Stoupenec pravice by měl být antifašistou. A levice antikomunistou

Nedávno byla do češtiny přeložena kniha francouzského historika Françoise Fureta (1927–1997) Minulost jedné iluze. Tento příznačný název doplňuje podtitul Esej o ideji komunismu ve 20. století a Furet neskrývá, že záležitost je pro něho i navýsost osobní. V mládí, v letech 1949–1956 (až do „maďarských událostí“), totiž byl komunistou. Autor děl o Francouzské revoluci se proto i z privátních důvodů věnoval revoluci komunistické.

Konstatuje, že to byla krvavá cesta „odnikud nikam“, jež přinesla jen hrůzu a nic trvale nového, o dobrém ani nemluvě. To je vyjádřeno v úvodu knihy – po rychlém rozpadu komunismu „nezůstal kámen na kameni: ani zásady, ani kódy, ani instituce. Na ruinách komunistických režimů nenajdeme nic jiného než dobře známý repertoár liberální demokracie.“

A uzavírá, že komunismus nejenže nebyl „výhledem do budoucnosti“, ale „jedním z velkých protiliberálních a protidemokratických reakčních hnutí evropských dějin 20. století, přičemž tím dalším je samozřejmě fašismus ve všech svých různých podobách“.

Nesamozřejmý přístup

Tomuto konstatování nemůže člověk poctivě usilující o poznání pravdy oponovat. Navzdory tomu je zde zakopaný pes. Zatímco v případě fašismu se ustálil postoj jeho jednoznačného odsouzení (normální člověk je „samozřejmým antifašistou“), komunismus má stále zastánce, před kterými si lidé automaticky neuplivnou, naopak to je málem vyhrazeno pro antikomunismus častovaný přívlastky jako povrchní, zatrpklý či omezený.

Jak je to s ohledem na miliony mrtvých, zmařených a deformovaných životů, které má komunismus všude na Zemi na svědomí, možné? Jak to, že antikomunismus už jen s ohledem na nezpochybnitelně „protiliberální a protidemokratický charakter komunismu“ stále není samozřejmým přístupem všech slušných lidí dobré vůle?

Dodnes ze mne nevyprchal nesmírně silný zážitek z románu amerického spisovatele Uptona Sinclaira (1878–1968) Džungle. Líčení života chicagských dělníků je natolik drásavé, že jej lze brát i jako důraznou připomínku faktu, že zmařené a deformované životy přinášejí nejen pokusy o realizaci utopií, ale i normální poměry, pokud se honba za ziskem vymkne jakékoli regulaci a kontrole. Nepochybně je odpudivé a vlastně skandální, pokud i dnes hrstka lidí vlastní ohromující bohatství, zatímco miliony stále žijí a umírají v naprosté bídě.

Pokud to komunismus chtěl napravit, jak se bez svědomí a soucitu stavět proti němu či jej odsoudit a poslat tam, kam posílal jiné názory, tedy na pověstné „smetiště dějin“? Brilantní odpověď na tuto otázku zformuloval český spisovatel Karel Čapek (1890–1938) v roce 1924 ve své úvaze Proč nejsem komunistou. V ní komunismu vytkl bytostnou touhu po moci, tolik vzdálenou účinné lidské pomoci (ve smyslu „čím hůře pro druhé, tím lépe pro nás“), i celkovou pochmurnost, již vnucuje přirozeně radostným chudým lidem.

Navzdory tomu lze pochopit, že ne každý byl podobně jasnozřivý a tváří v tvář často šokující bídě se oddal tomuto náboženství revoluční nápravy světa. Komunistům náramně přihrávali (a dodnes přihrávají!) i různí „užiteční idioti“ mezi intelektuály, kteří vždy milovali více ideje a sny než konkrétní lidi, jež reálný komunismus vždy a všude bez rozdílu mrzačil a mrzačí jejich duše i těla.

Nový člověk se nedostavil

Ale na tom nezáleží, důležitější je idea univerzalistického pozemského ráje, jejíž hrůzostrašné důsledky naprosto nejde srovnávat s téměř zrcadlově totožným dopadem fašistických režimů, neboť ty přece stejné hrůzy nespáchaly ve jménu rovnosti všech lidí, ale pro vyvýšení konkrétních národů či ras. Především však toto zjevně nebyl „pravý komunismus“… Krásně tento přístup popisuje britský historik Tony Judt (1948–2010) ve své knize Falešné ideje, cizí krev o poválečné radikálně levicové francouzské inteligenci.

Komunismus je totiž i posedlost a slepota nezdravé víry, jak to ve svých vzpomínkách vylíčil maďarsko-britský spisovatel Arthur Koestler (1905–1983), a pravdu dí německo-britský sociolog Ralf Dahrendorf (1929–2009), že „bývalí komunisté“ jsou cosi na způsob „bývalých jezuitů“. Pravdou je, že zločiny a totalitární podstata byly vždy pravou tváří komunismu, nikoli „špatná aplikace dobrých myšlenek“. Všechny tyto ideje jsou od základu špatné, protože jsou z definice utopické a nepočítají s lidskou přirozeností.

O pravé lidské přirozenosti lze vést akademické diskuse, ale nesporným historickým faktem je, že „nový člověk“ se nikde nedostavil, všude zůstala jen ta „stará známá svině“, kterou však při absenci právního státu, svobody projevu, dělby moci a občanských práv strážených nezávislými soudy nešlo vyhodit z mocenského sedla. K čemu ostatně takové zbytečnosti, když komunistická strana má vedoucí úlohu, vyzbrojena svým dějinným posláním ví všechno nejlépe a jedině správně a zejména, že „účel světí prostředky“.

Jak výstižně podotkl polský filozof Leszek Kolakowski (1927–200í): „Snaha reformovat komunismus je jako snaha usmažit si sněhové koule.“ Je to jako házení hrachu na stěnu. Kdo miluje „mlhavou rovnost mezi lidmi“ a „mytologii revoluce nastolující sociální spravedlnost“, si navzdory všem argumentům myslí, že na komunismu „přece jen něco je“, a místo aby komunisty odsoudil, jsou to naopak a absurdně spíše antikomunisté, které pro neschopnost „nazřít hluboké pravdy“ obviní z povrchnosti a „vyloučí ze salonu“.

Mocenský klacek

V jednom ze skečů skupiny Monty Python její komik John Cleese hraje vášnivého antikomunistu, jenž při pouhé zmínce o komunistech propadá nekontrolované zuřivosti, v níž ničí okolní předměty. Ten stav chápu a občas jsem mu i nebezpečně blízko. Třeba když nějaký kovaný soudruh vystoupí na veřejnosti a prohlásí, že mrtví okupace z roku 1968 byli oběti dopravních nehod. Vždy se přitom ptám, jak je možné, že strana s tímto názvem není zakázána, když nacisty oprávněně soudně popotahujeme za „pouhé hajlování“.

Kdyby se přejmenovali a existovali dál, je to jejich věc, ale to, že umožňujeme, aby se slovo „komunistická“, neodmyslitelně spjaté se zločinnou devastací této země, jejímiž následky trpíme dodnes, objevovalo v názvu politické strany, je ostuda. Jen tím trpně podporujeme jejich cynický obchod s nostalgií, na kterém si pragmatici mezi nimi vystavěli nevábnou živnost. Snad někomu přijde úsměvné, že zde s takovým zaujetím stále hodlám vybojovávat bitvu dle mnohých již dávno minulé války, ale nemohu si pomoci.

Snad v nikom totiž komunisté nevychovali stejně nesmiřitelné antikomunisty jako v generaci, která komunismus nepoznala jako „intelektuální problém“, ale jen jako mocenský klacek, který je bil od dětství a po celé dospívání dál, či alespoň tu byl připraven, aby je zbil. Mluvím o těch, kdo aktivně nezažili rok 1968, vyrůstali v normalizaci, jen aby se hned poté, co pobrali trochu rozumu, dozvěděli, že černé je bílé a naopak a že komunisté naplánovali, že v takto prolhaném světě stráví životy.

Právě komunisté pod touto hlavičkou hlásali své monstrózní lži jako pravdy, za jejichž zpochybnění se tvrdě zaplatí. Jaký div, že k takovým, kteří v citlivém období dospívání znemožňují svobodně myslet a žít, doslova olupují o životní perspektivu normální lidské bytosti a chtějí zredukovat na pouhého přežívajícího živočicha, budete po zbytek života cítit jen krajní odpor a pohrdání.

Zločinná podstata

A to pak zákonitě cítíte i k těm, kdo chtějí toto do nebe volající svinstvo legitimizovat úvahami o domnělých kladech a přednostech tohoto uspořádání. Možná i nějaké byly, ale jejich vyzvedávání je v naprosté neúměrnosti k celkovému zločinnému charakteru (a kontextu násilného zakotvení!) komunistického režimu, a je to tedy naprosto srovnatelně odpudivé, jako když chce dnes někdo vrhnout příznivé světlo na nacistické Německo s tím, že se tam přece v té době také postavily dálnice a byly organizovány rekreace pro pracující.

Ty „klady“ jsou totiž jen pozitiva na jednom obrovském záporu, kterým je vždy „život ve lži a nesvobodě“. Marno však mluvit s tím, kdo toto nechápe, či přesněji pochopit nechce. U srovnání s nacismem se zastavím už proto, že jestli se něčemu komunisté bránili, pak právě tomuto. I „chyby a přehmaty“ byli občas ochotní uznat, ale zločinnou podstatu svého režimu sedícího na stejné lavici dějinné hanby s nacismem nikdy. Což jej za druhé světové války slavně neporazili?

Přitom opomíjejí, že ještě předtím se s ním – na celosvětový účet demokracie a občanských práv – paktovali, přičemž v názvu knihy britského historika Rogera Moorhouse je toto spolčení z roku 1939 odpovídajícím způsobem popsáno jako Aliance mezi ďábly. Právě dynamický vztah obou těchto systémů je výborně zachycen i ve zmíněné Furetově knize.

Moorhouse správně tvrdí, že nejde o snižování významu porážky hitlerovského Německa, pokud zdůrazníme, že sovětští vojáci, kteří nad ním zvítězili, byli v témže okamžiku již poráženi vlastním komunistickým režimem, který je odsoudil k životu bez svobody a živoření bez perspektivy.

Nejde mi o nastolení otázky opožděného honu na komunisty. Ostatně i církev říká, že „člověk má nenávidět hřích, ale milovat hříšníka“. To, o co mi jde, je jasné konstatování, že tito lidé se provinili a mýlili, že komunismus byl pro svět a tuto zemi tragédií, která s ohledem na zásadní zápor „života v nesvobodě“ nic dobrého nepřinesla.

Dějinná zkušenost

Nikoli Milan Kundera, ale Václav Havel (1936–2011) měl při bilancování roku 1968 pravdu, že to nebyl žádný světodějný pokus o novou cestu, ale jen snaha o pracný návrat k normalitě bez cenzury a tajné policie. Komunismus nás totiž vytrhl z civilizovaného světa a uzavřel do vězení, jehož viditelným projevem byly ostnaté dráty a zátarasy na hranicích. I v tomto světě se lidé snažili žít co nejlépe a nejradostněji, což už pro délku nenormálních poměrů vedlo i k faktické akceptaci režimu a známé „vězeňské internalizaci“ jeho pravidel.

Nezůstat u prostého popisu této skutečnosti a vydávat ji za oblibu systému je přinejmenším pomýlené, spíše nehorázné. Přikazovat interpretaci dějin zákonem, jak se děje třeba v případě genocidy Arménů, není šťastné, společnost by si však měla vymezit nepsanou společnou shodu na přístupu k vlastním dějinám, kdy ti, kdo ji zpochybní, by z její slušné části byli vyloučeni.

Tak by to mělo být i v případě komunismu, kde by vlastní, tvrdě odžitá dějinná zkušenost měla vést k poznání, že to byl režim kompletně a nadobro špatný, který se již nikdy nesmí opakovat. K podobné shodě dospěli Němci v případě své nacistické minulosti a nejinak bychom se měli postavit i my k našemu komunismu. Není to lehké, protože se musíme často velmi bolestně obrátit proti vlastním předkům, případně i sobě samým a označit je i sebe za pomýlené a viníky.

Je to ale nutné, nechceme-li dále stát na straně lži a bití, kterými komunismus byl. Buď totiž budeme s těmi, kdo kladivo a srp ukuli, nebo s těmi (jak to i výmluvně znázorňuje jeden pomník), kdo na něj byli naraženi. Už jen obyčejná solidarita s oběťmi komunismu by tedy měla vést k jasnému odsouzení těch, kdo se k němu i dnes hlásí, a k přijetí antikomunismu jako výrazu obyčejné a samozřejmé občanské slušnosti ve jménu úcty k obětem.

A to by mělo platit pro každého – stejně jako příznivec pravice by měl být „samozřejmým antifašistou“, i stoupenec levice by neměl být o nic méně „samozřejmým antikomunistou“. Mám bohužel občas pocit, že ti druzí toto společnosti i sobě samým dluží.