Říkají jí Champs Élysées, ale tato obchodní ulice uprostřed uprchlického tábora Zátarí svou pařížskou jmenovkyni rozmanitostí daleko předčí. Najdete tu vše od obyčejných kastrolů až po poslední výkřik mody v burkách. A hned vedle luxusní spodní prádlo.
Najdete tu vše od obyčejných kastrolů až po poslední výkřik mody v burkách. A hned vedle luxusní spodní prádlo. |
Pekárny i řezníci. Čerstvé ovoce a zelenina jsou samozřejmostí. Truhlář vyrobí kuchyňskou linku na zakázku do buňky a dohodí obchodníka se spotřebiči. Vedle lze koupit vodní dýmku s oblíbenou směsí tabáku, televizi, satelit, ale i nejnovější iPhone.
Ulicí proudí lidé. Školáci, ženy v různých stupních zahalení od obyčejných šátků až po burky, které zakrývají i oči, a muži, kteří většinou něco přepravují.
„Takhle to vypadá u nás“
„Pojďte do stínu,“ zve nás třicetiletý Amar. Do krámku plného nadýchaných svatebních šatů, které pronajímá za 15 jordánských dinárů (1 dinár je zhruba 31,7 koruny) na den plus veškeré služby pro nevěstu, včetně make-upu a manikúry. Ceny má tak výhodné, že si tu půjčují šaty i Jordánky. Obchodní partnerka, kadeřnice, jim k tomu udělá účes. Krášlící produkty mu posílají obchodní partneři z nedalekého města Mafraku.
Amarův obchod na Champs Élysées v táboře Zátarí.
V lahvičkách na regále za pultem jsou narovnané vonné esence. „Opatřím vám jakoukoliv vůni, od drahých značek až po oblíbenou růži. Tu kupuje rodina ženicha – kdo by pro svou nevěstu nechtěl to nejlepší?“
Před osmi měsíci sem Amar přišel ze syrské provincie Dára, kde v roce 2011 začala vzpoura proti Baššáru Assadovi. Také se zapojoval, a přišlo ho to draho: „Vracel jsem se s kamarádem z protestu v Damašku. Píchli jsme a přijeli po zákazu vycházení. Vojáci nás chytli, zbili nás, zavázali nám oči a hodili do díry. ,Jak chceš zemřít?‘ křičeli a stříleli po nás. A po osmi hodinách prostě odešli... Tehdy jsem si řekl: A dost!“
„Takhle to vypadá u nás,“ říká Amar, který do Zátarí přišel ze syrské provincie Dára.
Ale stýská se mu. „Měli jsme obrovskou zahradu, obezděnou kamennou zdí,“ vzpomíná Amar. „Celá rodina tam byla od rána do večera. Všelijaké kytky tam máma měla, a hrozny, jablka, hrušky…“ Na zídku před obchůdkem si Amar namaloval krajinku s prastarým mostem. „Takhle to vypadá u nás,“ říká, „ten most stavěli Římané. Kdo ví, jestli ještě stojí. Neměl jsem olejové barvy – musel jsem použít obyčejné, ale lidem se to líbí. Každou chvíli někdo prosí, abych mu taky něco namaloval. A já rád.“
O kousek dál, v chatrné chýši obehnané pletivem, vedle stánku na zmrzlinu, vrkají holubi. „Lidé tu nesmějí mít zvířata, tak si pořídí holuby – ale ne k jídlu. Mají je na střechách jako doma,“ vysvětluje 23letý majitel Raíd. „Já měl doma psy, kočky, ježka, lišku, srnu, které lovci zastřelili mámu. Dokonce i koně. Lidé mi nosili zraněná zvířata. Jsem takovej: vidím zvíře a chci se o ně starat.“ A co se s nimi stalo, když odešel? „Některá se prodala, některá zašla a některých se ujal strýček. Koně zastřelili policisté. Takový je život.“
Stále se něco děje
Venku na ulici se strhává povyk. Dvě dodávky stojí tváří v tvář šedému oslíkovi zapřaženému do velkého valníku s kopou zelí. Lidé radí, kamiony troubí, oslík hýká. Jen jeho majitel sedí klidně na kozlíku a dívá se upřeně před sebe.
Obchodní ulice Champs Élysées v táboře Zátarí.
Zácpa se zhoršuje. Za kamiony se hromadí další dopravní prostředky: dvě kola s kárkami a kluk na koloběžce. Trojice nosičů se umíněně cpe do každé volné mezery. Kolemjdoucí se snaží pomoci. Tlačí, co se dá, jeden kamion, druhý oslíka, třetí prvního. Napětí stoupá. Když už se zdá, že dojde k fackám, převládne oslíkova strana. Kamiony o píď couvnou, koloběžka též, a vítězný oslík cudně procupitá vzniklou mezerou.„Tady se pořád něco děje,“ směje se majitel pidikrámku plného pestrých sklenic. „Nechcete pravou syrskou nakládanou zeleninu?“ Slovo „pravou“ berte s rezervou... „Původně mi vozili suroviny ze Sýrie. Kvůli válce se přece obchod nezastaví, teď ale dovoz opadá, farmy asi zničili vojáci Islámského státu. Teď kupuju zdejší nakládanou zeleninu a dávám do ní syrské koření. Lidé to nepoznají,“ přiznává majitel.
„Pravá“ syrská nakládaná zelenina je v Zátarí v kurzu.
Doma v Sýrii pracoval pro velkovýrobce nakládané zeleniny, ale zúčastnil se protestů a dostal se na vládní seznam, tak ho firma přeložila do Egypta. Rodina však emigrovala do Jordánska a on přijel do Zátarí za ní. „Přece je tu nenechám samotné,“ říká. „A obchodu se taky docela daří.“ Aby ne.
Podnikání bez nákladů
Zdejší obchodníci mají ideální podmínky. Nepotřebují povolení, neplatí daně ani nájem. I elektřinu za ně „táhne“ Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Dále je tu na 80 tisíc lidí, kteří přišli jen s tím, co mohli sami unést. Potřebují všechno: od čisticích prostředků až po oblečení, domácí spotřebiče a nábytek. No hledejte lepší klientelu – a je to znát. Odhadem je na „Champs Élysées“ 3,5 tisíce obchodů s měsíčním obratem deset milionů dinárů (více než 317 milionů korun).
„Lidé tu nesmějí mít zvířata, tak si pořídí holuby – ale ne k jídlu. Mají je na střechách jako doma,“ vysvětluje 23letý Raíd.
Kde berou lidé na nákupy peníze? Podle statistik UNHCR 60 procent lidí v táboře nějaký příjem má. Asi tři tisíce jich pracují pro nevládní organizace za dva dináry na hodinu (královský příjem vzhledem k tomu, že minimální měsíční mzda v Jordánsku činí 190 dinárů), někteří dostávají peníze od příbuzných z ciziny, a mnohé živí právě Champs Élysées.
„Mladší kluci dělají poslíčky, starší pracují jako nosiči. Vydělají sice jen pár dinárů denně, ale i to pomůže. Třetina domácností tu přišla o otce a ženy venku pracovat nemohou, takže je často hlavním chlebodárcem rodiny nezletilý hoch,“ říká mluvčí pro Zátarí Gavin White.
Amar má ceny tak výhodné, že si u něj na Champs Élysées v Zátarí půjčují šaty i Jordánky.
Co se týče obchodníků, mnozí začínali od nuly. „Na počátku, když jsme tu měli pouhých 700 lidí, jsem si všimla dětí, které chodily po ulici s víky od krabice plnými cigaret a brambůrek... A dnes mají restaurace, obchody, butiky,“ vzpomíná mluvčí UNHCR Aoife McDonnellová, která je v Jordánsku od založení tábora v roce 2012. „A jordánští obchodníci jím zboží rádi dodají. Jak by ne, když tu mají garantovaný trh?“
Často pomohou příbuzní v cizině. „Většinou někdo zavolá bratranci a řekne mu, aby dal tomu a tomu 50 dinárů. Všechno tu probíhá v hotovosti. A na Champs Élysées jsou i směnárny,“ říká White. Co ale vznikne, když spojíte obchod prováděný jen v hotovosti s nekontrolovanou výměnou zboží?
Šmelí se se vším
Černý trh. Šmelí se se vším. Jordánští beduíni si oblíbili bílé stany s logem UNHCR. Nikdo si nevšimne, že ve skladech tábora chybějí. O prodeji potravin a potravinových kuponů ani nemluvě. Ve velkém se šmelí s elektřinou.
Jordánský uprchlický tábor pro Syřany Zátarí.
„Zavedli jsme vedení na hlavních ulicích kvůli bezpečnosti a odtud se to nelegálně rozrostlo po celém táboře,“ říká McDonnellová. „Syrští elektrikáři poskytují připojení levně, takže dnes mají skoro všechny buňky elektřinu. Samozřejmě že UNHCR za to platí. Kdybychom je odřízli, zničilo by to jejich živobytí a klid, kterého jsme dosáhli.“
To by se ale mohlo brzy změnit. „Měsíčně platíme za elektřinu půl milionu dolarů,“ upozorňuje White. „To je neúnosně. I obchodníci to chápou… Příští rok jim začneme účtovat za proud a pomalu to rozšíříme i na domácnosti. Ti potřební dostanou subvenci, a když budou chtít víc, mohou si to doplatit. To by mělo snížit náklady o polovinu.“
Jordánský uprchlický tábor pro Syřany Zátarí.
Šmelí se i s vodou. „Máme 70 cisteren, které denně rozvážejí po táboře vodu. Jak ale zajistíte, že řidič naplní každou nádrž stejně? Je nezbytné přejít na integrovaný vodovodní a odpadový systém,“ vysvětluje White.
Dějí se i horší věci. Dodávky se zbožím smějí jezdit jen přes hlavní bránu tábora, kde se mají kontrolovat. „Smí se vozit jen potraviny a věci pro domácnost. Cílem je zamezit dovozu nevhodného zboží,“ říká White. Myslí tím zbraně. Jednou z největších obav jordánské vlády je, aby se Zátarí nezměnilo v překladiště zbraní, ať už pro tu, či onu stranu. „Kdyby Sýrie nabyla přesvědčení, že Zátarí je základnou opozice v zázemí, představovalo by to velké riziko,“ upozorňuje White.
Jordánský uprchlický tábor pro Syřany Zátarí.
Cesta do tábora samozřejmě vede zároveň z tábora ven. A lidé ze Zátarí mizí. Podle oficiálních odhadů odešlo z tábora nelegálně do měst nejméně 54 tisíc lidí. Utekli s pomocí pašeráků, řidičů prázdných kamionů na cestě ven z tábora, kteří se domluvili se strážci u brány. Cena za převoz osoby je 50 až 100 dinárů. Většinou prchají lidé, kteří hledají lepší existenci ve městech. Jordánci se ale obávají, že jsou mezi nimi i podvratní agenti Baššára Assada.
Z tábora městem
Proč vzhledem k těmto komplikacím nezakázat obchody úplně? Protože to nejde, což se ukázalo hned po založení tábora v červnu 2012, kdy v něm proběhla řada ošklivých pouličních bouří. „Povolení rozvoje obchodů je součástí snahy uprchlíky stabilizovat. Protože pokud takovou svobodu v mezích možností v táboře nepovolíte, vznikne velice napjatá situace, a to nikdo nechce,“ vysvětluje White.
Navíc je Zátarí co do počtu obyvatel osmým největším „městem“ v Jordánsku a hned tak nezmizí. A UNHCR ho nemůže financovat věčně. „Příští rok už nebudeme mít takový příjem financí, a rok poté už rozhodně ne. Proto musíme o Zátarí začít uvažovat jako o městu,“ říká McDonnellová. „Ale to už Syřané vědí dávno. Nedávno mi obchodník na Champs Élysées řekl: ,Cha! Jordánci jsou tu tisíce let a postavili tu leda stany. My jim tu za deset let uděláme zatracenou Dubaj!‘“
Někteří mají v Zátarí dokonce i záhonky, vypadají ale spíš jako hrobečky.
Ale Zátarí není Dubaj. Zátarí je spleť stanů a buněk uprostřed širé pouště. Trs trávy tu nenajdete, natož stromek. A vodu? Leda černou strouhu splašků vedle silnice.
Mnozí prchají, jak se dá. Když je ale policie chytí, nelítostně je sem vrací. Většina tedy zůstává zde, uprostřed pouště, a sní o kraji ovocných sadů a olivových hájů. Někteří mají dokonce i záhonky, vypadají ale spíš jako hrobečky. Zkrátka vší silou lpí na všem, co jim připomíná, že jsou lidmi, a ne pouhými „oběťmi konfliktu“. A to je Champs Élysées.
„Hádáme se. Mezi sebou, s dětmi...“Koho ve městě chytnou při práci načerno, toho pošlou do tábora nebo rovnou deportují. Mafrak přesto čelí přílivu Syřanů. |
Ulice v Mafraku nedaleko uprchlického tábora Zátarí.
Černý přízrak usedne na houni přede mne. Těžký černý závoj skrývá každý rys jejího obličeje, dlouhé rukavice lemované korálky kryjí ruce. Za ní se snese jejích pět dcer, tiše jako hrdličky. Roční synek Abdulláh jí vleze do klína, třináctiletý Achmad se usadí vedle ní. Mračí se. Není rád, že rušíme jejich klid.
Před třemi měsíci mu zastřelili otce. Teď nesmí žádný muž spatřit matčinu tvář. Ani nás nechtěl pustit dál, protože překladatel, dobrovolník z místní Charity, je muž. Ale matka Nasrin se zahalila a k rozhovoru svolila. „Ptejte se,“ řekne klidně.
Alláh nám pomůže
Žili v Homsu, baště vzpoury proti Assadovi. Po tříletém bombardování se město, staré dva tisíce let, změnilo v hromadu sutin. Padlo v květnu 2014, a s ním i její muž. Nasrin šla s dětmi čtyři dny pouští. Skončili v Zátarí, ale rychle odtamtud utekli. V Zarce, městě vedle Ammánu, teď žijí v holém pokoji za 130 dinárů na měsíc. Charita jim poskytuje poukázky na 20 dinárů na osobu na měsíc a platí nájem na čtyři měsíce. Nasrin v hlubokém smutku pracovat nemůže. Zbývá Achmad. Do školy nechodí, nechce říci proč. Snad pracuje načerno, a živí tak celou rodinu. Ale za jakou cenu?
Dle odhadů UNHCR žije 80 procent uprchlíků v Jordánsku (tedy asi půl milionu lidí) ve městech |
„Koho chytí při práci načerno, toho pošlou zpátky do Zátarí, nebo ho rovnou deportují,“ říká Nasrin. „A mladí hoši v Sýrii bojují.“ „Bude o ně postaráno,“ slibuje překladatel. „Allah nám pomůže,“ odvětí Nasrin.
Takových příběhů je příliš mnoho. Dle odhadů UNHCR žije 80 procent uprchlíků v Jordánsku (tedy asi půl milionu lidí) ve městech. (Nutno podotknout, že toto číslo se vztahuje jen na uprchlíky registrované UNHCR. Skutečný počet uprchlíků, včetně neregistrovaných, je až trojnásobný.)
Třetinu domácností řídí vdovy, které sice smějí pochodovat v hlubokém smutku pouští, nesmějí však pracovat mimo domov. Místní charity jim poskytují matrace, deky a kupony v hodnotě 20 dinárů, které obratem prodávají Jordáncům. Některé platí dočasně i nájmy. Dál si náklady rodiny hradí samy, a někdy dost kreativně (viz níže). Často rodinu živí nezletilý hoch.
„Chtěla by do školky...“
Ale ani domácnosti, které vede muž, to nemají lehké. V Homsu byl Abú Haitham fotografem pro vládní noviny Baath Aruba. Odešel se ženou, synem a dcerou před dvěma lety. Pronajali si malý domek na periferii Mafraku a zaregistrovali se u místní misie Diakonie. Nájem platí 180 dinárů za měsíc. Vlastně už čtyři měsíce neplatí. Není z čeho. Prodej kuponů to nepokryje a ženiny šperky jsou pryč. Elektrická kamna taktéž. Na řadě je větrák, televize a matrace, poslední zařízení obýváku.
Abú Haitham („Otec Haitham“ – uprchlíci se bojí udávat svá jména) už měsíc nevyšel z domu. A proč taky? Pracovat nesmi. Před týdnem chytili jeho švagra při práci načerno a obratem ho poslali do Zátarí s celou rodinou, včetně pětidenního dítěte. Ale dluhy a bída nejsou to nejhorší. Nejhorší je manželka. Malá zena v hnědém hidžábu si sedne doprostřed prázdného obýváku a spustí: policisté jsou úplatní, neziskové organizace neschopné, učitelé zlí, v Zátarí dusí klika z Dáry obyvatele z Homsu...
Čtyřletá Mása by chtěla do školky ale rodiče si to v Mafraku nemohou dovolit. Má aspoň sešit.
Přibatolí se čtyřletá dcera Mása a hrdě mi ukáže počmáraný sešit. „Chtěla by do školky. Jak jí mám vysvětlit, že si to nemůžeme dovolit?“ naříká matka. „Koupila jsem jí aspoň sešit. Nosí ho teď všude s sebou. Chce do parku, ale tady žádné nejsou. Doma byly parky na každém rohu. Řekněte UNHCR, aby přijeli, postavili park, a odjeli…. Jestli to takhle půjde dál, nezbude než se vrátit domů.“
Ale „domov“ je hromada sutě. Mlčíme. I Abú Haitham mlčí. Nevypadá, že by se chtěl do toho pekla vrátit. „A co celý den vlastně děláte?“ ptám se nesměle. Žena se smutně usměje: „Hádáme se. A když se nehádáme mezi sebou, hádáme se s dětmi.“
Bezmoc i přátelství
Problém je, že Jordánsko nedovolí Syřanům pracovat. Mohou si tedy vybrat mezi Zátarí, kde nemusejí nic platit a mohou i podnikat, ovšem za cenu svobody, anebo nákladnou existencí ve městě, bez legálního zdroje příjmu. Většina volí druhou cestu. Největšímu náporu čelí Mafrak, nejbližší město k Zátarí. Během posledních dvou let vzrostl počet jeho obyvatel z 56 400 na 156 400.
„Dřív tu stál nájem za vybavený domek sto dinárů. Dnes jich zaplatíte za čtyři holé zdi až tři sta... Někteří Syřané to řeší tím, že se často stěhují a neplatí, což zase snižuje jejích oblíbenost u Jordánců. Porodnice jsou plné syrských miminek, školy jedou na dvě směny. Zvyšují poptávku po zboží a službách, ceny letí nahoru, hlavně benzínu a elektřiny,“ říká páter Núr Sawaneh, ředitel místní misie Diakonie.
Na dvorku misie Diakonie ve městě Mafrak vládne příjemný zmatek, děti zde hrají vybíjenou.
V objektu vládne příjemný zmatek. Na vybetonovaném dvorku hraje dvacet dětí vybíjenou a jejich křik se rozléhá celou budovou. Vedle se tiše baví hrstka syrských žen v černých hidžábech a nikomu nevadí, že sedí v křesťanské kapli. Páter Núr je všude. Tu povzbudí, tu poradí, někdy i mírně pokárá. Asi 40 dobrovolníků, včetně Syřanů, Jordánců a cizinců, kteří si pobyt hradí sami, tu pečuje o 400 syrských rodin: rozdávají kupony od Světového potravinového programu OSN (WFP), matrace, deky a přátelství.
„Nemůžete pustit do země milion lidí a čekat, že budou žít ze třetiny toho, co mají Jordánci“ |
„Často je navštěvujeme. Uprchlíci jsou odříznutí od společenského života. Být navštěvován je u nich znamení respektu. Kdo není navštěvován je nechtěn,“ vysvětluje Núr. Nedovolit Syřanům pracovat tuto společenskou propast ještě zvětšuje. „Nemůžete pustit do země milion lidí a čekat, že budou žít ze třetiny toho, co mají Jordánci,“ říká. „Když je držíte v táborech, musíte se o ně starat. Když je pustíte, ale zakážete jim pracovat, musíte jím dát dost peněz na bydlení, jídlo, léky a školy.“
Zákaz stejně nefunguje. Šedesát procent syrských mužů pracuje načerno. A paradoxně jsou tím ohroženi ti nejchudší Jordánci – zaměstnavatelé preferují Syřany, protože jim mohou platit méně a ušetří za zdravotní a sociální zabezpečení. Pokuta 100 až 200 dinárů za měsíc ilegální práce je neodradí. „Víte, chudých Jordánců je taky hodně,“ říká páter Núr. Lze to vyřešit?
Skulinky na trhu
Regionální zástupce Charity ČR v Jordánsku Lukáš Voborský tvrdí, že to řešit lze. A Evropská unie mu věří. Na jaře 2014 získal český projekt na vylepšování zdrojů obživy pro městské uprchlíky 1,2 milionu eur. Cílem programu je pomoci uprchlíkům i místním najít práci tak, aby si vzájemně nepřekáželi, což je, kupodivu, možné.
Syrské ženy v černých hidžábech nedaleko objektu Diakonie v jordánském městě Mafrak.
Podle studie Charity ze začátku roku 2014 nejvíc nezaměstnaných Jordánců není na nejnižší úrovni, ale na střední. Čili mladí vzdělaní lidé raději nepracují, než aby brali „podřadnou“ práci. Naopak, na té nejnižší úrovni, je „skulinek“ stále dost. Cílem programu je naučit obě strany tyto skulinky najít a vyplnit. Je totiž důležité, aby program pomáhal jak Syřanům, tak Jordáncům. „Je to logické vzhledem k tomu, že se zaměřujeme na segment, ve kterém je spousta nezaměstnaných Jordánců,“ vysvětluje Voborský. „Chceme v něm podpořit Syřany, aby si vytvořili nárazník proti dalším šokům, ale vezmeme i Jordánce, aby to s nimi nedopadlo úplně stejně.“
Nejvíc míst je při pomocných pracích na stavbě a v zemědělství. Lze také nabízet služby domácnostem, třeba sekání trávy nebo úklid. „Také jsou inovativní možnosti, jako recyklace nebo transformace odpadu či sběr za peníze. To je věc, kterou nikdo nechce dělat,“ dodává Voborský.
Největší skupinu cizinců pracujících v Jordánsku ilegálně totiž nepředstavují Syřané, jejichž počet se odhaduje na 160 tisíc – v zemi pracuje ilegálně asi 200 tisíc Egypťanů |
Další skulinky jsou v oborech, ve kterých tradičně působí jiní cizinci. Největší skupinu cizinců pracujících v Jordánsku ilegálně totiž nepředstavují Syřané, jejichž počet se odhaduje na 160 tisíc – v zemi pracuje ilegálně asi 200 tisíc Egypťanů. „Vyšli jsme z toho, že vlastně nevadí, když zaplní segment trhu, ve kterém působí Egypťané, protože ti se mohou vrátit domů, kdežto Syřané nikoliv,” upozorňuje Voborský.
Program, který český tým vymyslel, je pro 1200 účastníků a má tři fáze. V první se učí, jak se uplatnit na trhu práce: jak napsat CV, jak se prezentovat při pohovoru, ale i technické dovednosti. Druhá fáze jsou neplacené stáže. Ve třetí dostanou účastníci s nejlepšími výsledky příspěvek ve výši zhruba 500 dinárů. „Pro zahradníka to stačí na sekačku, pro pomahače na stavbě na montérky, nářadí a helmu. Může přijít na stavbu připraven,“ vysvětluje Voborský.
Pracovat pro sebe
Před rokem nemohl najít 35letý Fathí v Ammánu práci. Živořil a s ním devět dětí a dvě manželky. „Někdy jsme dva dny za sebou neměli co jíst,“ vzpomíná. Dnes vyrábí a prodává „syrskou“ nakládanou zeleninu restauracím. Organizace Global Hope Network International (Mezinárodní síť naděje, GHNI) mu půjčila startovací kapitál. Fathí půjčku do dvou měsíců splatil a teď zaškoluje pět dalších syrských „subdodavatelů.“
K půjčce nabízí uchazečům tato mezinárodní organizace školení o podnikání a dodatečnou pomoc s marketingem. Zdarma. |
Kolik mu půjčili? „Dvě stě dinárů postavilo nejen jeho, ale i pět dalších rodin na nohy,“ říká Džamal Hašweh, ředitel GHNI v Jordánsku. K půjčce nabízí uchazečům tato mezinárodní organizace školení o podnikání a dodatečnou pomoc s marketingem. Zdarma.
Hašweh tvrdí, že tak malé podnikání jordánské úřady trpí, i když nejsou zcela legální. „Pokud to je velmi malé a neoficiální, tak to přehlédnou z humanitárních důvodů,“ říká. „Jordánci přeci jen chtějí pomoci, nejde jim jen o pravidla.“
Čekat, co bude dál. Nebo pracovat?Život ve vyhnanství neznamená nutně konec „běžných“ starostí. Jak se živí uprchlíci v táboře a jaké možnosti mají ve městě. Otevřená náruč jordánského království vůči uprchlíkům má i odvrácenou tvář. Zatímco náklady na ně platí UNHCR, za ty mimo ně, zejména ve městech, platí kromě potravinových kuponů jordánská vláda. Kolik to Jordánsko přesně stojí, zjistit nelze, protože nikdo přesně neví, kolik žije v zemi neregistrovaných uprchlíků.
Ale málo to není: školy jedou na dvě směny, přeplněné státní nemocnice posílají pacienty do drahých soukromých zařízení, vojsko převáží uprchlíky od hranic do táborů, města potřebují rychlou finanční injekci na rozvoj infrastruktury, k tomu mohou uprchlíci volné nakupovat chléb, lehké topné oleje, elektřinu a drahocennou vodu – vše za subvencované ceny.
Jaké možnosti „obživy“ mají samotní syrští uprchlíci přímo v táboře Zátarí a jaké ve městech, konkrétně v nedalekém Mafraku?  Obchodní ulice Champs Élysées v táboře Zátarí. Jak přežít v Zátarí
Jak přežít ve městě
V nedalekém Mafraku je téměř nemožné žít v mezích zákona, protože uprchlíci v Jordánsku pracovat nesmějí. Současně přibudou náklady na byt: zhruba 100 až 200 dinárů měsíčně. Určitou výhodu má zde početná rodina, protože může prodat o to víc kuponů. Většina rodin pomalu rozprodává majetek: nejdřív šperky, potom vybavení domácnosti (za slušné topné těleso můžete v zimě dostat až 100 dinárů). Jak si ale zajistit stálý příjem?
Univerzální řešení
Na „výpravy“ za nevěstami také často jezdí dospělí muži ze Saúdské Arábie. V kurzu bývají hlavně mladé dívky, od 13 let. Rodiče, kteří se radují, že jim ubude jeden hladový krk, a už se nemusejí bát o dceřinu „počestnost“, se moc nevyptávají. Jenže občané Saúdské Arábie se nesmějí ženit s cizinkami bez vládního povolení. „Sňatek“ je tudíž často neplatný.
Chvíli je všechno v pořádku: věno se zaplatí, nevěsta žije v pěkném bytě, otěhotní. Jenže po krátkých líbánkách ženich zmizí, zneuctěná (a tudíž už téměř neprovdatelná) dcera se vrací s útěžkem k rodičům a ti se nestačí divit... |
Pomoc z Česka„Vy jste z České republiky? Vaše děti nám v lednu poslaly spousty oblečení – byli jsme strašně rádi, protože zima byla krutá a uprchlíci si s sebou nepřinesli skoro nic. Poděkujte jim prosím za nás,“ řekl mi páter Núr Sawaneh, ředitel střediska Diakonie v Mafraku, které se stará o zhruba 400 syrských rodin žijících ve městě vedle uprchlického tábora Zátarí.
Česká republika dělá vskutku hodně, jak pro Jordánsko, tak pro syrské uprchlíky, kterým tato malá zemička poskytla azyl. Klíčovou roli při této pomoci hraje naše velvyslanectví v Ammánu.
1. Zmíněnou sbírku teplého oblečení pro syrské děti v Jordánsku uskutečnili v lednu 2014 děti z hnutí Na vlastních nohou Stonožka s pomocí Charity ČR a ministerstva vnitra. Děti sebraly skoro 20 tun oblečení. Z toho šly tři tuny do Jordánska a zbytek putoval do jiných zemí, které hostí syrské uprchlíky či obdobně postižené vysídlence.
2. České velvyslanectví zprostředkovává předávání krabic hygienických potřeb domácnostem v uprchlickém táboře Zátarí. Už předalo pět tisíc beden a v srpnu dostalo souhlas k čerpání půl milionu korun na další pomoc sociálnímu zázemí v Zátarí.
3. V březnu tohoto roku „vyběhal“ maratonec David Chrištof víc než 13 tisíc dolarů za jedenáctidenní běh z přímořské Akaby až do Zátarí. Každý den uběhl jeden maraton (celkem 481 kilometrů). Výnos z akce se využije ke vzdělávání jordánských a syrských dětí.
„Končil jsem v jedné škole přímo v Mafraku – a přijetí bylo takové, jako bych byl nějaká celebrita,“ vzpomíná Chrištof. „Celou dobu se mnou byl někdo z české ambasády, drželi nad tím záštitu. Běželi se mnou dva běžci a celou dobu jsem měl řidiče, který za mnou jel autem. Tři dny se mnou běžel kolega z ambasády, voják Rudi Vaňous.“
Pětatřicetiletý Chrištof již dlouho běhá, aby zvýšil povědomí o světový nedostatek vody. V roce 2007 se zúčastnil štafety kolem světa s názvem Běh pro modrou planetu (Blue Planet Run), jejímž cílem bylo upozornit na krizi na poli dostupnosti pitné vody. V roce 2012 běžel z Prahy do Londýna a následně v roce 2013 absolvoval 3223 kilometrů běhu a jízdy na kole z Prahy do Maroka. Prostřednictvím těchto dvou charitativních akcí se vybralo více než 25 tisíc dolarů na zajištění pitné vody pro školy v Ugandě. Příští rok poběží kvůli vodě 21 maratonů v USA.
4. Charita Česká republika získala od Evropské unie grant ve výši 1,2 milionu eur (přibližně 33,15 milionu korun) na projekt, který pomůže jak Syřanům, tak Jordáncům vyrovnat se s následky krize. Cílem projektu je pomoci uprchlíkům získat životní a praktické dovednosti, které jim pomohou uživit sebe a rodiny, aniž by brali práci místním lidem. Program poskytuje i psychosociální služby: v individuálních sezeních s psychologem nebo ve skupinách pomáhá uprchlíkům vyrovnat se s těžkým údělem. Projekt, který byl zahájen 1. března 2014, potrvá do srpna 2015.
5. V rámci programu Treating Wounded Syrians jezdí do Jordánska lékaři z pražských nemocnic. Se specialisty z celého světa tam operují těžce nemocné a zraněné uprchlíky, ale i Jordánce.
Ondřej Měšťák, plastický chirurg z Nemocnice na Bulovce a z kliniky Esthé, jel do Jordánska léčit syrské pacienty na vlastní náklady. „Původně jsem tam jel s organizaci LEAP a financoval jsem to všechno sám... kromě té péče a vybaveni, které tam byly. Bral jsem tam taky hodně materiálů od různých sponzorů,“ říká Měšťák. Případy, se kterými se Měšťák v Jordánsku setkal, byly sice složité, ale poradil si. „Nakonec je to chirurgie ruky a chirurgie defektu, kterou dělám na jednotce plastické chirurgie na Bulovce. Akorát ty okolnosti případů, ty osudy lidí jsou jiné...“
V Ammánu mu český velvyslanec poradil, aby zapojil do programu i plastickou chirurgii, což se stalo. Pod záštitou organizace MEDEVAC přiletěl 28. listopadu do Ammánu čtyřčlenný tým českých chirurgů, včetně primáře Kliniky plastické chirurgie na Bulovce Martina Molitora a přednosty kliniky dětské ortopedie FN Motol Tomáše Trče. Vystřídali první čtyřčlenný tým českých lékařů – dětských kardiochirurgů z pražské fakultní nemocnice v Motole.
MEDEVAC do Prahy také dopravuje syrské uprchlíky s vážnými onemocněními. V Česku se v rámci programu léčilo už čtrnáct syrských pacientů, z toho osm zraněných dospělých bojovníků z občanské války a šest dětí. |
