Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Sto let úpadku Argentiny

USA

  8:11
Na druhé největší zemi Jižní Ameriky se ukazuje, že chytrá horákyně může z pohádek přejít i do ekonomické reality. Hospodářsky se jí totiž daří i nedaří. Platí i neplatí dluhy. Bankrotuje i nebankrotuje. Proč Argentina sklouzla až do rozvojového světa a nemůže z něj vybřednout?

Gaucho je obdobou severoamerického kovboje. foto: Shutterstock

Poté, co posledního července Argentina oznámila, že nadále nebude splácet své závazky, nevyvolalo to u Argentinců velké pozdvižení. Na rozdíl od situace před třinácti lety, kdy po krachu náhle zchudlí občané vyhnali svého tehdejšího prezidenta Fernanda de la Rúa.

Nyní davy mířily maximálně do nákupních center a prezidentku Cristinu Fernándezovou chválily za neústupnost. Té sice v polovině funkčního období kvůli kontroverzním opatřením výrazně klesla popularita, ale podivný bankrot jí může zlepšit pověst.

Za tento chaos výjimečně nemůže Argentina, ale finanční fondy, které si u soudu vymohly v plné výši splacení dluhopisů, jež zůstaly po krachu z roku 2001. Vyjednala si totiž po tomto ekonomickém tsunami se svými věřiteli snížení dluhu na třetinu a tyto závazky poctivě splácí.

Hledání fíglů

Jenže několik investorů, kterým Fernándezová neřekne jinak než supi, v době největších turbulencí nakoupilo zhruba sedm procent dluhopisů hluboce pod cenou a na žádný kompromis s vládou nepřistoupili. Letos jim však dal newyorský soud za pravdu a Argentině přikázal vše zaplatit, což Jihoameričané odmítli.

Levicová vláda prezidentky Fernándezové nyní hledá právní a finanční fígle, jak se vyhnout soudnímu rozhodnutí, nadále platit věřitelům a finanční „supy“ nechat stranou

Kdyby se rozhodnutí podřídili, chtěli by i ostatní věřitelé splatit vše v původní výši. A na to navzdory výraznému hospodářskému růstu, který způsobila především nenasytná čínská poptávka po sóje, Argentina nemá. Levicová vláda Fernándezové, která vede zemi celou postkrizovou dobu (nejdříve v roli první dámy a nyní už druhé období jako demokraticky zvolená prezidentka), nyní hledá právní a finanční fígle, jak se vyhnout soudnímu rozhodnutí, nadále platit věřitelům a finanční „supy“ nechat stranou.

Jak to v této zašmodrchané kauze dopadne, je věcí příštích týdnů. Nicméně současné problémy oživují otázku, proč se země, která před sto lety patřila do desítky nejbohatších států, od té doby propadla do rozvojového světa. A jak ukazuje poslední kolo jejích potíží, několik desetiletí v něm ještě zůstane.

Příčina poklesu

Před první světovou válkou byla Argentina adresa, která přitahovala emigranty z Evropy podobně jako Kalifornie. Když tehdy luxusní londýnský obchodní dům zatoužil po první zámořské pobočce, neumístil ji do New Yorku ani Chicaga, ale do Buenos Aires. To budovalo secesní paláce a bulváry, které mu po právu získaly přezdívku Paříž Latinské Ameriky.

Úrodný kout Země, který 40 let rostl šestiprocentním tempem, tehdy zaostával jen za Británií, USA, Kanadou a několika evropskými státy, ale byl před Německem, Francií či Itálií. Zbytek vlastního kontinentu na ní hleděl závistivě z dálky. Například Brazilci v té době měli jen čtvrtinovou výkonnost. Podle statistik, které objevil britský týdeník The Economist, byl argentinský HDP na 92 procentech průměru 16 nejvyspělejších zemí.

Trvalý pokles Argentiny se odráží i v tom, že si nejmladší generace shání po dědečkovi pas Evropské unie

Když ji týdeník srovnal s onou šestnáctkou nyní, byla pouze na 43 procentech. To, že ji například Německo dávno předstihlo, by nikomu nevadilo, ale že se Argentinci dívají na záda i sousedním Chilanům a Uruguaycům, je potupné pro sebevědomé „gauchos“, kteří se označovali za Angličany Jižní Ameriky. Trvalý pokles se odráží i v tom, že si nejmladší generace shání po dědečkovi pas Evropské unie. Co je jeho příčinou?

Týdeník The Economist uvádí bonmot ekonoma Rafaela di Telly: „Když chlapíka trefí 700 tisíc kulek, je těžké určit, která z nich ho zabila.“ Navzdory tomu existuje několik podezřelých kulek.

Konec blahobytu

Blahobyt, který se ale ve velmi nerovné společnosti nedostal k chudým, skončil s globální krizí v roce 1929. Argentina byla tehdy závislá na vývozu svých agrárních produktů do Velké Británie, která je s vypuknutím krize přestala odebírat. Republikou, která měla od roku 1912 všeobecné volební právo pro muže, to otřáslo.

Vláda najednou nemohla zaplatit mzdy, do ulic vyšli demonstranti. Zmatek se rozhodli vyřešit vojáci převratem. Od té doby se proti zvoleným reprezentantům postavila armáda ještě v letech 1943, 1955, 1962, 1966 a 1976. Od té doby do současnosti měla země v čele 14 důstojníků a jen jedenáct civilistů. Až v roce 1989 dosluhující hlava státu předávala šerpu svému zvolenému následovníkovi. Průměr prezidentova setrvání u moci byl v letech 1930 až 1983 jen dva roky.

Blahobyt, který se ale ve velmi nerovné společnosti nedostal k chudým, skončil s globální krizí v roce 1929

Ještě častěji se střídali ministři zodpovědní za hospodářskou politiku, kterou často radikálně měnili. Ekonomický „odezdikezdismus“, kdy země byla propagátorem liberálního obchodu, aby výměnou vlády přeskočila k přísným regulacím, se na rozvoji nemohl projevit kladně.

Argentina dokázala od vyhlášení nezávislosti v květnu 1809 zbankrotovat osmkrát, z toho šestkrát po druhé světové válce. Je ale třeba dodat, že v regionu jsou na krachy experty i všechny „bratrské republiky“, které mají v tomto ohledu obdobná čísla.

Projedené investice

Vraťme se však do doby, kdy Argentina sice už nasedala na krizový tobogán, ale zdálo se, že míří ke světlým zítřkům. Rozvíjela se železnice a vyrostly mrazírny a konzervárny, které odstartovaly exponenciální růst vývozu masných výrobků. Problémem bylo, že tato zlepšení přišla ze zahraničí. Nejenže je postavili britští inženýři, ale zaplatili je i britští investoři.

Země si svůj bohatě naplněný gril projedla – neinvestovala však ani do rozvoje průmyslu, ani školství

Země si svůj bohatě naplněný gril projedla – neinvestovala však ani do rozvoje průmyslu, ani školství. Neplatí to jen o státu, ale ani o soukromé sféře. Národu na rozdíl například od USA dominovali latifundisté, kteří pro svoji prosperitu nepotřebovali dávat peníze jinam než do oprav ohrad – nač stavět továrny, když lze vše potřebné dovézt z Evropy?

Velkostatkářští elitáři ve vedení republiky, kteří odmítali jakoukoliv pozemkovou reformu ve prospěch chudších, také neměli zájem, aby se kromě čtení a počítání lid více vzdělal. S tímto handicapem se Argentina dosud nevypořádala. Ve srovnávacích statistikách nyní dosahují lepších výsledků Chilané, Brazilci i Mexičané, což je o to ostudnější, že všichni Latinoameričané patří v tomto ohledu k „reparátníkům“.

Nástup Peróna

Když se z Argentiny odlil britský kapitál, snažila se sblížit s nacistickým Německem. Dlouho jí trvalo, než pochopila, kdo je globální supervelmocí budoucnosti, což ještě dlouhá léta poté narušovalo vztahy s USA. Po druhé světové válce, která v pampách kromě příchodu příslušníků SS s falešnými doklady neměla žádný dopad, se země zdála se svými zdroji pro vyhladovělou Evropu předurčena k růstu.

Zpočátku to tak opravdu bylo a charismatický prezident Juan Domingo Perón se společně s manželkou Evitou stali miláčky Argentinců. Především proto, že provedli řadu užitečných sociálních reforem včetně zavedení důchodů, placených dovolených či zdravotního pojištění, ale i proto, že populisticky a nekoncepčně rozdávali ze státního.

Autoritář Perón sympatizující s fašistickou ideologií se snažil uzamknout domácí trh před dovozem zahraničních výrobků, čímž domácí průmysl udržoval naživu

Zvolený autoritář sympatizující s fašistickou ideologií se snažil uzamknout domácí trh před dovozem zahraničních výrobků, čímž domácí průmysl udržoval naživu, aniž by to znamenalo pokrok. Navíc se zhlédl ve znárodňování, kdy pod správu státu připadly například železnice nebo obchodní námořnictvo. Také sjednotil pod jednu instituci výkup obilí, které je dodnes jedním z hlavních exportních artiklů.

Jenže na začátku padesátých let ceny surovin poklesly a s nimi i ekonomika. Nejvíce postižení dělníci se začali obracet proti svému oblíbenci. Neklidnou situaci vyřešil – jak jinak – vojenský převrat.

Závislost na egu lídrů

Vojáci však situaci hospodářsky nezvládali. Ač svět až do prvního ropného šoku zažíval éru blahobytu, Argentina se za sociálních rozbrojů kupředu jen vlekla. Politiky nakonec napadlo, že pro rozhádanou společnost by sjednocujícím řešením mohl být návrat Peróna z exilu.

Argentina je plná perónistických stran, které definuje spíše jejich aktuální lídr než program

Občané, kteří milosrdně vytěsnili negativní vzpomínky na jeho první éru, ho přivítali s nadšení jako spasitele. Jenže Perón, který se nepohodl se svými levicovými přívrženci, nyní postupoval spíše doprava. Ale nestihl příliš změnit, protože osm měsíců po nástupu do prezidentského postu zemřel. Byl to sice nejdůležitější argentinský státník 20. století, ale jeho ideologicky nejasné dědictví se ukázalo jedním z prokletí jeho vlasti.

Dnes se Perónem zaštiťují téměř všichni politici s naprosto rozdílnými názory na spravování země. To vede k tomu, že Argentina je plná perónistických stran, které definuje spíše jejich aktuální lídr než program. Tato závislost na egu lídrů brání tomu, aby v ní zapustil kořeny stranický systém, který by jí dal opravdovou stabilitu.

Katastrofa roku 1976

Po Perónově smrti se moci ujala jeho třetí manželka Isabel, ale protože neměla autoritu, nedokázala rozháraný národ sužovaný teroristickými útoky levicových radikálů zvládnout. V březnu 1976 se odehrál s podporou z USA další vojenský puč, který nastolil zřejmě nejbrutálnější režim v dějinách Latinské Ameriky – během šesti let u moc zavraždil zhruba 30 tisíc nepohodlných osob. Další desetitisíce ze vzdělanostní elity se uchýlily do zahraničí.

V březnu 1976 se odehrál s podporou z USA další vojenský puč, který nastolil zřejmě nejbrutálnější režim v dějinách Latinské Ameriky

Podobně katastrofálně jako v oblasti lidských práv si vojáci počínali i v hospodářské politice. Jejich jedinou strategií bylo půjčovat si v zahraničí. Právě za této oprýmkované diktatury se začal hromadit dluh, který (ne)splácí Cristina Fernándezová.

Podle argentinského ekonoma Eugenia Díaze Bonilly je právě tady zakopán hnijící pes současných problémů. „Kdyby se Argentina vyhnula této tragédii z poloviny sedmdesátých let, dnes by byla rozvinutou zemí,“ píše ve svém článku „Mýtus o století úpadku“. V něm srovnává svou vlast s Austrálií od počátku 20. století, protože se odlehlostí od hlavních trhů a závislostí na komoditách značně podobají. A vychází mu, že až do nástupu uniformovaných tyranů se obě federace vyvíjely podobně.

Klouzání k bankrotu

Naštěstí pro národ diktaturu zkrátilo velikášství jejích představitelů, když se v roce 1982 rozhodli získat popularitu dobytím britských Falkland, které si Argentina od osamostatnění nárokuje pod názvem Malvíny. Tehdy dali Britové generálům natolik za vyučenou, že jejich režim se stal neudržitelným. Ztratili tvář tak výrazně, že od té doby se neobjevil žádný náznak jejich touhy převzít moc.

Po skončení vojenské diktatury v roce 1983 byla největším problémem hyperinflace. Tu se v roce 1991 rozhodl zastavit prezident Carlos Menem zafixováním měny peso k dolaru v kurzu jedna ku jedné. V praxi to znamenalo, že Argentina mohla vytisknout vlastní bankovky jen ve výši, ve které měla valutové rezervy.

Od roku 1998 Argentina klouzala k bankrotu, který odkládaly jen nové dluhy, ale se stále vyšším úrokem

Menem s podporou Mezinárodního měnového fondu (MMF) otevřel zemi investicím a odstartoval privatizaci státních podniků. Díky přílivu peněz ze zahraničí, dokud bylo co privatizovat, tento systém fungoval skvěle. Pak se ale argentinské zboží kvůli vysoké ceně stávalo neprodejné v zahraničí i doma, firmy nejdříve masově propouštěly a poté krachovaly. Stát hospodářské problémy řešil půjčkami. Od roku 1998 Argentina klouzala k bankrotu, který odkládaly jen nové dluhy, ale se stále vyšším úrokem.

Konec tříletého přešlapování nastal v prosinci 2001, kdy MMF už nechtěl půjčit a vláda povolila klientům bank vybírat si pouze 250 pesos týdně. To vedlo masovým demonstracím a násilnostem, během nichž zahynulo několik desítek osob. Za dva týdny na přelomu let 2001 a 2002 se vystřídalo pět prezidentů – třetí vyhlásil bankrot a pátý se odhodlal k devalvaci pesa.

Vinna liberálních opatření

Od té doby Argentinci považují za viníka bolestivého krachu liberální opatření z devadesátých let, a proto dali prostor výrazně levicové politice pod vedením manželského dua Kirchner-Fernándezová, které se inspirovalo starými kousky Peróna nebo novějšími nedávno zesnulého venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Vláda se opatrně pustila do znárodňování (například podílu španělské společnosti Repsol v ropné firmě YPF) a limituje směnu valut.

Argentinci považují za viníka krachu liberální opatření z devadesátých let, a proto dali prostor výrazně levicové politice pod vedením manželského dua Kirchner-Fernándezová

Kvůli udržení nízkých cen masa a mouky na domácím trhu omezuje vývoz pšenice a hovězího, čímž Argentina ztrácí hlavní zdroje devíz. Navzdory tomu potraviny v Argentině levnější nejsou, protože velkostatkáři vybíjejí svá stáda a přecházejí na produkci výnosnější sóji. Cena masa se zvýšila natolik, že Argentinci museli omezit jeho konzum, čímž přišli ve prospěch Uruguaye o dlouhodobý titul globálně největších jedlíků hovězího.

Zemi sužuje vysoká inflace, kterou vláda uměle snižuje na 15 procent, ač nezávislé instituce ji uvádějí téměř trojnásobnou. Ať tak či onak, Argentina má nejvyšší inflaci v Jižní Americe hned po chávezovské Venezuele. Velká je i korupce – v hodnocení Transparency International je Argentina až na 106. místě.

Příčina současného krachu

Tyto problematické jevy způsobily pokles dřívější popularity prezidentky Fernándezové. Je ale třeba dodat, že žádný z nich není příčinou současného krachu. Ten mají na svědomí finanční supi, protože nejsou ochotní dát Argentině šanci zvednout se.

Současný krach mají na svědomí finanční supi, protože nejsou ochotní dát Argentině šanci zvednout se

Ta však potřebuje čas na investice. V provincii Neuquén, na nalezišti s morbidním názvem Vaca Muerta (Mrtvá kráva), byly objeveny bohaté zásoby ropy, které mohou výrazně změnit argentinskou ekonomiku. Skeptici v tom spatřují danajský dar, který prodlouží její závislost na komoditách, aniž by to zemi posunulo do rozvinutého světa.

Prudký růst v důsledku vysoké ceny jedné suroviny ji tam čistě číselně může zase na chvíli vrátit, ale aby se v něm udržela, musí mít diverzifikované hospodářství, vzdělanou populaci a věrohodné instituce. Nic z toho však Argentina dosud nemá.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!