Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Symbolické významy metra jako příběhy očekávání, strachu i naděje lidí

Stanice metra jsou opět plné lidí. foto: Tomáš Vlach, Lidové noviny

Metro. Prostor, kde člověka „neruší“ pohledy z oken, což nejen českým, ale i zahraničním architektům a spisovatelům umožňuje vytvořit uzavřenou enklávu naplněnou libovolnými významy a stylizovanou do odlišných podob. Jaké to jsou?
  9:58

Americký architekt David Bennett, autor mnoha knih o architektuře, některé vizuální modely metra popisuje ve své knize Metro: příběh podzemní dráhy. Kupříkladu ve Stockholmu je stanice metra s vizáží jeskyně s objekty připomínajícími stylizované prehistorické nálezy, doplněnou runovými nápisy, jiná zastávka připomíná podzemní katedrálu překypující barvami a rytmy.

Jinde by šlo mluvit o veřejné galerii: v Torontu kanadská umělkyně Sylvie Bélangerová (1951–2020) fotografovala lidi cestující metrem a jejich snímky použila při tvorbě velkých mozaikových ploch. Výčet pozoruhodných stanic bychom mohli rozšiřovat. Například v Paříži najdeme stanici ve stylu steampunku, v Dubaji futuristickou zastávku „jako ze sci-fifilmu“.

Mezi nejkrásnější stanice metra Bennett řadí i zastávku Staroměstská: „Když sjíždíte na nástupiště na trase A, vezměte si sluneční brýle a připravte se na to, že budete ohromeni. Stěny mají oslnivý, pulzující povrch. Světlo dopadající na vystouplé a vtlačené miskovité tvary vyvolává pocit, jako by se tyto útvary vznášely“.

Ztráta individuality

V duchu moskevského stylu, ale bez zdobných štuků, byla sovětskými odborníky vyzdobena stanice Moskevská v pražském metru, dnes Anděl. Také celá ideová náplň metra v Praze byla naplněním komunistické ideologie: jak popsal sémiotik Vladimír Macura (1945–1999) v knize Šťastný věk, pod Prahou byl znakovými prostředky pomyslně vytvářen ideální svět „socialistického Československa“. V této perspektivě se metro předkládalo jako dovršení kulturní tradice obou národů federace.

„Každá dějinná epocha zanechala Praze svůj obdivuhodný odkaz, v čase socialismu vzniká METRO,“ psal roku 1974 při slavnostním otevření první trasy zdejší tisk. Macura ironicky poznamenává, že dnešní stanice Nové Butovice se původně měla jmenovat Vítězného února, ale nakonec byla 26. října 1988 otevřena pod názvem Dukelská: v rámci komunistického významového světa, k němuž názvy odkazovaly, bylo lhostejné, které pojmenování zvítězí.

I čeští literáti, kteří u nás směli v době komunistického budování metra publikovat, ve svých textech vedle oslavných ód psali rovněž o tom, že v mase cestujících lidí jako by člověk ztrácel svou individualitu. Takže se pasažérům může zdát, že v metru několikrát denně potkávají své identické dvojníky.

Jak vysvětluje kniha Metroart, k tématům stanic byly dodatečně vymýšleny komplexní narativy, například trasa C od Sokolovské (dnes Florenc) ke Kosmonautům (Háje) podle této interpretace symbolizovala společnou cestu národů ČSSR a SSSR dějinami: „Přátelství mělo vzniknout v bitvě u Sokolova a vyvrcholit společnou cestou do kosmu Remka a Gubareva.“

I čeští literáti, kteří u nás směli v době komunistického budování metra publikovat, ve svých textech vedle oslavných ód psali rovněž o tom, že v mase cestujících lidí jako by člověk ztrácel svou individualitu. Takže se pasažérům může zdát, že v metru několikrát denně potkávají své identické dvojníky. Mnozí přitom oživovali dávné archetypy a archaické mýty, i když to z hlediska tehdejších ideologů bylo nežádoucí, či to dokonce podle nich bylo „nehodno člověka sklonku druhého tisíciletí“.

U mnoha autorů se tak uplatňoval motiv Orfeova sestupu do podsvětí a míjení/ztráta Eurydiky. Tento mýtus se podle Macury vtírá básníkům do veršů, „i když tu představu vědomě zamítají“. Básně o metru však vznikají i dnes.

Vlastní poetika

V případě knihy Metrozie aneb Básně z metra, které na trase C pražského metra od dubna 2010 do června 2013 na svojí Nokii E-72 vyťukal Jaromír Tkadleček, jde spíše o jednoduché říkanky. V nich se vypisoval ze svých negativních pocitů, které v něm metro vzbuzuje, přirovnávaje je k pekelným střevům přesouvajícím svůj obsah tam a zpátky: „Kdesi z trafačky ďábel mele: ‚Peristaltikuj‘“.

Dětem byla určena také kniha To je metro, čéče!, která nedávno slavila úspěch na festivalu dětské a young adult knihy v italské Boloni. Představuje pražské metro jako skvělou stavbu i užitečný dopravní prostředek s velkým kouzlem, vlastní poetikou i velkou perspektivou.

V básni Aligátor v pražském metru od Pavla Šruta (1940–2018) je metro přirovnávané k obřímu aligátorovi, jenž polyká děti, a vyplivuje ty, které mu nechutnají. Dětem byla určena také kniha To je metro, čéče!, která nedávno slavila úspěch na festivalu dětské a young adult knihy v italské Boloni. Představuje pražské metro jako skvělou stavbu i užitečný dopravní prostředek s velkým kouzlem, vlastní poetikou i velkou perspektivou.

Mimo jiné v ní malý chlapec se svým dědečkem-hlídačem v metru rozvádí teorie, že díky silnému větru by se tam jednou daly vybudovat větrné elektrárny. Aby dědeček vnukovi přiblížil a ozvláštnil svou práci, vykládá mu také, že hlídá pasažéry před útoky zombií, které se ukrývají v tunelech. Mnoho dalších příšer, obludně velkých krys či mutantů čtenář najde v dnes nejpopulárnějším literárním díle o metru, postapokalyptické sci-fi thrillerové sérii, jejíž první díl nesl název Metro 2033.

Její autor Dmitrij Aleksejevič Gluchovskij v ní vykreslil prostor metra jako jediné útočiště, kde může lidstvo po jaderné válce, byť nuzně a ve stálém ohrožení, přežívat. Lidská společenství s vlastními ideologiemi živoří v šachtách metra, kde co stanice, to zvláštní komunita. Ty spolu bojují, ale současně se musejí bránit roztodivným netvorům vzniklým vinou radioaktivního záření.

Model světa

Co se týká českých textů, obecně výraznější jsou dnes spíše „metropisné“ reportáže, které u nás vycházejí například v časopisech Živel, Reflex či Host. Některé jsou oslavou pestrosti lidí, kteří se ve vagonech a stanicích metra scházejí. Ivan Adamovič v Živlu vylíčil londýnské metro jako prostor, v němž multikulturně sedí cestující skoro všech společenských kategorií, přičemž co člověk, to originál: „Co oblek, to vkus, nenápadná elegance, invence.“ Odlišnost nebo batoh v uličce nikdo neřeší.

I v symbolické rovině má metro mnoho podob. Nespočet lidí na jednom místě může být modelem světa v jeho optimistické pestrosti a jednotě i ve smyslu ohrožení, jež pro jedince potenciálně představují „ti druzí“; uzavřený systém metra mohl být chápán jako symbolický obraz završeného a komplexního společenského řádu i sklepení či past vhodná pro filmové horory.

Adamovič to interpretuje jako „postkoloniální nihilismus bývalého impéria, které i v dekadenci zachovává zvláštní, zažranou důstojnost a klid“. Reportérka týdeníku Reflex Veronika Bednářová v knize Má americká krása obdivně vylíčila mikrosvět newyorského metra, v němž má každá stanice jinou atmosféru, „jako by byla v jiném městě“. Majetkové rozdíly pasažér nerozezná na odlišném oblečení, ale v jemných nuancích, třeba podle kávového kelímku (a jeho ceny).

Metro dle ní není dopravní prostředek, ale svébytná undergroundová kultura a místo, kde se únava mění v letargii a „zdravý člověk se stává klaustrofobem“. I v symbolické rovině má metro mnoho podob. Nespočet lidí na jednom místě může být modelem světa v jeho optimistické pestrosti a jednotě i ve smyslu ohrožení, jež pro jedince potenciálně představují „ti druzí“; uzavřený systém metra mohl být chápán jako symbolický obraz završeného a komplexního společenského řádu i sklepení či past vhodná pro filmové horory.

Rychle se střídající letmá setkávání a míjení lidí jsou šancí najít a oslovit ztraceného člověka jako v Románu pro ženyMichala Viewegha, nebo ho navždy ztratit. Symbolické významy metra ani tolik nezávisejí na oficiální ideologii doby, kdy bylo stavěno, ale na konkrétních příbězích lidí, kteří tvoří jeho osazenstvo a vnášejí do něj svá očekávání, strachy i naděje. A trochu i na příbězích, které do nich vkládají umělci.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...