Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Superinteligence může život lidí učinit bohatší a kvalitnější

  10:15
Naše civilizace se chová nedospěle, jde-li o velké výzvy, a superinteligence je jednou z nich. Nemáme žádný plán. Nemáme vůbec nic. Jen tomu jdeme vstříc, varuje v rozhovoru švédský filozof, futurolog a profesor Oxfordské univerzity Nick Bostrom.

Umělá inteligence. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Anglická spisovatelka Mary Shelleyová (1797–1851) napsala slavný román Frankenstein. Vypráví o vědci, který stvoří umělou bytost, již následně není schopný kontrolovat. Příběh monstra se stal nesmrtelným – paradoxně tím, že varuje před křehkostí, ne-li přímo smrtelností Homo sapiens.

Objevují se varovné hlasy, podle nichž nezahubí-li Homo sapiens jaderná katastrofa či klimatické změny, pak zcela jistě technologický pokrok a s ním spojený vývoj umělé inteligence

Téměř 200 let od svého vzniku v roce 1818 román nabývá na aktuálnosti. Objevují se totiž varovné hlasy, podle nichž nezahubí-li Homo sapiens jaderná katastrofa či klimatické změny, pak zcela jistě technologický pokrok a s ním spojený vývoj umělé inteligence, která bude svými schopnostmi radikálně přesahovat současné lidské bytosti.

Jeden z nejslyšitelnějších varovných hlasů patří švédskému filozofu, futurologu a profesoru Oxfordské univerzity Nicku Bostromovi, jehož proslavila kniha Superinteligence. Až budou stroje chytřejší než lidé (česky letos, anglicky 2014) a jeho myšlenkami se inspirovali podnikatelé v moderních technologiích Elon Musk, Bill Gates a další.

Někteří Bostromovi čtenáři a recenzenti o něm hovoří jako o prorokovi zkázy, Bostrom však v rozhovoru říká, že se jím být necítí, protože nevidí jen temné, ale i světlé stránky umělé inteligence.

Nick Bostrom, švédský filozof, futurolog a profesor Oxfordské univerzity.

ČESKÁ POZICE: Víte, co se označuje pojmem Frankensteinův komplex?

BOSTROM: Samozřejmě, že to vím.

ČESKÁ POZICE: Míváte k němu sklony?

BOSTROM: To jste mě překvapil. Nevím o tom, a ani nevím, že by někdo říkal, že k němu mívám sklony.

ČESKÁ POZICE: Jste fanouškem sci-fi?

Sci-fi, ovšem dobrá, může velice zajímavou studnicí myšlenek a nápadů a člověku značně rozšířit imaginaci, rozevřít jeho mysl natolik, že je pak přístupný uvažovat neotřele o různých problémech

BOSTROM: Možná vás překvapím i teď, ale moc ne, byť řada mých přátel i univerzitních kolegů je jejími vášnivými čtenáři. Nechci tím však říct, že bych proti tomuto žánru něco zásadního namítal či že bych sci-fi nečetl vůbec. To bych lhal, nicméně nemůžu říct, že by mě nějak přímo inspirovala v tom, co dělám.

Přemýšlet o budoucnosti – pokud možno přesně predikovat potenciální budoucnosti a existenční rizika – je dost složité už samo o sobě, a teď si představte, že byste ještě k tomu musel vymýšlet nějaký zábavný a napínavý příběh, hlavního hrdinu, který jistým způsobem jedná v různých situacích. To je už v podstatě neřešitelný úkol.

Sci-fi, ovšem dobrá, může být, o čemž jsem hluboce přesvědčen, velice zajímavou studnicí myšlenek a nápadů a člověku značně rozšířit imaginaci, rozevřít jeho mysl natolik, že je pak přístupný uvažovat neotřele o různých problémech. A to není marná věc ani pro laika, ani pro vědce.

ČESKÁ POZICE: Někteří lidé vás označují za proroka zkázy. Jak se cítíte, když si o sobě něco takového přečtete nebo doslechnete?

BOSTROM: Moc dobře ne. Je to, jako když vás někdo spoutá, zacpe ústa, položí na stůl, rozkrájí na kousíčky a jeden z těch kousíčků, který ho, kdo ví proč, zaujme, pozvedne do výše, aby jej všem ukázal, a autoritativně prohlásí: „Hleďme, hleďme, tak tohle je ten pan Bostrom!“ Jenže to, co je takto pozvedáno do výše, není pan Bostrom, ale jeho pokřivením. Pan Bostrom není rád, když je takto preparován a ukazován po kouscích, zatímco jiné jeho části zůstávají nepovšimnuty.

ČESKÁ POZICE: Zánik civilizace tedy nevěštíte?

Jako typický Švéd mívám sklony vídat na obzoru apokalyptické jezdce. Současně si však velmi dobře uvědomuji i potenciální světlé stránky technologického pokroku, a obzvlášť možnosti spojené s umělou inteligencí či superinteligencí.

BOSTROM: Ne, přestože jako typický Švéd mívám sklony vídat na obzoru apokalyptické jezdce. Současně si však velmi dobře uvědomuji i potenciální světlé stránky technologického pokroku, a obzvlášť možnosti spojené s umělou inteligencí či superinteligencí.

ČESKÁ POZICE: Ve své knize o superinteligenci nicméně dáváte průchod spíše temným náladám.

BOSTROM: To je pravda, občas je to ale nutné, chce-li člověk poukázat na hrozící rizika. A to byl právě případ vámi zmíněné knihy, protože rizika – lépe řečeno skrytá nebezpečí – jsou v případě superinteligence obrovská a je důležité, abychom o nich věděli a s předstihem přemýšleli, jak se jich v nejlepším případě úplně vyvarovat či jak je alespoň přijatelně zvládnout.

ČESKÁ POZICE: To je skutečně docela užitečné...

BOSTROM: Také bych řekl. Ale to přece neznamená, že nevidím mnou již zmiňované světlé stránky, které táž superinteligence, před níž v jistých ohledech varuji, potenciálně představuje. Budeme-li ale překvapeni pozitivně, nebude to neštěstí, horší by bylo, kdyby nás superinteligence překvapila negativně. Proto jsem knihu napsal tak, jak jsem ji napsal, a mnoho stránek v ní je skutečně varovných. Nicméně sýček nejsem.

ČESKÁ POZICE: Co označujete pojmem superinteligence?

BOSTROM: Jakýkoli intelekt, který radikálně předčí i tu nejdokonalejší lidskou mysl.

ČESKÁ POZICE: Jakýkoli? Nemáte tím na mysli výlučně umělou inteligenci?

Rizika – lépe řečeno skrytá nebezpečí – jsou v případě superinteligence obrovská a je důležité, abychom o nich věděli a s předstihem přemýšleli, jak se jich v nejlepším případě úplně vyvarovat či jak je alespoň přijatelně zvládnout

BOSTROM: Nikoli výlučně, byť máte pravdu, že primárně tím mám na mysli inteligenci umělou, která se vyznačuje mnohem vyšší schopností se učit a plánovat než lidé a jež bude v důsledku těchto svých vlastností provádět drtivou většinu intelektuálních úkolů výrazně lépe než sebeinteligentnější lidská bytost.

Dokážu si však představit i jiné podoby superinteligence, nezužujme to přespříliš, protože budoucnost vždy překvapí – například si jako superinteligenci dovedu představit i entitu založenou na radikálně biologicky zdokonaleném lidském mozku nebo i jistou verzi kolektivní superinteligence.

ČESKÁ POZICE: Řekl jste, že lidé přemýšlejí o superinteligencí zhruba stejně rozumně jako malé dítě o tikající bombě ve svých rukou...

BOSTROM: Na tom nemám příliš co měnit. Řekl bych, že to dítě je asi šestileté, ne příliš starší. Naše civilizace – a možná je to typická vlastnost celého našeho druhu Homo sapiens – se chová krajně nedospěle, když jde o velké výzvy, které vnášejí obrovské změny do života lidí, a toto je bezpochyby jedna z nich. Nemáme žádný plán. Nemáme prakticky vůbec nic. Jen tomu prostě a jednoduše jdeme vstříc.

Každá metafora však má limity, a tak tomu je i v případě té mé s dítětem s tikající bombou v ruce. Bomba totiž může buď být deaktivována a nestane se vůbec nic, anebo může vybuchnout, a pak zpustoší okolí. S technologií, a superinteligence je její záležitostí, tu je ale i třetí varianta – superinteligence může život lidí učinit mnohem bohatší a kvalitnější.

ČESKÁ POZICE: Dokážete odhadnout, kdy zhruba by mohla být vytvořena?

Umělá inteligence se vyznačuje mnohem vyšší schopností se učit a plánovat než lidé a v důsledku těchto svých vlastností bude provádět drtivou většinu intelektuálních úkolů výrazně lépe než sebeinteligentnější lidská bytost

BOSTROM: Nevím a neví to vůbec nikdo. Je okolo toho až příliš nejistot a proměnných. Před několika lety jsme nicméně udělali průzkum mezi předními světovými odborníky ve zdokonalování strojů a jednou z otázek byla, v jakém roce bude s 50procentní pravděpodobností vyvinuta umělá inteligence s intelektem na úrovni lidské bytosti.

Jinak řečeno, ptali jsme se, kdy budou stroje schopné s 50procentní pravděpodobností vykonávat vše co člověk. Podle mediánu odpovědí někdy v letech 2040 až 2045. To není tak daleko – i kdyby to bylo o něco později, než říká medián.

ČESKÁ POZICE: Podle vás každá metafora má limity, nemá je i metafora, kterou otvíráte svou knihu o superinteligenci – příběhem o vrabcích a sově, kdy vrabci jsou lidé a sova superinteligence? Vrabci se rozhodnou sehnat soví vejce a ochočit si vylíhnutou sovu, protože by jim mohla usnadnit život. Jeden z vrabců, jehož nikdo neposlouchá, však naznačuje, že je může sova zničit a že by o věci měli nejprve hlouběji popřemýšlet. Není tato metafora trochu zavádějící?

BOSTROM: Proč by měla být?

ČESKÁ POZICE: Pracuje s hypotézou, že vrabci si přinesou do hnízda absolutně cizí entitu, zárodek sovy...

BOSTROM: ... a tou je umělá inteligence.

ČESKÁ POZICE: Vrabci však o této entitě, sově, nevědí vůbec nic. A ani nemohou, vejce nestvořili, jen ho ukradli. Superinteligenci však sestrojí lidé, a proto by ji měli dobře znát a vědět, jak funguje, když už ji jednou sestrojí.

Kdy budou stroje schopné s 50procentní pravděpodobností vykonávat vše co člověk? Podle mediánu odpovědí někdy v letech 2040 až 2045. To není tak daleko – i kdyby to bylo o něco později, než říká medián.

BOSTROM: Může být. Já jsem však svou metaforou, či spíše bajkou, chtěl poukázat především na fakt, že vrabci se rozhodnou přivést k sobě cizí entitu, která je bude svou mocí a schopnostmi radikálně přesahovat. A poučením je, že by se vrabci měli nejprve významně zamyslet nad domestifikací sovy a založit a pěstovat umění soví domestikace. A neměli by – uchváceni sovím vejcem a představou světlých zítřků – okamžitě pro vejce letět a s pompou si ho přinést do svého obydlí.

ČESKÁ POZICE: Je to něco jako trojský kůň.

BOSTROM: Něco takového to bude, nebudou-li ti vrabci pěstovat umění domestifikace. Proto jsem svou knihu věnoval jednomu vrabci, který vznesl pochybnost, Scronkfinklovi.

ČESKÁ POZICE: Proč bychom se měli superinteligence obávat? Bude nás nenávidět a chtít zničit?

BOSTROM: Neobávám se, že by nás superinteligence nenáviděla a chtěla nás vyhubit, že by to byl její cíl. Jde o něco jiného – naše vyhubení může být jen vedlejším produktem její činnosti.

ČESKÁ POZICE: Nerozumím.

Neobávám se, že by nás superinteligence nenáviděla a chtěla nás vyhubit, že by to byl její cíl. Jde o něco jiného – naše vyhubení může být jen vedlejším produktem její činnosti.

BOSTROM: Představte si, že superinteligence bude pro nějaký svůj úkol potřebovat zdroje, jež budeme shodou nešťastných, ale nikoli nepravděpodobných náhod potřebovat i my. Co se v takovém případě stane? Superinteligence bude efektivní, mnohem efektivnější než lidé, a proto vyjdou naprázdno.

ČESKÁ POZICE: Proč by však superinteligence měla mít motivaci přežít, soupeřit s námi o zdroje a prioritizovat své potřeby před našimi?

BOSTROM: To není vůbec nutné. Mnou zmíněný scénář lidského konce může i nastat, že se o nás superinteligence vůbec nebude zajímat, že ji budeme naprosto lhostejní, že v ní nebudeme vzbuzovat žádnou touhu, absolutně nic, co by se dalo popsat v těchto pojmech.

Představme si však, že bude mít nějaký naprosto arbitrární úkol, například vyrobit co nejvíce kancelářských svorek. Pokud si takový úkol vezme za svůj a shledá, že k němu vede cesta přes vydobytí nějakého zdroje, vydobude z něj tolik, kolik jen půjde. Nikoliv proto, že by jí zajímal sám o sobě nebo že by nám jej chtěla vzít a přivlastnit si, ale proto, že zjistí, že s tímto zdrojem v rukou udělá více kancelářských svorek, že lépe splní úkol. A rychle i zjistí, že když se nechá člověkem vypnout, nebude schopná dělat kancelářské svorky, a úkol vykonat.

A co udělá, bude-li toto vše vědět? Zabrání, abychom ji vypnuli, stane se z našeho pohledu – nikoli z jejího, protože ze svého pohledu bude jejím cílem pouze efektivita – agresivní. Začne se vypnutí tvrdě bránit. Dílčí cíl, vy byste jej nazval přežitím, přirozeně vyplyne z vyššího cíle – z úkolu vyrobit co nejvíce kancelářských svorek. Nemusíte hned přemýšlet v souvislosti se superinteligencí o pudu přežít – přežití se může stát jednou z dílčích podmínek splnění úkolu.

ČESKÁ POZICE: Jste pesimista? Je takový vývoj pravděpodobný?

Scénář lidského konce může i nastat, že se o nás superinteligence vůbec nebude zajímat, že ji budeme naprosto lhostejní, že v ní nebudeme vzbuzovat žádnou touhu, absolutně nic, co by se dalo popsat v těchto pojmech

BOSTROM: Mám strach, ale i naději. Jde o to, jestli se podaří zkonstruovat superinteligenci takovým způsobem, aby její cíle byly v souladu s našimi. To se ale těžko může podařit, budeme-li k problému přistupovat jako děti hrající si s bombou.

ČESKÁ POZICE: Může podle vás superinteligence cítit něco, jako je požitek?

BOSTROM: To je otevřená otázka. Ale nevylučuji to.

ČESKÁ POZICE: Dovedete si tedy představit, že bychom byli schopní do superinteligence implantovat například soucit, empatii, jistý ucelený etický systém?

BOSTROM: To je jedna z oblastí výzkumu. Nemyslím si ale, že by nejlepší cestou bylo vybudovat malý a sevřený, chcete-li uzavřený emocionální model či stroj, který se už nebude vyvíjet a proměňovat. Taková uzavřenost by byla počátkem mnoha nekončících problémů, protože se nám nikdy nepodaří – a už vůbec ne napoprvé – zkonstruovat emocionální systém fungující jednou provždy a ve všech situacích správně, tedy jak bychom jako jeho tvůrci potřebovali, a který by předvídal potenciální obavy a touhy lidí v budoucnosti a ohleduplně na ně reagoval.

Spíše bychom se měli zaměřit na sestrojení nikdy neuzavřené, neustále se rozvíjející superinteligence, která v sobě bude mít zabudovánu schopnost se učit, a to pozorováním našeho chování, či bude senzitivně reagovat na dialog, jejž s námi naváže a povede. Jen tak budeme mít jistotu, lépe řečeno naději, že superinteligence bude motivována sledovat naše cíle.

ČESKÁ POZICE: Motivace je tedy klíčovou otázkou, přemýšlíme-li o superinteligenci a soužití s ní, protože zřejmě nebude snadné ji motivovat v náš prospěch.

Mám strach, ale i naději. Jde o to, jestli se podaří zkonstruovat superinteligenci takovým způsobem, aby její cíle byly v souladu s našimi. To se ale těžko může podařit, budeme-li k problému přistupovat jako děti hrající si s bombou.

BOSTROM: V současnosti to probíhá tak, že vznikne co nejméně rozporná definice dané objektivní funkce, která se následně promítne do nějakého stroje, a to tak, aby námi definovanou objektivní funkci maximalizoval. Problémem je, že jednoduché objektivní funkce lidé definovat dokážou, ale složité sotva.

Lze například snadno definovat objektivní funkci v nějaké hře, třeba v šachách – pokud vyhraji, je mé skóre 1, což je žádoucí, pokud prohraji, pak 0, což je nežádoucí. Nemáte tudíž žádný problém sestavit šachový program. Jenže jak udělat objektivní funkce nejasných věcí, jako je spravedlnost, krása, požitek, štěstí nebo jiné podstatné lidské hodnoty? To je těžké. A to je důvod, proč v budoucnosti budeme potřebovat doplňující mechanismus či techniku, protože definování objektivních funkcí nebude stačit.

ČESKÁ POZICE: Možná bychom měli, uvědomujeme-li si rizika superinteligence, tento projekt zarazit. Bylo by to jednodušší...

BOSTROM: To ale jednak nejde, protože těžko zastavíte nevyhnutelné, jednak se mi docela líbí představa stvořit inteligentní bytost, která by se přiřadila k dalším inteligentním bytostem, které obývají vesmír.

ČESKÁ POZICE: K „dalším“ bytostem, nikoli k „další“ bytosti – člověku?

Nemyslím si ale, že by nejlepší cestou bylo vybudovat malý a sevřený, chcete-li uzavřený emocionální model či stroj, který se už nebude vyvíjet a proměňovat. Taková uzavřenost by byla počátkem mnoha nekončících problémů.

BOSTROM: Vesmír je nesmírný a mohou v něm existovat i další civilizace, které koneckonců mohou vytvářet vlastní umělé inteligence, a to je docela hezké.

ČESKÁ POZICE: Není přemýšlení o konci lidstva zbytečným trávením času? Vždyť Homo sapiens má počátek v dějinách, a proto bude mít i konec. Lidé jednou vyhynou, na jejich místo nastoupí něco nového, třeba nějaká forma superinteligence – není ostatně nic přirozenějšího. Proč se trápit tím, že jednou vymřeme?

BOSTROM: Nevím, jak definujete slova přirozené a přirozenost, ale každopádně mnoho věcí může být velmi přirozených, ale to ještě neznamená, že jsou dobré. Rakovina je například docela přirozená, kapavka také, a řada dalších věcí... Tvrzení o něčem, že je to přirozené, by nemělo předurčovat naše současné a budoucí činy. Vždy je totiž více možností, záleží jen na nás, jaký zvolíme postup – efekt bude pokaždé jiný a o žádném z nich nelze říci, že je přirozenější než jiný.

Myslím, že je šílenství říkat: toto je přirozené. Co se má stát za 50 či 100 let, ať se stane, proč se starat? Kdybyste viděl autobus s malými dětmi řítit se do zdi, také byste se snažil přijít na to, jak zabránit nárazu a děti zachránit. Přemýšlet o superinteligenci je totéž, jen ve větším měřítku. Nejde o děti v jednom autobuse, ale o lidstvo.

Spíše bychom se měli zaměřit na sestrojení nikdy neuzavřené, neustále se rozvíjející superinteligence, která v sobě bude mít zabudovánu schopnost se učit, a to pozorováním našeho chování, či bude senzitivně reagovat na dialog, jejž s námi naváže a povede

A ještě něco bych rád řekl. Neustále se setkávám s otázkou, proč se zabývám věcmi, které se zdají efemérní a nemají vztah s ničím, co způsobuje utrpení v současnosti. Rád bych všem těmto lidem odpověděl protiotázkou: Je správné, že se odehrává výrazně větší výzkum například ve snowboardingu než v oblasti existenčních rizik, jímž lidstvo čelí? Je správné, že lidstvo mnohem více peněz vydává na výzkum rtěnek, všelijakých hadříků nebo piva než na výzkum existenčních rizik?

Proč jsme tak posedlí Donaldem Trumpem a jeho tweety? Je to opravdu stejně podstatné nebo dokonce podstatnější než výzkum superinteligence, která radikálně přesáhne naše intelektuální kapacity? Můžu si o Trumpovi myslet cokoli, ale význam jeho výroků bych nepřeceňoval. Jinými slovy, chci alespoň trochu změnit náš pohled na věci, které nás obklopují.

ČESKÁ POZICE: Není depresivní zabývat se něčím, o čem si sám myslíte, že je to nesmírně důležité, protože jde o přežití lidstva, nicméně většina lidí to tak nevidí? Asi tušíte, kolik lidí si dnes láme hlavu například se superinteligencí...

BOSTROM: To samozřejmě tuším, dost málo. Oblasti, které zkoumám, nejsou univerzálně uznávaný jako výzkumný obor, dílčí problémy nerozpracovávají tisíce vědců jako jinde. Máme jen malou výzkumnou skupinu o 20 lidech.

ČESKÁ POZICE: Řekl jste, že jeví-li se něco přirozené, ještě neznamená, že by to mělo předurčovat naše činy. Jak máme přemýšlet o smrti? Je to také „problém“, který je možné řešit a vyřešit?

Je správné, že se odehrává výrazně větší výzkum například ve snowboardingu než v oblasti existenčních rizik, jímž lidstvo čelí? Je správné, že lidstvo mnohem více peněz vydává na výzkum rtěnek, všelijakých hadříků nebo piva než na výzkum existenčních rizik?

BOSTROM: V tomto případě je problémem stárnutí, a pokud o smrti přemýšlíme v tomto smyslu, pak opravdu jde do značné míry o technický problém. Mnoho fatálních onemocnění má, pokud se nad tím zamyslíme více, hlubší příčinu ve zvětšující se křehkosti organismu. A její příčinou je narůstající věk, stáří. To je případ většiny rakovin, infarktů či Alzheimerovy choroby. Čím je člověk starší, tím pravděpodobněji bude těmito onemocněními trpět, protože jeho buňky budou kvůli stárnutí stále poškozenější a méně schopné fungovat řádně.

Chceme-li učinit radikální pokrok v prodloužení doby, po kterou bude lidské tělo zdravé, musíme proto něco udělat s touto hlubší příčinou fatálních nemocí. Nedostaneme se daleko, když budeme jen „záplatovat“ – vyměňovat fatálně postižená specifická místa lidského organismu. Nebudeme-li se starat o celek, o stárnutí jako takové, o to, abychom zabránili regresu buněk, dříve nebo později, a to bez ohledu na množství chirurgických zákroků, organismus selže, a nakonec fatálně.

S tím vším je spojena ještě jedna důležitá otázka, a to kvality života. Chceme prodlužovat „záplatami“ a přístroji život, který bude mít jen minimální kvalitu? Žije kvalitní život člověk odkázaný na přístroje a řadu let udržovaný v umělém spánku? Tomu budeme říkat prodlužování života? Nebo chceme život, který stojí za to žít? Pokud ano, „nezáplatujme“, vydejme se jinou cestou.

ČESKÁ POZICE: A ta nás dovede k nesmrtelnosti?

Nevidím důvod, proč by lidé nemohli jednou žít, a to v podstatě v plném zdraví, nějakých 120 let. Proč bychom měli považovat současnou délku života za přirozenou a nezměnitelnou? Není důvod.

BOSTROM: Je velký rozdíl mezi zpomalením procesu stárnutí a nesmrtelností. Nesmrtelnost na nás nečeká, nicméně známe velryby, které žijí nějakých 160 let, některé stromy tisíce let. Nevidím důvod, proč by lidé nemohli jednou žít, a to v podstatě v plném zdraví, nějakých 120 let. Proč bychom měli považovat současnou délku života za přirozenou a nezměnitelnou? Není důvod.

ČESKÁ POZICE: Bojíte se smrti?

BOSTROM: Ne nyní a ne kontinuálně. Předpokládám však, že kdybych trpěl vážnou chorobou nebo měl podezření, že nějakou trpím, bál bych se. Mnoho lidí se bojí, nemyslím, že bych byl výjimkou.

Nick Bostrom (44)

  • Vlastním jménem Niklas Boström.
  • Švédský filozof a futurolog
  • Studoval filozofii, matematiku a fyziku na univerzitách v Göteborgu, Stockholmu a na King’s College v Londýně
  • Profesor Oxfordské univerzity, kde je zakládajícím ředitelem Future Humanity Institute.
  • Proslul pracemi o transhumanismu, kryonice, antropickém principu, umělé inteligenci či simulování reality. V akademické obci etabloval pojem existenční riziko.
  • Autor více než 200 publikací, česky letos vyšla jeho kniha Superinteligence: Až budou stroje chytřejší než lidé.
  • Časopis Foreign Affairs ho v letech 2009 a 2015 zařadil mezi 100 nejvlivnějších intelektuálů na světě.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!