Světová rovnováha sil se mění. Své zájmy začíná prosazovat sedm mocností.

K hlavním hráčům v dnešním globálním řádu patří vedle USA, Evropské unie a Japonska i Čína, Indie, Brazílie a Turecko. Vliv Evropy upadá.

Světu dnes vládne místo trilaterálního systému septagonální. Jeho součastí jsou USA, Evropská unie, Japonsko, Čína, Indie, Brazílie a Turecko. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Světu dnes vládne místo trilaterálního systému septagonální. Jeho součastí jsou USA, Evropská unie, Japonsko, Čína, Indie, Brazílie a Turecko. | foto: © Česká poziceČeská pozice
Světu dnes vládne místo trilaterálního systému septagonální. Jeho součastí jsou USA, Evropská unie, Japonsko, Čína, Indie, Brazílie a Turecko.

Světová mocenská rovnováha sil se mění. O zemích, jako jsou Čína, Indie, Brazílie nebo Turecko, je slyšet stále častěji – navíc v mnoha různých souvislostech. Vliv nejambicióznějšího globálního projektu Evropské unie pozvolna upadá. Její rozšiřování se vleče, protože musí řešit svou dluhovou krizi. Japonsko přestalo být největší asijskou ekonomikou a nahradila ho Čína. Země vycházejícího slunce v Asii stále víc ustupuje. Naopak „měkká“ neboli kulturní moc i „tvrdá“ čili ekonomická moc Číny neustále rostou.

Čím dál víc se také hovoří o tom, že šíření Washingtonského konsensu neboli demokratického kapitalismu se celosvětově zpomaluje, a šíření Pekingského konsensu čili státního kapitalismu je naopak na vzestupu. Stručně řečeno, nastává úpadek vlivu USA ve světě, zatímco vliv Číny narůstá. Jaké je však skutečné mocenské rozložení sil a vztah těchto dvou velmocí?

Čína, Indie, Brazílie, Turecko

Čínská ekonomika rychle roste – v roce 2005 předstihla britskou, v roce 2007 německou, v roce 2010 i japonskou a dnes je po USA druhou největší na světě. Narůstá také čínská vojenská síla a Čína má i progresivní diplomacii.

Indie byla v roce 2007 dvanáctou největší světovou ekonomikou a její HDP činil 1,1 bilionu dolarů, v roce 2009 se však posunula na páté místo s HDP 3,57 bilionu dolarů. Navíc má Indie třetí největší armádu na světě a v roce 2010 se stala největším světovým importérem zbraní.

Brazílie má v současnosti šestou největší ekonomiku na světě, která těží z obrovského přírodního bohatství, rozvinutého průmyslu, služeb a dostatku pracovních sil.

Turecko je podle HDP 15. největší ekonomikou světa. Ekonomicky se začalo rozvíjet od prvního vítězství Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) ve volbách v roce 2003. Od té doby  je tureckým premiérem její předseda Recep Erdogan. Důležitá je však především nová turecká zahraničněpolitická strategie směrem na Blízký východ, jež je především dílem politického génia ministra zahraničí Ahmeta Davutoglu.

Nečekaný vývoj

Od sedmdesátých let 20. století do začátku tohoto desetiletí byla geopolitika ve znamení tří velmocí – USA, západní Evropy a Japonska. Na začátku sedmdesátých let Američané odpověděli na porážku ve vietnamské válce a na ukončení brettonwoodského systému tím, že pozvali nejvýzamnější evropské země a Japonsko k účasti v takzvaném trilaterálním systému. USA, západní Evropa a Japonsko vytvářely většinu mezinárodního hospodářského produktu v tehdejším nekomunistickém světě. Zájmy těchto tří mocností se v mnoha záležitostech překrývaly, a proto byly schopné v některých hlavních otázkách utvářet globální agendu.

Zdá se, že je dnes v úpadku spíš bývalý trilaterální systém než moc samotných USA

Tento trilaterální systém vyhovoval zejména USA. Evropa a Japonsko sdílely základní předpoklady světového řádu, který chtěly USA. A v hlavních politických otázkách podporovaly úsilí, jež bylo úzce spojené s dlouhodobými americkými zájmy. V sedmdesátých letech byly západní Evropa a Japonsko mocnostmi na vzestupu. Předpokládalo se, že moc a účinky partnerství těchto tří velmocí budou neustále narůstat. Stalo se však něco jiného.

Japonsko a Evropa začaly demograficky i ekonomicky stagnovat. Volný trh a globální investice posílily víc hospodářský růst zbytku Asie než Japonska. EU, která přijala země bývalého Varšavského paktu, udělala osudovou chybu, protože se zaměřila spíš na projekt společné měny euro než na reformy – ať už pracovního trhu nebo sociálního státu. Zdá se tedy, že je dnes v úpadku spíš tento trilaterální systém než moc samotných USA.

Nástup dalších mocností

Je evidentní, že trilaterální partnerství přestalo být hlavní silou podporující liberální světový řád neboli šíření demokracie. Turecko se čím dál víc odvrací od Evropy a je na cestě stát se místo ní klíčovou mocností na Blízkém východě. Čína a Indie si konkurují v usilí nahradit Evropu jako nejdůležitějšího neamerického ekonomického hráče v Africe. V Latinské Americe se Čína postupně stává místo Evropy druhým nejvýznamnějším hospodářským a politickým partnerem zemí tohoto regionu po USA. A své ekonomické zájmy se nejen v tomto teritoriu, ale i celosvětově snaží stále víc prosadit místní hráč Brazílie.

Z toho vyplývá, že se sice hovoří o úpadku Spojených států amerických, ale mnohem větší problémy mají jejich patrneři z trilaterálního spolku. Japonsko s podporou USA soupeří v Asii, jež byla v minulosti považovaná za oblast v jeho sféře vlivu, s Čínou. Evropské země, které byly v minulosti globálními mocnosti, z této své pozice krok za krokem ustupují.

USA nadále zůstávají hlavním světovým hráčem, nikoli však v rámci trilaterálního, ale septagonálního systému. A jeho hlavními představiteli jsou dnes kromě USA, Evropy a Japonska navíc Čína, Indie, Brazílie a Turecko. Co se týká Ruska, své místo v něm si teprve hledá a je třeba počkat, zda se mu ho podaří získat. V tomto novém geopolitickém světovém řádu je pak třeba především sledovat americko-čínské vztahy.

Americko-čínská nedůvěra

Z tohoto hlediska je zajímavá studie Na adresu americko-čínské strategické nedůvěry amerického think tanku Brookings Institution. Napsali ji Kenneth Lieberthal, národně bezpečnostní poradce pro Asii ve vládě Billa Clintona, a Wang Ťi-s’, děkan Fakulty mezinárodních vztahů Pekingské univerzity a poradce Čínské komunistické strany a Ministerstva zahraničí Číny. Záměrem této studie bylo, aby oba analytici mezinárodních vztahů napsali, jak dle nich jejich vlastní země nahlíží na tu druhou.

USA a Čína si vzájemně nedůvěřují, a pokud tato nedůvěra nebude usměrňovaná, mohlo by to vést během deseti až patnácti let k otevřenému nepřátelství

Jejich závěry jsou neradostné. USA a Čína si vzájemně nedůvěřují, a pokud tato nedůvěra nebude usměrňovaná, mohlo by to vést během deseti až patnácti let k otevřenému nepřátelství. Dle čínského zahraničněpolitického experta Wanga Ťi-s’ si Čína o USA myslí, že jsou nezadržitelně na cestě k úpadku. Peking sice předpokládá, že Washington bude usilovat o udržení své současné pozice ve světě, ale je přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska Čína v tomto souboji zvítězí.

Ani americký postoj nevěstí nic dobrého. Dle Kennetha Lieberthala se totiž mnoho amerických politiků a zákonodárců domnívá, že se Čína snaží odstranit USA z jejího postavení světového hegemona. A jsou přesvědčeni, že čínská vláda zaměřuje své kybernetické schopnosti a vojenské systémy na americké cíle.

Úkol pro Českou republiku

Pokud názory obou zahraničněpolitických expertů zveřejněné ve studii skutečně přesně vyjadřují to, co si myslí hlavní američtí a čínští politici, pak v příštích deseti letech bude vládnout globálnímu řádu značný neklid. Problémem Evropy je, že jej kvůli svému úpadku v podstatě nebude s to ovlivňovat.

Česká zahraniční politika by pak především měla vzít na vědomí, že se globální řád zásadně změnil. Nejenže už neplatí ten studenoválečný, neplatí ani poststudenoválečný. Evropa se ocitla na vedlejší velmocenské koleji a hlavní geopolitické střety mocností se budou odehrávat v Asii. Čím dřív Česká republika zabuduje tuto zásadní geopolitickou změnu do své zahraničněpolitické strategie, tím lépe pro ni. Je to v jejím nejlepším národní zájmu.

Počet příspěvků: 3, poslední 12.4.2012 07:27 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.