V jedné z kolébek evropské vzdělanosti, Velké Británii, lze otevřeně či v náznacích často slyšet výrok: „Nikdy nesrovnávejte svou univerzitu s Oxfordskou a nikdy se ji nesnažte na ni změnit.“ Mohlo by se zdát, že jej lze interpretovat jako projev arogance či snahy přesvědčit příchozí téměř z civilizační periferie, aby nepohrdali vlastními výdobytky.
Při dlouhodobém kontaktu s britskými intelektuálními elitami („oxfordskou kavárnou“) je však v tomto výroku možné objevit hlubší poselství – jednak, že ideové vzory mimo vlastní kulturní kontext jsou nepřenosné, jednak, že každý systém má svébytnou tradici, kterou je možné rozvíjet, proměňovat či dokonce dávat za vzor. Především však, že je třeba respektovat tradici.
„Oxfordská kavárna“
Přesvědčení o svébytnosti tradic lze odhalit i v tom, jak část oxfordských akademiků interpretuje „the worst year ever“, nadneseně tedy nejhorší rok v dějinách v důsledku brexitu i vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. Řada z nich reaguje podrážděně na jejich spojování na základě totožné skladby voličů, kteří měli otočit „kormidlem dějin“ na nečekanou, a z hlediska neoliberálních elit nežádoucí stranu. Respektovat svébytnost tradic, v tomto případě americké a britské, totiž podle nich znamená vyhýbat se všem myšlenkovým klišé.
Teze, že při hlasování o Evropské unii hrála EU roli vyprázdněného subjektu, za nějž si britský volič dosazoval dílčí a v prvé řadě britská témata, vystihuje postoj „oxfordské kavárny“ zřejmě nejpřesněji |
Teze, že při hlasování o Evropské unii hrála EU roli vyprázdněného subjektu, za nějž si britský volič dosazoval dílčí a v prvé řadě britská témata, vystihuje postoj „oxfordské kavárny“ zřejmě nejpřesněji. Mezi specificky britské rysy patří protesty proti příliš bohaté a od zbytku Velké Británie odtržené londýnské City, anglická averze k evropským konkurentům v čele s Francií, sen o nezávislém vládci moří a absurdně i strach o osud marmitové pochoutky jako symbolu britské identity.
Námitku, že uvedený pohled na brexit je jen pohledem „oxfordské kavárny“, protože žije v sociální bublině, je sice relevantní, ale je třeba vzít i v úvahu, že oxfordští profesoři nežijí ve věžích ze slonoviny a zachovávají si kontakt se společenskou realitou. V této souvislosti je signifikantní vánoční projev ředitelky jedné z oxfordských kolejí, v němž vyzývala ke stejné britské soudržnosti jako v krizových chvílích 20. Století.
Stejně jako v roce 1916, kdy oxfordští Britové z celého impéria i společenských vrstev pomáhali raněným, v roce 1946, kdy oplakávali padlé i oběti holocaustu, či v roce 1966, kdy se vyrovnávali se sexuální revolucí, je i nyní třeba držet pospolu. Jenže právě v tomto apelu spočívá problém, jejž britští akademici navzdory zdůrazňování svébytné tradice připouštějí ve všech kulturách.
Nová stavovská společnost
Brexit a Trumpovo vítězství v oxfordské optice spojuje obava ze zrodu nové stavovské společnosti podporovaná dopady globalizace. Ta na jedné straně opomíjí „ty, na které se zapomnělo“, tedy tradiční sociální vrstvy, jež byly v minulosti hlavním objektem demokratické politiky v čele s bílým mužem z dělnické třídy, a na druhé umožňuje nástup nové společenské vrstvy disponující dosud nevídanými možnostmi.
Brexit a Trumpovo vítězství v oxfordské optice spojuje obava ze zrodu nové stavovské společnosti podporovaná dopady globalizace |
Je příznačné, že tento nový model se označuje stavovská, a nikoli třídní společnost, neboť stavovství oproti třídní struktuře ničí zažitá schémata národní sounáležitosti jako rámce identity. Toto pojetí národní mentality ukazuje koncepce amerického politologa Benedikta Andersona (1936–2015), který ve své knize Představy společenství o národech coby myšlených společenstvích zdůraznil roli rodných jazyků a sdíleného kolektivního vědomí při formování moderních národních identit.
Žádný národ nelze takto konstruktivisticky vymezit objektivními znaky, neboť pro udržení národního společenství je klíčová představa, že všichni jeho příslušníci reflektují svou příslušnost – například Češi jsou Čechy, protože věří, že jsou Čechy, a ve svém každodenním jednání uvažují na základě této sdílené představy.
Podle Andersona hrají hlavní roli ve formování a udržování národního vědomí i média, neboť to, že příslušníci téhož národa mohou každé ráno otevřít noviny s téměř totožným obsahem o stejných „národních“ tématech přispívá k existenci jednoho národního jazyka, jímž mohou artikulovat svět a definovat „národní“ zájem.
Kosmopolitní aristokracie
Národu jako společenství založenému na představě není třídní dělení společnosti na škodu, jelikož navzdory majetkovým i sociálním rozdílům jsou všichni, kdo sdílejí jazykový kód, jenž převádí svět do národní rétoriky, tedy lidé ze všech sociálních vrstev, považováni za členy téhož společenství – pohled francouzského podnikatele má blíže francouzskému dělníkovi než podnikateli z Jihoafrické republiky.
Hovoří-li dnes britská intelektuální elita o zrodu nového stavu – jakési kosmopolitní aristokracie –, odkazuje mimo jiné na skutečnost, že tradiční národní společnost pozvolna ztrácí společný jazykový kód, jímž by si mohla plně porozumět |
Ve stavovské společnosti oproti tomu její elitu spojuje kulturní kód vedoucí přes hranice, přičemž důležitější než teritorialita či společný jazyk je sociální status – ve stavovské společnosti má ruský aristokrat blíž ke šlechticům ve Francii než k ruskému mužikovi.
Hovoří-li dnes britská intelektuální elita o zrodu nového stavu – jakési kosmopolitní aristokracie, vrstvy nejúspěšnějších v systému, jež dokáže nejlépe uskutečnit své záměry v současném globálním řádu –, odkazuje mimo jiné na skutečnost, že tradiční národní společnost pozvolna ztrácí společný jazykový kód, jímž by si mohla plně porozumět. Společnými rysy této nové vrstvy je například schopnost komunikace ve světových jazycích, přesvědčení, že člověk nemá strávit celý život na jednom místě a v jednom zaměstnání, souhlas s překotně se měnícím světem či víra ve světoobčanství, díky němuž by měli být všichni obyvatelé Země zodpovědní za druhé.
V důsledku těchto rysů však hrozí, že se jazyk i uvažování tohoto nového stavu budou rozcházet s myšlením jiných společenských vrstev – všichni sice budou hovořit o stejných problémech, ale půjde o dialog, v němž nejen obsah, ale i forma argumentů bude zcela míjet cíl. Zatímco jedni mohou mít pocit, že k nim promlouvá starý nacionalismus, jenž měl skončit ve 20. století, druzí, že jde o nesrozumitelné a utopické snění nadřazující abstraktní principy a blaho lidstva nad údajně konkrétní problémy.
Poselství Kunderova eseje
Britské úvahy o roli tradic, jež nesmějí být slepě přejímány, ale stát se vzory, je třeba doplnit o mytické pojetí rovnostářské střední Evropy, v níž navzdory třídním rozdílům stále sjednocuje společnost schopnost formulovat problémy stejnou optikou a jazykem. Tato středoevropská rovnost má u britských akademiků často počátek v jejich romantické zkušenosti z mládí.
Důležité poselství Kunderova eseje Tragédie střední Evropy spočívalo v tom, že idea Evropy je na Západě mrtvá, neboť západoevropská společnost v čele s akademiky zavrhla své kulturní dědictví, a tato idea proto přežívá pouze u středoevropských intelektuálů |
Vzpomínky oxfordského profesora na Prahu v srpnu 1969, kde poprvé v životě házel kameny po představitelích státní moci, doyena koleje na undergroundové koncerty, kde „sbalil“ krásnou Slovenku, či akademika na pestré, navzdory tomu harmonické prostředí normalizačního disentu, mají kromě nostalgie společné přesvědčení o středoevropské schopnosti táhnout za jeden provaz – o rovnostářství prostupujícím všechny společenské vrstvy a zachovávajícím si „lidovost“ a srozumitelnost.
Část oxfordských elit staví proti západoevropské společnosti, v níž se rozvírají nůžky nejen v majetkové, ale i v kulturní rovině, mytickou představu Středoevropanů, kteří se sice usilovně snaží dohnat Západ, ale současně si zachovávají soudržnost. V této souvislosti přichází na mysl esej Milana Kundery Tragédie střední Evropy z konce roku 1983, jenž ukazoval osobitou a legitimní identitu středoevropského prostoru – křehké výspy západní kultury, jež však podléhá politickému vlivu Východu.
Neméně důležité poselství Kunderova eseje spočívalo v tom, že idea Evropy je na Západě mrtvá, neboť západoevropská společnost v čele s akademiky zavrhla své kulturní dědictví, a tato idea proto přežívá pouze u středoevropských intelektuálů.
Otázkou však je, zda by u britských akademiků, nostalgicky vzpomínajících na středoevropský svět za železnou oponou, nenastalo podobné odkouzlení, kdyby byli konfrontováni s jeho současnou realitou. Zdá se totiž, že společné středoevropské identity jsou pouze oxfordským snem – odlišné jazykové kódy trápí nejen britské nebo americké voliče.
