Středula Sobotku odmítl. Kdo půjde za ČSSD do boje o Hrad?

Zatím nejvýše postaveným politikem, kterého vygenerovaly české odbory, je předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD). V uplynulých dnech ale padla nabídka, která mohla aktuálního zástupce zaměstnanců vynést na úplnou špičku ústavní hierarchie. Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) probíral s předsedou největší odborářské organizace Josefem Středulou, zda by chtěl kandidovat na prezidenta s oranžovou podporou. Dostalo se mu zdvořilého odmítnutí. „Mohu potvrdit, že mé jméno figuruje v seznamu, který členové ČSSD posílají panu premiérovi. Jsem mezi těmi třemi jmény, která se v médiích objevila – Milan Štěch, Lubomír Zaorálek a já. Těší mne to, je to velice milé, je to velká pocta, ale myslím si, že u toho to také zůstane. Kandidátem se stává ten, kdo s kandidaturou souhlasí, a já jsem nic takového nevyjádřil,“ sdělil LN Středula.

Přednější je pro něj obhájit v dubnu příštího roku pozici předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů. „Misi, kterou započal v konfederaci, považuje za důležitější, není jen na jedno volební období a chtěl by ji dokončit,“ dodala k tomu mluvčí ČMKOS Jana Kašparová s tím, že Středula není členem ČSSD a nikdy nebyl ani v žádné jiné straně.

Sociální demokraté otevřeli vážně míněnou debatu, že postaví vlastního kandidáta na Hrad, v reakci na chování Miloše Zemana během ústavní krize. Prezident se v tahanici o odvolání Andreje Babiše vymezil jednoznačně proti Sobotkovi. Tím proti sobě popudil i ty straníky, kteří dosud lnuli spíš ke svému někdejšímu předsedovi.

Poté, co si Středula zvolil pokračování v odborech, zůstává prozatímní výběr mezi Štěchem a ministrem zahraničí Zaorálkem. První disponuje podobnou devízou jako Středula, i Štěch se do politiky rekrutoval z odborářského prostředí. Víc plusů má ale Zaorálek. Jeho rétorický styl je výraznější, dovede navázat debatu s lidmi na náměstích i v rámci vrcholně intelektuálních debat s levicovými teoretiky. ČSSD chce o tom, jestli do bitvy proti Zemanovi pošle vlastního člověka, rozhodnout nejpozději po říjnových sněmovních volbách.

Podobný nápad jako v Lidovém domě se začíná líhnout také v hnutí ANO. Už nějakou dobu se proslýchá, že také tento člen vládního trojlístku postaví do klání o Hrad svého „závodníka“. Předseda hnutí Andrej Babiš (ANO) před pár dny zopakoval, že rozhodnutí vzejde z vnitřního referenda. A dodal, že s úvahou o protikandidátovi pro Zemana se pracuje.

„Naše hnutí bude řešit kandidaturu prezidenta až po sněmovních volbách a samozřejmě se nedá vyloučit, že někoho postavíme,“ sdělil bývalý ministr financí s tím, že to teď není prioritní téma. Uvnitř hnutí padají nejčastěji dvě jména. Jedno z nich patří ministru obrany Martinovi Stropnickému (ANO) a druhé eurokomisařce Věře Jourové. O Stropnickém se hovoří už dlouho, ale situace vázla na dvou faktorech. Ministr si nedokázal u Babiše otevřeně říci, že by kandidovat na Hrad chtěl, a Babiš zase nevykazoval mnoho chuti vydávat peníze za kampaň, když se zdálo, že Zeman provede neproblematickou spanilou jízdu ke svému znovuzvolení.

Malicherná mstivost, již prezident vykazoval vůči premiéru Sobotkovi, nahlodala ale i náklonnost Zemanových přívrženců. Průzkum Medianu pro ČT ukázal, že jeho chování ve vládní krizi považovaly za špatné tři pětiny lidí. Mezi nimi i část těch, kteří Zemana před čtyřmi lety volili.

To oživuje ambice uvnitř stran a hnutí, jestli přece jen nezkusit vlastní tah. Navíc když je úřadující hlava státu poslední dobou očividně vyčerpaná z velmi náročného cestovního programu.

Odbory jako přípravka

To, že oranžoví přišli s nápadem oslovit předsedu ČMKOS, zapadá do letité tradice, jíž sociální demokraté zkoušejí dobývat voličská srdce. Ale založení tradice politické angažovanosti odborářů se váže k jinému člověku. Byl to první polistopadový prezident Václav Havel, který v roce 1996, když se prvně obsazoval nově zřízený Senát, přesvědčil Richarda Falbra, aby se o křeslo v horní komoře ucházel. Havel to udělal proto, že mu dávalo smysl, aby složení Senátu odpovídalo struktuře občanské společnosti.

Falbr byl místopředsedou ČMKOS od roku 1990, o čtyři léta později se stal předsedou a pak už se pustil do politiky. V Senátu strávil dvě funkční období s podporou ČSSD, následně si nechal vyrobit stranickou legitimaci a od roku 2004 zastupoval na jednu dekádu sociální demokraty v Evropském parlamentu.

K Falbrovi se v úvodní senátní misi přidal i Štěch, který předsednickou pozici v ČMKOS právě po Falbrovi přebíral. Do horní komory se dostali oba, Štěch v ní pobývá kontinuálně od roku 1996 a předsedou je 7 let. Jako přípravka pro politickou kariéru odborový svaz sloužil i Štěchovu nástupci v pozici šéfa českomoravské konfederace, což byl Jaroslav Zavadil.

Jemu sociální demokraté svěřili v posledních sněmovních volbách důvěru, aby jako nestraník vedl jejich pražskou kandidátku. Sázka na Zavadila nedopadla vůbec špatně, v tradičně pravicové Praze zvládl zajistit třetí nejvyšší zisk hlasů, předstihly ho jen sestavy TOP 09 a ANO.

Těžké časy s pravicí

Pro odbory je hýčkání poměrně nová zkušenost. Ledová bariéra mezi nimi a vládou se prolomila až s nástupem úřednického kabinetu Jiřího Rusnoka, kterým Zeman po pádu Petra Nečase (ODS) vyplnil vysoké státní úřady. Pod ministerským předsedou Rusnokem, mimochodem také bývalým členem ČMKOS, začaly mít odbory mnohem větší slovo na tripartitě a jejich zástupci se stávali oficiálními poradci čelných politiků. Třeba Zavadil radil Zemanovi, Rusnokovi pomáhal s makroekonomickými tématy odborářský expert Jaroslav Ungerman.

Za Sobotkovy éry bratrské porozumění pokračuje. Ostatně ČSSD se ztotožnila ve svém programu s mnoha body, které jako klíčové vypočítali právě „ochránci zaměstnanců“. Předtím odborům zdaleka tak dobře nebylo, pravice k nim nelnula. Exprezident Václav Klaus označoval jejich praktiky za vyděračské a bývalý premiér Mirek Topolánek se netajil touhou celou tripartitu rozpustit.