Svět se řítí kupředu čím dál rychleji, alespoň se to může v aktuální době překotné digitalizace a elektronizace všech odvětví tak zdát. Na druhou stranu pokrok není vždy tak rychlý, jak by mohl být, ani jak se zdá. Vidět to můžeme třeba na příkladu Estonska, země, která se už před mnoha lety rozhodla, že bude evropským vzorem v oblasti digitalizace státní správy a komunikace občana s ní.
Vzorem sice je, ale zdá se, že až teď začínají být Estonci se svým systémem docela spokojeni. Byť platí za průkopníky, zdaleka ne všechny oblasti digitalizace se jim podařilo vyřešit a zbývá mnoho úkolů, které musí stát zvládnout. „Trvalo nám téměř patnáct let přesvědčit lékaře, že mají digitalizovat svůj systém pro rezervaci návštěv ordinací a nemocnic.
Konečně si tak v Estonsku budou moci obyvatelé zarezervovat termín návštěvy lékaře či provedení vyšetření tak, jako si turisté rezervují hotely na internetu,“ popisuje Taavi Roivas, momentálně poslanec estonského parlamentu, systém, který je ve většině evropských zemí prozatím sci-fi.
Odrazový můstek
Podle Taaviho Roivase přitom veškerá digitalizace komunikace státu a přidružených služeb a organizací s občany má jeden zásadní bod, od kterého je třeba se odrazit. Tím je digitální průkaz totožnosti, který Estonsko zavedlo do širší praxe zhruba v roce 2007. Takový doklad dnes mohou mít třeba občané České republiky a do budoucna by jim mohl cestu k lepší komunikaci se státem prostřednictvím internetu pomoci. „Většina zemí tyto nástroje dnes má,“ naznačuje Roivas, že už nejde o nic světoborného. Ale chlubí se: „Jsme o krok dál, já už můžu mít své ID v mobilním telefonu.“
„Vy jste například nikdy neviděl můj podpis. A když bychom tady spolu podepisovali nějakou smlouvu, musel byste věřit, že ty klikyháky, které se na papíře objeví, jsou skutečně ode mě. Je to směšné, přitom takto stále podepisuje dokumenty většina světa. Když máte digitální razítko, které ukáže přesný čas, kdy k podpisu došlo, zkontroluje si s úřady, zda to podepisuji skutečně já, tak je to mnohem důvěryhodnější.“ |
To je ale podle něj technikálie. Je důležité, aby takový nástroj jednoznačné identifikace občana v digitální komunikaci existoval a byl široce používán. Bylo by vhodné, aby se z digitálního „občanského průkazu“ stal ideálně globální světový standard. „Jeden takový tu existuje už po desetiletí. A i když vlastně není zdaleka nejbezpečnější, má ho téměř každý. Slouží pro vzdálený přístup do vaší peněženky a jmenuje se platební karta,“ vysvětluje Roivas, že obecné přijetí je klíčové.
Pak mohou výhody takového nástroje převážit nad potenciálními bezpečnostními riziky. I ta jsou ale diskutabilní, digitální autorizace totiž naopak mnohá rizika snižuje. „Vy jste například nikdy neviděl můj podpis. A když bychom tady spolu podepisovali nějakou smlouvu, musel byste věřit, že ty klikyháky, které se na papíře objeví, jsou skutečně ode mě. Je to směšné, přitom takto stále podepisuje dokumenty většina světa. Když máte digitální razítko, které ukáže přesný čas, kdy k podpisu došlo, zkontroluje si s úřady, zda to podepisuji skutečně já, tak je to mnohem důvěryhodnější,“ vysvětluje bývalý estonský premiér a dodává: „Nic není stoprocentně bezpečné, ale tohle je nejblíže, jak se dnes dovedeme dostat. Rozhodně daleko bezpečnější než můj ručně psaný podpis.“
Digitální ambasády
Bezpečnost je ale podle něj rozhodně prioritou a stát se o ni v digitální oblasti musí neustále starat. Estonsko například své systémy, které k provozu digitálního státního aparátu používá, zabezpečuje řadou způsobů. Zálohování dat a aktuální nejbezpečnější software a hardware jsou naprostou samozřejmostí. „Digitální ID používáme už od začátku tisíciletí a za tu dobu jsme mnohokrát vylepšili například šifrování, které používáme pro vytváření klíčů pro autorizaci,“ vysvětluje Roivas.
„Ty nejdůležitější záležitosti máme také umístěny v odlišných geografických lokacích, kde fungují zároveň. Začali jsme s budováním jakýchsi digitálních ambasád, první je v Lucembursku,“ popisuje postup Roivas. Podle něj přitom nejde jen o nějaké obyčejné serverovny s daty v cloudu.
„Aby lidé začali využívat digitální služby, trvá to kratší dobu, než si myslíte. A platí to pro lidi všech věkových skupin.“ |
Musí jít o vyhrazený prostor, který mají estonské úřady plně pod kontrolou. „Pravidla tu jsou podobná jako u skutečných velvyslanectví,“ naznačuje Roivas princip. A tvrdí, že pokud bude mít Estonsko takové ambasády na pěti kontinentech ve zhruba deseti zemích zároveň, bude téměř nemožné estonský systém státní správy fatálně narušit kybernetickým útokem. Platí ale, že je třeba na zlepšování bezpečnosti neustále pracovat.
Roivas zároveň tvrdí, že digitalizace nemusí být překážkou pro starší generaci nebo ty, kdo jí nakloněni zatím příliš nejsou. „Myslím, že vývoj světa nám pomáhá k tomu, abychom k používání digitálních nástrojů přesvědčili víc a víc lidí. Můj děda, kterému je 83, nikdy nezačal používat MS Dos, protože to pro něj bylo moc složité. Ale tablet a smartphone má už téměř deset let,“ naznačuje Taavi Roivas, že v tomto případě jde také o připravenost daných technologií.
„Aby lidé začali využívat digitální služby, trvá to kratší dobu, než si myslíte. A platí to pro lidi všech věkových skupin,“ přesvědčuje nás Roivas. Digitální propast je podle něj v éře dnešních smartphonů mnohem menším problémem než dříve. To ale neznamená, že musí být taková komunikace povinná: „V přechodné době samozřejmě stále potřebujete i fyzické úřady a místa, kam mohou lidé dojít a vyřešit, co potřebují,“ naznačuje s tím, že nicméně jednou nastane doba, kdy bude digitalizace naprostou samozřejmostí. „Dnešní mladí jsou digitální od narození,“ tvrdí s nadsázkou.
Neztratit náskok
Státy tak digitalizaci a další trendy, jako je především nástup umělé inteligence, nemohou ignorovat. „AI je tu a roste. Buď ji využijeme a podpoříme, nebo některé jiné země získají náskok a budou v tomto úspěšnější,“ tvrdí Roivas.
„Z hlediska dat nejsme dnes ani zdaleka blízko tomu, abychom byli schopni důkladně analyzovat data, která už máme k dispozici.“ |
Jako dobrý příklad uvádí samořiditelná auta. Sice nevíme, kdy skutečně dojde k jejich rozmachu, ale čekat nemá význam. „Tato oblast musí být regulována. Jsou potřeba pravidla, jak taková auta mohou jezdit, pravidla pro případ, že se něco zvrtne. Mnoho států je přitom v současnosti v jakési fázi popírání, jako by doufaly, že řidiči autobusů tu budou ještě po další dva tisíce let. To ale dělat nemohou,“ říká neoblomně Roivas s tím, že podle něj je rozmach samořiditelných aut otázkou několika desetiletí, nikoli století. I v tom ukazuje, jak odlišné a dynamičtější je smýšlení v estonské digitálně-státní sféře. „Čím dříve si to připustíme a pochopíme to, tím dříve se na něco takového můžeme připravit. Vytvoření legálního rámce pro použití samořiditelných aut a autobusů je v rukou politiků,“ naznačuje, proč je na čase brát tento obor vážně.
Připouští přitom, že v mnohém máme v digitalizaci ještě rezervy. „Z hlediska dat nejsme dnes ani zdaleka blízko tomu, abychom byli schopni důkladně analyzovat data, která už máme k dispozici,“ naznačuje mezery v aktuálních možnostech. A tvrdí, že i stát by měl data analyzovat anonymně, nikoli adresně. A že i tak to může přinést obrovské výhody. Třeba ve zdravotnictví, kde mohou data přinést nový pohled na zdravotní situaci různých skupin občanů.