Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Televizní komisař Derrick: z vyšetřovatele zločincem

  22:15

Legendárního německého herce Horsta Tapperta dostihla válečná minulost. Už se k ní ale nestihne vyjádřit – je totiž pět let po smrti.

foto: © ReutersČeská pozice

Skandální odhalení, které si našlo cestu snad do všech důležitých německých médií. Tak vypadá na první pohled zpráva o válečné minulosti německého herce Horsta Tapperta, představitele legendárního televizního komisaře Derricka ze stejnojmenného kriminálního seriálu.

V kontextu jeho generace byl však osud Tapperta, zamlada člena neblaze proslulých Zbraní SS (Waffen SS), spíše pravidlem než výjimkou. Tappert je po nositeli Nobelovy ceny za literaturu Günteru Grassovi prostě jen dalším německým prominentem, na kterého jeho angažmá v Hitlerových elitních jednotkách „prasklo“. Ke kauze už se nemůže vyjádřit – je totiž téměř pět let po smrti.

Na skutečnost, že Horst Tappert bojoval jako člen Zbraní SS (konkrétně regimentu SS-Totenkopf) na východní frontě, přišel při své rešerši k jinému tématu solingenský sociolog Jörg Becker. Hercův záznam, obsahující zmínku o zranění z roku 1943 a pobytu v několika lazaretech, prý zcela náhodně objevil v kartotéce úřadu WaSt, který spravuje milióny údajů o vojácích bojujících za druhé světové války.

Okamžitě z obrazovky!

Reakce na Beckerova zjištění byla okamžitá. Nizozemský televizní kanál Max zrušil plánované reprízy asi dvacítky epizod Derricka. Domovská Tappertova stanice ZDF prohlásila, že seriál už nikdy nebude vysílat. Bavorská policie uvažuje o tom, že herci odebere titul čestného komisaře, který v roce 1980 získal za televizní úspěchy v boji se zločinem. Občanská sdružení žádají spolkového prezidenta Joachima Gaucka, aby Tappertovi post mortem odebral Německý kříž za zásluhy, jedno z nejvyšších stáních vyznamenání.

Spadl Derrick ze svého morálního piedestalu? A nevytrácí se ze současné debaty fakt, že jde o fiktivní postavu, a ne o člověka z masa a kostí?Proč vyvolalo zveřejnění 70 let starých skutečností tak silnou odezvu? Především proto, že se týká osobnosti, která se mimořádně proslavila v Německu i v zahraničí. Seriál Derrick byl ve své době jedním z nejsilnějších exportních šlágrů německé televizní produkce. Vznikal od poloviny 70. let po bezmála čtvrtstoletí, měl 281 epizod. Prodal se do více než stovky zemí a zpestřoval i normalizační nudu československých obrazovek. Vždy korektní komisař Derrick přežil ve funkci všechny zvraty spolkové politiky, pád Berlínské zdi i sjednocení Německa.

Horst Tappert splynul pro řadu diváků se svojí životní rolí. Konzervativní, elegantní a trochu suchý Derrick byl vnímán jako předobraz německých ctností. Ztělesňoval ideál přímého, úspěšného a důvěryhodného bojovníka se zločinem, který spíše než zbraň používá mozek. Ve své době byl Derrick tak ikonický, že mu jeden z nejznámějších světových literátů Umberto Eco věnoval celý esej, ve kterém jej označil za důkaz, že diváci milují průměrnost, nehybnost a úřednickou šeď.

Spadl nyní Derrick ze svého morálního piedestalu? A nevytrácí se ze současné debaty fakt, že se jedná o fiktivní postavu, a ne o člověka z masa a kostí? U Güntera Grasse, jehož aféra se Zbraněmi SS vypukla před sedmi lety, byla situace o dost jednodušší. Autor, který se dlouhá desetiletí snažil být „svědomím“ národa, najednou přiznal, že patřil k nacistickým bojovým jednotkám. Učinil tak v krajně nevhodné době, kdy vycházely jeho memoáry Při loupání cibule, a dostal se proto do podezření, že celou záležitost naplánoval jako marketingový tah. Zároveň ale mohl palčivé otázky ke své minulosti osobně zodpovědět.

Bez morální úhony to nešlo

V Tappertově případě zřejmě naopak zůstane řada bílých míst. Většina očitých svědků už není mezi živými. Archivy vydávají o osudech jednotlivců jen kusá svědectví, dovedou však poskytnout celkem plastický obraz o celkové situaci a skupinové mentalitě nacistických jednotek za druhé světové války. A z něj nevycházejí dobře ani běžní pěšáci, natož členové elitních Zbraní SS. Jak připomíná Jiří Pešek, historik z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, nové výzkumy přesvědčivě boří dlouho šířenou tezi o nevinných vojácích, kteří neměli ani zdání o holocaustu a dalších válečných zločinech.

Masové vraždy a mučení zajatců, civilistů a židů patřily ke každodenní realitě, byly vnímány jako součást „práce“ vojákůV poslední době se jejich svět a uvažování podařilo přesvědčivě popsat zejména sociologovi Haraldu Welzerovi a historikovi Sönke Neitzelovi. Pro svoji knihu s jednoduchým názvem Vojáci (Die Soldaten) čerpali informace z ohromného souboru tajných odposlechů, které pořídili Američané a Britové za druhé světové války v zajateckých táborech. Z nich jasně vyplývá, že prakticky nebylo možné boji projít bez morální úhony. Masové vraždy a mučení zajatců, civilistů a židů patřily ke každodenní realitě, byly vnímány jako součást „práce“ vojáků. Ti v soukromých rozhovorech navíc vyjadřovali jen málo znechucení nad všudypřítomným násilím a kladli jen minimum otázek. Všichni tedy pravděpodobně znali rozsah nacistických zločinů a často se na nich i osobně podíleli.

Horst Tappert byl navíc nasazen na východní frontě, která byla obzvlášť brutálním dějištěm války. Právě na východě zřídili nacisté vyhlazovací tábory, zde zabíjela speciální komanda Einsatztruppen SS civilisty po statisících. Tappert působil jako běžný voják, ovšem v rámci Zbraní SS. Tyto elitní jednotky podléhaly nikoli vedení armády, ale blízkému Hitlerovu spolupracovníkovi a veliteli SS Heinrichu Himmlerovi. Prosluly lepší výzbrojí, mimořádným fanatismem, bojovností a bezohledností ve vedení války. Na podzim 1944 čítaly přes 900 000 členů. Celkově bylo do německé armády v průběhu války odvedeno skoro 18 milionů vojáků různých národností.

Generace pomocníků protiletecké obrany

A právě v těchto ohromných počtech spočívá hlavní potíž. Po druhé světové válce zkrátka nebylo technicky možné odhalit a potrestat všechny nacistické viníky. Brzy k tomu navíc chyběla i politická vůle. S počínající studenou válkou chtěli západní spojenci především stabilizovat situaci ve svých okupačních zónách a zabránit další mocenské expanzi Sovětského svazu. Vznikající demokracie ve Spolkové republice vsadila na kontinuitu elit a poskytla bývalým nacistům „druhou šanci“.

Německý historik Edgar Wolfrum označuje ve své publikaci k dějinám SRN Zdařilá demokracie tento postup za nutnost. Byl cestou, jak masu provinilců intergrovat do společnosti, jak zajistit novému režimu širokou podporu. Minulost přestala na dlouhou dobu být tématem, vznikl jakýsi „kartel mlčení“, který se začal prolamovat až po dlouhých desetiletích.

Ani Horst Tappert, původem vyučený obchodník z Wuppertalu, se nemusel po válce obávat nepříjemných otázek. Neví se, zda se ke Zbraním SS přihlásil dobrovolně, jak moc se s Hitlerovým režimem zapletl a co konkrétního při svém bojovém nasazení spáchal. V četných rozhovorech se o válce a svém pozdějším zajetí zmiňoval jen okrajově, anekdoticky. Svoji minulost naopak nezamlčoval (a ani nemohl) jiný člen SS, autor scénáře seriálu Derrick Herbert Reinecker. Jeho zapálené reportáže z válečných bojišť totiž běžně otiskovala hlavní nacistická periodika.

Neví se, zda se Tappert ke Zbraním SS přidal dobrovolně, jak moc se zapletl s Hitlerovým režimem a co při bojovém nasazení konkrétně spáchalHorsta Tapperta lze s přimhouřením oka (byl mírně starší) počítat ke generaci, pro kterou se v Německu vžil pojem generace pomocníků protiletecké obrany. Podle sociologa a psychologa Heinze Budeho charakterizuje její příslušníky to, že byli v mládí podrobeni systematické nacistické indoktrinaci, zažili (často až v posledních měsících) jako nedospělí zapojení do totální války, dlouhodobou absenci otců, fanatismus  a zvůli polních velitelů. V jejich dalším životě se pak často projevila touha dohnat ztracený čas, snaha o společenský a materiální vzestup a zamlčování hrůz minulosti. Někdy bývají příslušníci této generace, do které vedle Güntera Grasse patří i další významný německý spisovatel Martin Walser, exministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher či bývalý papež Benedikt XVI., označováni spíše za „svedené“ oběti než viníky války.

U Tapperta bohužel tato argumentace neobstojí. Do války se „stihl“ plně zapojit a vzhledem k jednotce a místu, kde působil, u něj (alespoň prozatím) nelze než ctít presumpci viny.

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Administrativní pracovník

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha