Ministr životního prostředí Tomáš Chalupa se rozhodl pro šumavské paradoxon: místo jednoho ze tří kandidátů na ředitele Správy Národního parku Šumava (NPŠ), doporučených desetičlennou komisí, si nevybral žádného. Zato jmenoval ředitelem parku jednoho z členů výběrové komise Jana Stráského.
Kritéria naruby
Na hlavu bylo přitom postaveno nejzásadnější výběrové kritérium, které sám Stráský při hlasování důsledně uplatňoval – aby kandidát byl buď lesnického, nebo přírodovědného vzdělání. Jak připomíná jiný člen výběrové komise, shodou okolností zakladatel ministerstva životního prostředí Bedřich Moldan, z třiadvaceti přihlášených kandidátů byli důsledně eliminováni všichni uchazeči s humanitním vzděláním. Sám Stráský ovšem absolvoval nejprve obchodní akademii v Plzni a posléze filozofii a politickou ekonomii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Ještě frapantněji se Jan Stráský rozchází s výběrovým kritériem neangažovanosti v „šumavském“ sporu
Ještě frapantněji se ředitel Stráský rozchází i s druhým výběrovým kritériem komise, v níž sám působil. Tím je co nejmenší angažovanost ředitelského kandidáta ve vlekoucím se šumavském sporu – o velikost parku, o definování bezzásahových zón, o splavnění horního toku Vltavy a samozřejmě o kůrovce. Stráský je naopak nejaktivnějším jedincem, stranícím jedné názorové platformě, který po odchodu bývalého ředitele Františka Krejčího v národním parku zbyl. Není třeba zdůrazňovat, že jako Krejčího protipól.
Z role protihráče na šumavský trůn
Stráského páky načechrávaly Národní park Šumava hned z několika stran. Především z pozice předsedy Rady NPŠ. Místo loajality s „firmou“, v jejímž čele jako reprezentační figura stál, Stráský překvapivě plédoval za zmenšení parku a ve sporu o bezzásahové zóny se postupně spolčoval s hejtmany; nejprve s modrým Zahradníkem, pak s oranžovým Zimolou proti koncepci ředitele Krejčího.
Ve sporech s národním parkem stmeloval kritiky z obecních zastupitelstev. A jako předsedovi Klubu českých turistů mu byly lhostejné osudy vltavské perlorodky, když usiloval o co nejdelší období splavnění horního toku Vltavy pro turistické lodi. Mluví se i o jeho vstřícnosti k podnikatelům, kteří chtějí na Šumavě stavět. Po letech, kdy byl spojován s ODS, jako bezpartijní překvapil, když přednášel kritiku koncepce národního parku Zemanovcům, spojencům proti ochranářské koncepci Šumavy.
Mluví se i o jeho vstřícnosti k podnikatelům, kteří chtějí na Šumavě stavět
Jestliže však Stráský nechce přijít na Správu Národního parku Šumava s výbušným opaskem jako černá vdova, bude muset všechny své dosavadní krajnosti utlumit. Pokud se k stáru nezradikalizoval k nepoznání. Nikdo v minulosti nevystřídal tolik ministerských funkcí jako on a po žádném jeho působení v těchto vysokých úřadech nezbyla ve veřejnosti nějaká známá pachuť.
Z této tradice nejspíš vyplyne, že by měl svůj nápad se zmenšováním parku odložit do šuplíku, ne-li vyhodit do koše, opustit podporu výstavby sjezdovek ze Smrčiny a z Hraničníku, trochu utlumit svou lásku k vodním turistům, aby něco z ní zbylo i na perlorodky. A předně se nesmí ukvapit a otočit úplně naruby přístupy k samovolné obměně lesa, a tedy i ke kůrovci. Les by si takové přepřahání za jízdy desítky let pamatoval.
Stráský by měl při svém rozhodování brát stále v úvahu postřeh svého kolegy z výběrové komise Bedřicha Moldana: „Není žádný odborník, je turista.“
Střízlivost!
Zmíněná bohatá praxe ve vysokých úřadech a naopak nezkušenost lesnická a přírodovědecká povedou Stráského spíš k nestrannosti než k extrémům. Možná se mu podaří smířit spor mezi obcemi a parkem, který sám občas rozdmýchával. „Každopádně bude poctivý a nebude krást dřevo,“ vzkazuje Moldan.
