Ceska Pozice

Syrská válka aneb Urbanismus buldozerem a tankem

V Damašku a Hamá bylo srovnáno se zemí sedm obytných čtvrtí nebo jejich částí, které režim prezidenta Asada považoval za nepřátelské.

Jan Čuřík 19.2.2014
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

Organizace Human Rights Watch (HRW) 30. ledna zveřejnila nejnovější zprávu – Srovnáno se zemí – o syrské válce. Na základě 15 satelitních fotografií z ní vyplývá, že od léta 2012 a do časného podzimu 2013 bylo ve městech Damašek a Hamá pod dohledem syrské armády plánovaně srovnáno se zemí sedm obytných čtvrtí nebo jejich částí, jež režim prezidenta Bašára Asada považoval za nepřátelské.

Pět z nich se nachází na jižní a východní periferii Damašku, dvě na severním okraji Hamá. A celková plocha zbourané zástavby činí 145 hektarů – dvě stě fotbalových hřišť.

Současně s touto zprávou její autoři a následně i média zveřejnili krátkou, na první pohled trochu surrealistickou poznámku. Ta však ve skutečnosti ukazuje jednu z hlavních dělících linií, která byla příčinou syrské války a stále ji živí. Syrští představitelé a oficiální média o bourání čtvrtí průběžně informovali, ale dle nich kvůli „územnímu plánu“.

Tři okruhy Damašku

Damašek lze při pohledu shora popsat třemi soustřednými okruhy, jež na severu a západě ohraničuje hora Qásijún, poslední výběžek pohoří Antilibanon, a na východě téměř 50kilometrový zelený a stále více zastavovaný pás Ghúta navazující na město. Nejvzdálenější, první okruh obepínající Damašek tvoří vojenské základny syrské armády, jež mohou město neprodyšně izolovat v případě vzpoury.

Nejvzdálenější, první okruh obepínající Damašek tvoří vojenské základny syrské armády, jež mohou město neprodyšně izolovat v případě vzpoury

S myšlenkou Damašku coby armádou „obleženého města“ přišel Háfiz Asad, bývalý syrský prezident a otec současné hlavy státu. Damašek totiž pro něho představoval nejen klíč k Sýrii, ale také centrum sunnitské buržoazie dlouhou dobu nepřátelské k alavitským selfmademanům v uniformách, jako byl i on sám. Od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let však postupně pomocí manželských a obchodních vazeb, vyjednáváním i násilím vybudoval širší elitu, jejíž součástí se vedle alavitů staly i staré sunnitské rodiny a další komunity.

Jejich současní potomci pracují a žijí v nejužším, třetím okruhu – v centru města, v němž i dnes jako by fungoval běžný život, jen občas přerušovaný vzdálenými výbuchy. Drtivá většina válečných zpráv ze syrského hlavního města však pochází z druhého okruhu, jenž ve tvaru obráceného půlměsíce obepíná centrální části města ze severu na jihozápad a je hustě osídlen převážně sunnity.

Chudé předměstí

Tato nevzhledná část Damašku se na fotografiích lákajících turisty nikdy neobjevovala. Čtvrtě Tadámun (Solidarita), Mu’addamíje, Dárjá, Qábún, Berze představují chudé předměstí se stovkami tisíc obyvatel, na jejichž životních podmínkách se ukazují všechny dlouhodobé negativní jevy spojené s modernizací Blízkého východu. Jsou to čtvrtě bez stálých zaměstnání a mladé, ve kterých se dařilo divoké, neregulované výstavbě příslovečným arabským ašwá’íját.

Pro tuto část Damašku neexistovaly urbanistické plány ani koncepce. Stavělo se v ní svépomocí a rychle – dle finančních možností. Lidé nejprve začali v domech bydlet a teprve poté prostřednictvím svých známostí vyjednávat legalizaci jejich výstavby. Okraje Damašku dlouhá léta zachycovaly desetitisíce nově příchozích v důsledku chudnutí syrského venkova, sucha anebo války v Iráku.

Okraje Damašku dlouhá léta zachycovaly desetitisíce nově příchozích v důsledku chudnutí syrského venkova, sucha anebo války v IrákuDamašská periferie je však poznamenaná i dávnějšími jizvami na tváři Blízkého východu. Stotisícová čtvrť Tadámun – dle zprávy HRW jeden z cílů plánovaného bourání – sousedí se čtvrtí Jarmúk, kde od roku 1957 nacházeli nový domov palestinští uprchlíci. Vyhladovělý Jarmúk je důkazem, jak syrská válka rozdělila i tuto komunitu. Zatímco starší generace zůstala loajální režimu a jeho historické revoluční rétorice, ta mladší se začala organizovat v ozbrojených salafistických milicích.

Přepisování měst, krajiny a historie

Syrská válka není jen konfesním konfliktem, jak by se mohlo zdát na základě opakujících se zpráv, ale i střetem města a venkova – těch, kdo z rozdělování „koláče“ profitovali, s chudou periférií, jejíž obyvatele ti první považují za lůzu. Válka poskytuje režimu příležitost nově organizovat syrská města – dává obyvatelům chudých čtvrtí na vědomí, že se mají „sbalit a do hodiny táhnout“, jak uvádí zpráva HRW.

Jako by celý Blízký východ zachvátilo obrovské šílenství. V syrském případě tank a bojové vozidlo pěchoty od začátku války triumfují nad buldozerem. Města, krajiny a historie se však nepřepisují jen v Sýrii. V kultivovanější formě, jež navzdory tomu vyvolává odpor a rozkládá vládu Strany spravedlnosti a rozvoje, se toto přepisování odehrává i v Turecku. Buldozer tvoří i základ politiky demografické proměny Západního břehu v neprospěch Palestinců, již provádí izraelská vláda.

Podívejme se na syrskou situaci trochu ironicky z ekonometrického hlediska. Z něho je válka vlastně skvělá. Proměna měst v malé Stalingrady se v HDP Sýrie neprojevuje, ale až válka jednou skončí, jejich rekonstrukce katapultuje zemi na první místo na světě v hospodářském růstu – ve srovnání s ním bude růst Libye 95,5 procenta v roce 2012 slabým odvarem. Krásný svět kreativní destrukce, v němž se skrývají budoucí příležitosti a hospodářský boom s velkým B.

Touha bořit a ničit

Touha bořit a ničit, která člověka asi nikdy zcela neopustí, bude Blízký východ pronásledovat i v příštích letech. Ozbrojené skupiny a lokální frančízy al-Káidy fungující na východ a jih od Středomoří sice nedisponují těžkou technikou, ale jejich nihilismus je o to vytříbenější.

V Mali, Tunisku, Libyi i v Sýrii se v uplynulých dvou letech zocelovaly v ničení drobných staveb lidového islámu a hrobek místních světců dodávajících zejména severoafrické krajině malebnost. V Libyi puritánské milice na své kamenné nepřátele zaútočily buldozery, v malijském Timbuktu v létě 2012 zase na hrobku u krásné mešity Sídí Jahjá z roku 1440 krumpáči.

Tažení proti symbolům lidové zbožnosti syrské al-Káidy popsali dva mladí čeští arabisté Ondřej Beránek a Pavel Ťupek. Její odnož, milice Dá’iše (Islámský stát v Iráku a Sýrii), se loni v polovině listopadu v příhraniční vesnici Atme na severu Sýrie vydala místo armády do boje s více než 150letým dubem, cílem lidové zbožnosti místní jazídské komunity. Odstranila jej, protože „je uctíván bez Boha a vyhledáván pro požehnání“.

Možná bychom na „Západě“ mohli místo opakovaných úvah o postupu likvidace syrských chemických zbraní přemýšlet o všech politických rozhodnutích, jimiž jsme pomohli al-Káidu vytvořit. A následně hledat způsoby, jak její největší extremisty nasměrovat k aktivitám, kterými budou moci dát svému šílenství bezpečný průchod.

Syrská válka postupně ničí místa, k nimž se Syřané ve městech i na vesnicích upínali. Město Hamá před 30 lety „územně přeplánovalo“ dělostřelectvo a letectvo Asada otce. Historické centrum Aleppa nepřežije válku, kterou dnes vede Asad syn. V případě Damašku nám nezbývá nic jiného než si přát opak.

Hypotetické pozvání a rozhovor s členy al-Káidy

Česká televize 30. ledna odvysílala reportáž o demolici bývalé továrny Tesla v Pardubicích. Třeba bychom mohli, není-li o brownfield zájem, pozvat na návštěvu skupinku mladíků z oddělení demoličních prací al-Káidy. Rozhovor s nimi by mohl vypadat přibližně takto:

Vítáme vás, pánové. Máme takový menší problém, starou továrnu. Všichni od ní dávají ruce pryč, developeři raději stavějí na zelené louce, prý, že by to bylo moc drahé. Časy jsou zlé, šetříme a tahle sranda přijde na 20 milionů korun. Myslíte, že byste nám mohli helfnout?
Hmm, nějaký kostel v okolí nemáte, kapli, něco, kde visí kříž? Škoda. Máme pro ně slabost. Šá’báne? Júsufe? Kde máš nálože, co sis bral s sebou?
Ech, Turci mě s nimi nechtěli pustit do letadla. Že prý s nimi neprojdu skenerem. Myslel jsem, že jim je nechám na letišti, ale pak jsem je poslal s řidičem nazpět do města. Ale to nevadí, slyšel jsem, že s materiálem by tu neměl být problém.
Jo, to máš pravdu. Jak si to kdysi pobrukoval Mu’ammar, sakra, vzpomeň si, bylo nám tak pět, šest. Sem sem semtex? Docela na něm ujížděl, pamatuješ?
Pamatuju. Akorát, že z toho, co nahrabal, skoro nic nezbylo. Proč myslíš, že jsem se musel naučit jezdit  buldozerem. Pamatuješ, jak jsem se učil couvat a omylem přitom sejmul tu hrobku.
Jojo, ale zlepšil ses za poslední dva roky, dneska dáš i dvě najednou. Tak jdeme na to (svítící oči). A ty stromy, ty stromy, co tu překážejí, ty taky!!??
Stromy nééééé.

Jan Čuřík
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.