Jeho jméno dnes něco říká jen málokomu. To platí i pro Francii, v níž se narodil a kde byl v dobách své největší slávy Chrétien-Guillaume de Lamoignon de Malesherbes (1721–1794) známý jako „pan Guillaume“. A to působil v předrevolučním režimu dokonce jako královský cenzor. Jak v tomto postu, tak v jiných si počínal tolerantně a s nadhledem, za což ho široké vrstvy obyvatel obdivovaly.
Prokázal nemalou statečnost, když obhajoval krále Ludvíkem XVI., jehož v dubnu 1794 za vrcholícího jakobínského teroru následoval i v pohledu do „republikánského okénka“, jak se též „národní břitvě“ gilotině černovtipně přezdívalo. Připomínám ho, protože roku 1790, kdy již naplno propuklo revoluční vření, v dopise příteli napsal: „V dobách prudkých vášní se člověk musí zdržet rozumné řeči. Jinak může rozumu i uškodit, neboť nadšenci popudí lidi proti týmž pravdám, které by byly v jiné době přijaty se všeobecným souhlasem.“
Malesherbes poukázal na situace, kdy racionální argumenty v diskusi neobstojí zejména proto, že jsou racionální. Proto zásadně vadí pojetí světa, v němž se v danou chvíli sází na vášně a v němž je máloco stejně odpudivé jako „experti“, kteří se opírají o fakta a chladnou analýzu. Jednou za čas v lidských dějinách přicházejí „hvězdné hodiny“ populistů a demagogů, kteří s neuvěřitelným intuitivním nadáním bortí pracně vybudovanou stavbu civilizace a kultury.
Starověký Řím
Nic nového pod sluncem. Již Řek Polybios ve 2. století před naším letopočtem hovoří o ochlokracii jako o obzvlášť zavrženíhodné a patologické formě lidové vlády, v níž se prosazují vzedmuté emoce a neblahé vášně. Původně rukojmí Římanů se postupně zahledí do říše svých „věznitelů“, sepisuje její „Dějiny“ a vyzvedává její úspěch především jako vhodnou kombinaci monarchického (úředníci), aristokratického (senát) a demokratického (lidová shromáždění) prvku.
Už ve starověkém Římě lze sledovat odvěkou variantu boje „opomíjeného lidu“ (plebejců) se „zvýhodněnými elitami“ (patriciji), přičemž plebejští tribunové lidu disponovali spíše proslulým „právem veta“ (intercesse) než „pozitivními pravomocemi“ |
Právě ve starověkém Římě lze sledovat odvěkou variantu boje „opomíjeného lidu“ (plebejců) se „zvýhodněnými elitami“ (patriciji), přičemž plebejští tribunové lidu disponovali spíše proslulým „právem veta“ (intercesse) než „pozitivními pravomocemi“. Připomeňme i snahu příznačně označované strany populárů usilující o pozdvižení plebejců a nevyhnutelně upadající do konfliktu s konzervativní frakcí optimátů ovládající římský senát.
K odkazu populárů se později hlásí i Julius Caesar, jemuž však zřejmě nešlo ani tolik o reformy zlepšující postavení chudých jako o podporu těchto vrstev coby prostředku k samovládě. Nadčasové předznamenání rozdílu mezi tribuny lidu platícími za své neústupné zastávání se znevýhodněných vlastními životy a chladně kalkulujícím politikem deroucím se přes záda chudých k moci nemohlo uniknout ani Shakespearovu géniu, který ve své hře Julius Caesar postavil populistickému svádění nehynoucí pomník.
Fascinující příklad
Dramatickým vrcholem této hry z konce 16. století je sice Caesarovo zavraždění, ale z hlediska populismu je určující až jeho pohřeb, kdy se k jeho smrti a odkazu vyjadřují Marcus Junius Brutus a Marcus Antonius (Shakespeare se zjevně opíral o reálné vylíčení této události římskými historiky).
Nejprve předstupuje před římské občany Brutus, který se vyznává z lásky k Caesarovi, zároveň však zdůrazňuje, že ještě více než Caesara miloval Řím, a proto musel jeho přítel zemřít. Je lépe, je-li mrtev a Římané nejsou otroky, ale svobodnými muži, které si už nemůže Caesarova ctižádost podrobit.
Postupná proměna smýšlení římských občanů Antoniovou řečí je fascinujícím příkladem populistického mistrovství |
Patetické odvolání se na svobodu plní v dané chvíli svůj účel – Brutus je pozdravován a jsou mu jako zachránci římské svobody navrhovány různé pocty. Dobrovolně však vyklízí scénu a umožňuje v ušlechtilém gestu Marku Antoniovi jako Caesarovu politickému stoupenci veřejné rozloučení s poraženým adeptem samovlády.
Ten přináší Caesarovu mrtvolu a jeho pozice se zdá po nadšeném přijetí Brutova projevu římským lidem, který se raduje nad tyranovým skonem, krajně nesnadnou. Postupná proměna smýšlení římských občanů Antoniovou řečí je fascinujícím příkladem populistického mistrovství, u nějž se musíme zdržet.
Ze zachránce zrádce
Marcus Antonius si svou nelehkou výchozí pozici uvědomuje, a proto promluvu začíná krotce. Přichází pouze, aby Caesara pohřbil, a nikoliv chválil, vždyť vznešený Brutus řekl, že Caesar byl ctižádostivý a Brutus je ctihodný muž. Toto „Brutus is an honourable man“ se pak ozvěnou a v refrénu Antoniovou promluvou vrací. Vyjadřují-li však zpočátku tato slova povinnou úctu ke „vznešenému Brutovi“, postupně se s ohledem na sdělované skutečnosti stávají ironickými, výsměšnými a nakonec i prudce útočnými.
Před chvílí do nebes vynášený zachránce římské svobody Brutus je rázem odporný zrádce, na němž je třeba pomstít smrt milovaného Caesara |
Jak totiž může být Caesarův vrah „ctihodným mužem“, když Antonius postupně sděluje a připomíná Caesarovy zásluhy o římský stát a nakonec se vytasí i se závětí, jejíž přečtení záměrně oddaluje, aby se v dramatickém finále odhalilo, že tento dle Bruta „nepřítel římského lidu“ na každého z občanů pamatoval částkou 75 drachem i dalšími výsadami?
Především však Antonius zahání střízlivý úsudek rozumu a otvírá všechna stavidla, jež by mohla bránit nekontrolovanému průchodu emocí. On, který vlastními slovy „není řečník jako Brutus“, občany dojímá zármutkem nad ranami do těla toho, jenž nade vše miloval římský lid. A ten, hnětený jeho populistickým uměním, se mu poddává – před chvílí do nebes vynášený zachránce římské svobody Brutus je rázem odporný zrádce, na němž je třeba pomstít smrt milovaného Caesara.
Nezáviděníhodná situace
Z uvedeného lze vyvodit, že je nebezpečné vyklidit pole a v nemístné demokratické ušlechtilosti přenechat populistům prostor, v němž mohou lid nerušeně ovlivňovat. Přitom tento lid je vrtkavý, rád naslouchá tomu, kdo mu umí lichotit a neméně rád rezignuje na rozum a nechá se unášet city, v jejichž logice pak jedná. Největší váhu u něho má ten, kdo mluvil poslední (včerejší nadšení nic neznamená), a více než zanícení pro abstraktní hodnoty u něho váží materiální výhody, jimiž má být obmyšlen.
Jsme v nezáviděníhodné situaci, kdy svoboda pro mnohé nic neznamená, a lidé „v emocionálním rauši“ ochotně popřávají sluchu různým demagogům a vševědům, kteří to s nimi nemyslí ani trochu dobře |
Není uvedené (s nezbytným zjednodušením) trochu i příběhem české demokracie po roce 1989, v němž Václav Havel a další disidenti „nabídli lidu svobodu“, ale zároveň v nemístně ušlechtilém gestu umožnili pokračovat komunistické straně, jež se jim za to odvděčila soustavným a zlovolným podrýváním jejich daru? Stejně jako si dostatečně neohlídali působení dalších politiků „zlé vůle“ a nedokázali jejich populistickým nabídkám důsledně a účinně čelit.
Proto jsme nyní v nezáviděníhodné situaci, kdy svoboda pro mnohé nic neznamená, a lidé „v emocionálním rauši“ ochotně popřávají sluchu různým demagogům a vševědům, kteří to s nimi nemyslí ani trochu dobře. Není to trochu třeba i nedávný příběh ruské a aktuálně i americké demokracie? A lze s tím něco dělat, když lid je pořád takový, jak ho vylíčil Shakespeare, a v demokracii vládne a rád sedá na lep těm, kteří se jím sice zaklínají, ale jinak to s ním nemyslí ani trochu dobře?
Pozadí doby
Navzdory tomu není třeba nad lidem lámat hůl a po vzoru východoněmeckých soudruhů po povstání z roku 1953 tvrdit, že ztratil důvěru strany a vlády. Jak už totiž naznačil „pan Guillaume“, ne vždy nenaslouchá hlasu rozumu, ale především, když se cítí zoufalý, nebo chce potrestat elity, jež se k němu chovají natolik přezíravě, že u nich ztrácí pocit opravdového a upřímného zastání.
Co by byl sebevíce charismatický křikloun Hitler bez pozadí doby, v níž její elity nejprve nahnaly miliony na jatka první světové války a o deset let později nedokázaly zabránit devastující ekonomické krizi? |
Tehdy přichází „hvězdná hodina“ populistů a demagogů, kteří ovládají umění vyřadit jeho zdravý racionální instinkt ve prospěch citového dryáčnictví a vyděračství. Co by byl sebevíce charismatický křikloun Hitler bez pozadí doby, v níž její elity nejprve nahnaly miliony na jatka první světové války a o deset let později nedokázaly zabránit devastující ekonomické krizi? Nic – směšná figurka regionálního významu zajímavá pouze jako okrajový kolorit „velkých dějin“.
Ale vraťme se k jeho učiteli, a tím na horkou italskou půdu, kde se to ve 20. století populisty různého zaměření a druhu jen hemží. Benito Mussolini, dříve přesvědčený socialista, se po „Velké válce“ stává hlasatelem obnovení slávy a významu římského impéria a spojuje fašismus s mimořádně pružnou dialektikou populistického hnutí. Je zde sice Duce, ale i Pòpolo, jemuž je lichoceno, a který se stává divákem i účastníkem představení, jež mu mají dát zapomenout na neútěšnou realitu všedního dne.
Obtížné odolávání vábení
Silní italští komunisté nezůstávají pozadu – „Avanti pòpolo (!), a la riscòssa, bandiera rossa, bandiera rossa...“ – zpěvem této revoluční písně se pokouší „záporný hrdina“ Kunderova Žertu dojmout předsedu italských komunistů Palmira Togliattiho při jeho projevu na Staroměstském náměstí. Ani zde nepatří symboly, zpěv a divadelní sebeinscenace hnutí k folklóru hnutí, ale k jeho jádru, bez nějž by bylo v apelu na lidové vrstvy a ve snaze vypojit rozum z rozhodování nemyslitelné.
Těžko se odolává vábení populistů, nemáte-li ani průměrný plat a denně slyšíte o aroganci moci, jež se vám vysmívá do očí |
Bývalým italským premiérem Silviem Berlusconim se dostáváme na práh populistické současnosti, kde překvapuje zhlédnutí se lidových mas v oligarchických vůdcích. I když to možná překvapivé není, a jde jen o důsledek úpadku vzdělanosti v „době internetové“ a infantilního konzumentského životního stylu, kdy tito stvořitelé „velkých majetků“ jsou jako lidové vzory vyzýváni, aby recept na svůj společenský vzestup ve vedení státu přetavili do blahobytu pro „všechen firemní lid“.
Byli by však úspěšní, kdyby je elity zejména korupčním chováním a následným zametáním policejního vyšetřování, ba i ohýbáním práva „nestvořily“? Těžko se odolává vábení populistů, nemáte-li ani průměrný plat a denně slyšíte o aroganci moci, jež se vám vysmívá do očí. To se pak jednoho dne vzedmou emoce a rozumné argumenty, na něž byste snad slyšeli, jdou stranou. Je zde Vůdce a Hnutí, jež má vizi nápravy, a vy jim věříte, neboť nemůžete jinak, a především nevíte po všech zklamáních „jak vlastně jinak“...
Degenerace principu rovnosti
Někteří říkají, že „nálepkovat populismem“ je zlý předsudečný záměr, protože chcete druhé diskreditovat, zatímco oni jen sledují oprávněné zájmy lidu. A ty často oprávněné jsou. Zásadním problémem je, že jde o pravdy vytržené z kontextu, podávané formou neobjektivní a povrchní kritiky, přičemž jako náprava se prezentují nezřídka stěží proveditelné projekty nebo dokonce jen líbivé proklamace.
Demagogie nastupuje, když v touze po společném jmenovateli princip rovnosti degeneruje v princip identity |
A to vše při převážně agresivním pojetí, které nepovažuje druhého za legitimního soupeře, ale protivníka, jehož je třeba potřít a zadupat do země. Jak napsal francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry (1900–1944) ve své knize Letu do Arrasu – demagogie nastupuje, když v touze po společném jmenovateli princip rovnosti degeneruje v princip identity.
Populisté a jejich hnutí se často představují jako „nový začátek světa“ (či alespoň zásadní obroda současného), kdy lze nově definovanou společnou identitu na způsob slepé víry buď přijmout, nebo odmítnout. Nic mezi tím – a pod touto vlajkou sdružení „věřící“ (možná lépe „sektáři“) jsou pro rozumnou argumentaci ztraceni.
Marné jsou jakékoliv důkazy – věří v politického vůdce a jeho program, na vlastní úsudek rezignovali a hlas rozumu k jejich uším nedolehne. A běda světu, je-li populistický vůdce narcistní, omezeného rozhledu a zralý pro psychiatra, což je u „významných vůdců“ takřka pravidlem a vlastně i nezbytnou kvalifikací pro vykonání rozvratného díla.
Udržení civilizace
Je třeba naplnit svůj nadosobní úkol na tomto světě, který Václav Havel formuloval pro každého stručně a výstižně: „udržení civilizace“ |
S ohledem na aktuální situaci světa do popředí vystupuje zejména otázka, v jaké fázi „kolektivního nerozumu“ se nacházíme. Má ještě smysl používat racionální argumenty a snažit se přesvědčovat, anebo v „digitální realitě“, v níž jsou lidé s to uvěřit sebeblbější a závratně rychle šířené lži, ignorují fakta a nechají se zmanipulovat kdejakým druhořadým populistickým šmírákem, to už nemá cenu a je spíše třeba zmlknout a hlasem rozumu nepopuzovat „podrážděné“, jak radil „pan Guillaume“?
Ani v druhém případě však nesmí jít o připuštění „Apokalypsy“. Právě naopak, je třebapřiznat dočasnou porážku rozumu, nestydět se „převzít“ témata populistů a opatrně se je pokusit svést do přijatelnějšího rámce – naplnit svůj nadosobní úkol na tomto světě, který Václav Havel formuloval pro každého stručně a výstižně: „udržení civilizace“.
