Jednomu je 75, druhému 69 let, dva nejstarší kandidáti ze všech (ještě spolu s 69letým Přemyslem Sobotkou). V tak vysokém věku osobnosti z politiky zpravidla odcházejí. TGM se sice stal prezidentem, když mu bylo 68 let, jenže šlo o úplně jinou společenskou situaci. Dnes tento duel znamená to, že národ, který je určitě nespokojený se současným stavem, se zároveň nerozhodl pro změnu, neboť se jí obává. Nechá politické věci více či méně zakonzervované. Volil status quo.
A jelikož ženám voliči dali jen pár drobtů, nelze číst výsledek jinak, než že touží po mužské autoritě velmi tradičního střihu: po starém pánovi na trůně. V České republice stále přetrvává masarykovský obraz polofeudálního tatíčka a jen doba mění výklad tohoto chápání.
Pražský hrad se nedává na zkoušku, anebo jako půjčka, nýbrž jako odměna za předešlé zásluhy
V těchto volbách jsme mohli zvolit nejmladšího prezidenta v naší historii. Náš zažitý obraz hlavy státu je však spojen s důstojností potvrzenou věkem a životním příběhem. A i když různé strany zejména před parlamentními volbami laškují s tématem žen a mladých v politice, jak se ukázalo, voličské základny ctí šediny. Nenastala u nás ještě doba příznivá kandidátům kennedyovsko-obamovského typu, protože Pražský hrad se nedává na zkoušku, anebo jako půjčka, nýbrž jako odměna za předešlé zásluhy. Bohužel, nikdo z mladších politiků posledních deseti let nevygeneroval dostatečný politický kapitál, aby mohl Zemana či Schwarzenberga vážně ohrozit.
Sázka úzkostných
Do druhého kola jdou muži, kteří se v českém politickém životě angažovali již před listopadem 1989, ať už podporou disentu, anebo v mezích možností publikovat pro režim nepříjemné politické a ekonomické prognózy na stránkách Technického magazínu. A v době revoluce oba výrazně promluvili do politického dění a vliv na politiku si zachovali po dalších dvacet let, avšak je třeba dodat, že Schwarzenberg menší, Zeman mnohem větší.
Na velezkušené lidi se obvykle sází, když se úzkostné obyvatelstvo v době krize obává budoucnosti a všeho nového. Pak bývá volba zahleděná do minulosti, která se později může ukázat jako mylná. Generál Ludvík Svoboda byl zvolen prezidentem v roce 1968, když mu bylo 73 let, svoji funkci neustál, naopak. Nezapomínejme, že ho komunisté sundávali z Hradu pro jeho pokročilou senilitu změnou ústavy. Samozřejmě, že Miloši Zemanovi a Karlu Schwarzenbergovi přejeme co nejdelší život, fyzické a psychické zdraví, ale možná, že se v souvislosti s těmito volbami otevře i diskuse, zda by pro prezidenta republiky neměl být uzákoněn limit, avšak na druhé straně věkového intervalu.
Zvyky starých lidí
Vybrali jsme dva staré pány a jeden z nich bude prezidentem. Nepodléhejme dojmu, že změní své chování a přátele. Schwarzenberg bude ještě více huhňat, lidé mu budou méně rozumět. Svědčí o tom i výstižný komentář na Facebooku: Líbí se mi, co říká, ale nelíbí se mi, jak to říká. Kromě verbálního projevu se dá předpokládat, že možný budoucí prezident bude ještě častěji usínat a vlídnost bude prostřídávat s nerudností.
U Zemana zase počítejme, že nepřestane popíjet a kouřit, bude více poučovat a ve strachu, aby nebyla vidět jeho druhá brada, bude čím dál více vytáčet hlavu jako cvičený tuleň na pódiu. Staří lidé své zvyky dokážou změnit jen velmi obtížně.
Zdá se, že generace mladfých voličů v prvním kole vůbec neuvažovala pravicově, ani levicově
Schwarzenberg získal na svou stranu většinu mladých voličů, a to i těch, kteří jsou ve většině zemí spíše levicově orientovaní. Zdá se však, že tato generace v prvním kole vůbec neuvažovala pravicově, ani levicově. Kníže získal image hodného strýčka, který si rád popovídá o jejich problémech a je s plnou vážností ochoten si vyslechnout muziku, kterou mládež poslouchá.
Zato Zeman má pro tuto generaci šarm profesora chemie deset minut před reparátem. Jenže v debatách kandidátů býval nejvtipnější, mladé generaci může imponovat intelektem, sečtělostí a vysokou erudovaností v ekonomických otázkách.
S vládou pánové nehnou
Vzhledem k vysokému věku obou finalistů je na místě výhled, že ten, který zanedlouho zvítězí, nebude mít chuť ani fyzickou sílu něco změnit a přinést zemi dynamiku. Ten, nebo ten, nechají vládu dál se zmítat v křečích, nechají ji dál dělat politiku, kterou drtivá většina lidí odmítá.
Schwarzenberg proto, že součástí této vlády zatím přímo je, že jeho strana je dokonce hlavním nositelem ideologie škrtů a částečné demontáže sociálního státu, že osobně odhlasoval všechny zákony včetně církevních restitucí a penzijní reformy. Před několika lety kauzu Jiřího Čunka bez potíží spolkl, nečinný zůstává i nyní při rozdávání lukrativních státních trafik rebelům ODS. Evidentně mu nevadí ani aféry vicepremiérky Karolíny Peake, které se týkají nevysvětlených milionů kolem luxusní vily v Praze v Tróji či podivného sponzoringu strany LIDEM. Troufáme si tvrdit, že Schwarzenberg v případě Karolíny Peake ani netuší, co je podstatou zmíněných kauz.
Prvním, kdo by zůstal ležet na kolbišti, by nebyl Petr Nečas, ale pravděpodobně Jiří Dienstbier
Zeman nepřekvapí zase proto, že v této chvíli má sice proti Schwarzenbergovi nálepku levicového kandidáta, ale svoji levicovost v minulosti nijak neprojevil. Jeho vláda v době opoziční smlouvy privatizovala veřejný majetek s vervou o nic menší než vlády pravicové. Stačí si vzpomenout na dodnes propíranou kauzu Mostecké uhelné společnosti. Zemanovo dosavadní chování ukázalo, že jeho největším skrytým nepřítelem je stále ČSSD, které v případě svého vítězství jistě nic nedaruje. Prvním, kdo by zůstal ležet na kolbišti, by nebyl Petr Nečas, ale pravděpodobně Jiří Dienstbier. A to ještě netušíme, jakých poct a volné ruky by se v případě Zemanova vítězství dostalo odcházejícímu Klausovi, s nímž je podivně, ale velmi silně spřízněn.
Zdá se, že Zeman i Schwarzenberg využijí svého mandátu k příjemnému životu na Hradě (budiž jim to přáno), během nějž si vyřídí účty s nejrůznějšími domácími hráči (hlavně Zeman) či alespoň tím získají politickou budoucnost do roku 2018 (Schwarzenberg). Uslyšíme hezké projevy, uvidíme snad méně často svěšené koutky, přestaneme snad slýchat o tom, zda monarcha musel pozdvihnout obočí nebo se, nedej bože, dokonce musel zamračit. To ano. Změnu ale nečekejme.