Současná móda zvlčila ve zmatku a chmurné anarchii velkoměst, ztratila pravidla v globalizovaném světě. Ale tak jako kdysi je stále nevypočitatelná. Vytryskne ze země jako pramen, šíří se rychlostí požáru, zaplaví vás jako lavina. Je odsouzená k budoucnosti, uvězněná v minulosti. Znuděná výstřednostmi, unavená návrháři, kteří se chaoticky hledají a nejsou schopni podílet se na nějakém výrazném výboji, zatouží občas po spočinutí. Návraty zpět jsou inspirativní a konejšivé. Dávají nám pocit bezpečí a novou sílu.
Před sto lety se odehrálo legendární představení souboru Ballets Russes – Svěcení jara. Od něho se odvíjejí příběhy, které jsou jasnou ukázkou toho, jak móda žije v symbióze s uměním. Stojí za to si je připomenout...
Ballets Russes, Sergej Ďagilev, Igor Stravinskij, Vaclav Nižinskij, Caryathis, Coco Chanelová, velkokníže Dimitrij, Charles Dullin, Jean Cocteau, Nikolaj Rerich, Misia Godebska-Natansonová-Edwardsová-Sertová...
Krása disharmonie
„Ticho, děvky ze šestnáctého!“ vykřikl hudební skladatel Florent Schmitt v divadle Champs-Élysées. Psal se rok 1913, 29. květen. Představení Svěcení jara, k němuž hudbu napsal Igor Stravinskij, vyvolalo naprostou bouři. V přízemí dámy v hedvábných kreacích od Jacquese Douceta a Paula Poireta šílely. Na hlavách se jim chvěly chocholy a turbany, ty odvážnější se ve svých zvlněných kadeřích pyšnily hřebeny z žíhané perleti. Stravinskij se prý zachránil od jejich běsnění útěkem do zákulisí.
Šílený rytmus, útoky bicích a dechových nástrojů – copak to mohly pochopit dámy z nejpyšnější pařížské čtvrti, z aristokratické a domýšlivé Passy?Není divu, že se Schmitt rozčílil. Tato nádherná disharmonie, šílený rytmus, útoky bicích a dechových nástrojů – to byl jeho svět: ten Rus se v tom vyznal. Copak to mohly pochopit dámy z nejpyšnější pařížské čtvrti, z aristokratického a domýšlivého 16. obvodu Passy? Nazval je děvkami, protože měl na mysli jejich promiskuitu ve vztahu k umění?
Přicupitaly na představení, neboť se slušelo prohlédnout si nový sál v divadle navrženém Augustem Perretem ve stylu, který se bude později nazývat art deco. Avenue Montaigne, kde bylo divadlo zbudováno, byla slavnou mondénní třídou se špičkovými módními salony, které mnohé z dam pravidelně navštěvovaly. Ze společenského hlediska bylo třeba zhodnotit kromě šatů sokyň také choreografii Vaclava Nižinského, miláčka impresária Ballets Russes Sergeje Ďagileva.
Rekonstrukce původní choreografie Svěcení jara z roku 1989:
Mnozí očekávali, že tohle představení bude pokračováním již slavného baletu Pták Ohnivák, ve kterém Nižinskij překvapil tím, jak neuvěřitelně lehce tančil ve výpravném hmotném kostýmu, který mu vůbec nepřekážel v jeho legendárních skocích. Tamara Karsavina, jeho partnerka, ze žárlivosti na to, že sklidil větší potlesk než ona sama, mu po představení onen kostým doslova rozervala. Svěcení jara bylo tedy zklamáním. Nemohlo okouzlit publikum ani jako Pták Ohnivák, ani jako Šehrezáda, balet na hudbu Rimského-Korsakova s kostýmy Leóna Baksta.
Katolická Paříž mystiku a pohanské bohy neunesla. To byl možná ten pravý důvod neúspěchu celého představení.Igor Stravinskij vtiskl do hudby Svěcení ducha pohanského rituálního uctívání jara. Bizarní malíř, spisovatel, mystik, geofyzik a archeolog Nikolaj Rerich, který věřil ve vzkříšení Ruska skrze legendy a mýty, navrhl scénu i kostýmy. Katolická Paříž mystiku a pohanské bohy neunesla. To byl možná ten pravý důvod neúspěchu celého představení. Vždyť o rok později, jako koncert, bylo Svěcení jara oslavováno. Je těžké odhadnout, jaký typ krásy opanuje zítřek, a to nejen v módě, ale v umění vůbec.
Náhodná setkání
Jaro 1913 bylo chaotické. Divná předtucha války? Jít na Svěcení jara bylo povinností každého uměnímilovného Pařížana. Kritikové a znalci byli sice připraveni na tanec, který nebude klasickým baletem, nýbrž něčím jako moderní gymnastika, jakousi nesmělou improvizací – to, co se na jevišti odehrálo, však bylo šílení, které tuto iluzi o půvabných pózách krutě vyvrátilo. Nepředvídaný trans Ďagilevových tanečníků, jejich odporné postoje se špičkami stočenými k sobě, to vše vysokou společnost udávající tón vyvedlo z míry.
Ďagilev přizval ke spolupráci Marii Rambertovou, žačku slavného švýcarského hudebníka a pedagoga Émila Jaquesa-Dalcrozeho, který se zabýval vztahy mezi hudbou a pohybem. Rytmika se pro něho stala výchovnou metodou a Ďagilev jeho školu u Drážďan právě krátce před premiérou Svěcení navštívil.
Banda, která seděla na bidýlku, nadšeně tleskala. Patřila k tanečnici, která si říkala Caryathis. Tato výstřednice byla přítelkyní Erika Satieho, Jeana Cocteaua, Pabla Picassa a celé společnosti, která měla ateliéry v Bateau-Lavoir, v „bárce“ na Montmartru. Chatrné domy se kymácely – aby ne, byly přetížené talenty.
Caryathis, která propojovala prvky klasického tance s rytmickými metodami Dalcrozovými, projevovala své nadšení hlasitým potleskem a výkřiky, neboť si zde potvrdila své teorie. Krátce předtím si ze zuřivosti ostříhala vlasy a pověsila je na kliku dveří muže, ve kterém neprobudila ty správné city. Vypadala jako Johanka z Arku. Její razantní sestřih budil stejné pohoršení jako pohanští bohové poskakující v ďábelských rytmech.
Tvůrci a účastníci Svěcení jara vstupují postupně do života slavné pařížské švadleny Chanelové...Této neuvěřitelné podívané přihlížela i Gabrielle Chanelová, která seděla vedle ní. Jaké měla asi pocity? Pobývala sice již nějaký čas v Paříži díky svému milenci Arthuru Capelovi, který jí tu zřídil kloboučnický salon, ale její zkušenosti se světem umění byly provinční. Co mohla vědět o umělecké avantgardě loretka moulinského šantánu, prodavačka lázeňské vody ve Vichy, kde se pokoušela stát zpěvačkou? Se zpíváním jí to nevyšlo, ale uměleckých ambicí se nevzdala ani v metropoli nad Seinou.
Na představení se dostala díky Caryathis. Právě u ní se chtěla naučit tanci, a tak docházela od roku 1911 do ulice Lamarck na Montmartru, kde měla tato tanečnice školu. Jenže ani v tomto uměleckém oboru neobstála. Kursy „Carya“ však navštěvovala dál, asi jen pro zábavu, a někdy prý i brnkala na piáno. Později se o tom nikomu nezmínila, chtěla to přímo ututlat. Tvrdila, že Montmartru se vždy vyhýbala a žila jen v samém srdci Paříže.
Chanelová byla tedy svědkyní Svěcení jara. Jen náhodou. Caryathis, pozvaná na představení bohatým německým milencem von Recklinghausenem, přemýšlela, jak to zařídit, aby její chudý francouzský milenec Charles Dullin, pozdější ředitel divadla na Montmartru, zhlédl tuto výjimečnou podívanou, a přitom nežárlil. Přizvala tedy Chanelovou.
Později se Dullin a Chanelová setkají znovu. Coco bude ve dvacátých letech navrhovat avantgardní kostýmy pro jeho divadlo a Cocteauovy řecké tragédie. Svěcení jara, tak jako řada dalších představení Ballets Russes, mělo dopad nejen na svět umění a módy, ale jeho tvůrci a účastníci vstupují postupně do života slavné pařížské švadleny Chanelové. Večer 29. května roku 1913 byl pro Coco začátkem v poznávání umělecké Paříže. Poznávání přerušila první světová válka.
Dvě výstřednice
Není možné přehlédnout, proč si Gabrielle vybrala za učitelku tance právě Caryathis (vlastním jménem Elise Toulemonová). Proč ne Isadoru Duncanovou, kterou údajně také navštívila?
Duncanová, Američanka narozená v San Francisku, jí byla celým svým projevem cizí. Veselí chlapíci, umělci ze všech oborů, kteří Isadoru obklopovali, vzbuzovali v Gabrielle podezření. V té době nepohrdala konvencemi tak jako ti, kteří tleskali Isadoře. Gabrille byla konvencemi přímo spoutaná. Nehorázná rozpustilost Isadořiny smečky ji děsila. Coco ze sirotčince nemohla pochopit Duncanovou, která se narodila v bohaté rodině. Otec Isadory zkrachoval sice záhy po jejím narození, ale její životní situace byla přece jen jiná. O peníze přijde člověk rychle, ale noblesa a kultura, v níž je člověk vychován, se ze dne na den neztrácí.
Isadora se zhlédla ve starém Řecku. Její bratr Raymond si založil na Montparnassu taneční školu. I její sestra Elizabeth byla tanečnice. V době, kdy bylo uvedeno Svěcení jara, prožívala Isadora nejhorší chvíle svého života. Při autonehodě v dubnu 1913 utonuly obě její děti v Seině. Možná, že právě tato tragédie ji později vehnala do náruče básníka Sergeje Jesenina, člověka velkých slov a velké ruské duše plné bolesti, v jejíž blízkosti se lépe zapomíná. Ve dvacátých letech nosila rudý šátek, aby zdůraznila, že podporuje ruskou revoluci. Soudruzi ji však připravili o manžela. Sergej zemřel za záhadných, nejspíše politických okolností roku 1925, tři roky po svatbě.
A Isadora sama? Svět módy, toužící po senzacích, ji zbožňoval. Její smrt byla nesčetněkrát popsána. Ve dvacátých letech, kdy idea krásy nespočíval ve vyváženosti, ale v extrému, se jí při jízdě v úžasném rychlém automobilu zapletla šála mezi kola a uškrtila ji. Bylo to roku 1927 na jihu Francie.
Caryathis se roku 1929 vzdala všech výstředností a provdala se za bisexuálního spisovatele Marcela Jouhandeause. Vstoupila tak do literární legendy. Isadora zůstala dodnes obdivovanou umělkyní. Ve světě módy je známá jen díky své šále. Smutné? Aby ne. Vždyť její život, plný vitality a objevnosti, se zde smrskl do pouhých několika banálních vět.
Příběh Misie Sertové a Coco Chanelové
Šum talentu ovíval Misii jako vítr. Panteřice, panovačná, krásná. Tahle Polka začala jako slavná pianistka. Když oznámila svému učiteli hudby, že s koncertní kariérou končí a vdává se za svého bratránka, nakladatele Thadéeho Natansona, rozplakal se. Byla múzou všech umělců. Mallarmé jí skládal pocty, zbožňoval ji piják Verlaine, maloval ji Renoire, Vuillard i Bonnard. Toulouse-Lautrec ji zvěčnil v secesním plášti s rukávníkem na titulní stránce Revue Blanche, časopisu všech umělců přelomu 19. a 20. století.
Misia ke Gabrille vždy přispěchala, když se slavná návrhářka ocitla na pokraji svých silNatanson ji ale záhy zradil. Doslova ji prodal obrovi a závratně bohatému podnikateli Alfredu Edwardsovi. Bulvární plátky neopomněly připomenout, že Edwardsova milenka spadla do Rýna a utopila se těsně před svatbou s Misií, která se konala v únoru 1905 v pařížském Batignolles. Svatbou s Edwardsem objevila Misia svět peněz. O životě s ním vždy mlčela. Brutální, cynický, velký finančník. Bledé růže a bohatá paní Edwardsová na obraze Pierra Bonnarda. Ne, takový život nesnese a uteče.
Tahle panteřice svět velkých prachů nezvládla a na řadu se dostal milovník „zlatého“ art deco, španělský malíř Josep Maria Sert. Právě on zprostředkoval setkání Misie s Coco Chanelovou. Staly se důvěrnými přítelkyněmi. Misia ke Gabrille vždy přispěchala, když se slavná návrhářka ocitla na pokraji svých sil.
Poprvé se ji snažila uzdravit v Benátkách po tragické smrti jejího milence Arthura Capela, který zahynul při autonehodě na jihu Francie v roce 1919. Zapomenout měla s Ďagilevem a ruskými tanečníky. Třetí manžel Misie, vousáč Sert, pracoval pro Ballets Russes jako dekoratér. Benátky byly žhavou tepnou života bouřlivých dvacátých let. Pobývali tu rádi nejen ruští umělci, ale i vysoká ruská šlechta. Po revoluci se všichni stali vyhnanci a začali si vzájemně pomáhat.
V této společnosti byla Gabrielle představena něžnému a nesmělému velkoknížeti Dimitriji z carské rodiny Romanovců, který se stal jejím milencem na dlouhé desetiletí. Jeho sestru, kněžnu Marii, přizvala, aby vedla její krejčovské dílny a zaměstnala v nich řadu ruských švadlen. Igoru Stravinskému nabídla, aby bydlel s celou rodinou v její vile Garches na předměstí Paříže, a zakoupila pro něho i piano. Zůstal u Chanelové celé dva roky.
S velkoknížetem Dimitrijem se Gabrielle podařilo vykročit do světa parfumářství. Slavnou vůni Chanel 5 vytvořil pro Coco parfumář carského dvora Ernest Beaux. Při skladbě bylo použito 80 ingrediencí a na svět přišel netěkavý parfém, jehož sláva trvá dodnes. Připomeňme i grafickou čistotu etikety, přísnou harmonii úpravy a křišťálově čistý, kubistický flakon, ve kterém je tekutina uvězněna. Pro Gabrille to byla síla přepychu. Nyní si ho mohla dovolit.
Jako vydržovaná žena parfémy nenáviděla, ale vše se změnilo. Gabrille si již osvojila nejen život v bohatství a mezi génii. Snad nejsilněji na ni zapůsobil básník Pierre Reverdy, který v jedné básni říká, že černá odhalí pravou podstatu věcí, jako by narážel na Gabrielliny „malé černé šaty“, které tak okouzlily ženy dvacátých let. Tehdy se možná chtěla pomstít svým bohatým zákaznicím, když jim vnutila barvu do té doby spojenou s komornými a služkami. Byla to odplata za to, že jí pohrdaly v době, kdy byla chudá a anonymní?
S Misií zmizel pro Chanelovou svět, ve kterém doopravdy žila. Od její smrti si už mohla svůj život vymýšlet.Na počátku dvacátých let, právě v době, kdy módnímu světu vládla její černá, předala Chanelová Ďagilevovi šek, který měl zajistit nové uvedení Svěcení jara. Bylo to v Benátkách, ve vile Malcontenta-Foscari, kterou obývala avantgarda dvacátých let. Finanční částka vyrazila impresáriovi dech. Gabrille s neomylností rozpoznala umělecký talent. Věčná sirota, vychovaná jeptiškami, věřila, že umění je zázrak, osvícení, dar od Boha, nikoli šaty běžné výroby. Podmínkou Chanelové bylo, že její mecenášství zůstane v tajnosti. Nedělala to kvůli reklamě. Bůh se nedá podplatit.
Když Ďagilev v Benátkách v roce 1929 umíral, světu už vládla jiná barva. Na poslední cestě vyprovázela slavného ředitele Ballets Russes Gabrille spolu s Misií v bílém. Gondola odvážela jeho tělo z Lida v ranním šeru, aby se hoteloví hosté nevylekali. Směřovala k hřbitovnímu ostrůvku San Michele. Místo svého věčného spočinutí tam našel muž, který dal světu možnost nově pohlédnout na tanec i hudbu.
Svědkyně Ďagilevova pohřbu Misia Sertová umírá vychrtlá a zlomená opiem v roce 1950. Nejlepší švadlena Francie ji obléká do hrobu, aby jí tak splatila svůj dluh. S Misií zmizel pro Chanelovou svět, ve kterém doopravdy žila. Od její smrti si už mohla svůj život vymýšlet. Zmizel jediný důvěrný svědek. Představení s názvem Coco uvedené v New Yorku na Brodwayi v roce 1970, ve kterém slavnou návrhářku ztělesnila Kathrine Hepburnová v kostýmu Cecila Beatona, nevypovídalo o skutečnosti. Bylo lživou interpretací událostí života Chanelové tak, jak je Coco přihlížející v hledišti chtěla vidět.
O pár měsíců později, v lednu 1971, Chanelová zemřela. V dubnu téhož roku umírá i její přítel Igor Stravinskij. Podle svého přání byl z New Yorku převezen do Benátek a pochován v blízkosti Sergeje Ďagileva, muže, který tak odvážně uvedl jeho Svěcení jara.