Konec jedné epochy katolické církve

Společné svatořečení papežů Jana XXIII. a Jana Pavla II. je možná prvním krokem k oproštění se té či oné skupiny od toho vidět v jednom z nich svého hrdinu. Snad jde i o obrat od přílišné koncentrace na osobnosti papežů k přemýšlení nad otázkami, jež jsou pro katolíky v současné době důležité.

Papežové Jan Pavel II. a Jan XXIII. byli svatořečeni, Vatikán zaplnily davy lidí | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Papežové Jan Pavel II. a Jan XXIII. byli svatořečeni, Vatikán zaplnily davy lidí | foto: Reuters
Papežové Jan Pavel II. a Jan XXIII. byli svatořečeni, Vatikán zaplnily davy lidí

Povídá se, že svatí jsou hodní úcty, nikoliv následování. Během svatořečení v Římě 27. dubna 2014 byly povýšeny k oltáři dvě výrazné osobnosti moderních dějin katolické církve – papežové Jan XXIII. (Angelo Giuseppe Roncalli) a Jan Pavel II. (Karol Wojtyla). Oba významně ovlivnili směřování katolické církve v současném světě. Oba mají příznivce, kteří s nimi nadšeně souhlasí, ale i odpůrce, kteří s jejich kanonizací vášnivě polemizují. Jan XXIII. je hrdinou progresivních katolíků, Jan Pavel II. zase konzervativních skupin.

Svatořečení nelze chápat jako oficiální souhlas katolické církve se všemi skutky a názory dané osoby. Slavnostní akt kanonizace vyjadřuje víru této církve, že osoby označené „svatý/svatá“ jsou v blízkosti Boha. Životní příběhy svatých mají inspirovat k autentickému životu, nikoliv k rozdmýchávání vnitřních církevních sporů. Se svatými lze nesouhlasit, což nutně neznamená pochybovat o jejich upřímném životě, který je hodný úcty. Za svaté totiž nejsou prohlašováni „nadlidé“ za své „zásluhy“. Naopak, často to jsou lidé mnoha paradoxů.

Druhý vatikánský koncil

Jan XXIII. byl přechodový papež, který ukončil dlouhé období do sebe uzavřené a vůči modernímu světu ostře vymezené katolické církve. Namísto papežů takzvané piánské epochy, kteří vyžadovali absolutní poslušnost v doktrinálních i mravních otázkách, dal Jan XXIII. biskupům a teologům svobodu diskutovat o každé relevantní otázce života katolické církve v moderním světě.

Především však svým rozhodnutím svolat všeobecný koncil – Druhý vatikánský koncil v letech 1962 až 1965 – vyvedl katolickou církev ze zahleděnosti do minulosti a otevřel cestu do budoucnosti. Nemálo katolíků považuje Druhý vatikánský koncil za tragédii, protože oslabil silnou stavbu katolické církve. Jiní naopak vítají koncilní snahu představit ji modernímu člověku bez nabubřelosti a triumfalismu.

Je příznačné, že Jan XXIII. byl kanonizován právě v době, kdy si katolická církev připomíná 50. výročí od konání koncilu, který byl bezpochyby nejvýznamnější událostí církevních, a možná i obecných dějin po druhé světové válce. Jeho relativně krátký pontifikát (úřad zastával pouze necelých pět let) tím zanechal výraznou stopu.

Je značně pravděpodobné, že bez důrazu Jana XXIII. na pluralitu a větší otevřenost katolické církve by se kardinálové později – v roce 1978 – neodvážili zvolit za papeže muže z Polska, Karola Woltylu – Jana Pavla II.

 Bojovník proti komunismu

Jan Pavel II. stál v čele katolické církve dlouhých 26 let a pět měsíců. Mnozí ze současných katolíků se stali křesťany právě během jeho pontifikátu a dlouhá léta vnímali katolickou církev reprezentovanou právě tímto papežem. Jeho vize této církve formovala generace. Do povědomí většiny nejen katolíků se první slovanský papež zapsal jako neúnavný bojovník proti komunismu, který podporou antikomunistickým hnutím pomohl odstranit totalitní režim v rodném Polsku a možná i v celém tehdejším východním bloku.

Jan Pavel II. posílil kontakty s nekatolickými křesťany a zasloužil se i o více než vřelé vztahy s ostatními náboženstvími. Byl prvním papežem, který navštívil synagogu a mešitu. Kritiku nejkonzervativnějších kruhů včetně svého věrného druha a nástupce na papežském stolci Josepha Ratzingera – Benedikta XVI. – si pak vysloužil za organizaci společného modlitebního setkání s představiteli hlavních světových náboženství.

Jan Pavel II. cestoval více než kterýkoliv jiný papež. Poznal kontext katolické církve ve 129 zemích světa, z nichž některé navštívil několikrát. Kam vstoupil, tam byl vnímán jako charismatický muž z Vatikánu a morální autorita – jako velmi senzitivní a otevřený světu. Z hlediska vnějšího pozorovatele sledovala většina katolíků kroky Jana Pavla II. se sympatií a pochopením.

Nedůvěra k inovativním proudům

Ve vnitřních církevních záležitostech opřádá Jana Pavla II. nejedna kontroverze. Je mimo veškeré pochybnosti, že během pontifikátu ne-italského papeže byl posílen centralismus v římskokatolické církvi – tedy pozice Vatikánu. Kritika a disentní postoj k dokumentům učitelského úřadu církve nebyl téměř tolerován. Jan Pavel II. ukončil nejednu důležitou teologicko-akademickou debatu rázným rozhodnutím a zapovězením o dané otázce diskutovat – například o dobrovolném přijetí kněžského celibátu.

U Jana Pavla II. lze také pozorovat jistou nedůvěru k inovativním proudům v katolické církvi, a to navzdory nominálnímu příklonu k reformnímu Druhému vatikánskému koncilu. Na druhé straně, římský biskupský stolec nikdy nebyl centrem nových nápadů. Ani Jana XXIII. nelze považovat za inovátora a nositele reformních myšlenek. Na rozdíl od polského papeže však biskupům a teologům umožnil diskutovat o odlišných názorech, čímž nepřímo podpořil růst mnoha teologických a duchovních osobností.

Ty za pontifikátu Jana Pavla II. určitě neměly jednoduchý život. V některých případech však zval teology, dokonce i nekatolické, k diskusi o teologických otázkách, například o novém promyšlení role papežství. Častěji ale dával přednost unifikaci a jisté univerzální vizi katolické církve, což symbolizuje například nový Katechismus katolické církve.

Jan Pavel II. také otevřeně podporoval nová, především konzervativní hnutí. Mediálně známá, ač často karikovaná je kauza Opus Dei – osobní prelatura církve, jejímž posláním je šířit poselství, že všichni lidé, i laici, jsou povoláni ke svatosti, a poskytovat jim k tomu nezbytnou pomoc spočívající ve formaci a duchovním vedení. Jan Pavel II ovšem vyjmul tuto prelaturu z jurisdikce biskupů a podřídil výlučně sobě a jejího zakladatele Josemaríu Escrivá, ostrého kritika Jana XXIII. a Druhého vatikánského koncilu, kanonizoval.

Na druhé straně Jan Pavel II. nekompromisně kritizoval latinsko-americké teology osvobození, kteří reagovali na situaci chudých v zemích třetího světa. Při svých návštěvách jihoamerického kontinentu se vůči teologii osvobození velmi ostře vymezoval, přestože v mnohém připomínala polské hnutí Solidarita, které mělo papežovu plnou podporu.

Inspirace odlišnými postavami

Život papežů, podobně jako obyčejných lidí, není černobílý. Svatí papežové Jan XXIII. a Jan Pavel II. žili v dost nesvatém věku, na jehož výzvy reagovali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nemohli se však zavděčit všem, což koneckonců ani nebylo jejich cílem. Proto je velmi důležité, že natolik pluralitní společenství, jako je katolická církev, hodlá uchovat historickou paměť na dva významné, byť rozdílné papeže.

Neméně důležité pak je, že jak Jan XXIII., tak Jan Pavel II. mají vedle obdivovatelů i kritiky. Jen tak se lze vyhnout pokušení vidět v těchto svatých papežích „katolické“ populární hrdiny hodné nekritického následování. Součástí životních příběhů papežů jsou totiž stejně jako v případě každého člověka paradoxy. To potvrzuje i současný papež František, který se prezentuje jako bratr všech a jenž učinil moudré rozhodnutí, když spojil kanonizace svých předchůdců. Dává tím totiž na vědomí, že odlišné postavy katolické církve mohou inspirovat.

Společné svatořečení Jana XXIII. a Jana Pavla II. je možná prvním krokem k narušení kultu osobnosti „oblíbeného papeže“ a k oproštění se té či oné skupiny od toho vidět v jednom nebo druhém svého hrdinu. Kanonizací oblíbence progresistů i konzervativců končí jedna epocha dějin katolické církve. A snad představuje obrat od přílišné koncentrace na osobnosti papežů k přemýšlení nad otázkami, jež jsou v současné době pro katolickou církev skutečně důležité.