Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Svár o kurdskou ropu může přerůst ve válečný střet

Blízký východ

  10:34

Dohody autonomní kurdské vlády s firmami Exxon Mobil, Chevron, Total a Gazpromněft vyvolávají nelibost Bagdádu.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Prvního jarního dne – 21. března – slaví národy dlouhého pásu Íránské vrchoviny příchod nového roku. Předchází mu starý rituál spojený s přeskakováním ohně, červená středa. Lidé za sebou skokem přes hořící vatry zanechávají temnotu, chlad a sníh odcházející zimy. Nový rok, Nourúz, je příslibem světla a nového života.

V neoficiálním hlavním městě tureckého Kurdistánu, Dijarbakiru, se tento rok odehrála událost, která se může nesmazatelně zapsat do nelehké společné historie Turků, Kurdů i Arabů. Dva poslanci tureckého parlamentu, Kurdka a Turkmén, Pervin Buldanová a Sirri Süreyya Önder, přečetli před čtvrtmiliónovým shromážděním vzkaz od vězněného šéfa Strany kurdských pracujících (PKK) Abdullaha Öcalana: „Zbraně by měly umlknout, přišel čas, aby hovořila politika. Čas, aby se naše ozbrojené jednotky (oddíly PKK – pozn. red.) stáhly.“

Dosud neslyšená slova od fanouška a Martiny Navrátilové, který v roce 1998 opakoval, že bude bojovat proti Turkům vždy a všude. A snad i malý příslib naděje v oblasti, ve které se dobrých zpráv zoufale nedostává. Jak si vysvětlit tento krok?

Odlišný irácký příběh

Pro jeho pochopení je třeba na okamžik zapomenout na současné státní hranice Turecka, Sýrie a Iráku a vrátit se do doby první světové války, kdy byly v rozvalinách Osmanské říše narýsovány hranice oblasti, kterou jsme si zvykli nazývat Blízkým východem. Kdy byl uzavřen mír, který na dalších 90 let ukončil veškerý další mír a v jehož důsledku Kurdy osídlené oblasti na dlouhá desetiletí rozdělily hranice čtyř států – Turecka, Íránu, Iráku a Sýrie.

Desáté výročí spojenecké invaze do Iráku otevřelo cestu dobudování kurdské autonomie na severu této země

V každé této zemi Kurdové sdíleli osud menšiny čelící v různých odstínech a s různou intenzitou neblahým dopadům autoritářsky řízené modernizace. Jeden příběh, irácký, se však před více než 20 lety začal vyvíjet odlišně. Desáté výročí spojenecké invaze do Iráku, které si v těchto dnech připomínáme, otevřelo cestu dobudování kurdské autonomie na severu této země. A není vyloučeno, že tam, kde dnes v severním Iráku vidíme de facto autonomní stát, budeme v nepříliš vzdálené budoucnosti svědky jeho vzniku de iure.

Na jakých základech je utvářen? Mohou se někde protnout zájmy kurdské regionální vlády, velké ropné korporace a silného Turecka?

Emancipační snahy

Emancipačním snahám iráckých Kurdů zpočátku napomohla bezletová zóna nad severním Irákem ustavená po roce 1991 nad 36. rovnoběžkou. Pod jejím deštníkem se rychle utvořily dvě konkurenční mocenské sítě, politické strany, které se navzdory četným peripetiím a vzájemnému nepřítelství postupně proměnily v jádro regionální kurdské vlády – Kurdská demokratická strana v rukou rodiny Barzání a Vlastenecký svaz Kurdistánu ovládaný současným iráckým prezidentem Džalálem Talabáním.

Emancipačním snahám iráckých Kurdů napomohla bezletová zóna nad severním Irákem ustavená po roce 1991 nad 36. rovnoběžkou

Hrany původně nesmiřitelného konfliktu mezi oběma bloky obrousila americko-britská intervence, která otevřela cestu povýšení Kurdistánu na autonomní oblast irácké federace. Nově nabytý status potvrdilo v roce 2005 celonárodní referendum, které kurdské regionální vládě mimo jiné zaručilo nejen automatický transfer 17 procent iráckých rozpočtových příjmů, ale i vágně definované právo ve své režii udílet licence na prospekci a těžbu ropy a zemního plynu.

Pod tímto povrchním příběhem se však odehrává další. A ten ukazuje, do jaké míry mohou na začátku 21. století těžařské společností hrát roli v utváření státu.

Strategie ropných společností

Vzpomínka na americkou intervenci v Iráku rozvířila otázku, nakolik ji motivovala, či nemotivovala snaha fyzicky kontrolovat irácká naleziště ropy a zemního plynu. V této souvislosti je třeba zmínit detail, který se přímo týká kurdské problematiky. Při pohledu na mapu iráckých ropných nalezišť totiž nelze přehlédnout, že s výjimkou Kurdistánu na nich nejsou významně zastoupeny koncerny velké pětky – British Petroleum, Exxon Mobil, ConocoPhillips, Chevron a Royal Dutch Shell –, což by bylo možné očekávat, pokud by americkou intervenci skutečně vedla snaha fyzicky kontrolovat tamní naleziště.

Dlouhodobá strategie velkých ropných společností vůči irácké vládě spočívá spíše ve snaze produkci ropy krotit než ji významně navyšovat

Naopak, licenční řízení iráckého ministerstva ropného průmyslu dávají zřetelně přednost menším a středně velkým těžařům, často ze zemí východní Asie anebo Brazílie. A velcí hráči nevypadají, že by je relativní neúspěchy na jihu nějak obzvlášť rozlaďovaly. Role, kterou Irák hraje ve strategii společnosti, jako je Exxon Mobil, spočívá pravděpodobně v něčem úplně jiném než ve snaze za každou cenu těžit.

Velké ropné koncerny potřebují v prvé řadě kontrolovat cenu ropy, a nikoli ropná pole. A to mohou efektivně provádět například tím, že sabotují nárůst těžby v zemi s potenciálem mnohem vyšším, než je těžební kvóta v rámci Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Pokud po roce 2003 existuje vůbec nějaká dlouhodobá strategie největších ropných společností vůči irácké vládě, pak je to spíše snaha produkci ropy krotit než ji významně navyšovat.

Je sice pravdou, že během uplynulého roku irácká těžba zaznamenala solidní skok o půl milionu barelů denně, ale v období 2004 až 2012 byl její nárůst jen pozvolný, a stále značně zaostává za předpovědí exprezidenta USA George W. Bushe z roku 2003. Navzdory tomu, že naprostá většina iráckých zásob se nachází v geologicky nekomplikovaných, konvenčních ložiscích, ve kterých jsou náklady na těžbu více než desetkrát nižší než například u nyní tolik zmiňovaných kanadských ropných písků.

Vstřícnější postoj

Postoj představitelů iráckého Kurdistánu k velkým ropným společnostem je výrazně odlišný a mnohem vstřícnější. Kurdská regionální vláda od konce minulého desetiletí své zahraniční úsilí maximálně podřídila tomu, aby do Kurdistánu některé z nich přivábila. Mas’úd Barzání, prezident a boss iráckého Kurdistánu, po návratu z jedné ze svých cest do USA pronesl krátký komentář, že přítomnost společnosti, jako je Exxon Mobil, se rovná přítomnosti 50 armádních brigád.

Kurdská vláda své zahraniční úsilí maximálně podřídila tomu, aby do Kurdistánu přivábila některé velké ropné společnosti

Věta sice může být apokryfem, ale názorně ukazuje myšlení představitelů kurdské autonomie: pokusme se za každou cenu na sever Iráku dostat společnosti, které disponují velkou lobistickou a vyjednávací silou, a tudíž by mohly sloužit jako bezpečnostní deštník před centrální bagdádskou vládou.

Tato strategie zaznamenala první úspěch v říjnu 2011, kdy kurdská vláda a Exxon Mobil podepsaly koncesní smlouvy na šest bloků, z nichž tři se nacházejí na sporných, Kurdy i Araby obývaných územích blízko Mosulu a Kirkúku. V rychlém sledu po Exxonu pak v polovině loňského roku následovaly smlouvy s Chevronem, francouzským Totalem a ruským Gazpromněftem.

Tři otázky

Dohoda regionální kurdské vlády a společnosti Exxon Mobil byla od svého uzavření příčinou ostrého sváru této vlády a Málikího kabinetu v Bagdádu. A je zcela na místě se ptát, zda tento spor během příštích let nepřeroste ve vojenský konflikt. Pro českou veřejnost je možná zajímavé, že se v centru tohoto střetu může snadno ocitnout investiční celek paroplynové elektrárny, o jejíž vybudování, financování a pojištění usiluje česká firma PSG. (O českých příležitostech v iráckém Kurdistánu hovořil v nedávném interview pro ČESKOU POZICI i šéf České exportní banky Jiří Klumpar.)

Z Kurdistánu může na turecké území proudit ropa zcela nezávisle na vůli irácké centrální vlády

Veškeré aktivity související s průzkumem a těžbou sice na území Kurdistánu zajišťují zahraniční partneři, ale celý downstream a návazné obory jsou takřka výhradně doménou kurdského holdingu KAR, jenž je, eufemisticky řečeno, úzce propojený s regionální vládou. A hlavní neuralgický bod, jehož prostřednictvím KAR usiluje o vybudování energetické infrastruktury nezávislé na ropovodu Kirkúk-Ceyhan ve vlastnictví státu, se nachází v městečku Kalak na půl cesty mezi Irbílem a Mosulem.

Na jeho okraji, nedaleko valících se vod řeky Velký Záb, je pak rafinerie, u které se protínají ropovody spojující východní Kurdistán s oblastí Tawke na turecké hranici. Stačí malé propojení, úkrok na druhou stranu hranice, a z Kurdistánu může na turecké území proudit ropa zcela nezávisle na vůli irácké centrální vlády. Položme si bez zbytečných emocí otázky:

  • Kam by, pokud by bagdádská vláda tento úkrok považovala za casus belli, směřoval útok iráckého armádního letectva?
  • Zůstala by vedle rafinerie zpracovávající v současnosti 185 tisíc barelů ropy denně ušetřena i 50 kilometrů vzdálená paroplynová elektrárna, jejíž výstavbu holding KAR také plánuje?
  • Který z typů lehkých bojových letadel, o jejichž koupi má irácká vláda eminentní zájem, by mimochodem byl pro podobnou misi vhodnější – korejský KAI T-50, anebo český L-159?
Turecký vliv a zájem

Ač se to na první pohled může zdát nezvyklé, kurdská vláda v Irbílu se pod tlakem okolností stále více obrací na svého severozápadního souseda Turecko. Slabinou turecké ekonomiky však je velká závislost na dovozech fosilních paliv. Naprostá většina turecké spotřeby pochází ze dvou zemí – Ruska, vůči kterému je Turecko historicky podezřívavé, a Íránu, s nímž soupeří o status regionálního hegemona.

Ač se to na první pohled může zdát nezvyklé, kurdská vláda se pod tlakem okolností stále více obrací na svého severozápadního souseda Turecko

Proč si proto na své jihovýchodní hranici nekultivovat malý, závislý stát, z jehož území může v optimistickém případě do Turecka téct až tři miliony barelů ropy denně a skoro deset miliard kubických metrů zemního plynu?

Postupné budování podhoubí je v Kurdistánu znát všude. Počet tureckých firem působících v provinciích Sulajmáníja a Irbíl je vyšší než společností ze všech ostatních zemí světa. A kurdistánský prezident Mas’úd Barzání, který v rozeklaných údolích horského „státu“ Qandíl na severu Kurdistánu v minulosti poskytoval klidné zázemí guerile PKK, dnes najednou vítá dohodu mezi Abdullahem Öcalanem a tureckou vládou.

Příběh turecko-kurdského sbližování je však tisíckrát složitější a má mnoho společného s vírem, který Kurdy nasál do krvavého konfliktu v Sýrii. Navzdory tomu se nad ním stále znovu objevuje připomínka toho, proč je Blízký východ natolik rozervanou, neklidnou a stále pohyblivou oblastí – ropa jako hybatel politiky, ropa jako jedna z tužek, s níž mohou být jednoho dne stejně jako v minulosti opět překresleny hranice států, které se dnes otřásají v základech.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...