovala tento model až dlouho po útocích 11. září 2001, na přelomu let 2009 a 2010. Definiční znaky terorismu? Politické požadavky, použití násilí a to, že do děje je proti své vůli vtažena nejméně jedna nezúčastněná osoba
Široké spektrum domácího terorismu
Analytici Stratforu připomínají neslavné chvíle těžkých teroristických ataků domácí provenience. To způsobuje trestněprávním orgánům těžkou hlavu, stejně jako obráncům lidských práv a ochráncům všelikých svobod. Spektrum motivů teroristických útoků je obrovské – v podstatě jakýkoliv požadavek je možno prosazovat i extrémní formou teroristických útoků, ať je to třeba vnitřně jakkoliv kontroverzní.
To vede trestněprávní orgány (v USA zejména FBI) k pozornosti „na všechny strany“. Tím se však snižuje hloubka vhledu, jevy jsou hodnoceny více povrchně, do toho se ještě hrozným způsobem promítá něco na způsob nám nechvalně známého „čárkového systému“ (potřeba se prokazovat výsledky, ber kde ber). A dostáváme se do situace, kdy se (i v FBI) množí přešlapy, přehmaty, fauly a někdy přímo zločiny. Pak nastupuje druhá fáze, jež je politicky tak ultrakorektní, že se služba stává zadarmo drahou.
A samozřejmě to neznamená, že by se ony špatnosti neděly dál – jen se lépe maskují. A do toho se pravidelně opakují volby, kdy se politici chtějí prokázat příznivými statistikami a úspěchy. Docela pochopitelně – kdyby George W. Bush dostal Usámu, býval by se jistě pochválil. Zbytečno to nyní vyčítat Baracku Obamovi.
Ale zpět k těm hrůzným kauzám v minulosti. Není bez užitku si je připomenout, když už se staly:
- V roce 1995 protivládní extremista odpálil nákladní vůz s domácky připravenou bombou před federálním úřadem v Oklahomě. Obětí bylo 168, mezi nimi mnoho dětí.
- V témže roce skončila hrůzná série 16 dopisových bomb (kauza Unabomber), která začala v roce 1978 a v jejímž důsledku přišli o život tři lidé a 23 jich bylo zraněno. Teroristovým motivem bylo přesvědčení, že pouze tímto způsobem lze účinně lidstvo varovat před pastí technologického pokroku.
- Dalším hrůzným okamžikem bylo léto roku 1999, kdy byly v Kalifornii zapáleny tři synagogy a provedeno několik útoků střelnými zbraněmi proti osobám nacházejícím se v židovských institucích.
Lze se uchránit?
Před terorismem se lze snad trochu ochránit maximální ostražitostí, avšak útočícím osamělým vlkům uniknout nelze.
Možno ještě mluvit o teroristických skutcích spáchaných ochránci zvířecích práv. A pak dospějeme k závěru, že mediální masáž blízkovýchodním džihádem je už skoro zbytečná, v USA si tak nějak vystačí sami.
Tento docela děsivý obrázek je doplněn velmi věrohodným dodatkem, na němž se jinak hašteřící odborníci vzácně shodnou: před terorismem se lze snad trochu ochránit maximální ostražitostí, hraničící ovšem až s paranoiou. Avšak útočícím osamělým vlkům uniknout nelze. Není možno očekávat od trestněprávních ani zpravodajských institucí, že by mohly na takové chystané útoky systémově přijít ještě předtím, než se stanou. Pouze náhodou. Anebo když budou mít každého člověka očipovaného.
Takže většina doporučení končí tím, že občané by měli za své bezpečí vzít větší díl odpovědnosti. Možná to není až tak špatné a cynické doporučení. Občané by totiž mohli – na rozdíl od těžkopádných a politicky více či méně kontaminovaných, každopádně však zneužívaných trestněprávních a zpravodajských složek státu – přemýšlet pružněji. Méně směrem k honění teroristů, a více k prevenci, k otázce, kde a proč a z čeho se teroristé berou? Zabývá se tím vůbec někdo? Nepřijde to náhodou někomu tak trochu vhod, že tu ti teroristé vlastně jsou?