Teorie, jež je asi jen otázkou času: Ježíš se cítil být ženou

Nedávno bylo možné se v českých médiích dočíst, že Marco Parma, italský ředitel základní školy, doporučil, aby se příště školní vánoční besídka obešla bez zpěvu koled a dalších běžných zvyklostí inspirovaných svátky Kristova narození. Akce se účastní i muslimské děti, jež musejí údajně mlčet a této podivné zábavě křesťanských dětí nebo jejich sekularizovaných spolužáků trapně přihlížet a kousat si nudou nehty.

Nechávám stranou, že něco takového je možné snad jen v postkřesťanské Evropě. Nedovedu si představit, že by podobnou ohleduplnost projevil jakýkoli ředitel z jiné země, z jiné civilizace vyjma západoevropské a severoamerické. Je spíše otázka, zda šlo o ohleduplnost, pravděpodobně buď o provokaci, nevzdělanost, přemrštěné ambice, nebo možná o všechno dohromady.

Opravdová kultura

V případě nevzdělanosti jde o to, že panu řídícímu z Itálie nikdo nesdělil, že podstatou kultury je jedinečnost. V základech kulturního jednání jsou totiž tři skutečnosti: symbol, tělesnost a konkrétní matérie – náboženská, umělecká či národní. Bez těchto tří prvků žádná opravdová kultura nikdy nevznikla a ani vzniknout nemůže.

Dante – abychom zůstali v Itálii – je sice oprávněně považován za světového autora, ale je to především a nejdříve povýtce autor středověkého myšlenkového světa s jeho imaginací a současně obyvatel jistého města, jistého životního postoje a životních osudů. Dante je nemyslitelný například v Číně. Jeho symboly jsou opřeny o křesťanskou dogmatiku a o konkrétní představy, které z ní vyplývají – a též o sdílenou tradici velmi konkrétních antických příběhů.

Přehnané ambice páně ředitelovy zase spočívají v tom, že se zřejmě domnívá, že objeví univerzální, všeobecně sdílené symboly, které budou přístupné všem lidem bez rozdílu, jakýsi univerzální kód, který umožní slavit Vánoce všem. Problémem je, že křesťanské Vánoce tento univerzální kód již obsahují, čehož si tolerantní vychovatel nevšiml.

Univerzalita symbolů

Nikdo není v Evropě nucen rozpoznat v narozeném Ježíškovi Mesiáše, zato každému je pochopitelné, že narození jakéhokoli dítěte je věc natolik pozoruhodná a ve své podstatě tajuplná, že se nad ní vyplatí ztišit nebo eventuálně zapět píseň. I při univerzalitě jakýchkoli symbolů bychom zřejmě narazili na nějakou větší, či menší skupinku lidí, pro něž by byl ten či onen symbol nepřijatelný.

Dovedu si například představit, že by zmíněný pan ředitel chtěl například v rámci hledání univerzálního a na konkrétní náboženské tradice nepřeveditelného symbolu naplnit třeba ve školní umývárně vany vodou a sehrát námořní bitvu. Zmáčení italští muslimkové a křesťánci a jejich sekularizovaní spolužáci by možná byli o něco šťastnější, kdo ví. Někdo by ale mohl upozornit, že i voda je základním křesťanským symbolem, totiž křtu. Celá záležitost je proto docela zábavná a docela poučná.

Dovedeno do důsledku by pan ředitel nemohl slavit vůbec nic a nehty by si nudou ukousali všichni. Pokud by ovšem děti nakonec neposlal domů, ať si tam spánembohem dělají, co chtějí, podle rodičovského vzoru. To by nakonec bylo asi nejrozumnější, co by mohl udělat.

Lidská přirozenost

Nedávno bylo možné se v českých médiích dočíst, že v USA se odehrává nové kolo debat o lidské identitě. Podle této zprávy může být sice člověk biologicky mužem, nebo ženou, jak se však rozhodne, je zcela věcí jeho osobní volby. Přitom je úplně jedno, zda se bude chtít i s pomocí lékařů přetransformovat. Důležité je jeho osobní rozhodnutí.

Může se tudíž v budoucnosti stát, že nás vousatý dvoumetrový obr upozorní, že se cítí být ženou – a že se tomu budeme moci usmát pouze doma za dvěma zavřenými dveřmi, neboť jeho právo „cítit se ženou“ bude garantováno zákonem. Nu což, proti gustu žádný dišputát.

Navíc tu existuje jistá analogie s identitou národní – už podle francouzského filozofa a religionisty Ernesta Renana (1823–1892) je národ každodenní plebiscit, nic předem daného. Podle této analogie bychom mohli převlékat svou mužskou či ženskou přirozenost či národnost každý den. Je ale vhodné upozornit, že vánoční tradice je s touto postmoderní vymožeností v rozporu.

Celá staletí jsme byli naší intelektuální elitou přesvědčováni, že vtělení (totiž narození Ježíše Krista) má něco společného s naší přirozeností. Nechci zabíhat do detailů, pouze upozornit, že naši předkové to považovali za natolik podstatnou otázku, že se kvůli ní hádali do krve. V tomto starém podání, které katolická církev učí dodnes, „přijal Bůh na sebe lidskou přirozenost, aby, když se stal člověkem, z lidí učinil bohy“.

Vyprávění o Bohu

Všechny aspekty tohoto pozoruhodného výroku není čas a prostor vysvětlit. V každém případě je tu přítomno něco, co by se dalo nazvat ochotou přijmout jistou danost, v tomto případě vlastní přirozenost – tedy vlastní lidství, pohlaví, a do značné míry i národnost a kulturu. Vánoce jsou do značné míry vyprávěním o tom, který to udělat v žádném případě nemusel, totiž Bůh. Právě on se stal člověkem, právě on se stal mužem, právě on se stal Židem, právě on se narodil chudým lidem na jakési výspě římského impéria.

Oprávněně lze namítnout, že v každé populaci se najdou lidé, jejichž situace je výjimečná a je třeba s tím počítat – a zaplaťpánbůh –, že s tím lze s pomocí moderních technických prostředků i něco udělat. Také to neznamená, že bychom museli přijímat vše takříkajíc s ohnutým hřbetem. O tom však nemluvím – jde spíše o jakési podivné přesvědčení, že na změnu našich rozmanitých identit máme automatický nárok, a pokud to náhodou někomu přijde divné, je třeba si toto právo pojistit zákonem.

Vánoční poselství je v tomto smyslu podivuhodně zatvrzelé: doporučuje vzít vážně, že člověk je hluboce zakořeněn ve svém těle, že „je“ svým tělem a že je též hluboce ponořen do svých přirozených daností, k nimž patří mimochodem i pohlaví a konkrétní kultura s její nezpochybnitelnou příchutí. Ostatně, je asi pouze otázkou času, kdy někde někdo přijde s teorií, že Ježíš byl sice obřezaný Galilejec, ale cítil se ženou a za svou obřízku se styděl.

Připouštím, že teologicky může být tato teze docela plodná, její hodnota je ale přibližně podobná té, která tvrdí, že Kristus se dožil sta let jako guru v Indii, obklopen houfem svých dětí. Alternativní teorie jsou cenné, ale často jen proto, aby naši mysl udržovaly v bdělém stavu.

Komunistické přeznačení

Nedávno bylo možné se v českých médiích dočíst, co řekl v roce 1952 tehdejší komunistický předseda vlády Antonín Zápotocký: „Doby se změnily, nastaly mnohé převraty. Děti pracujících se již nerodí ve chlévech. I Ježíšek vyrostl, zestárnul, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a kožichu... Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září také hvězdy, nejen jediná betlémská...“

Dalo by se ocenit, že Zápotocký měl básnické střevo, i když poněkud problematické. Pěkně oblečený děda v kožichu patří navíc do ladovského světa, ovšem vedle křesťanské kapličky. Komunisté však postupovali důsledně a logicky: symbol za symbol, hvězda za hvězdu, stařec za dítě.

Toto ideologické přeznačení by se snad dalo vzít i vážně, pokud by během Vánoc v roce 1952 netrpěly tisíce ožebračených lidí v komunistických vězeních a koncentračních táborech, a to včetně starců – v tuhé zimě, bez beranic a kožichů. I co, byli to přece třídní nepřátelé, jim nemohla svítit žádná hvězda – ani betlémská, ani rudá. Je zvláštní, že právě tyto uvězněné většinou posilovala o oněch Vánocích spíše vzpomínka na hvězdu, kterou poslal předseda vlády na smetiště dějin.

Myšlenka lásky

Podstatné je ovšem také něco jiného: že si musíme dávat velký pozor, když nějaké symboly měníme za jiné a že vůbec není jedno, jaké ideály vyjadřují. Jistě, i křesťany s jejich betlémy lze usvědčit z mnoha špatností – například z používání násilí při christianizaci světa.

S jejich ideály a symbolikou je to ale obtížnější, ty se vyvracejí obtížněji. Zkuste například polemizovat s tvrzením, že kritériem správného lidského myšlení a jednání je láska. Zřejmě vám to půjde obtížněji než se myšlenkově vyrovnat s tvrzením, že se mohou lidé opačného ideového názoru nebo jiného sociálního původu hubit jako krysy.

Ano, i s myšlenkou lásky jako podstaty veškeré tvůrčí činnosti lze polemizovat a mnozí se o to pokoušeli a pokoušejí. Chci tím jen vyjádřit, že není myšlenka jako myšlenka a že se každou vyplatí důkladně prozkoumat – a to z toho důvodu, že z jejího přijetí, či odmítnutí vyplývá správné či špatné jednání.

Je třeba si také dát pozor, abychom při přeznačování symbolů a tradic nebyli směšní podobně jako – alespoň u soudných lidí – Antonín Zápotocký. Zažité stereotypy se mohou občas zbourat, slavit Vánoce lze například na tisíc různých způsobů. Kdo nemá rád kapra, nechť jí třeba hlemýždě.

Podstata vánočních svátků by ale měla být zachována: mají být pokud možno veselé a šťastné, a to nejen pro nás, ale i pro naše bližní. Zkuste si takovou malou intelektuální rozcvičku: intelektuálně zbourejte tuto starou křesťanskou pravdu. Pokud se vám to podaří, zeptejte se někoho, zda jste nevymysleli směšnost nebo monstrum.

Otázka konzumu

Nedávno bylo možné se v českých médiích dočíst (a je to vánoční evergreen, který sdílejí i křesťanští kazatelé a postmoderní moralisté), že Vánoce jsou definitivně „svátky konzumu“ a že jejich podstata se již vytratila – že jsme přes všechny dárky, úklidy, televizní show, prohýbající se stoly a mediální tance kolem rozsvícených stromů zapomněli na cosi podstatného.

Něco na tom bude. Zapomínáme například na chudé a své svědomí tišíme, a to v lepším případě, nějakým charitativním darem. Na druhé straně bychom mohli vyslovit uměřenou chválu vánočního konzumu, a to z několika důvodů. Takzvaný konzum včetně zábavy spojuje lidi lépe než filozofické či náboženské názory, nebo přinejmenším stejně dobře.

Pokud nám bude v budoucnu žít například s muslimskými spoluobčany, pustíme se s nimi jistě odvážně do diskuse o boží trojjedinosti, abychom prokázali vztah k naší tradici, kterou se nyní tak oháníme. Stejnou měrou by nás však mohlo zajímat, zda je možné si s jinověrci zahrát fotbal, pojíst v dobré restauraci nebo zajít do kina. Spolužití a vytváření toho, čemu se říká sociální koheze, ať už se to někomu líbí nebo ne, je totiž záležitostí každodennosti, a tedy i konzumu.

Stará hereze

Druhý důvod k mírné chvále konzumu představuje skutečnost, kterou jsme již nakousli. Nejsme čistí duchové, nýbrž tělesná stvoření. Žijeme s radostmi a žalostmi, které nám připravují naše tělesné schránky. Mimochodem, zapomínat na tuto pravdu představuje starou herezi související právě s Vánocemi.

Svítivé ozdoby vytvořené pro náš zrak, rybí polévka či tradiční punč pro naši chuť, Rybova mše vánoční pro náš sluch a tak dále a tak podobně mohou sice být na hranici intelektuálům protivného kýče, zraku, chutě, sluchu a dalších smyslů se však tímto odporem nezbavíme. Naše těla jsou takříkajíc zařízena na konzum, a to platí i pro ty z nás, kteří jsou povahy asketické. Jinou otázkou je, k čemu má sloužit náš duch.

Třetím důvodem k uměřené chvále konzumu je radost z toho, že si jej můžeme dopřát. Není to vůbec tak samozřejmé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Náš svět není rájem a můžeme být vděční za to, že se alespoň někomu z nás daří dobře. Ostatně, vděčnost je asi to slovo, které se jaksi vytratilo z našeho slovníku. Přitom podle některých myslitelů je vděčnost za život prapodstatou našeho lidství.

Návod k přijatelnému slavení Vánoc představuje tudíž v našich zeměpisných délkách a šířkách pravděpodobně „plýtvavá radost ze života“ pokropená trochou vděčnosti.