Prezidentův kancléř Jiří Weigl vyvolal řádný údiv, když v rámci rozsáhlého meziresortního řízení k návrhu zákona o Národním parku Šumava tlumočil postoj Hradu. Ministru životního prostředí Tomáši Chalupovi sdělil: „Nezbývá mi než konstatovat, že se jedná o návrh zákona, který vykazuje řadu ústavněprávních chyb a nedostatků. Ale především se jedná o předpis zbytečný a bezdůvodný.“
K motivaci pro takto vyhraněný postoj odmítl Weigl ČESKÉ POZICI cokoli sdělit. Veškeré otázky odpálil: „Byla to součást připomínkového řízení a naše připomínky nikomu dalšímu neposkytujeme. Nehodláme se zúčastnit mediálních diskusí."
ČESKÉ POZICI se ovšem podařilo připomínky získat, a tak se o ně můžeme podělit a zasadit je do kontextu.
- Vycházejí s přesvědčení, že dosavadní právní úprava ochrany přírody je dostatečná a není důvodu rozšiřovat již tak nepřehledný právní řád, a to i z hlediska předvídatelnosti práva. Kancelář prezidenta republiky odkazuje na zákon o ochraně přírody a krajiny, který obecnou úpravu ochrany na území národních parků obsahuje.
- Pozastavuje se nad návrhem zřídit vedle Rady národního parku ještě Společný výbor národního parku. Hrad upozorňuje na vznik nejasného postavení Správy národního parku vůči těmto orgánům a zdůrazňuje: „Podle zákona o ochraně přírody a krajiny je Rada národního parku pouze iniciativní a konzultační orgán.“
- Aby návrh splňoval požadavky na zákon stanovené Ústavou, museli by dle sdělení Kanceláře prezidenta republiky jeho autoři přepracovat některá ustanovení. Především proto, že „správu národního parku nelze zřídit jako státní příspěvkovou organizaci a následně jí zákonem stanovit působnost, jako by se jednalo o správní orgán“, píše se v připomínkách prezidentské kanceláře. A to s důrazným upozorněním: „Správy národních parků jsou správními orgány, tedy organizačními složkami státu!“
Tomáš Chalupa se nestačil divit. A nebyl sám.
S odmítavou reakcí Hradu ministr Chalupa očividně nepočítal. Neúcta k zákonu o ochraně přírody a krajiny je u něj ovšem staršího data. Až dosud na Šumavě nečinně přihlížel porušování tohoto zákona, snad v domnění, že se právě on může kdykoli opřít o hradní pilíř. Jenže prezidentská kancelář se na rozdíl od Chalupy rozhodla ctít platný zákon.
Jako by se prezident Klaus rozhodl překročit propasti mezi ním a environmentalisty
První překvapená Chalupova reakce v MF Dnes zněla: „To je nějaká chybná interpretace, návrh určitě neodporuje Ústavě a rozhodně si nemyslím, že by byl zbytečný.“ Hradní hodnocení však nepřekvapilo jen Chalupu. Jako by se prezident Klaus rozhodl překročit propasti mezi Hradem a environmentalisty. Nečekaně se názorově přiblížil k radikálním přírodovědcům a ochráncům přírody, s nimiž na jednom břehu doposud zrovna nestál. Mnozí z nich postoj prezidentské kanceláře vítají, jen přemítají, jestli pan prezident nemá něco za lubem.
Doposud se má za to, že Jana Stráského naprojektoval do ředitelské funkce v národním parku právě prezident Klaus. Jiřího Mánka jako svého nástupce připravil Stráský a jako ředitele ho jmenoval Chalupa, politik blízký prezidentovi. Teď ovšem Mánek hradnímu názoru oponuje.
ČESKÉ POZICI sdělil: „Národní park Šumava potřebuje jasná pravidla, daná zákonem, protože se ukázalo, že jenom zákon o ochraně přírody, plán péče a zonace na to nestačí,“ prohlašuje Mánek a dodává: „Šumavu je třeba ochránit před svévolí jednotlivců, a to jde jenom zákonem. A myslím, že ten Chalupův zákon je dobrý. To vůbec neříkám proto, že pan ministr je můj šéf. Říkám to z vlastní sedmnáctileté zkušenosti, která je v otázkách Šumavy v porovnání s mnohými, kdo o Šumavě hovoří, o něco větší,“ dodává Mánek.
Poznamenejme, že na respekt k zákonu mohli Mánek a jeho předchůdce Stráský více pamatovat v posledních dvou letech. Kdyby si oba vzali k srdci Mánkova slova o svévoli jednotlivců, nemuseli by čelit návrhu půlmilionové pokuty od České inspekce životního prostředí.
Nicméně hledíme dopředu a Mánek horuje ve prospěch návrhu zákona: „Znám všechny skupiny, které si chtějí na Šumavě prosadit své, znám jaká jsou radikální křídla, proto jsem za sebe přesvědčen, že zákon v té podobě, jak ho připravil ministr Chalupa, je v rámci možného nejlepší možný.“
Motorem Chalupova zákona je bezradnost
Národní park je národní. Tedy ani krajský, ani obecní. Správa parku samozřejmě musí s místními lidmi i úřady vycházet. Ale nesmí si od nich nechat diktovat cokoli, co je v rozporu s ochranou přírody.
Na ochranu šumavské přírody je nespočet vnějších tlaků. Tolik a tak silných, že se ministr Chalupa neodvážil zařadit jako základní formulaci zákona, že je park zřízen především na ochranu unikátní přírody a krajiny. Má-li národní park fungovat, ostatní důležité role národního parku musí být až druhotné. Tato priorita ve zmíněném obecném zákoně je, jak upozornil i Hrad, a vyhlášení samostatného zákona bez ní by bylo vážným oslabením základní úlohy parku.
Natvrdo: ochrana přírody musí mít v národním parku přednost před všemi ostatními aktivitami. A posměšky, že datlík tříprstý má v parku přednost před pětiprstými lidmi, svědčí o nekultivovanosti mluvčího. Bez zachování přírody po nemnoha generacích zajdeme bez ohledu na počet prstů.
A druhý porušený atribut: národní park je národní. Tedy ani krajský, ani obecní. Správa národního parku samozřejmě musí s místními lidmi i úřady vycházet. Ale nesmí si od nich nechat diktovat cokoli, co je v rozporu s prvním bodem – ochranou přírody. Výsledkem uhýbání tlakům krajských a komunálních politiků je v navrhovaném zákoně nádor zvaný Společný výbor národního parku. Tam jsou přesně, málem až do velikosti bot, nadefinováni zástupci některých vybraných skupin, jak je poznal Mánek, včetně radikálních křídel. Této části zákona věnujme podrobnější pozornost.
Chalupův návrh zákona definuje složení nového orgánu takto:
„Členy Výboru jmenuje a odvolává ministr životního prostředí, přičemž jednoho člena jmenuje z řad zaměstnanců ministerstva, jednoho člena z řad zaměstnanců správy, dva členy ze zástupců dotčených krajů, dva členy ze zástupců obcí, na jejichž území se národní park alespoň zčásti rozkládá, a tři členy z řad vysokoškolsky vzdělaných odborníků.“
A teď detaily:
„Návrh na jmenování zástupců dotčeného kraje podává hejtman tohoto kraje, návrh na jmenování zástupců dotčené obce podávají obce většinovou shodou. Návrh na jmenování zástupců vysokoškolsky vzdělaných odborníků pro obor lesnictví a dřevařství podává Mendelova univerzita v Brně, pro obor životního prostředí Česká zemědělská univerzita v Praze, dále návrh podává Akademie věd České republiky.“
Vedle správy parku by se tedy vytvořilo jakési paralelní centrum se silným zastoupením členů, prosazujících místní zájmy. Pozoruhodně jsou selektováni vědci podle vybraných škol. Všechny obory přírodních věd by měl v novém devítičlenném orgánu národního parku zastupovat jeden přírodovědec a jeden ekolog. Z procesu výběru jsou přitom přímo zákonem eliminovány třeba univerzity Karlova, Masarykova či Palackého a dokonce i Jihočeská univerzita.
V devítičlenném výboru by dále zasedli čtyři místní politici, dva úředníci a lesník či dřevař, u něhož není jisté, zda nebude patřit k té produkční větvi s plnou hlavou plnometrů.
Ale kdo by nakonec nesl odpovědnost? Jak poukazuje prezidentská kancelář, vedle toho by měla ještě působit Rada národního parku, opět s nejasnými pravomocemi. Je patrné, že Chalupa vystupuje jako koordinátor různých šumavských zájmů a bezradně uhýbá před kdejakým místním tlakem. Celé se to tváří jako kompromis, ale ve skutečnosti by to byla prohra resortu ochrany přírody.
Pokud chce někdo zbavit šumavské přírodní hodnoty přízviska národní, pak to může být jedině a pouze veřejnost
Přírodovědci jako Klaus. Ale opatrně.
Návrh zákona se pranic nelíbí Českému svazu ochránců přírody. ČSOP varuje před účelovou fragmentací území národního parku. Je proti tomu, aby se správa vzdala regulování stavebních aktivit na spravovaném území. A už vůbec se mu nezamlouvá nadřazení rozvoje územních samosprávných celků cílům ochrany přírody. Podobně jako prezident Klaus svaz nesouhlasí s rozmělněním zodpovědností zřízením nových nejasných orgánů. „Pokud někdo chce zbavit šumavské přírodní hodnoty přízviska ,národní´, pak to může být jedině a pouze veřejnost,“ napsal ČSOP ve svém prohlášení k Šumavě.
Podobné vážné chyby a nepolíbenost odborností shledává na návrhu například též profesor Pavel Kindlmann z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, vedoucí Centra pro výzkum biodiverzity. Předseda Stínové vědecké rady NP Šumava docent Jakub Hruška souhlasí s myšlenkou, že zákon je zbytečný. Definitivní stanovení bezzásahových zón, které se od zákona očekává, lze stejně dobře provést podzákonným předpisem. Veškeré potřeby ochrany přírody pokrývá, jak připomíná i prezidentská kancelář, základní zákon. „Souhlasím s panem prezidentem Klausem. Jen si nejsem jist, že při tom oba vycházíme ze stejného východiska a oba myslíme totéž. Po zkušenostech s dřívějšími prezidentovými výroky o životním prostředí nemohu uvěřit tomu, že by se naše názory jen tak sblížily,“ říká Hruška.
Má se za to, že po hradním odmítnutí je osud Chalupova návrhu zpečetěn. Smíří se však regionální politici s tím, že zmizí šance mluvit do věcí národního parku z pozice "výboru"? Nebudou s nimi problémy?
Jiný černě laděný scénář předpokládá, že do uvolněného místa se znovu natlačí ještě nepovedenější a absurdnější návrh zákona o Šumavě, připravený Plzeňským krajem, který se v minulosti už několikrát podařilo odsunout.
A proč vlastně koncový hráč legislativního procesu Václav Klaus najednou vystoupil hned na startu? Hruška spočítal, že by ho konec schvalování tohoto zákona už nemusel zastihnout v prezidentské funkci. A tak chtěl-li „šumavské téma“ uchopit dostatečně pádně, vhodně využil jedinou příležitost, kde to mohla zvládnout jeho kancelář. Co ze semínka vzejde, o tom si ani my zatím netroufáme spekulovat.