Ceska Pozice

Sýrie: Proč údiv nad rezolucí Rady bezpečnosti OSN?

Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci o mírovém řešení války v Sýrii – naštěstí v civilizovaném duchu. Pouze neobrežněvovci si stýskají, že neřeší prý „nejspornější“ bod – osud syrského prezidenta. Ten je však v rukách syrských voličů, neboť to je ta demokracie, jíž se tito pokrytci zaštiťují.

Jan Schneider 21.12.2015
Budova nemocnice ve čtvrti Váir - poslední části Homsu, kterou ovládala... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Budova nemocnice ve čtvrti Váir - poslední části Homsu, kterou ovládala... | foto: Reuters
Budova nemocnice ve čtvrti Váir - poslední části Homsu, kterou ovládala...

Rada bezpečnosti OSN (RB OSN) schválila rezoluci na podporu mírového řešení války v Sýrii. Jednání mezi vládou a opozicí by podle ní měla začít počátkem příštího roku a do půl roku vzniknout přechodná vláda. Do poloviny roku 2017 by se pak měly uskutečnit volby pod dohledem OSN.

Americký a německý ministr zahraničí – John Kerry a Frank-Walter Steinmeier – však hned dodali, že naplňování rezoluce bude obtížné. Povahu těchto obtíží ozřejmila syrská opozice, které vadí, že rezoluce neobsahuje zmínku o dalším osudu syrského prezidenta.

Analogie s Českem

Tázání a údiv přispívají k poznání. Naopak jejich absence jsou příznaky občanské pasivity a umdlévání obecného rozumu. Když pak v takové situaci začnou ve společnosti převládat odpovědi, na něž se nikdo netázal, jde již o neklamné znamení demagogie, a tudíž hrozící totality. Co je tedy v této situaci k údivu a k tázání?

Podivné je, že nějací nesyrští politici se vyslovují k tomu, kdo by měl, či neměl být v Sýrii prezidentem. Analogicky by jednoho dne mohli takto arogantně začít hovořit i o naší republice.

Podivné je, že nějací nesyrští politici se vyslovují k tomu, kdo by měl, či neměl být v Sýrii prezidentem. Analogicky se totiž obávám, že by jednoho dne mohli takto arogantně začít hovořit i o naší republice (ať již je v ní prezidentem kdokoliv). Z toho vyplývají otázky: Je tato rétorika jen za hranicemi slušného chování, nebo již i v kolizi s mezinárodním právem? Zvykl si svět na takové manýry?

To by bylo velmi nebezpečné, protože jednání v intencích této rétoriky je vměšováním do vnitřních záležitostí, potažmo agresí, tedy již ve zjevném rozporu s mezinárodním právem. A divné je, že to nikomu nepřipadá divné. Oslovil jsem tedy s tímto dotazem několik svých přátel. Někteří zřejmě doposud přemýšlejí, co na to říci, jiní ale odpověděli.

Hegemon a státní suverenita

Podle jednoho z nich je v nebezpečné sázce suverenita států, kterou však chrání mezinárodní právo. Panovníci byli svrháváni ve válkách, nemělo by se to tedy v míru dít. Váleční štváči ale najdou skulinku – někde podnítí protivládní povstání, situaci označí za válečný stav, panovníka obmění dle své vůle, pak nasadí holubičí tváře a ztrápenému lidu spektakulárně přinášejí mírovou ratolest. (V případě Sýrie to vypadá, že se jim ty holubičí tváře krabatí vzteky, protože klíčový krok – výměnu prezidenta – se jim nepodařilo udělat.)

Když volby v nějaké zemi nedopadnou podle předpokladů hegemona, nastávají protesty, demonstrace, nepokoje – a volby se opakují. Dokud nepřinesou hegemonem požadovaný výsledek.

Po válečných zkušenostech celý svět ví, že se musí dohodnout, nechce-li se vyhubit. Proto je OSN a mezinárodní právo – ale proto je i nespokojenost těch velkých, kterým ti malí „strkají klacíky pod nohy“ při uskutečňování jejich velmocenských plánů. Nicméně právě proto takové uspořádání je, aby ti, kteří se zaklínají demokracií a ohledy na práva menšin, se těmito principy také řídili. Věrozvěsti demokracie by si měli příkladně sami nasadit ohlávku demokracie, a nikoli z ní a z lidských práv dělat knutu na druhé.

Jenže – vrací mne do reality další odpověď – mezinárodní právo bylo nahrazeno hrubou silou. Navíc i její použití je modifikováno dvojím metrem. Když volby v nějaké zemi nedopadnou podle předpokladů hegemona, nastávají protesty, demonstrace, nepokoje – a volby se opakují. Dokud nepřinesou hegemonem požadovaný výsledek.

Kdysi prý Václav Klaus glosoval, že „volby v Palestině přinesly překvapení“, načež mu saúdsko-arabský ministr zahraničí opáčil: „Volby často přinášejí překvapení. Proto je u nás nepraktikujeme.“ Víc asi opravdu nelze dodat.

Dilema

Podle jiného názoru jde o Dilema, zda hrubé porušování lidských práv a demokratických hodnot je oprávněným důvodem pro zasahování do vnitřních záležitostí státu. Je to vlastně otázka resuscitace brežněvovského pojmu „omezená suverenita“, jehož legitimita byla chatrná jako císařovy nové šaty. („Internacionální pomoc“ Československu vojsky Varšavské smlouvy byla „pokryta“ tezí, že „ohrožení socialismu ve kterékoli bratrské zemi je věcí celého socialistického společenství“.)

Dilema, zda hrubé porušování lidských práv a demokratických hodnot je oprávněným důvodem pro zasahování do vnitřních záležitostí státu, je otázkou resuscitace brežněvovského pojmu „omezená suverenita“

Bylo by však doslova úchylné, kdyby úvahy o případné globální modifikaci tohoto principu zahrnovaly legitimizaci jejího uplatňování rozhodováním „jednoho světového policisty, prokurátora a soudce v osobě světového hegemona“, který nedbá na různost a tvrdě prosazuje „globální monokulturu“.

Prestižní americký geopolitický analytik George Friedman o Američanech v parafrázi na anglického dramatika George Bernarda Shawa (1856–1950) napsal, že se „barbarsky domnívají, že zvyky z jejich vesnic jsou zákony přírody a že každý, kdo žije jinak než oni, je opovrženíhodný a zasluhuje si spasit nebo zničit“.

Změna vlády zvenku

Jak výstižně připomíná další expert, vládu zvenčí nelze změnit jinak než hrozbou nebo uplatněním síly. A to je jednoznačně v rozporu s Washingtonskou smlouvou, zakládajícím aktem NATO. Ta hned v prvním článku respektuje Chartu OSN, která vychází ze zásady rovnosti a svrchovanosti států, ze zákazu použití síly a hrozby silou a z nevměšování do vnitřních záležitostí států.

Vládu zvenčí nelze změnit jinak než hrozbou nebo uplatněním síly. A to je jednoznačně v rozporu s Washingtonskou smlouvou, zakládajícím aktem NATO.

Tento první článek je z celé Washingtonské smlouvy nejdůležitější, protože členské státy NATO bezpodmínečně zavazuje k jeho plnému dodržování (zatímco zbytečně exponovaný článek pátý pouze zavazuje členské státy k tomu, že popřemýšlejí, co udělají).

Další odpověď byla smutně aforistická – u takových řečí (nemluvíme o skutcích) jde spíše o porušení logiky než mezinárodního práva. To je příznakem konce takového politického prostředí, v němž se podobné řeči mohou vést, aniž by vzbudily větší pozornost, natož protesty.

Názor jednoho poplety

Pak se mohou objevit i takové výstřednosti, jako je názor jednoho poplety, který nedávno prohlásil, že je třeba „rehabilitovat argumentaci silou“. Poplety proto, že svým výrokem učinil neodolatelnou nutnost přezkoušet na něm samotném logický bič, který sám upletl. Prokáže se, že v žádném případě nemůže mít pravdu.

Jeden popleta nedávno prohlásil, že je třeba „rehabilitovat argumentaci silou“. Svým výrokem však učinil neodolatelnou nutnost přezkoušet na něm samotném logický bič, který sám upletl.

Stačí mu totiž pohrozit silou, aby svůj názor změnil. Když svůj názor pod touto hrozbou nezmění, rehabilitaci „argumentace silou“ příliš neprospěje. Když svůj názor změní, bude sice „argumentace silou“ rehabilitována, ale nebude to již jeho názor. Dopadne to s ním jako s jakýmsi panem Roubíčkem, který podobnou situaci politicky korektně komentoval: „A taky si s manželkou vyměňujeme názory. Přicházím s tím svým, a odcházím s tím jejím.“

Naštěstí Rada bezpečnosti OSN konala a schválila rezoluci v civilizovaném duchu. Pouze neobrežněvovci si stýskají, že neobsahuje řešení prý „nejspornějšího“ bodu, jímž je osud syrského prezidenta. Nezbývá, než jim vysvětlit, že osud syrského premiéra je v rukách syrských voličů, protože to je právě ta demokracie, jíž mají tito pokrytci plná mluvidla.

Jan Schneider
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.