Stojí Putin při Asadovi, aby udržel protizápadní kurz Íránu?

Změna vlády v Damašku by destabilizovala islámský režim v Teheránu, jehož zachováním je podmíněna velmocenská strategie Kremlu.

Dan Macek 3.9.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, zdroj commons.wikimedia.orgČeská pozice

Ruské spojenectví s režimem Bašára Asada má mnoho rovin.

  • Někteří pozorovatelé motivaci Kremlu redukují na obživlé studenoválečné reflexy, kdy se automaticky chopí jakékoliv příležitosti postavit se na odpor Západu.
  • Ti o něco zvídavější vyzdvihují roli Damašku coby tradičního zákazníka ruských zbrojovek.
  • Jiní poukazují na starost Moskvy o osud ruské námořní základny v syrském přístavu Tartús.
  • Samotní Rusové argumentují „nezištnou“ obhajobou principu státní suverenity a nevměšování.
  • S ohledem na charakter některých povstaleckých bojůvek v Sýrii nelze opomenout ani upřímnou ruskou snahu zastavit další šíření extrémního islamismu, který „doma“ cloumá Severním Kavkazem.

Co se týče dozvuků studené války, Blízký východ jejím nepřímým bojištěm vskutku býval. Bipolární měření sil se promítalo do sovětské podpory národněsocialistických režimů v Sýrii, Iráku, Libyi, Jižním Jemenu či v násirovském Egyptě. Někteří historici dokonce konec studené války nedatují pádem berlínské zdi ani rozpadem Sovětského svazu, nýbrž druhou polovinou roku 1990.

Tehdy Moskva v Radě bezpečnosti OSN nepodržela klientský režim Saddáma Husajna po napadení Kuvajtu Irákem. Šlo o přelomový moment, neboť to umožnilo, aby poprvé od Korejské války bojovaly modré přilby pod velením USA. Kruh studené války se tím pomyslně uzavřel.

Nevýhodný byznys

Postsovětské jelcinovské Rusko plně zaměstnávaly vlastní problémy, a proto Moskva na blízkovýchodní velmocenskou politiku na dlouhá léta rezignovala. Zbrojní dodávky bývalým klientským režimům sice pokračovaly, ovšem na komerční bázi. (Dědictvím někdejších klientských vztahů jsou i tisíce smíšených manželství z doby, kdy Syřané jezdili do Sovětského svazu na studia.)

Ze zbrojařského hlediska je žádoucí zachování Asadova režimu, neboť jinak by Rusům z kontraktů zůstaly jen nedobytné pohledávkyS nástupem Vladimira Putina se Moskva vrátila k aktivnější blízkovýchodní politice, která však ani zdaleka není prostou negací politiky Washingtonu. Rusko pěstuje velice intenzivní obchodní styky s „frontovním“ státem NATO Tureckem, a čím dál více ruskojazyčný Izrael je dnes pro Moskvu důležitějším obchodním partnerem než Sýrie. Studenoválečné reflexy tudíž rusko-syrské spojenectví samy nevysvětlují.

Někteří analytici ho objasňují zmiňovanými zbrojními zakázkami. Syrská armáda je prakticky kompletně vyzbrojená arzenálem ruské výroby; dodané protiletecké baterie jsou natolik odstrašující, že se případný vojenský zásah interventů zřejmě omezí na nálety střelami s plochou dráhou letu odpalovanými na dálku z křižníků ve Středozemním moři. Jenže je Damašek pro ruské zbrojovky opravdu takové terno?

Mnohem významnějšími (platícími) zákazníky jsou Indie, Alžírsko, Čína či Vietnam, kdežto Sýrii teď Rusku dodává zbraně především na dluh, který se údajně pohybuje v řádech miliard dolarů. To ale na druhou stranu znamená, že ze zbrojařského hlediska je žádoucí zachování Asadova režimu, neboť jinak by Rusům z kontraktů zůstaly jen nedobytné pohledávky.

Svody prince Bandára 

Dalším argumentem, proč se Damašek těší přízni Kremlu, je ruská námořní základna v přístavu Tartús na severozápadním pobřeží Sýrie – jde o jedinou trvalou ruskou vojenskou základnou mimo území bývalého Sovětského svazu. Podle vojenských analytiků má však relativně omezenou kapacitu. Navíc, když se šéf saúdských tajných služeb princ Bandár, jeden z „loutkovodičů“ syrských povstalců, minulý měsíc v Moskvě v rámci čtyřhodinového jednání s Putinem zaručil, že by základna v Tartúsu zůstala v ruském držení i po případném svržení režimu v Damašku, rusko-syrské spojenecké pouto tím nijak nepolevilo.

Kreml svou ochranu Damašku prezentuje jako oddanost principům státní suverenity a nevměšování. Potíž je v tom, že tato zásadovost je v praxi nestálá.Kreml svou ochranu Damašku prezentuje jako zásadovou oddanost principům státní suverenity a nevměšování. Potíž je v tom, že tato ruská zásadovost je v praxi nestálá. Kouzlem nechtěného ve stejný den, kdy se na damašském předměstí odehrál chemický útok, kvůli němuž míní Washington syrskou suverenitu porušit, pozatýkali na Rudém náměstí pokojné demonstranty připomínající si 45. výročí porušení suverenity Československa Moskvou.

Tento měsíc také uplynulo pět let od ruské invaze Gruzie v reakci na úsilí Tbilisi obnovit svrchovanost nad svým mezinárodně uznávaným teritoriem. Rovněž udělením politického azylu americkému přeběhlíkovi Edwardu Snowdenovi se Kreml zčásti zpronevěřil samozvané roli nezištného strážce „vestfálského“ mezinárodního sytému.

Postoj Ruska k situaci v Sýrii by možná ani neobměkčilo, kdyby se objevily nevyvratitelné důkazy, že režim v Damašku proti vlastním občanům opravdu použil chemické zbraně, čímž porušil mezinárodní konvence. Rusko se totiž poučilo z libyjské krize před dvěma lety. Z hlediska Kremlu tehdy Západ zneužil ruské vstřícnosti, kdy se Moskva nechala přemluvit, aby v Radě bezpečnosti OSN nevetovala rezoluci schvalující ustavení bezletové zóny na Bengází. Spojenci si omezenou rezoluci následně vyložili jako mandát ke svržení režimu Muammara Kaddáfího. Na zachování režimu Bašára Asada záleží Moskvě neskonale víc – už kvůli tomu, kdo proti němu bojuje.

S Čečenci na zteč

Analytici se shodují, že vojensky nejúspěšnějšími protivníky Damašku jsou islámští extremisté, kteří představují vážnou hrozbu i na neklidném Severním Kavkaze. Radikální islám se údajně pomalu šíří i do většinově muslimských republik Tatarstánu a Baškortostánu v nitru Ruské federace (v rámci ruské populace tvoří muslimové 15procentní menšinu). Kreml se navíc obává, že by triumf islamistů v arabském světě mohl ohrozit sekulární režimy ve Střední Asii, kterou Moskva vnímá jako stěžejní pro vlastní bezpečnost.

Dojem, že mají islamisté v Sýrii na mušce nepřímo i Rusko, posiluje přítomnost severokavkazských dobrovolníků mezi povstalci. Veteráni z Čečenska, sdružení do organizace Džejš al-Muhadžirín val Ansar, dokonce údajně představují jakousi obávanou elitu mezi džihádisty. Podle některých zdrojů mají právě ruskojazyční rebelové na svědomí například brutální popravu zajatého katolického kněze  Françoise Murada letos v červnu.

„Čečenskou kartu“ údajně na Putina vytáhl i saúdský princ Bandár při jejich jednání v Moskvě. Ruskému prezidentovi prý naznačil, že zřekne-li se Asada, předejde teroristickým útokům na nadcházející zimní olympijské hry v severokavkazském Soči. „Čečenské skupiny, které ohrožují bezpečnost her, máme pod kontrolou,“ citují údajný Bandárův výrok libanonské noviny As-Safir. Jde ovšem o periodikum blízké proíránskému hnutí Hizballáh, a proto lze o hodnověrností zprávy pochybovat.

„Věříme, že za syrský lid nejlépe hovoří syrský režim, a nikoli tito pojídači jater,“ měl prý Putin saúdské svody odmítnout s odkazem na videozáznam zachycující džihádistu zakusujícího se do jater vyříznutých z těla zabitého syrského vojáka.

Šíité Rusko nepálí

Kreml se navenek diví, proč si Washington namlouvá, že svržení autoritářského, leč sekulárního režimu v Sýrii nepovede k sektářskému násilí a nastolení vlády islamistů jako v ostatních zemích postižených poryvy „arabského jara“, zejména když mezi povstalci mají prominentní postavení džihádisté napojení na al-Káidu. Moskva vyjadřuje starost zejména o osud početné křesťanské menšiny.

Podle některých pozorovatelů dělá Rusku vážné starosti spojitost mezi krizí v Sýrii a postavením Íránu v oblastiJenže ani v odporu vůči islamistům není Kreml důsledný, což mimo jiné dosvědčují nedávné ruské námluvy s radikálním palestinským hnutím Hamas. Především však Moskvě nijak nevadí radikální islamisté, pakliže jde o šíity, kterých je v Rusku poskrovnu. Na straně Asada koneckonců bojují „svatí bojovníci“ z libanonského Hizballáhu a spojenectví s Damaškem sdílí Rusko s ajatolláhy v Teheránu.

Podle některých pozorovatelů dělá Rusku vážné starosti spojitost mezi krizí v Sýrii a postavením Íránu v oblasti. Od íránské islámské revoluce v roce 1979 je Sýrie klíčovým prostředníkem, jímž Teherán uplatňuje vliv na izraelsko-arabský konflikt – díky spojenectví se Sýrií mohl Írán založit libanonský Hizballáh; Damašek byl také dlouholetým exilovým ústředím palestinského Hamásu, kterému Írán dodával zbraně. O svou vůdčí roli v protiizraelském „hnutí odporu“ opírá režim ajatolláhů značnou část své vnitropolitické legitimity.

V případě pádu Asadova režimu lze předpokládat, že by se noví (sunnitští) vládci Sýrie přeorientovali na své spojence v Turecku a Saúdské Arábii, respektive Kataru, čímž by mocenské postavení Teheránu utrpělo citelnou ránu. „Rusové jsou si dobře vědomi závažných dopadů, jež by změna vlády v Damašku měla na stabilitu režimu v Teheránu. Odhodlání Moskvy předejít Asadově pádu proto přímo pramení ze zájmu o zachování současné íránské vlády,“ píše analytik Madžíd Rafizádeh v časopise Fakulty mezinárodních vztahů Georgetownské univerzity.

Írán jistí Kaspik

„Sýrie je kostkou domina. Bez svého syrského spojence by byl Írán téměř zcela izolován a zásadně oslaben. To Moskva nemůže dopustit,“ píše Melik Kayalan v listu The Wall Street Journal. Na Íránu podle něho ulpívá stěžejní zřetel veškerých Putinových snah o obnovu supervelmocenského postavení Ruska. „Proč je Írán natolik ústřední pro Putinovy globální ambice? Stačí se podívat na mapu kaspické oblasti a strategické rovnice jsou ihned patrné.“

Írán je jižní branou ke Střední Asii. Kdyby současný režim v Teheránu padl a Írán se vrátil k zahraničněpolitickému kurzu někdejšího šáha, Západ by ke středoasijským energetickým surovinám získal přístup obcházející Rusko.

„Obrovské zásoby ropy a plynu v Kazachstánu a Turkmenistánu by mohly proudit na světový trh bez veta Moskvy,“ upozorňuje Kayalan. S tím, že výsledná ztráta vlivu Ruska by se rovnala seizmickému posunu globální mocenské rovnováhy srovnatelnému s rozpadem Varšavské smlouvy: „Ruské energetické páky nad Tureckem, Ukrajinou a velkou částí Evropy by se rozplynuly.“

Na strunu ruských velmocenských ambic prý saúdský princ Bandár zabrnkal, když během jednání v Moskvě nabídl dohodu o společné saúdsko-ruské kontrole globálního trhu s ropou. Alianci mezi Ruskem a státy OPEC však Putin odmítl. Z pohledu kremelských stratégů má přednost Fórum zemí vyvážejících plyn (Gas Exporting Countries Forum, GECF), kde mezi přední hráče patří Teherán, ale také Katar. Státy vyzbrojující opačné strany syrského občanského konfliktu spolu sdílejí naleziště Jižní Pars obsahující 16 bilionů kubických metrů plynu. Podle některých analytiků se v Sýrii svádí boj také o možné trasy plynovodů.

Válka o potrubí?

V červenci 2011 podepsaly Sýrie, Irák a Írán dohodu o výstavbě nejdelšího plynovodu na Blízkém východě. Plánované „islámské potrubí“ v hodnotě deseti miliard dolarů má být šest tisíc kilometrů dlouhé a po dokončení přepravovat 110 milionů kubických metrů plynu denně. Podle některých pozorovatelů by v případě změny režimu v Damašku vedl alternativní „sunitský“ plynovod z Kataru přes Saúdskou Arábii do Sýrie a dále do Turecka a Evropy.

Analytik antiamerického think-tanku Global Research Dimitrij Minin naznačuje, že povstání v Sýrii („jedné z nejdemokratičtějších zemí na Blízkém východě“) bylo účelově vyvoláno, aby Teheránu plány překazilo. Konspirační teoretik se nenechává zviklat ani skutečností, že dohoda s Damaškem a Bagdádem byla dojednána až několik měsíců poté, co Bašar Assad začal prolévat krev demonstrantů.

Nicméně jde-li o peníze, dokážou plynoví rivalové táhnout za jeden provaz navzdory hlavním pušek, kterými na sebe skrze své chráněnce v Sýrii míří. Koncem července se na summitu zemí GECF v Moskvě dohodly Írán, Rusko a Katar, které mají dohromady v držení zhruba 60 procent světových zásob zemního plynu, že zabrání pádu jeho globální ceny, již ohrožuje boom nekonvenční těžby z břidlicových podloží v Severní Americe.

Počet příspěvků: 36, poslední 3.9.2013 11:00 Zobrazuji posledních 36 příspěvků.