Česko je podle nejnovější studie švýcarského institutu International Institute for Management Development (IMD) opět o něco méně konkurenceschopné – kleslo z 33. na 35. místo z 60 sledovaných zemí. Jsme sice před Slovenskem (47. místo), ale porážka od Kazachstánu (34. místo) by nás příliš těšit neměla.
Studie hodnotí několik set indikátorů, ale problémy České republiky jsou kromě světové recese stále stejné – korupce, vysoké zdanění práce, nestabilní hospodářská politika či netransparentnost. Za to nese část odpovědnosti i současná vláda, protože řadu věcí mohla dávno změnit.
Ke zmíněným indikátorům kromě makroekonomických údajů patří i data z dotazníkových šetření mezi špičkovými manažery a dalšími lidmi s rozhodovací pravomocí. Z výsledků je zřejmé, že Evropa z hlediska konkurenceschopnosti stagnuje nebo se propadá, za což kromě pokračující recese mohou i úsporná opatření vlád.
Ta kromě bezprostředního poklesu spotřeby a investic z důvodu nižšího objemu příjmů různých subjektů – například pokles počtu veřejných zakázek, penzí v některých zemích nebo platů státních zaměstnanců – vyvolávají i strach a obavy z budoucnosti, což investiční aktivitě příliš nepřidává.
Šampioni ve zdanění práce
Česká republika v této oblasti není výjimkou. Až v prvním čtvrtletí letošního roku podle Českého statistického úřadu nastala v Česku určitá stabilizace spotřeby, spolu s ní však přichází propad zahraniční poptávky, a proto to s naším hrubým domácím produktem nevypadá dvakrát slavně. To jsou ovšem dopady světové recese, s nimiž příliš neuděláme.
Zdanění práce se v oficiálních statistikách na národní či evropské úrovni objevuje jen občas
Zajímavější je proto pohled na faktory, které studie švýcarského institutu popisuje a jež změnit můžeme, či jsme už dávno mohli. Začít lze zdaněním práce, což je číslo, které se v oficiálních statistikách na národní či evropské úrovni objevuje jen občas – až na Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
K tomuto podstatnému číslu se lze dopočítat vcelku triviálně tak, že od částky, kterou zaměstnavatel měsíčně zaplatí za svého zaměstnance, odečteme to, co zaměstnanci přišlo skutečně na účet. Výsledkem je zdanění práce, které se v Česku dlouhodobě pohybuje kolem 42 procent, což nás loni řadilo na nepříliš lichotivé jedenácté místo v rámci OECD (průměr OECD byl 35,6 procenta).
Zapomenutá Bezděkova komise
Pro vysvětlení takového vysokého zdanění práce není třeba chodit daleko – je jím pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, v jehož podílu na celkových odvodech jsme téměř první. Loni nás porazilo pouze Estonsko, ale o zanedbatelné dvě desetiny procentního bodu.
Příčinou této situace je poněkud archaický model penzijního systému, který stojí a padá se zdaněním práce. Na důchodové pojištění (v případě neúčasti v penzijní reformě) jde státu za každého zaměstnance částka odpovídající 28 procentům jeho hrubé mzdy, přičemž tyto peníze představují drtivou většinu příjmů penzijního systému. (Ještě jde na tyto účely malá část výnosu DPH, ale jde jen o marginální částku.)
Pro vysvětlení našeho vysokého zdanění práce není třeba chodit daleko – je jím pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění
Toto uspořádání s sebou nese několik problémů. V prvé řadě značně prodražuje práci, která je jedním ze základních výrobních faktorů. Čím dražší budou mít podnikatelé vstupy (práci, energii aj.), tím hůř se jim bude podnikat, a o to méně budou konkurenceschopní. To studie švýcarského institutu dokládá. Druhý problém je na straně státu, protože pokud jsou příjmy jen z jednoho zdroje, může snadno nastat výpadek. To se ukázalo v roce 2009, kdy narostla nezaměstnanost, čímž penzijní systém přišel z roku na rok asi o 40 miliard korun.
Řešení přitom už bylo na stole. Na zprávu takzvané II. Bezděkovy komise pro přípravu penzijní reformy z roku 2010 si dnes už málokdo vzpomene, ale obsahovala návrh snížení sazby důchodového pojištění o pět procentních bodů, a naopak navýšení DPH. Tím by se snížilo zdanění práce a zvýšilo zdanění spotřeby. Politici to tehdy odpískali a v průběhu let jsme se dočkali jen zvýšení DPH, snížení odvodů zůstalo opomenuto.
Co nás dále táhne k zemi
Dále nás táhne k zemi netransparentnost a nestabilita v hospodářské politice. A nelze se divit, protože současná vláda během svého působení několikrát změnila výši daní, a většinou to bylo takovým způsobem, že až do závěrečného hlasování v parlamentu (po vetech všech, kteří ho mohli dát) nebylo vůbec zřejmé, jaké daně budou v příštím roce. V loňském roce to bylo s DPH skutečně až na poslední chvíli.
Korupce a byrokracie jsou dle Švýcarů dalším problémem. Korupci v okolních zemích výrazně snížilo například zveřejňování smluv na internetu. Přesně to opatření, které ve středu tento týden smetl Ústavně právní výbor sněmovny, a přílišnou naději nelze vkládat ani do červnové schůze dolní komory parlamentu. Těchto jedenáct paragrafů už sněmovna neúspěšně schvaluje rok.
Korupci v okolních zemích výrazně snížilo například zveřejňování smluv na internetu
Od byrokracie může pomoci jedno inkasní místo pro všechny platby státu. Hovoří se o něm už mnoho let a teď to vypadá, že by se snad konečně v různých etapách mohlo dát do pohybu. (Od letošního ledna ho už měli občané používat, ale nestalo se.)
V obecné rovině lze říct, že mnoho opatření prosazených touto vládou má potenciál se v dlouhodobé perspektivě projevit pozitivně (pokud je další vláda nezruší) a konkurenceschopnost Česka a další indikátory mohou jít nahoru. Bohužel je vláda často prosadila a projednala způsobem, který nalomil důvěru veřejnosti ve vládu i v dané opatření. Příkladem je penzijní reforma, do níž zatím vstoupilo jen minimum lidí. Na nějaké další změny si budeme navíc muset nějakou dobu počkat, protože příští rok jsou volby, a proto nelze očekávat, že by se vláda pouštěla do větších dobrodružství.