Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Stranické befely možná brání chaosu v Parlamentu. Jsou ale protiústavní.

  22:52

V dnešní době si může zahrávat s „vládou stran“ jen stranicky omezený mozek či historií naší země nedotčený politický dobrodruh.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

Naposledy se takzvané závazné hlasování v Poslanecké sněmovně odehrálo během její červencové schůze. Poslanecký klub ODS se na něm usnesl, aby prošel další vládní úsporný balíček včetně zákona zvyšujícího daně. Poslanci Boris Šťastný, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř poté se skřípěním zubů hlasovali pro další zvýšení DPH a pro vyšší zdanění lidí s měsíčním příjmem nad sto tisíc korun, ačkoli podle nich jde o porušení programových zásad a dokonce stanov ODS.

V minulosti si poslanecký klub ODS schválil takzvané závazné hlasování už vícekrát – například u zákona o registrovaném partnerství anebo za Topolánkovy éry (2008) o církevních restitucích. Navzdory tomu s registrovaným partnerstvím nesouhlasili dva „modří“ poslanci a s církevními restitucemi tři, za což pak pykali. V příštích volbách do sněmovny skončili na nevolitelných místech kandidátek. A co se Juraje Ranince, Vlastimila Tlustého a Jana Schwippela týče, ti nejen potopili restituce, ale Tlustý se Schwippelem v březnu 2009 pomohli i opozici „položit“ Topolánkovu vládu a z ODS byli vyobcováni.

ODS a ČSSD

Takzvané závazné hlasování, bič na poslance a (méně často) na senátory, jejichž loajalita ke straně není do té míry absolutní, aby byli ochotní kdykoli se vzdát vlastního názoru, nepraktikuje pouze ODS, nýbrž téměř všechny parlamentní strany. Závazným hlasováním „signalizujeme, že je to pro stranu důležité,“ vysvětlil šalamounsky předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura pondělnímu Právu, jež se tomuto tématu obšírněji věnovalo. ODS přitom rozeznává důležitost dvouhvězdičkovou a jednohvězdičkovou. Zatímco dvouhvězdičkové závazné hlasování si musí klub předem schválit dvoutřetinovou většinou, pro jednohvězdičkové stačí prostá většina.

V minulosti si poslanecký klub ODS schválil takzvané závazné hlasování už vícekrát

Podobná praxe platí v ČSSD. Ta se však ústy předsedy svého poslaneckého klubu Jeronýma Tejce brání ujištěním, že k závaznému hlasování se přistupuje zřídka, zhruba jednou za tři měsíce. Ostatně, v zásadě všechna hlasování poslanců sociální demokracie jsou prý jednotná, aniž by si je klub schválil jako závazná.

Je obdivuhodné, jak všichni myslí stejně! Vsaďme se však, že až bude sněmovna v září napodruhé a definitivně rozhodovat o církevních restitucích, kterýžto zákon jí vrátí „oranžový“ Senát, navzdory úžasné názorové jednotě poslanců ČSSD jim vedení strany raději „doporučí“ hlasovat v závazném režimu, čili povinně proti nim. Jak to chodí v poslaneckém klubu KSČM?

KSČM

Zdá se, že KSČM závazné hlasování nepraktikuje, a jestliže ano, nepřiznává to. Projednávané zákony má ale klub označené jednou až třemi hvězdičkami, přičemž tříhvězdičkové se prý většinou týkají programových priorit komunistů. „Ale abychom přímo naše lidi vyzývali, co smí a co ne, to neděláme,“ tvrdí předseda poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik.

Zdá se, že KSČM závazné hlasování nepraktikuje, a jestliže ano, nepřiznává to

Leč zároveň připouští: „V některých otázkách na poslance ale apelujeme.“ Pokud by tomu tak bylo, „soudruh Gottwald“ blahé paměti, vyznávající zásadu, že „my si, soudruzi, věříme, ale pro jistotu se budeme hlídat“, by nad natolik „soft“ komunistickou stranou nejspíš zaplakal.

Pravda, Kováčik zůstal komunisticky tajnosnubný, protože neprozradil, jak na svoje lidi „apeluje“, a zejména v jakých otázkách. Je však skutečností, že i ti „soudruzi poslanci“, kteří by byli před listopadem 1989 označení za nahlodané oportunismem, „drží lajnu“ a klub KSČM hlasuje ve sněmovně jednotně. Odstíny v názorech jeho členů se projevují toliko v míře a kultivovanosti jejich tak či onak protirežimního radikalismu.

Věci veřejné a TOP 09

Aby bylo parlamentní spektrum úplné, je třeba se zmínit ještě o opozičních Věcech veřejných a o koaliční TOP 09 a Starostech. „Véčka“ závazné hlasování dlouho nepraktikovala. Dokud totiž stranu držel pevně v rukou Vít Bárta, poslanecký klub vždy přesvědčil (chcete-li, umluvil) k jednotě. Po svém prvoinstančním odsouzení se ale musel stáhnout a VV se rozštěpily, přičemž z jejich klubu odešli stoupenci Karolíny Peake, dnes předsedkyně vznikající strany LIDEM.

Milanu Šťovíčkovi bylo jeho „kacířské“ chování prozatím tolerováno, anžto klub VV má jen dvanáct členůNavíc se stále trousí „zaručené informace“, že se Peake snaží z klubu VV, který vede její bývalá přítelkyně a Bártova manželka Kateřina Klasnová, „zlanařit“ několik dalších poslanců. V této souvislosti je často zmiňován poslanec Milan Šťovíček. Ten to sice popírá, leč neoddiskutovatelně má v mnohém diametrálně odlišné názory než klub VV. Dokonce několikrát „podržel“ vládu, což je mezi „véčky“ od té doby, co z ní vypadly, téměř smrtelný hřích.

Šťovíčkovi bylo jeho „kacířské“ chování prozatím tolerováno, anžto klub VV má jen dvanáct členů, a kdyby mu měli ubýt další, mohl by ztratit právo na existenci a výhody, jež z ní v parlamentním provozu vyplývají. Šťovíček však až ostentativně nerespektuje ani pokyny k závaznému hlasování, jež VV zavedly, což popuzuje straníky dole a Klasnovou nutí k akci. Lze tudíž předpokládat, že pokud se budou VV cítit jen trochu pevné v kramflících, Šťovíček bude z jejich klubu vypuzen, a tím disciplína ve straně příkladně upevněna.

Co se TOP 09 a Starostů týče, podle předsedy jejich klubu Petra Gazdíka používají závazného hlasování jen v případech legislativního naplnění koaliční smlouvy. Pokud jde ale o „věc svědomí“ a poslanec má vážné výhrady, sdělí klubu, že nebude hlasovat, anebo že se zdrží hlasování. Zatím se prý nestalo, že by někdo hlasoval proti klubu. „Nejsme sekta, jsme demokratická strana,“ odpověděl Gazdík Právu na dotaz, jaké důsledky by pro poslance mělo protikladné hlasování.

Článek 23 a 26

Omluvme toho dobrého muže tím, že je ve „velké“ politice teprve chvilku, dosud se z něho nestal cynik a bere Ústavu vážně. Ta v článku 26 praví: „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.“ V článku 23 (3) čteme: „Slib poslance a senátora zní: ,Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.‘“

Poslanci ani senátorovi nemá kdo co přikazovat či „doporučovat“. Jeho jedinými autoritami jsou Ústava a zákony a vodítkem vlastní vědomí a svědomí.Naše Ústava tedy nezná takzvaný imperativní, nýbrž toliko „volný“ mandát. Poslanci ani senátorovi Parlamentu ČR nemá kdo co přikazovat či „doporučovat“, poněvadž jedinými autoritami jsou pro něho Ústava a zákony, zájem všeho lidu, a jediným vodítkem vlastní vědomí a svědomí. Z ústavního hlediska poslanci ani senátoři nepatří politickým stranám, nýbrž voličům, díky jejichž hlasům získali mandát.

Už od první republiky (1918 až 1938) to však zdejší politické strany odmítají uznat, svoje poslance dirigují, pokud je rovnou nedrží v hrsti, čímž jsou ve střetu s Ústavou ČR, stejně jako byly dříve s Ústavní listinou Republiky československé. Z hlediska politických stran je to nicméně docela pochopitelné. Ale k tomu se ještě vrátíme.

Nátlak a ovlivňování

Nyní zpět k takzvaným závazným hlasováním poslaneckých, případně senátorských klubů. Z ústavního hlediska jsou nepatřičná, ba absurdní! Ignorují články 23 a 26 Ústavy, neboť při závazném hlasování je poslanec či senátor zavazován nehlasovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nýbrž dle přání „své“ strany. Zavazován k porušování ústavy je přitom zákonodárce, jehož úkolem je zákony tvořit, a nikoli bořit, což je obzvlášť pikantní.

Šéf poslanců ČSSD Jeroným Tejc je vzděláním právník, navzdory tomu bez obalu přiznává, že pokud se poslanec závaznému hlasování vymkne, musí počítat s tím, že politická strana, která ho do sněmovny nominovala, ho do ní znovu nevyšle. To je však nátlak na poslance a jeho – připomeňme, že protiústavní – ovlivňování.

Jistě, ale u nás stejně jako ve světě prý funguje stranický systém. A teď pozor! – citujeme opět z Práva – ten podle Tejce „není založen na volném mandátu každého poslance, ale na stranách a jejich kandidátkách a jejich rozhodování jako takových“. Jak to, že funkcionář sněmovny, nadto právně vzdělaný, tvrdí pravý opak toho, co článek 26 Ústavy, na kterou skládal poslanecký slib?

Jak to, že funkcionář sněmovny Jeroným Tejc, nadto právně vzdělaný, tvrdí pravý opak toho, co článek 26 Ústavy, na kterou skládal poslanecký slib?Abychom neukazovali prstem pouze na jednoho z 200 poslanců, až na pár idealistů Gazdíkovy provenience se s podobným stanoviskem netají ani zástupci jiných stran, byť jsou ve svých vyjádřeních opatrnější. Například podle Stanjury, předsedy poslaneckého klubu ODS, se informace, že se poslanec „neřídil doporučením“ a nerespektoval závazné hlasování, dostane do jeho místního stranického sdružení, a poněvadž sestavování kandidátek začíná právě na této úrovni, na příští se buď nedostane vůbec, anebo skončí na nevolitelném místě.

Ze stranického hlediska je to logické, ale „práskat“ poslance věrné svému vědomí a svědomí v jejich mateřské stranické buňce je také protiústavním nátlakem! Podobně to však funguje v sociální demokracii a nepochybně i u komunistů, v kterýchžto dvou levicových stranách konečnou podobu kandidátek autoritativně schvaluje ústřední (výkonný) výbor. Ostatně kdyby až dosud páteřní strany zdejšího politického systému postupovaly benevolentněji, neudržely by vnitrostranickou disciplínu a povolily by ve švech.

Totéž platí o „véčkách“. Jen s tím rozdílem, že jim jde o holé přežití, a v budoucnu to může platit také o dvojspřeží TOP 09 a Starostech a nezávislých. Pokud se preference „topky“ zřítí, starostové budou naléhat na vnitrostranické změny a celek se stane labilním. Dá se předpokládat, že loajalita každého, kdo by měl být příště zařazen na stranické volební kandidátky, by pak byla posuzovaná přísně, a nikoli s gazdíkovskou velkorysostí.

Vázané kandidátky

Zavazováním si poslanců a senátorů strany sice porušují Ústavu, nelze se však tomu divit. Pro volbu do sněmovny jsme totiž z praxe první republiky převzali zásadu takzvaných vázaných kandidátek „okopírovanou“ tehdy z německého prostředí – kandidovat na poslance lze jen na kandidátní listině politické strany, politického hnutí a jejich koalic, nikoli jako je to možné do Senátu, i jen „sám za sebe“. Strany z toho vyvozují, že poslanci patří jim, poněvadž kdyby je nezařadily na svoje volební kandidátky, nemohli by se jimi stát.

Rády by stejně naložily i se senátory. Ti však kandidují v jednomandátových obvodech přehledné velikosti, a pokud kontaktně nezabodují u voličů silou své osobnosti, samotná stranická legitimace či volnější podpora politické strany z nich senátora neudělá. Proto je v horní komoře výrazně víc vzpurných jedinců než v dolní. A z téhož důvodu tu „doporučení“ či jinak kamuflované pokyny stranických vedení bývají decentní, zřídkavé, a i přesto se leckdy minou účinkem.

Strany vyvozují, že poslanci patří jim, poněvadž kdyby je nezařadily na svoje volební kandidátky, nemohli by se jimi stát

Oproti senátorům mají strany „svoje“ poslance doslova v hrsti. Ti, kteří se stranickému sekretariátu znelíbí, si po vypršení mandátu ve většině případů musejí hledat méně placené a i jinak méně výhodné povolání, než jímž je „makání“ ve sněmovně.

Úprava Ústavy?

Každopádně však stojí za vážnou úvahu odborníků, zda jemně neupravit Ústavu v tom smyslu, aby poslanec a senátor zůstali suverény a zároveň nebyla protiústavní loajalita, kterou na něm vyžaduje strana, na jejíž kandidátce či s jejíž podporou byl zvolen. Vymezit únosné meze této loajality a zároveň zachovat „volný“ mandát poslance či senátora by bylo sice obtížné, ale pro kultivaci naší parlamentní demokracie nanejvýš záslužné dílo.

K její dekultivaci by naopak vedlo flirtování se zavedením imperativního mandátu. O něm se zdála přemítat KSČM, když nedlouho po zběhnutí Miloše Melčáka a Michala Pohanky z opozice ke koalici přišla v roce 2007 s námětem, že by se mělo legislativně ošetřit, aby mandát patřil straně a poslanec s ním nemohl přeběhnout jinam. Něco podobného, ovšem v pokoutní formě, jsme měli už za první republiky. Přitom v jejích volebních zákonech, neřku-li jinde v Ústavní listině nebylo o podřízenosti poslance „jeho“ straně ani slůvko! Ba právě naopak.

Stojí za úvahu odborníků, zda neupravit Ústavu v tom smyslu, aby poslanec a senátor zůstali suverény a zároveň nebyla protiústavní loajalita, kterou na něm vyžaduje strana

Ústavní listina garantovala poslanci volnost v jeho rozhodování stejně jako dnešní Ústava ČR. Mimoústavní cestou se však vyvinul následující vazalský vztah. Dříve, než byl kdokoli zapsán na kandidátní listinu konkrétní strany pro volby do Národního shromáždění, její vedení mu předložilo k podpisu bianco revers, jímž se dobrovolně vzdával poslaneckého mandátu. Chybělo jen datum a podpis stranického předsedy či tajemníka. Revers putoval do sejfu a z uchazeče se stal kandidát.

Krize parlamentarismu

Dopadla-li strana ve volbách dobře, ale její poslanec se později dostal do vážného střetu se „svým“ vedením, byť třeba proto, že programově uhnula, zatímco on nikoli, putoval jím podepsaný bianco revers ze sejfu a doplněn datem a podpisem předsedy strany, byl postoupen vedení Poslanecké sněmovny. To nejprve „zlobivého“ poslance vyzvalo, aby sám složil mandát, a jestliže to neučinil, byla jeho záležitost předána Volebnímu soudu.

V čele této speciální instituce stál sice ctihodný viceprezident Nejvyššího správního soudu, ale „soud“ sám byl sestaven z právníků a jiných expertů nominovaných parlamentními stranami. Ty byly vzájemně solidární, a proto záležitost skončila vždy stejně – bez výjimky! Poslanec, jenž se „z důvodů nízkých a nečestných“ (taková byla právní kvalifikace počínaje polovinou dvacátých let) zpronevěřil programu strany, na jejíž kandidátní listině byl zvolen, přišel o poslanecký mandát.

Stranám tehdy patřili nejen jejich poslanci a senátoři, ale i stát, který si mezi sebe po každých (ve všech případech předčasných) volbách mocensky parcelovaly. Za první republiky tím bylo drsnou skutečností to, co dnes „jen tak“ nadhodil šéf poslanců ČSSD Tejc: stranický systém „není založen na volném mandátu každého poslance, ale na stranách a jejich kandidátkách“. Příklady táhnou, a špatné často víc než ty dobré!

Naroubování „státu stran“ na parlamentně demokratický základ vedlo za první republiky ke krizi parlamentarismuNaroubování „státu stran“ na parlamentně demokratický základ, navíc mimoústavní cestou, vedlo za první republiky už nemnoho let po jejím vzniku ke krizi československého parlamentarismu. Ta – ačkoli přední ústavní právníci nabádali, aby byla včas novelizována Ústavní listina a změněn volební systém – byla pohříchu ponechána samovývoji. Důsledky se dostavily záhy – politicky roztříštěný parlament a časté střídání vlád.

Posléze politická krize vyvrcholila bleskovou destrukcí demokratického systému za pomnichovské druhé republiky. Zahrávat si s partajokracií, čili s „vládou stran“, si může v dnešní, opět svým způsobem krizové době jen stranicky omezený mozek či historií vlastní země nedotčený politický dobrodruh.

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...