Dalším, kdo se ozval do dlouhodobé diskuse, v níž se věnujeme problematice Národního parku Šumava a postojům různých odborníků, politiků i občanských hnutí k budoucnosti území, je Pavel Kindlmann, profesor ekologie z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Reaguje zejména na článek profesora Radomíra Mrkvy Šumava: Ideál divočiny je přitažlivý pro frustrovaného městského intelektuála, ale nejen na něj.
Hodnotová orientace kulturního člověka 21. století je zcela jiná, než byla před několika tisíci lety. Dnes již nejsme společenstvem lovců mamutů, pro které byla příroda nepřítelem, proti němuž je nutné bojovat. Zatímco pravěký člověk byl nucen každodenně obhajovat svůj život tváří v tvář nepřízni počasí, šelmám či velkým býložravcům, dnešní člověk ve vyspělé části světa žije v komfortu bezpečných domů a svou denní potravu loví v supermarketu.
Základní příčinou současného drastického snižování biodiverzity je destrukce přirozených stanovišťSituace se obrátila a namísto toho, aby příroda ohrožovala život člověka, je to člověk, který systematicky ničí i ty poslední zbytky volné, jeho činností relativně nedotčené přírody. Moderní člověk však začíná chápat, že s pokračující destrukcí přírodních společenstev ztrácí lidstvo něco opravdu nesmírně cenného a nezbytného pro další lidskou existenci: biodiverzitu – rozmanitost životních forem a jejich vzájemných vztahů.
Základní příčinou současného drastického snižování biodiverzity je destrukce přirozených stanovišť: takových území, kde existují biologická společenstva zhruba v tom druhovém složení, v jakém by tu byla, kdyby je neovlivňoval člověk. Dnes najdeme taková stanoviště již jen vzácně – například v ČR tvoří mnohem méně než procento rozlohy státu.
Představy z šedesátých let
Aby byla tato místa zachována, zřizují se chráněná území, z nichž nejdůležitější jsou národní parky (NP). Přirozená stanoviště jsou v nich součástí takzvaných jádrových zón, které jsou obklopené nárazníkovými zónami chránícími jednak jádrové zóny proti vlivům člověka pocházejícím zvnějšku NP, jednak okolí národního parku před následky samovolného vývoje uvnitř NP (v případě Šumavy třeba proti expanzi lýkožrouta do okolních hospodářských lesů).
Jádrové zóny moderních NP jsou ponechané samovolnému vývoji bez přímých lidských intervencí. Tento bezzásahový režim je nutnou a celosvětově uznávanou podmínkou managementu jádrových zón národních parků. Vysvětlení je jasné: „udržovat“ stanoviště, která jsou tak cenná právě proto, že se zde příroda bez podstatného vlivu člověka vyvíjela tisíce let, prostřednictvím naší intervence – diktátu, jakým způsobem se zde žijící společenstva mají vyvíjet ode dneška podle našeho člověčího názoru – by přece bylo logickým nesmyslem.
Myšlenka ponechat zbytky přirozených stanovišť samovolnému vývoji a zachovat je příštím generacím má tedy své jasné logické opodstatnění a je celosvětově přijímaná v desítkách učebnic biologie ochrany přírody a tisících článků na toto téma. Pokusy degradovat tuto myšlenku na „ideál frustrovaného městského intelektuála“ nejsou naproti tomu podložené žádnými argumenty a připomínají naivní představy z šedesátých let minulého století, kdy jistí lidé věřili, že poručíme větru, dešti. Právě uvedené základní myšlenky moderní ochrany přírody nejsou určitě představami hrstky naivních ekologistů, ale filozofií, přijímanou snad všemi kulturními lidmi na celém světě.
Šumavské horské smrčiny – náš národní poklad
Lesy jsou snad nejtypičtější částí šumavské krajiny. Kdyby tamní vegetaci neovlivnil člověk, rostly by zde v nižších polohách převážně smíšené lesy s bukem, jedlí a smrkem. Skutečné smrčiny by se tu vyskytovaly pouze v polohách zhruba nad 1200 metrů a níže jen na půdách obohacených vodou – souhrnně je budeme dále nazývat „přirozené horské smrčiny“.
Pokud má být naplněn smysl existence národního parku, musejí být jeho jádrové zóny ponechané samovolnému vývojiTato takzvaná zónace má jasné biologické vysvětlení. V nejvyšších polohách Šumavy je ostatním druhům schopný nejlépe konkurovat odolný smrk, proto zde již odpradávna ve stromovém patře silně dominoval a dodnes převládá. V nižších polohách se ke slovu dostávají buk a jedle; smrk jim zde není schopný tak dobře konkurovat a stává se pouze jedním z doprovodných druhů.
Dnešní vegetace se od uvedené značně liší, protože většinu původních lesů člověk buď přeměnil v takzvané sekundární bezlesí (většinou louky a pastviny), nebo změnil jejich druhové složení. Smíšené porosty nižších poloh tím byly většinou nahrazeny monokulturami pěstovaného smrku. Nyní tedy ochranářsky cenná přirozená stanoviště horských smrčin ve vyšších polohách, jejichž druhové složení člověk ovlivnil jen minimálně, a jsou proto součástí jádrových zón NP Šumava, navazují na ochranářsky nezajímavé, přeměněné kulturní smrkové porosty v polohách nižších.
Pokud má být naplněn smysl existence NP, musejí být jeho jádrové zóny, tedy i veškeré zdejší přirozené horské smrčiny, ponechané samovolnému vývoji. Jinak totiž nepůjde o národní park, ale pouze o jeho nepovedenou karikaturu.
Neznámá příroda
V kulturních smrkových porostech v nižších polohách, v oblasti odpovídající potenciálním smíšeným lesům, je naopak třeba uplatňovat takzvaný aktivní management. S ním jsou spojené i zásahy proti lýkožroutu (především kácením), a to zcela důsledné a okamžité, jakmile se jeho ohnisko někde objeví, a následná výsadba stanovištně vhodných dřevin, především buku a jedle.
Tím se zabrání šíření lýkožrouta, ale zároveň i umožní postupná přeměna uměle vysázených smrkových monokultur na stanoviště s přirozeným druhovým složením: jedlobučiny s menší příměsí smrku. Jelikož jde o stanoviště člověkem přeměněná, jsou zde lidské zásahy z hlediska ochrany přírody žádoucí.
Mnozí lidé se snaží házet přirozené horské smrčiny ve vyšších a podmáčených polohách a člověkem přeměněné kulturní smrčiny v polohách nižších do jednoho pytle a mluvit třeba o „ponechání člověkem zmanipulovaného a převážně smrkového lesa na pospas kůrovci“ jako v případě profesora Mrkvy. Jak jsme právě vysvětlili, každý z těchto ekosystémů však potřebuje zcela jiný management (v jednom se kácet má, ve druhém nikoli), a proto jsou jakékoli výroky ignorující ve svých předpokladech rozdíly mezi těmito ekosystémy nesmyslné.
Dvacet nejčastěji užívaných farmaceutických výrobků je založeno na sloučeninách poprvé nalezených v přírodních organismechV souvislosti s existencí bezzásahových území na Šumavě se občas ozývá námitka, že zdejší ekosystémy jsou mnohem menší než národní parky a jiná chráněná území v USA, Kanadě či na Sibiři, a proto nejsou schopné autoregulace a samostatné existence bez pomoci člověka. Tyto výroky popírá jednak skutečnost, že uvedená území přežila desítky tisíc let před lidskou expanzí zcela bez pomoci člověka, jednak existence množství národních parků podobné rozlohy po celé Evropě, v nichž je bezzásahový režim již léta úspěšně aplikován a degradace místních ekosystémů naprosto nenastává.
Také výroky typu „přirozené ekosystémy i se svou ekologickou stabilitou zmizely ze Šumavy už před rokem 1800“ či „poměrně snadno lze ukázat, že současné lesy nejsou ani přirozené, ani přírodě blízké“ (obojí stanoviska občanského sdružení Zachraňme Šumavu, jehož předsedou je senátor Tomáš Jirsa) nemají se skutečností nic společného. Právě pro ochranu přirozených stanovišť horských smrčin zde přece chceme vytyčit dostatečně velké jádrové zóny!
Navíc přírodu Šumavy ani pořádně neznáme. Kdo dnes ví, že na Šumavě bylo v poslední době objeveno profesorem Josefem Ruskem okolo 20 pro svět nových druhů chvostoskoků, nebo že v roce 1983 byl na Šumavě objeven Karlem Špatenkou dokonce nový druh motýla? Kolik takových druhů vyhyne dřív, než je vůbec poznáme, protože vydrancujeme přirozená stanoviště, ve kterých žijí? Kolik z těchto nepoznaných druhů hmyzu, rostlin či hub by nám mohlo nějakým způsobem přispět – z kolika z nich by třeba bylo možné extrahovat nová léčiva proti nemocem, které nás sužují? Připomeňme si jen, že 20 nejčastěji užívaných farmaceutických výrobků je založeno na sloučeninách poprvé nalezených v přírodních organismech.
Abychom neporušili evropskou legislativu
Hlavní problém nyní zůstává v definici rozsahu jádrových zón, v nichž by se mělo pokračovat v bezzásahovém režimu. Existuje odborný, vědecky fundovaný návrh těchto zón, jenž byl vypracován za přispění desítek nejlepších českých odborníků – botaniků, entomologů, lesníků, ekologů, hydrobiologů, půdních biologů, populačních ekologů a dalších specialistů z mnoha ústavů Akademie věd a všech důležitých univerzit.
Pro zničení nejcennějších přirozených stanovišť neexistuje pádný důvod, snad jen potřeba místních obyvatel na zaplnění lůžkových kapacit jejich penzionůZ analýzy současného stavu lesních ekosystémů podle tohoto návrhu vyplývá, že lesy patřící dle stupně své přirozenosti do jádrové (bezzásahové) zóny NP Šumava mají rozlohu 18 233 hektarů, což je 26,6 procenta rozlohy parku a 0,2 procenta rozlohy ČR. Toto území by tedy mělo být okamžitě deklarované jako bezzásahové.
Přestože byl tento odborný podklad předán ministerstvu životního prostředí, současný návrh zákona připravovaný ministrem Tomášem Chalupou předpokládá rozlohu bezzásahových území menší, aniž by bylo podáno konkrétní a přesvědčivé zdůvodnění, proč by se některá vědci prosazovaná místa neměla jádrovými územími stát. Pro zničení těchto přirozených stanovišť by totiž musel existovat skutečně pádný důvod, jinak by se ČR dopustila závažného porušení české i evropské legislativy, a především by vyslala špatný signál o stavu společnosti.
Z mediálně známých lokalit jde mimo jiné o lokalitu Na Ztraceném, zvanou též Ptačí potok, a o koridor pro lanovku Klápa – Hraničník. Právě tento úsek je jedinou lokalitou, kde jakési „zdůvodnění“ existuje: potřeba místních obyvatel na zaplnění lůžkových kapacit jejich penzionů. Ani zde však nebyla nikdy provedena objektivní analýza alternativních řešení a toho, zda lanovka je pro ekonomiku místních obyvatel skutečně jedinou záchranou, nebo zda je to jen vějička politiků, kteří při svém politickém boji chtějí deklarovat jakýsi „přínos“ pro kraj i za cenu klamání místních obyvatel.
Ještě je čas na uspokojivé řešení
Je mnoho otázek, které je třeba si uvědomit dříve, než zákon o NP Šumava bezmyšlenkovitě schválíme. Nebyla by třeba pro místní obyvatele mnohem větším přínosem státní podpora rozvoje tradičních řemesel, drobných ekofarem, prodeje „ze dvora“ či na farmářských trzích? Nepřilákaly by právě tyto aktivity spojené s prohlídkami tradičních sýráren či řemeslných dílen mnohem víc návštěvníků než chimérická idea lanovky?
Nepřilákaly by aktivity spojené s prohlídkami tradičních sýráren či řemeslných dílen víc návštěvníků než chimérická idea lanovky?Uživila by se vůbec tato „přibližovací“ lanovka s kapacitou 1500 až 2500 lidí za hodinu tím, že ráno vyveze pár set v okolí ubytovaných lidí nahoru a stejný počet večer dolů, čili když bude denně využita na nějakých pět procent? Nevznikne proto její výstavbou v budoucnu neudržitelný tlak na „drobnou“ změnu zákona o NP Šumava umožňující zprovoznění plánované „evakuační“ sjezdovky pro běžný provoz, výstavbu dalších sjezdovek a obslužných zařízení? Takových otázek se nabízí ještě mnohem víc a žádná z nich nebyla dosud brána vážně v úvahu a podrobně analyzovaná.
Věřme, že do té doby, než zákon projde parlamentem, bude těmto otázkám věnovaná dostatečná pozornost a bude nalezeno skutečně uspokojivé řešení, které nebude pouze diktátem ambiciózních politiků, ale řešením hodným moderního evropského národa 21. století.
