Je zajímavé a poučné začíst se do vzpomínek. Druhý díl memoárů bývalého předsedy vlády ČSSR Lubomíra Štrougala je už poněkud čtivější, ten první byl řídký jak hovězí bujón.
Štrougal ke svému působení ve funkci ministra vnitra píše: „V reorganizační agendě jsem navrhoval ještě vyčlenit z ministerstva vnitra inspekci ministra vnitra, úřad nadaný rozsáhlou pravomocí včetně vyšetřování. Doporučoval jsem přeřadit inspekci do pravomoci generálního prokurátora – a zásadně tak přerušit, odbourat ty téměř historicky založené vazby inspekce k ministerstvu vnitra jako celku a k veškerým bezpečnostním útvarům zvláště. Bohužel, návrh jsem neprosadil a tento nežádoucí stav přetrvává dodnes.
To bezesporu ovlivňuje nepříznivě objektivitu inspektorů při prošetřování velmi závažných trestně právních kauz ve státě. Dovedu osobně pochopit, proč se policejní složky a tajné služby snaží mít inspektory lidově řečeno „nablízko“. Ale jako ústavní činitel jsem měl povinnost tu škodlivou vazbu, provázanost dvou – z povahy práce kontroverzních – úřadů zásadně přerušit. Nepovedlo se to v letech šedesátých – nedaří se to ani ve chvíli, kdy o tom spolu hovoříme.“
A nakonec Štrougal cituje ještě tehdejšího prezidenta Antonína Novotného: „Tady jsi poznal, jak dlouhé prsty mají ti, co v bezpečnosti stále vládnou.“
Nepřipomíná nám to něco?
Je ještě šance?
Štrougalovy vzpomínky fakticky nereflektují vývoj v letošním roce, kdy vznikla Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) jako samostatný bezpečnostní sbor, který má podle trestního řádu postavení policejního orgánu.
Vláda zdůraznila, že tak vznikl inspekční orgán zcela nezávislý na příslušných ministerstvech či bezpečnostních sborech. Bohužel premiér Petr Nečas tím, že řízením GIBS pověřil „celoživotního“ policistu Ivana Bílka, který byl do března letošního roku ve funkci náměstka policejního prezidenta, jaksi došlápl zcela mimo. Místo, aby završil ono institucionální odtržení GIBS od resortů, s nimiž bude mít nejvíce do činění, udělal pravý opak.
Jsou však dobrým svědectvím o stálé – a docela přirozené – snaze bezpečnostních sborů udržet si inspekci „nablízko“. Institucionálně se tedy Nečasovi podařilo to, na čem Štrougal ztroskotal: GIBS stojí mimo resorty. Panuje však obava limitně hraničící s jistotou, že to žádoucí přetrhání vazeb se odehraje pouze na papíře, jestliže se inspekce personálně naplní starými kozáky z „policejní“ inspekce, což si šuškají i vrabci na střeše.
Pointa je v tom, zda na rozhodovacích místech budou lidé s pevnými vazbami na vyšetřovaný resort
Je přitom jasné, že v GIBS musí sloužit i ti inspektoři, kteří mají zkušenosti s policií. Kdyby tam byli pouze ti, co s policií neměli nikdy nic společného, asi by taky hned tak něco nevyšetřili. Pointa je tedy v tom, jaké bude celkové personální složení inspekce – a zejména v tom, zda na rozhodovacích místech budou lidé s pevnými vazbami na vyšetřovaný resort. A v osobě Ivana Bílka tak tomu je.
Vše tedy nasvědčuje tomu, že se Nečasovi nepodařilo překročit Štrougalův stín, byť k tomu měl nakročeno.
