Máme za sebou jedno z teplotně nejvydatnějších lét naší historie a společenské dusno, které po tomto létě volně přetrvává i do začínajícího podzimu, začínají mnozí srovnávat se společenským dusnem předcházejícím listopadu 1989. I když dějiny se opakují jen přibližně, není snad nesmyslné uvažovat nad paralelami a rozdíly obou období. Třeba jen proto, abychom se vytrhli ze svých každodenních krátkozrakostí.
Shodneme se jistě v tom, co několikrát po sobě ukázaly i sociologické průzkumy: že velká část obyvatelstva se stejně jako v roce 1989 stydí za to, kde žije. A velmi podobně jako tenkrát: velká část mladých lidí by nejraději nespojovala svoji budoucnost se životem v této zemi. Na rozdíl od minulosti není již otázkou, jak utéct, ale – vzhledem ke globální ekonomické situaci – kam utéct.
Časovaná bomba v systému
Ačkoli Ladislav Jakl – stejně jako svého času ideologický odbor komunistické strany – si myslí, že útoky na politickou reprezentaci nejsou důsledkem nespokojenosti, ale jejich příčinou, opět se nedá spolehnout na to, že by klid na práci umožnil předním politikům posunout naši zemi vstříc světlým zítřkům. Současnou politickou garnituru s tou tehdejší spojuje jedna zcela nevývratná podobnost. Silná proklamace vůle odstranit všechny nekalé jevy a zlepšit fungování státu, což je však zcela viditelně jenom bojem o čas pro udržení současných systémů, které své hlavní protagonisty saturují.
S politikou spojuje svůj osud už opravdu jen málo vzdělaných lidí s vysokou morální integritou
Jmenování Milouše Jakeše generálním tajemníkem KSČ koncem 80. let bylo v podstatě dobrým signálem. Prokázalo, že ve vedení komunistické strany už opravdu není nikdo normální, kdo by tuto funkci vzal. Nyní se jeví, že do podobné situace se dostává i náš demokratický systém, protože s politikou spojuje svůj osud už opravdu málo vzdělaných lidí s vysokou morální integritou.
Jakeš má však se současnými českými politiky společné ještě něco. Také se obával šíření svých nahrávek. Jak se ukázalo, nahrávky nejsou jen českým specifikem. Jenže pokud se Jakeš tenkrát bál, že nahrávka prokazuje jeho hloupost, a pokud se světoví politici bojí, že nahrávky prokazují jejich pravé politické úmysly, pak naši současní politici se bojí, že jejich nahrávky by mohly zajímat orgány činné v trestním řízení.
Nikoli nezajímavou paralelu nalezneme i ve Strakově akademii. Jak premiér Petr Nečas, tak svého času poslední komunistický předseda vlády Ladislav Adamec si byli velmi dobře vědomi, že systém fungování stran, které je na tento post nominovaly, je časovanou bombou, již buď plně získají pod kontrolu, anebo je smete silná společenská exploze. Oba však zvolili systém drobných pokroků v mezích možností. Možná právě proto, že oba byli ve skutečnosti čistými produkty svých stran. A opravdovou morální emancipaci si nedokázali představit ani ve chvílích rozhodujících.
Nebezpečný ekonomický strach
Srovnání se nabízí také v oblasti bezpečnosti. Před rokem 1989 měl každý odpůrce režimu jistotu, že je jen otázkou času, kdy na něj všemocná komunistická Státní bezpečnost přijde. Nyní si můžeme s klidem říci, že české tajné služby až na drobné osobní excesy sice stojí posledních 22 let na straně demokracie, nicméně nikdo si nemůže být jistý, že není předmětem zájmu hned několika soukromých tajných služeb pohybujících se v českém prostředí a sloužících kdovíkomu. A to, že minimálně několik z nich může mít i rozsáhlejší politické ambice, je potvrzeno, minimálně jedna z nich nám to už více či méně úspěšně předvedla. Dostala se nejen do parlamentu, ale i do vlády.
Samotným fenoménem jsou tajné služby jiných států působící na našem území ve prospěch zájmů svých zemí. A pokud v roce 1989 měla v této oblasti zcela neotřesitelnou pozici KGB, můžeme konstatovat, že její následovníci výsadní postavení sice ztratili, ale zároveň zůstávají těmi, kdo si udržují nejvýznamnější přítomnost „na trhu“. A to s plným vědomím, že už nepůsobí na území svého satelitu, tedy jakoby doma, ale v regulérně nepřátelské zemi.
Potěšující je (stejně jako v roce 1989) zpráva z naší justice, a sice ta, že vedle mnoha poctivých soudců, řešících rutinní agendu, vyčnívají ti, kteří našli odvahu vyřknout rozsudek v jiném znění, než se politicky očekávalo. A analogicky, jak někteří příslušníci protirežimních aktivit proti očekávání v roce 1989 do vězení nešli, tak někteří političtí kmotři tam v současnosti mají nakročeno. Osazenstvo našich věznic je v tomto směru poměrně stejné. Stále v nich přebývá mnoho lidí s politickou ambicí. Jen s rozdílem, že v roce 1989 šli z vězení přímo do politiky, zatímco ti dnešní jdou z politiky přímo do vězení.
Strach z totalitního režimu vystřídal strach ekonomický, a to nejen ve spodních patrech společnosti
Velmi nepříjemným fenoménem je však přetrvávající pocit života ve strachu. V roce 1989 byl určujícím strach vyplývající ze života v totalitním režimu a jeho všudypřítomné všemocnosti, která dokázala trestat celé rodiny. V současnosti je nahrazen strachem ekonomickým, a to nejen ve spodních patrech společnosti, která byla bez povšimnutí vydána do rukou lichvářů, jejichž počínání v mnoha případech legitimizují soudy i exekutoři. Mnohem nebezpečnější je ekonomický strach lidí ve vyšších manažerských a úřednických pozicích, kteří odvahu svých rozhodnutí přizpůsobují jistotě splátky příští měsíční hypotéky. Takoví lidé nejen ztrácejí polovinu své kreativity, ale zároveň se stávají vděčným terčem jakýchkoli nelegálních a nemravných praktik.
Právo na změnu
Plynule můžeme přejít k tomu, co je úplně jiné nežli v roce 1989. Musíme konstatovat, že za politiky a dluhy státu máme dnes osobní zodpovědnost jako voliči. Ve všech úvahách o dění v současné společnosti musíme tyto dvě premisy plně akceptovat. Není možné nikomu, ať již je politicky nezralý, anebo nevzdělaný, vzít pocit, že má právo na změnu. Selhání historických demokratických stran musí pokaždé ve střednědobém horizontu vést k vytlačení značného počtu voličů na politickou marginálu, ať je hnědá, červená, anebo – moderně – má ve znaku pirátskou vlajku.
Právě proto sledujeme jeden příznačný rozdíl oproti roku 1989. Před 23 lety měla komunistická strana určitě víc členů než stoupenců. A mílovými kroky směřovala do dvacetileté politické izolace. Na podzim 2012 se z této izolace velmi jasně vymaňuje a jistě má více stoupenců než členů. A pokud sociální demokracie bude dále úspěšně destruována, zvenčí svými bývalými předsedy, zevnitř současným nejednotným vedením, je jen otázkou času, kdy se KSČM stane hegemonem na levici.
Že takovou situaci veřejnost nakonec přijme, nebude dáno ani tak tím, že by vzpomínala s nostalgií na dobu komunistické vlády, ale že se neumí ztotožnit s takovým systémem volné soutěže, kde pro vybrané platí jiná pravidla. Jaký to rozdíl, jestliže si v roce 1989 většina začínajících podnikatelů myslela, že poctivá práce je klíčem k úspěchu. Značná část současné generace, která by měla startovat svoji budoucí podnikatelskou aktivitu, věří buď v zázrak anebo v šanci zapojit se do fungujícího řetězce nekalých činů. Obojí je smrtící.
Opravdu úspěšní podnikatelé se už od současné vlády buď distancovali, nebo se proti ní dokonce tvrdě vyhranili
Jiný je totiž i svět. V roce 1989 jsme doufali, že v celosvětové volné konkurenci mají naše firmy, dušené komunistickým diletantismem a RVHP, ohromný potenciál, leč po 23 letech zcela jistě víme, že to, co umíme my, umějí vyrobit v Číně také, možná o trochu hůř, ale o hodně levněji. Opravdu úspěšní podnikatelé, kteří vybudovali prosperující firmy, se už od současné vlády buď distancovali, nebo se proti ní dokonce tvrdě vyhranili. Nemluvě o tom, že společnosti těch nejúspěšnějších podnikatelů povětšinou již ani nesídlí v České republice.
Proto všechna letní divadla, která nám naše současná politická reprezentace – ať záměrně, nebo neúmyslně – naservírovala, Davidem Rathem počínaje a prohibicí konče, jsou pravým důvodem stavu, za něhož lze očekávat šílené činy, a to jak skupin, tak jednotlivců. Hlavní rozdíl mezi rokem 1989 a současností je, že tenkrát se nevědělo, co se stane. V současnosti je nasnadě otázka, co se v této zemi ještě nestane?
