Nejznámějším problémem, kterým se zabývá teorie her a jenž zároveň výmluvně vypovídá o rozdílech ve vztahu k Evropské unii, je „vězňovo dilema“. Dva zločinci společně spáchali trestný čin a nyní jsou drženi odděleně ve vazbě. Vyšetřovatelé vědí, že právě oni jsou pachateli, ale chybějí jim důkazy.
Proto každému z obou zločinců navrhnou: Přiznej se! Pokud se přiznáš, zatímco spolupachatel bude mlčet, budeš propuštěn, a on si odsedí pět let. Pokud se přiznáte oba, čekají vás čtyři roky v base. Pokud budete oba mlčet, odsedíte si jen rok za krácení daní. Pro oba pachatele by bylo ideální mlčet – v tom případě stráví za mřížemi v součtu dva roky. Pokud jeden z nich zradí, bude součet činit pět let, a zradí-li oba, osm let.
Vžijte se do situace jednoho z nich. Rádi byste volili variantu jeden rok pro každého, jenže co když ten druhý zradí, a vy si odsedíte pět let? Kromě toho je zde lákavá možnost, že vás při troše štěstí propustí okamžitě.
Neposlušná realita
Ekonomové dospěli k závěru, že racionálním řešením je zradit. Jenže realita je neposlouchá. Lidé a dokonce zvířata a rostliny spolupracují, i když jsou vystaveni riziku, že se stanou obětí partnerovy zrady. Jak je to možné? Chovají se iracionálně? Nikoliv. Vtip spočívá v rozdílu mezi hrou hranou jednorázově a opakovaně. Pokud jste již s někým párkrát hráli a on vás podržel, máte důvod věřit, že se tak zachová znovu, a ani vy ho nezradíte.
Ekonomové dospěli k závěru, že racionálním řešením je zradit. Jenže realita je neposlouchá. Lidé a dokonce zvířata a rostliny spolupracují, i když jsou vystaveni riziku, že se stanou obětí partnerovy zrady. |
V situaci obdobné „vězňovu dilematu“ jsme se nesčíslněkrát ocitli, jenže život je složitější než teorie. Klade před nás otázku, zda známe partnera dostatečně dlouho, abychom mu mohli věřit. Kromě toho v něčem může být docela důvěryhodný, ale v jiné záležitosti třeba ochotně zradí. Různí lidé dávají přednost rozdílným strategiím. Někdo ochotně spolupracuje a věří, že mu oplatíte stejně, jiný vás raději zradí z obavy, že jinak byste ho ve zradě předstihli. Zde se nalézá jádro odlišného vztahu k EU.
První typ „hráčů“ – holubice – věří, že spolupráce se vyplatí, a proto mezinárodní integraci vítá. Druhý typ – jestřáb – předpokládá, že jeho národ při první příležitosti ty ostatní „oškubají“, a proto je mu vize spolupráce zemí cizí, dokonce ji považuje za nebezpečnou. Strach je racionalizován, jsou pro něj objeveny dodatečné důvody, jež se stávají základem ideologie.
Potřeba světlého bodu
Ukazuje to průzkum americké společnosti Bloomberg, podle kterého je poznávacím znakem příznivců brexitu nedůvěra. Lidé, kteří hlasovali pro odtržení, nevěří nikomu: podnikatelům, ekonomům ani akademikům. Příznačná je jejich extrémně silná nedůvěra v zahraniční i britské politiky a zahraniční instituce. Příznivci setrvání vyjádřili silnou nedůvěru ve sportovce, ale výraznou důvěru v akademiky a mezinárodní instituce.
Žití ve „světě plném zrady“ vytváří potřebu alespoň jednoho světlého bodu. I jestřábi chtějí mít někoho, komu mohou důvěřovat. |
Žití ve „světě plném zrady“ vytváří potřebu alespoň jednoho světlého bodu. I jestřábi chtějí mít někoho, komu mohou důvěřovat. Tuto potřebu minimalizují na jednu skupinu lidí či jen jednoho člověka – obvykle politika či náboženského vůdce. Ukázkovým příkladem je česká euroskeptická Strana svobodných občanů.
Její předseda Petr Mach není dostatečně charismatický, aby uspokojil potřebu k někomu vzhlížet. Členové strany si proto napřed vybrali Václava Klause. Po roztržce s ním začal být na sociálních sítích a v textech Svobodných vychvalován americký konzervativec Ron Paul. Po jeho ústupu ze slávy funkci idolu převzal hlavní muž brexitu Nigel Farage.
Holubice versus jestřábi
Příznivci EU takový sklon ke kultu osobnosti nevykazují. Vnitřní nejistota skrývaná za sebevědomou pózou a přesvědčení, že svět je plný zla – to vše najdeme ve výroku hlavního českého euroskeptika Václava Klause: „Není možné naslouchat dnes populárním ,ismům‘ (jako je multikulturalismus, humanrightismus, ekologismus, supranacionalismus, komunitarismus, feminismus, NGOismus atd.). Tyto ‚ismy‘ k větší svobodě nepřispívají, naopak ji ohrožují.“
Problémem holubic je, že plody jejich rozhodnutí dozrají až po nějaké době. Jestřáb může v příznivém případě dosáhnout svého ihned. Podobně euroskeptici mohou nabídnout argumenty vycházející z okamžitých výhod po opuštění EU. |
Problémem holubic je, že plody jejich rozhodnutí dozrají až po nějaké době (v naší hře až po roce ve vězení). Jestřáb může v příznivém případě dosáhnout svého ihned. Podobně euroskeptici mohou nabídnout argumenty vycházející z okamžitých výhod po opuštění EU (konec placení příspěvků, odbourání regulací). Výsledky spolupráce se projeví až po určité době a jejich spjatost se společným mezinárodním úsilím nemusí být na první pohled patrná.
Kvůli živelnému strachu ze zrady jsou projevy jestřábů mnohem emocionálnější než holubic (srovnejte ostré výrazy na Facebooku Svobodných nebo Konvičkovců s poklidnou nudou na Facebooku Zelených a TOP 09). Tito lidé lnou k radikálním ideologiím. Podle studie amerického psychologa Williama Martina z roku 1999 trpí i američtí fundamentalisté averzí k mezinárodní spolupráci v organizacích, jako je OSN, NATO či světová obchodní organizace (WTO).
Není náhoda, že se překrývají množiny euroskeptiků a klimaskeptiků. Zatímco holubice považují zastavení globálního oteplování za prioritu, i když bude trvat dlouho, než uspějeme, jestřábi považují toto úsilí za vyhozené peníze. V pozadí najdeme opět strach z toho, že my se omezíme, a ostatní toho využijí a získají výhodu na náš úkor. Za veškerým zpochybňováním boje s klimatickými změnami, popřípadě samotných změn, je obava, že budeme ve „vězňově dilematu“ zrazeni.
Převaha spolupracujících zemí
Má teorie her co říct k budoucnosti EU? V roce 1979 zorganizoval americký politolog Robert Axelrod soutěž programů v hraní „vězňova dilematu“. Do „kolbiště“ byly „vpuštěny“ programy sledující různé strategie s úkolem nasbírat co nejvíce bodů. Jestřábí programy se od začátků pustily s vervou do těch holubičích a brzy získaly převahu.
Spolupracující země nakonec získají převahu nad těmi, které se uzavírají do sebe či dokonce spolu válčí. Proto existuje úzký vztah mezi indexem důvěry jednotlivých zemí a jejich ekonomickým růstem. Nedůvěra komplikuje mezilidské vztahy i ekonomické transakce a vede k zaostávání. |
Jenže pak se začali jestřábi navzájem požírat a jejich hegemonie rychle upadla. Na výsluní se vypracovaly méně dravé programy a vítězem klání se stal program Půjčka na oplátku. Ten začínal hru vstřícně, ale dál spolupracoval jen s těmi, kdo mu neoplatili vstřícný krok zradou. Pokud se však zrádce „polepšil“, odpustil mu a spolupracoval s ním.
Spolupracující země nakonec zákonitě získají převahu nad těmi, které se uzavírají do sebe či dokonce spolu válčí. Proto existuje úzký vztah mezi indexem důvěry jednotlivých zemí a jejich ekonomickým růstem. Nedůvěra komplikuje mezilidské vztahy i ekonomické transakce a vede tak k zaostávání oproti ostatním. Podobně umírněným (holubičím) politickým stranám, jako jsou sociálně-demokratické a liberální, se přes hranice daří spolupracovat efektivněji než národoveckým.
Holubice dlouhodobě získají více než jestřábi. Proto se reálné jeví dvě varianty. Buď EU přežije, nebo zanikne, ale po čase bude založena organizace na podobných základech. Je třeba vyvíjet tlak, aby její aparát byl co nejlevnější a nesklouzával ke zneužívání moci. Euroskepticismus oproštěný od emocí je proto důležitý. Měli bychom jej však odlišovat od radikálních postojů proti EU, které jsou primárně založené na emocích.