Lidovky.cz

Středomořský bazén plný plynu

USA

  0:01
Kdo rád jezdí do Chorvatska, měl by sledovat, zda mu časem nevyroste v moři těžní plošina. Veliká ložiska plynu ve Středozemním moři leží i v oblasti geopolitického střetu zájmů. Právě zde je klíč, jak Evropě zajistit trvale spolehlivou a bezpečnou dodávku „nejčistšího z uhlovodíkových paliv“.

Těžební věž společnosti Noble Energy ve středomořském nalezišti Leviathan. foto: Noble EnergyČeská pozice

Co se vám vybaví, řekne-li se Středozemní moře? Většině dovolená v některém z letovisek, hloubavější si vzpomenou na prastaré kultury, Antiku a kolébku evropského umění a vzdělání. Co má ale tohle všechno proboha společného se zemním plynem? Celkem dost, aby to vydalo na pár jenom mírně odborných vět. Pokud ovšem dáváte přednost zemnímu plynu před grappou. Oblast Středozemního moře má totiž pro evropské plynárenství – a nejen pro ně – dost velký význam.

Začněme plynovody. V této souvislosti nás bude asi nejvíce zajímat Alžírsko, které je tradičním producentem zemního plynu. Sever Afriky je propojen s Evropou dvěma plynovody; první prochází Tuniskem a pod Messinskou úžinou míří do Itálie. Druhý, takzvaný Maghrebský, se otáčí na západ a pod Héraklovými sloupy míří do Španělska. Podstatné ovšem je, že severní pobřeží lemují plynovody propojující Itálii s Francií a Španělskem. Čímž se uzavírá okruh kolem střední a západní části Středozemního moře; zeptejte se kteréhokoliv plynárníka, potvrdí vám, že zokruhování sítí je vynikající řešení jak v případě poruchy, tak pro optimální a bezpečný provoz soustavy plynovodů (zvláště je-li okruh zásobován více zdroji plynu).

Tím se přesouváme k plynu kapalnému (LNG), jehož je Alžírsko také významným producentem. Evropské terminály pro příjem LNG najdeme na pobřeží jak Středozemního moře, tak i na pobřeží Atlantiku, Severního moře a Baltu.

Potenciální a „výbušná“ naleziště

Alžírsko však není samo, kdo na severu Afriky zemní plyn produkuje. Jsou to například Egypt, jenž ovšem stačí svoji těžbu sám spotřebovat, nebo Libye, kde však současné politické poměry poněkud odrazují zahraniční investory. Je tedy asi na místě označit tyto dvě země jako „potenciální“ exportéry LNG.

Opusťme Afriku a vydejme se na sever – do oblasti Egejského moře, kterou bych nejraději nazval „mořem promarněných šancí“. Zásoby zemního plynu v oblasti pevninského šelfu jsou značné; rozhodně dost velké na to, aby se začaly komerčně těžit. Potíž však nastává v oblasti politické: přesné hranice šelfu nejsou Turci s Řeky schopni (ochotni?) exaktněji vymezit, a tedy i těžba plynu vykazuje všechny prvky možné podnikatelské nestability. Řečtí politici zatím o plynu vždy spíše řečnili (co by také měli jiného dělat?), ale konkrétní kroky pro rozumné zahájení těžebních prací zatím učiněny nebyly. I tuto oblast tudíž musíme označit jako „potenciální“ naleziště, jakkoliv existují dobré geologické odhady zásob zemního plynu.

Kdo rád jezdí do Chorvatska, měl by sledovat, zda mu před oblíbeným hotelem časem nevyroste v moři těžní plošina. V Jaderském moři byly nalezeny zásoby zemního plynu; zatím je vše ovšem na úrovni geologického průzkumu. Průzkum je spojen s metodou vytváření rázových vln, na nichž je založeno 3D mapování ložisek, a vůči této metodě vzrůstá odpor mezi ochránci přírody. Hlavním argumentem je možné ohrožení populace delfínů. (Kdyby tak stejný odpor panoval u nás ve věci prolamování těžebních limitů uhlí! Ale tady jde jen o lidi...)

Naleziště zemního plynu v oblasti východní Středozemí.

Plyn – jak známo – je výbušný; zejména tehdy, leží-li jeho veliká ložiska v oblasti geopolitického střetu zájmů. Je příznačné, že se pro jedno z ložisek ujal název Leviatan (jistě ho znáte ze Starého zákona; pokud ne, jednalo se o hrůznou mořskou příšeru, postrach námořnictva). Ložisko má zásoby nejméně půl bilionu metrů krychlových plynu, jenomže se o něj dělí hned několik „majitelů“: Izrael, Kypr, ale také palestinská samospráva, Libanon a Sýrie. Levantská plynová pole (Levantine basin) zatím prakticky využívá pouze Izrael. Po ukončení války v Sýrii lze jistě očekávat snahu vzít si též svůj podíl. To samé platí o Libanonu. Velikou neznámou je ovšem pozice Palestinců. V případě, že by vznikl mezinárodně respektovaný stát Palestina, nelze však o snaze využít „svůj“ šelf k vlastní těžbě plynu pochybovat.

Gordický uzel

Vraťme se na samý začátek této úvahy. Proč se většině při zmínce o Středozemním moři vybaví vzpomínka na dovolenou? Je to tak trochu dáno podnebným subtropickým pásmem; a to není pro plynárníky moc zajímavé. Ve středním podnebném pásmu – o severu ani nemluvě – je značná část plynu spotřebovávána k vytápění, a pouze menší část pro jiné účely (doprava, chemie, generace elektrické energie atd.). Co chcete vytápět v rozpálené Negevské poušti? Považuji za vysoce pravděpodobné, že hlavním směrem spotřeby plynu v oblasti Středozemí (pomineme-li vaření) bude výroba elektrické energie. A nepochybně export.

Je to ovšem běh na dlouhou trať. Politické rozpory, nabývající často vražedných rozměrů, jen stěží přilákají investory, kteří by byli ochotni vložit své finance do nezbytné infrastruktury: vrtnými plošinami počínaje a zkapalňovacími stanicemi plynu konče. Je však jisté, že po rozetnutí onoho historického gordického uzlu zde vznikne docela významný zdroj zemního plynu pro Evropu.

Jak je na tom vlastně Evropa dnes? Většina zemního plynu, který je zde spotřebován, pochází z dovozu. Je přitom jedno, jedná-li se o plyn z Norska, Ruska, Alžírska, Kataru či odněkud jinud. Vysoká míra importní závislosti je řešena maximální diverzifikací – pokud to jde. Dnešní Evropská unie zdá se být poněkud vystrašena faktem, že téměř čtvrtina plynu pochází z Ruska. Politicko-armádní hrátky Kremlu s Evropou i Spojenými státy nevnášejí při prognózování vývoje evropské energetické koncepce právě pocit jistoty.

Dovolil bych si upozornit na nedávnou návštěvu amerického ministra energetiky Ernesta Monize, jehož u příležitosti podpisu česko-americké dohody o civilním výzkumu v jaderné energetice vyzpovídala Česká televize i o možnostech importu amerického kapalného plynu do Evropy. Pomineme-li výsostně diplomatickou formu sdílených informací, lze učinit několik konkrétních závěrů:

  1. USA v současné době udílejí sedmou licenci na vývoz LNG; tím se objemem exportu vyrovnávají doposud největšímu světovému exportérovi – Kataru.
  2. Cena amerického zemního plynu, zvýšená o náklady na zkapalnění a přepravu tankery, bude zcela srovnatelná s tím, co platí Evropa svým importérům dnes. K tomu snad jen poznámku, že ceny ruského plynu z dlouhodobých kontraktů jsou vyšší.
  3. Administrativní proces udělování exportních koncesí v USA není příliš pružný. Za podstatný ovšem považuji důraz na geopolitická kritéria, jež jsou důležitou součástí schvalovacího procesu.
  4. Export lze zahájit nejdříve v roce 2015 či 2016.
  5. A na závěr Monizova odpověď na otázku ČT, zda mohou USA pro energetickou bezpečnost Evropy udělat ještě něco jiného: „Podle mě je hlavní věcí to, co navrhl prezident Obama po jednání G7 – společná cestovní mapa pro energetickou bezpečnost. I když těžba ropy a plynu ve Spojených státech teď výrazně roste, energetická bezpečnost našich přátel a spojenců je i naším bezpečnostním zájmem. Jejím hlavním nástrojem je samozřejmě diverzifikace.“

Kapacita a její využití

A co na tuto výzvu Evropa? Kapacita a počet terminálů na evropském pobřeží rostou jako houby po dešti. V Itálii jsou dva terminály provozovány, tři jsou ve výstavbě a deset v přípravné fázi. Španělsko provozuje jeden terminál a pět staví. Portugalsko provozuje jeden, Francie dva velké, dva terminály má ve výstavbě a jeden připravuje. Velká Británie má tři terminály a na třech pracuje, Irsko připravuje jeden terminál, Belgie disponuje jedním velkým „evropským“ terminálem, ostatní země Beneluxu chystají zatím tři, Němci provozují jeden a tři připravují, Poláci dostavují terminál ve Svinoústí a Pobaltské státy připravují jeden terminál, jenž by je ochránil před totální závislostí na ruském plynu. Připočtěme projekty terminálu v Chorvatsku, Albánii, jeden již provozovaný v Řecku, dva rozestavěné a jeden připravovaný terminál v Turecku a jeden na Kypru.

Celkem 51 terminálů, z nichž významný podíl je buď již v provozu, nebo ve stadiu výstavby. Pokud by měly každý minimální kapacitu čtyř miliard krychlových metrů ročně (většina z nich má ovšem kapacitu výrazně vyšší), potom by bylo možno importovat přes 200 miliard m3 plynu; to představuje skoro čtyřicet pět procent krytí evropské spotřeby. Reálně však lze předpokládat, že celková kapacita po dokončení všech projektů bude vyšší než 350 miliard m3 plynu ročně, tedy pokryje asi tři čtvrtiny současné evropské spotřeby plynu. Případný optimismus je nicméně třeba trochu tlumit; něco jiného je disponibilní kapacita a něco jiného je reálné využívání této kapacity v čase. Pokud tedy budeme uvažovat o krytí evropské spotřeby plynu na úrovni okolo 60 procent, moc asi neprohádáme.

Je zajímavé, jak to koresponduje s dřívějšími vizemi Evropské komise o budoucnosti kapalného plynu: do roku 2035 se měl zvýšit podíl LNG na celkové spotřebě států Evropské unie na 40 procent. To ovšem o americkém břidlicovém plynu nebylo ještě ani potuchy.

Zastávám názor, že spotřeba energií v Evropě bude dlouhodobě klesat. To, co se bude měnit, je struktura podílů jednotlivých druhů energií. Jakkoliv je zřejmé, že „zelená“ energetika v Evropě mocně poroste, provázena masivní politikou energetických úspor, nemyslím si, že by zcela vytlačila „klasické“ energetické zdroje. Proto považuji za důležité, aby dodávka plynu, toho „nejčistšího z uhlovodíkových paliv“, byla trvale spolehlivá a bezpečná. Výstavba evropských terminálů LNG, nová naleziště plynu v oblasti Středozemního moře spolu s importem amerického kapalného plynu to mohou nepochybně zajistit.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.