Politici pro nás v brazilském Riu de Janeiro nic přelomového nepřipravili, takže zásadní změna kurzu (shora) se nekoná. Je to dobrá, nebo špatná zpráva? Spíše očekávaná. Představa, že summit Rio+20 přinese zbrusu nové a dobře srozumitelné politické rámce a konkrétní závazky, jasné a cílené způsoby financování, institucionální nástroje s dostatečným mandátem, aby uskutečnily potřebnou hlubokou společenskou proměnu, je asi… přinejmenším naivní.
Došlo k tomu mimo jiné proto, že udržitelný rozvoj po dvaceti letech přestal být jednou, vše zastřešující vizí, a rozpadl se na četná praktická a dosažitelná řešení, o která je třeba se pokoušet spíše technickými prostředky. Navíc je k tomu potřeba mnoho drobných kroků, jež musí vykonat hlavně jednotliví lidé nebo organizace, a na politicích je, aby tyto dílčí aktivity spíše jen podporovali a koordinovali. A z vývoje v Riu vyplynula otázka, zda udržitelný rozvoj chceme doopravdy – protože v tom případě se o něj musíme do značné míry zasloužit (zdola) sami.
Udržitelný rozvoj po dvaceti letech přestal být jednou, vše zastřešující vizí
Samotní vrcholní představitelé zapomněli na jedno: zopakovat si nejen, o čem již dříve jednali a k čemu se zavázali na setkáních minulých oni sami, ale také, co se skutečně na tomto základě stalo, a kdo jiný k tomu přispěl. Po světě chodí mnoho zasloužilých jednotlivců a byla vybudována spousta organizací, které již mají kus práce za sebou, a tyto zásluhy i pokrok, který přinesly, nebyly vůbec zdůrazněny. Očekávali-li dotčení snad od politiků pochvalu, zklamáni byli mnozí:
- Představitelé ochranářských organizací, jako je Světový fond na ochranu přírody WWF, protože závěrečný dokument se ve své úvodní environmentální části v podstatě spokojil s monitoringem stavu prostředí a například dohodu o ochraně volných moří nakonec odkložil na další jednání.
- Zástupci místních samospráv a iniciativ, protože se v dokumentu vůbec nezmiňuje již existující model místní Agendy 21 – a na druhé straně se jako fungující příklad regionální spolupráce doporučuje Zelený most, zatím velmi nejasná iniciativa kazašské vlády.
- Podnikatelé nezískali nové důvody, proč otočit kormidlem svého podnikání: nakonec se od nich požadují nezbytné inovace, aniž by se učinil krok k jejich podpoře nebo k hlubší proměně ekonomického prostředí.
- Zástupci organizací a iniciativ, kteří se věnují vzdělávání a výchově, se museli o své představy zasadit pouze sami. Vznikly nové programy a pracuje se na změně některých přístupů.
- A samozřejmě aktivisté, jimž vadila už samotná vyhýbavá dikce dokumentu.
Summitu jsme se věnovali rovněž v článcích:
- Jakou důležitost přikládá česká vláda konferenci Rio+20?
- Přinese konference Rio+20 budoucnost, jakou chceme, nebo nechceme?
Řešení? Radikální ekologická demokracie
Legendární světový summit v Riu de Janeiro v roce 1992 přinesl všeobsáhlou strategii udržitelného rozvoje pod názvem Agenda 21 a další celosvětová konference, jež se konala po deseti letech v Johannesburgu, přijala její Implementační plán. Jak lze nazvat závěry setkání letošního?
Nejpřiléhavější název je asi: Všeobecná (ale rozpačitá) porada. Přitom téma se přímo nabízelo – pokud se má postoupit dále za předchozí společné závěry, je nezbytné zhodnotit, jaký měly dopad. Téma hodnocení pokroku v naplňování přijatých strategií se však neobjevilo v přípravách oficiálního jednání ani v jeho závěrech. Namísto toho se pracovalo na dvou tématech nových (jako tomu je v případě zelené ekonomiky) nebo přinášejících možnost hlubší proměny globálního institucionálního prostředí (což se ztotožňovalo s transformací OSN a jejích programů orientovaných na životní prostředí). Ani jedno však nenaplnilo potenciál být novou společnou základnou pro další akce.
Nejzajímavější dění tudíž probíhalo mimo oficiální jednání a získalo i oficiální výstup. Představitelé občanské společnosti z celého světa podepsali závěrečný manifest (Manifesto of the Peoples’ Sustainability Treaties), ve kterém vyjadřují nedůvěru v další pokrytecké a neúspěšné snahy vlád zajistit obyvatelům Země udržitelný život.
Nástrojem potřebných změn má být udržitelná spotřeba a tzv. radikální ekologická demokracie, v níž každý občan může ovlivnit rozhodnutí související s jeho osudem
Rozhodli se prosazovat udržitelný rozvoj sami – spolu s důležitými společenskými aktéry – a založili globální občanské hnutí, které zdůrazňuje rovnost (ohled na lidskou a environmentální dimenzi ekonomických procesů) a vychází z principu lokalismu, tedy decentralizace politiky. Předložili společné vize o radikální proměně všech velkých společenských systémů: sociálního řádu, který by měl být založen na rovnosti vycházející z etiky, spirituality a smyslu; to by mělo ovlivnit také ekonomiku, transformovat její zdánlivě samozřejmé mechanismy. Nové ekonomické uspořádání by se pak mělo oprostit od globálních vlivů a rozvíjet se především na místní úrovni, v decentralizovaných sítích, na komunitním základě. Také požadují nový ekologický řád, který má na mysli lidský blahobyt, ovšem přírodu ctí jako nejdůležitější podmínku kvalitního života.
Nástrojem potřebných změn má být udržitelná spotřeba a tzv. radikální ekologická demokracie, tedy systém sítí a vztahů na globální, regionální i místní úrovni, kdy každý občan může ovlivnit rozhodnutí související s jeho osudem. Součástí manifestu je 14 dohod (tzv. sustainability treaties), například dohoda o formách vládnutí, o společenské odpovědnosti firem, o environmentální výchově a vzdělávání na vysokoškolské úrovni. Ke všem těmto iniciativám je možno se nyní připojit a to je určitou nadějí, že Rio+20 přece jenom nějaký proces nastartovalo.
Nevzdávat se dobré myšlenky
Jisté je, že letošní konference a její příprava byly velkým strategickým zápasem o to, jak si uchovat možnost vlastního, soukromého individuálního prospěchu navzdory jasně vyjádřenému obecnému zájmu i všem racionálním argumentům. Vypadá to, že vládci světa jsou již poněkud unavení myšlenkou, která se zdá správná, ale také neuskutečnitelná (přinejmenším v horizontu jednoho života nebo volebního období). To samozřejmě není důvod dobrou myšlenku opustit, a pokud politici rezignovali, musí být strategicky veden zápas ji znovu do společenské debaty vrátit.
Uskutečnění myšlenky udržitelného rozvoje tentokrát zůstalo do značné míry na nás a příznivá zpráva je, že v dnešním zasíťovaném světě není zase tak složité být součástí (dokonce i celosvětového) společenství, ve kterém se společně přemýšlí, o jakou budoucnost bychom opravdu stáli. Přinejmenším můžeme být slyšet, nebo se aspoň slyšet navzájem.