Lidovky.cz

Štěstí: Hledání pilulky na nesnesitelnou každodennost

  10:33
Francouzský spisovatel Michel Houellebecq ve svém novém románu Serotonin popisuje společnost, v níž jsou deprese a neschopnost milovat stejně nevyhnutelné jako se nadýchat výfukových plynů. Protagonistům jde o jediné – najít co nejúčinnější tišící prostředek na život. Štěstí objevují v bílé, ne modré pilulce. Píše Tereza Matějčková.

Michel Houellebecq, Sérotonine. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Michel Houellebecq, zřejmě neslavnější současný spisovatel na světě a jeden z mála intelektuálů, jehož knihy jsou skutečnými událostmi, si ve všech svých románech klade otázku: Co je štěstí? Jeho nejnovější kniha má hormon štěstí serotonin přímo v názvu. A o štěstí se toho čtenář dozví hodně. Podle Florenta-Clauda, hlavní postavy románu Serotonin, zažívá člověk štěstí zpravidla nenadále a podobá se takřka náboženskému vytržení.

Štěstím dle něho třeba je, když zjistíte, že ve Francii je legální opustit ze dne na den rodinu, přetrhat všechna pouta a zmizet na druhý konec světa nebo jen do jiného města či jiné části Paříže. Když vás pak při náhodné kontrole legitimují policisté a zjistí, že rodina po vás vyhlásila celostátní pátrání, nesmějí nikomu z vašich rodinných příslušníků prozradit, kde se nacházíte. Jaké štěstí!

Hlavní hrdina je typicky Houellebecqův – nemá rodinu ani mnoho přátel, nemá nikoho příliš rád ani nikdo ho. Zmizet nemůže, protože je ztracený uprostřed Paříže, jež je stejně jako všechna velkoměsta strojem na samotu.

Hlavní hrdina je typicky Houellebecqův – nemá rodinu ani mnoho přátel, nemá nikoho příliš rád ani nikdo ho. Jeho rodiče navíc spáchali před nějakou dobu sebevraždu. Zmizet nemůže, protože je ztracený uprostřed Paříže, jež je stejně jako všechna velkoměsta strojem na samotu.

Proč pak Florentu-Claudovi představa zmizení zvyšuje hladinu serotoninu? Je to jedna z mála svobod, jež zbývají člověku sevřenému v přeregulovaném světě, jehož obyvatelé mají navzdory tomu utkvělou a vůči skutečnosti vyšinutou představu, že jsou svobodní.

Snesitelná dramata

Vedle možnosti zmizet existuje mnoho jiných příležitostí k pocitu štěstí – když se podíváte normandským kravám do očí, narazíte na nekuřácký hotel nebo zjistíte, že existují ženy, které necestují s kufrem plným šminek. Nikdo nepochybuje, že každý je strůjcem svého štěstí. Hlavní postava Houellebecqova románu si zvýšenou hladinu serotoninu dokáže vyvolat, kdykoliv si uvědomí, že její dramata jsou ve srovnání se zoufalstvím vrstevníků snesitelná.

Hlavní postava Houellebecqova románu si zvýšenou hladinu serotoninu dokáže vyvolat, kdykoliv si uvědomí, že její dramata jsou ve srovnání se zoufalstvím vrstevníků snesitelná

Šestačtyřicetiletý agronom Florent-Claude pracuje na ministerstvu zemědělství a každý den usiluje, aby jeho zoufalství kleslo na snesitelnou míru. Proč se tak trápí? Z určitého úhlu pohledu nemá žádný problém. Je zdravý, zajištěný, má práci a mladou přítelkyni asijského původu.

Úspěšní jsou všichni protagonisté Houellebecqova nového románu. Pocházejí ze zajištěných rodin, bydlí ve velkých bytech, pyšní se vysokoškolským vzděláním a v mládí zažili nával ctižádosti, snů a iluzí. Navzdory tomu se mezi čtyřicítkou a padesátkou ocitli v bezvýchodné situaci. Najednou přestali fungovat.

Ztratili schopnost si cokoliv udržet, postupně přicházejí o partnery, děti, zdraví, psychiku i naději, přičemž dělali vše správně. Od 20 let pracovali, pokoušeli se žít ve vztazích, toužili po úspěchu v práci, a čím více se snažili, tím hůře dopadli. Zůstává jim jediná útěcha: mnoho vrstevníků se upilo nebo spáchalo sebevraždu o pár let dříve.

Tragédie francouzských zemědělců

Florent-Claude se utěšuje osudem Aymerika, nadaného, odmalička zajištěného, poctivého a nesmírně milého spolužáka z vysoké školy. Jeho zkáza je ukázková. Je potomkem starobylého aristokratického rodu z Normandie. Jeho otec vlastní obrovský majetek, který spravuje z pohodlí Paříže. Cestou svého otce však Aymeric jít nechce. Vtip je v tom, že moralizující mudrlanti by se na tomto osudu příliš nevyřádili.

Aymeric není zhýralý synek z bohaté rodiny, floutek, který bere drogy, rozhazuje peníze a fláká se s pochybnou partou. Svůj osud spojil s biologicky udržitelným zemědělstvím. Miluje normandské krávy a chce uchránit krajinu před prodejem zahraničním investorům, kteří stlačují ceny zemědělských produktů, čímž ničí francouzské zemědělce.

Francouzští zemědělci nejsou schopní platit nájem, protože trh s mlékem je přesycen produkty z levnějších oblastí, a proto musejí neustále snižovat ceny. Proto balí své sny, porážejí svá stáda nebo páchají sebevraždy.

Se svou manželkou tvoří dokonalý tým. Se dvěma dětmi dřou od rána do večera, aby se udrželi, a svým krávám nabídli důstojné podmínky. Kde je chyba? Nikde. Všichni dělají vše správně a všichni podle toho skončí špatně. Aymeric postupně zjišťuje, že čím poctivěji dodržuje evropské zemědělské normy, tím více si pod sebou podřezává větev.

Francouzští zemědělci, kterým bohatý Aymeric pronajímá pole, nejsou schopní platit nájem, protože trh s mlékem je přesycen produkty z levnějších oblastí, a proto musejí neustále snižovat ceny, což dopadá i na Aymerikův rozpočet a jeho krávy, protože jejich mléko je neprodejné.

Aymeric se stává svědkem zanikajícího světa.Zemědělci balí své sny, porážejí svá stáda nebo páchají sebevraždy.Aymeric se ocitá pod neustálou palbou svého otce, který mu vytýká, že není schopný rozšiřovat majetek, jak činily předchozí generace jejich rodu. Jenže to by znamenalo obchodovat s Číňany, a nikoli kultivovat krajinu, chovat krávy v důstojných podmínkách a podporovat francouzské zemědělství.

Sebevražedný terorismus

Aymeric odmítá scénář svého otce, a proto začíná upadat. Mizí nejen zemědělci ze sousedství, jejich krávy, psy a kočky, ale i Aymerikovy děti a žena, která nedokáže nadále snášet dřinu a strach z bankrotu. Když si Aymeric uvědomí, že je i jeho pád nevyhnutelný, spojí se s dalšími zemědělci, aby využil slepé místo francouzské policie i evropských politiků. Lít mléko do kanálů je strategií lidí, kteří věří v lepší zítřky.

Evropští politici se mýlí, když si myslí, že čelí těmto kverulantům. Nyní proti nim povstávají lidé, do nichž je zoufalství natolik zažrané, že netouží po nových začátcích.Dávno vědí, že jsou zničení, a chtějí pouze, aby se o jejich zkáze vědělo – být zaznamenanou ukázkou pádu. Namísto aby zemědělci spořádaně a mírumilovně lili bezcenné mléko do kanálů, pořídí si pušky a zablokují dálnice.

Evropští politici se mýlí, když si myslí, že čelí kverulantům. Nyní proti nim povstávají lidé, do nichž je zoufalství natolik zažrané, že netouží po nových začátcích. Houellebecq popsal fenomén, který lze považovat za sebevražedný terorismus rodící se z nitra západní společnosti, z jejích hodnot a dějin, z bohatého světa obydleného spoustou zničených chudáků.

Aymeric v jednu chvíli začne střílet do policistů, kteří jsou v šoku – byli vysláni na neškodnou přehlídku zemědělských romantiků a zničehonic se ocitají uprostřed střelby. Když se rozkoukají, začnou střílet také. Na místě zemře Aymeric, devět zemědělců a policista. Houellebecq byl těsně po vydání románu Serotonin oslavován jako prorok hnutí žlutých vest. Právem se můžeme ptát, zda je na jeho popisu revolty něco prorockého. Takových revolt bylo v dějinách nespočet.

V Houellebecqově podání však jedinečná je – odpor a povstání se nerodí ze vzteku, strachu a touhy po změně. Je to poslední výkřik vyčerpaných lidí, kteří netouží po ničem.Houellebecq popsal fenomén, který lze považovat za sebevražedný terorismus rodící se z nitra západní společnosti, z jejích hodnot a dějin, z bohatého světa obydleného spoustou zničených chudáků.

Florent-Claude sleduje zpovzdálí povstalce, kteří se chovají jako raněná zvířata, jež hledají smrt. Všímá si bezbrannosti policie a sám sebe se ptá, proč nevyjely protiteroristické skupiny, jež mají zkušenost s lidmi, kteří byli vyštvaní ze společného světa a utlučení evropskými hodnotami. Našimi civilizovanými prostředky se tito lidé již zastrašit nenechají.

Vzor Schopenhauer

Houellebecq se netají, že jeho velkým vzorem je německý filozof Arthur Schopenhauer (1788–1860), jemuž v roce 2017 věnoval knižní chvalozpěv En présence de Schopenhauer (VSchopenhauerově přítomnosti). V roce 2005 se rozhodl části jeho díla přeložit do francouzštiny a okomentovat, z čehož nakonec sešlo, ale Schopenhauer se otiskl do každé Houellebecqovy knihy. Houellebecq setkání se Schopenhauerem popisuje jako konverzi a jeho práci Svět jako vůle a představapovažuje za nejdůležitější filozofické dílo.

Pesimista Schopenhauer napsal, že nedůvěřuje žádné filozofii, „v níž mezi řádky necítíme slzy a neslyšíme pláč, skřípění zubů a hrůzný lomoz vzájemného vyvražďování“. Houellebecq vzal tato slova za svá a stal se hlavním představitelem literárního žánru, jemuž se říká deprimismus. Od svého pesimistického vzoru se však značně liší.

Pesimista Schopenhauer napsal, že nedůvěřuje žádné filozofii, „v níž mezi řádky necítíme slzy a neslyšíme pláč, skřípění zubů a hrůzný lomoz vzájemného vyvražďování“. Houellebecq vzal tato slova za svá a stal se hlavním představitelem literárního žánru, jemuž se říká deprimismus. Od svého pesimistického vzoru se však značně liší. Jeho knihy, především ta nejnovější, znepokojují tím, že zuby již nikdo neskřípe, vlasy si nikdo nerve, ani si nikdo nepodřezává žíly.

Jak prohlásil jiný slavný pesimista, rumunsko-francouzský filozof Emil Cioran (1911–1995), sebevražda je optimistický podnik, protože sebevrah věří v úlevu. V Houellebecqových knihách se už ničemu a nikomu nevěří. Sebevražda má nádech romantična. Rodiče Florenta-Clauda spáchali společně sebevraždu, když zjistili, že jeden z nich je smrtelně nemocný. Zemřeli v objetí. Generace jejich dětí v žádném objetí umírat nebude.

Sexualita odtržená od reprodukce

Schopenhauer připouští, že zkušenost utrpení může člověka změnit, o čemž Houellebecq pochybuje. Jeho hrdinové jsou depresemi rozdíraní za živa, tiše a nedramaticky. Jejich problémem není, že zemřel Bůh, a vše je možné, ale násilný tržní mechanismus, který se přelil do všech oblastí lidského života. Pro Houellebecqa je příkladem přelití konkurenčního boje do nitra společnosti moderní sexualita odtržená od reprodukce a trvalých vztahů. To platí i pro jeho nejnovější román Serotonin.

Pro Houellebecqa je příkladem přelití konkurenčního boje do nitra společnosti moderní sexualita odtržená od reprodukce a trvalých vztahů. To platí i pro jeho nejnovější román Serotonin.

Symbolem nelidskosti a brutality se stávají i normandské krávy, jejichž mléko nikdo nechce. Čekají na porážku, a nejinak i ti, kdo vypadnou z tržní soutěže, protože jim již není 20 let, nebo nejsou pohlední, zdraví, komunikativní a odvážní. Stejně jako Aymerikovy krávy míří i tito vyděděnci, jejichž počet stále roste, na porážku, jež je společenské povahy a většinou začíná předepsáním antidepresiv.

Ta jsou znamením, že člověk dosáhl bodu, od nějž se bude jen propadat. Postupně vypadne ze všech oblastí lidského života – z partnerského i rodinného, ekonomického i bytového trhu i z trhu se zdravím.

Krásný pornografický svět

Hrdinové předchozích Houellebecqových knih většinou toužili po sexu, mladých ženách, kráse, lásce, nesmrtelnosti nebo aspoň po výletu do některého ze sexuálních rájů jihovýchodní Asie. Popisy sexuálních eskapád jsou nechutné a vulgární. Vedle nového románu Serotonin však je tento pornografický svět, do kterého Houellebecq své čtenáře bral, krásný – hlavním hrdinům o něco šlo.

Vedle nového románu Serotonin je pornografický svět, do kterého Houellebecq své čtenáře bral, krásný – hlavním hrdinům o něco šlo

Protagonistům nového románu jde o jediné – najít co nejúčinnější tišící prostředek, nikoli na bolest ani na nezvladatelné deprese, ale na život. Hledají pilulku, která bude přijatelně interpretovat nesnesitelnou každodennost. Spása tkví v bílé, nikoliv modré pilulce.

Zkrachovalec Aymeric není hlavním hrdinou, tím je Florent-Claude, který začíná den ráno v pět, lokne si kávy, vykouří dvě až tři cigarety a následuje tabletka nejnovějších antidepresiv. Pak se jednoho dne vypraví na cestu za svými někdejšími životními partnerkami. Nejprve do Normandie, kde se setkává s nešťastným Aymerikem.

Po jeho smrti cestuje za svou životní láskou a zjišťuje, že Camille je veterinářka, která žije sama ve velkém domě s malým chlapcem. Florent-Claude nejprve uvažuje, že chlapce zavraždí, aby s Camillou mohli začít tam, kde skončili. Vražda se však ukáže komplikovaná. Protože nevěří ve štěstí poslepovaných rodin a nedělá si iluze – cizí dítě milovat nemíní – odjíždí a sen o společném životě končí. A tím i sen o společném životě s kýmkoliv.

Představitel romantiky

Román Serotonin je příběhem o lásce. A sám Houellebecq pak dokládá, že ukrutní cynikové jsou největší romantici. Pouť za štěstím a láskou, která se vine Houellebecqovými romány, společně se společenskou kritikou, z něho činí představitele romantiky par excellence.

Román Serotonin je příběhem o lásce. A sám Houellebecq pak dokládá, že ukrutní cynikové jsou největší romantici. Pouť za štěstím a láskou, která se vine Houellebecqovými romány, společně se společenskou kritikou, z něho činí představitele romantiky par excellence.

Florent-Claude neobdivuje nic stejně jako své rodiče, kteří spáchají společně sebevraždu v den 40. výročí své svatby. Až elegicky vzývá společný svět, který spolu stvořili a jenž patřil jen jim, a obdivuje jejich schopnost komunikovat beze slov i jejich propletená mrtvá těla pohřbená do jedné rakve. I to je jedna ze zkušeností se štěstím, kterou hlavní hrdina zažívá – vůbec netušil, že je možné nechat se pohřbít ve dvou. I jeho generace má tuto možnost, jen ji nikdo nevyužívá.

Houellebecq ve všech svých knihách kritizuje modernu – volný trh, individualismus a sexuální revoluci, která oddělila sex od reprodukce. Svůdnost sexu stojí a padá s tím, že je spojen se strachem. Jediný pohlavní styk může být počátkem nového života a milencům může zcela změnit život.

Jakmile ze sexu zmizí fatalita, vyjeví se v celé své směšnosti. Právě to podle hlavního hrdiny románu Serotonin vědí katoličtí konzervativci, kteří chrání posvátnost sexu – že bez fatality není legrace. V Houellebecqově obrazu společnosti je sex aktivitou, jíž se mladí, úspěšní a pohlední lidé věnují, dokud nejpozději po čtyřicítce neupadnou do spárů antidepresiv, čímž ztratí i sexuální touhu.

Společenské síly v jednotlivcích

Moderní společnost je stroj na neštěstí, proto zoufalství hlavních hrdinů není jejich osobní vinou. Houellebecq, čtenář francouzského myslitele Augusta Comta (1798–1857), nemoralizuje, ale strohým jazykem popisuje společenské síly v jednotlivcích. Vyrostla-li celá generace, která z nějakého důvodu není schopná žít ve vztahu, pak vinní nejsou jednotlivci, ale to, že tito nešťastníci žijí ve světě, v němž láska neexistuje, aspoň ne pro ně. Do 40 let, než si nechají předepsat antidepresiva, ji marně hledají.

Houellebecq nemoralizuje, ale strohým jazykem popisuje společenské síly v jednotlivcích. Vyrostla-li celá generace, která z nějakého důvodu není schopná žít ve vztahu, pak vinní nejsou jednotlivci, ale to, že tito nešťastníci žijí ve světě, v němž láska neexistuje, aspoň ne pro ně. Do 40 let, než si nechají předepsat antidepresiva, ji marně hledají.

Houellebecq popisuje situaci společnosti, v níž jsou deprese a neschopnost milovat stejně nevyhnutelné jako se nadýchat výfukových plynů při procházce okolo dálnice. Florent-Claude takového čtyřicátníka ztělesňuje. Když se šokovaný psychiatr seznámí s jeho krevními testy, lhostejnému pacientovi sděluje: „Mám dojem, že umíráte žalem.“ Skeptický, ale pobavený Florent-Claude se ptá, zda taková diagnóza existuje. Lékař přiznává, že nikoliv.

Lidem, kteří trvale žijí v hlubokém smutku, narůstá hladina kortizonu v krvi, což vede k tloustnutí, následně k obezitě a k nemocem spojeným s nadváhou, což končí smrti. Florent-Claude se znuděně pousměje. Diagnóza ho nijak nezneklidní. Dnešní čtyřicátníci nechodí k lékaři, aby jim sdělil překvapivé diagnózy. Ty jim jsou vcelku lhostejné, jde o to dostat se k lékům a pak s nimi ve svém doupěti rozumně hospodařit.

Od brexitu k frexitu

Houellebecq by považoval za urážku svého řemesla, kdyby po něm někdo žádal doporučení, jak z tohoto světa uniknout. Kritika, že nabízí jen sžíravé komentáře, aniž by navrhoval řešení, je stejně nemístná jako předsudek, že je obtížnější něco zničit než postavit. Zničit typ myšlení, instituce nebo životní styl je obrovská výzva, možná podstatně větší než cokoliv postavit. Houellebecq nevyzývá ke zkáze ani k budování. Odhaluje zkázu, která již nyní rozbíjí společnost.

Příčinou zkázy Evropy není nástup populistů, jak neustále slyšíme. Populismu se Houellebecq věnuje v lednové eseji pro americký měsíčník Harper‘s a kritikům populismu se vysmívá i v románu Serotonin – namísto populismu bychom se měli obávat epidemie zatvrzelého srdce. Politici si stěžují, že se již nebojuje o ideje, a viní populisty z převzetí moci, Houellebecq to však vidí jinak – kdejaký evropský úředník je schopný za ideu volného trhu položit život.

Spojená Evropa je podle Houellebecqa hloupá a trapná myšlenka, která se proměnila ve zlý sen, jejž nyní obhajují bezcitní lidé, kteří se nezajímají o osud lidí, přírody a zvířat. Obdivuje anglickou odvahu k brexitu a věří, že by se ještě za svého života mohl stát svědkem frexitu.

V případě těchto hodnot však jde o předsudek evropských kast, jež tyranizují nejen zemědělce, ale i nebohé krávy, jejichž neprodejné mléko teče do kanálů. Utkvělá představa, že musíme mít i natolik cenné statky, jako je kravské mléko získané z živého, cítícího živočicha, za nejsměšnější cenu, působí obrovskou bolest – krávám i lidem, kteří se o ně starají.

Houellebecq se ve svém novém románu zabývá důsledky individualismu a liberalismu, zásadní argument proti moderně je však prostší – bolest, třeba natolik vznešených tvorů, jako jsou normandské krávy. A možná nepřekvapí, že se ve své eseji s uznáním vyslovil o Donaldu Trumpovi, který je podle něho možná nejlepším americkým prezidentem. Dodává však, že jde o šaška, který však aspoň neotravuje s ideologií, o čemž mimo jiné svědčí jeho dialog s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.

Houellebecq vítá, že Američané přestali obtěžovat svou demokracií zbytek světa, protože jedinou demokratickou zemí je Švýcarsko. A připojuje i poznámku k Evropské unii. Spojená Evropa je podle Houellebecqa hloupá a trapná myšlenka, která se proměnila ve zlý sen, jejž nyní obhajují bezcitní lidé, kteří se nezajímají o osud lidí, přírody a zvířat. Obdivuje anglickou odvahu k brexitu a věří, že by se ještě za svého života mohl stát svědkem frexitu.

Nadpřirozené, nikoli svoboda

Houellebecq se věnuje i další dnešní bolesti – fundamentalismu. A nijak ho nepřekvapuje, že se nyní potýkáme s fundamentálním islámem, protože na potýkání se s islámem Evropa vyrostla. Houellebecq si sice vytrpěl své, když označil islám za náboženství pro idioty, jeho kniha Podvolení však není ani v nejmenším islamofobní. To, čeho se dnes obává, není islám, ale evropské elity.

Každá radost, každý pocit štěstí, obsahuje něco nadpřirozeného – zapomeneme na sebe, cítíme se vykoupeni. Tento rozměr, nikoliv svoboda jedince, charakterizuje člověka. Dospěje-li do tohoto stadia, je jím plně. Nikoli nadpřirozené zážitky, které jsou nepochopitelné, ale spíše platí, že tvor jménem člověk se stává nepochopitelný bez těchto zážitků.

Houellebecq je přesvědčen, že bez náboženství se společnost neobejde. Ostatně, jeho hrdinové mají biblický nádech – prostitutky, zvířata, děti nebo umělci na okraji společnosti. Z lásky k umění, které má moc vzdorovat světu, v němž jde jen o výkon a zisk, se vyznává i ve svém chvalozpěvu na Schopenhauera: „V umění nikdy nevítězí kariéristé, ale nectižádostivé nuly.“

Skutečné výkony nejsou výsledkem vlastního prosazování, ctižádosti nebo schopnosti ždímat zaměstnance. Vše velké a nesmrtelné vzniklo ze schopnosti zapomenout na sebe, neplést do svého života příliš vlastní vůle, přesvědčení a ctižádosti. Lidé, kteří jsou toho schopní, zakoušejí radost, která je jediná zdrojem díla.

Každá radost, každý pocit štěstí, obsahuje něco nadpřirozeného – zapomeneme na sebe, cítíme se vykoupeni. Tento rozměr, nikoliv svoboda jedince, charakterizuje člověka. Dospěje-li do tohoto stadia, je jím plně. Nikoli nadpřirozené zážitky, které jsou nepochopitelné, ale spíše platí, že tvor jménem člověk se stává nepochopitelný bez těchto zážitků.

Odmítnutí vůle

V románu Serotonin se setkáváme i s nadějí. Houellebecq si není jistý, zda na ní lze stavět, ale hlavní postava se k ní neustále vrací. Lidé vyčerpaní, zoufalí a cyničtí se mohou prozoufat k odmítnutí vůle. Právě to je podle Houellebecqa, čtenáře Schopenhauera, vrcholným výkonem – ustoupení od sebe samého a nahlédnutí, že já, krávy, stromy i druhý člověk jsme ze stejné tkáně. Je-li ublíženo Aymerikovi, Florentu-Claudovi nebo kterékoliv normandské krávě, trpí i on.

Psychiatr hlavní postavě namítá, že to je hloupost. Kde končí vůle, tam končí i lidský život. Doporučuje proto, aby pacient raději pravidelně navštěvoval bordel. Hlavní hrdina ví, že do něj už nikdy nezamíří. Vyústění knihy je mystické. Florent-Claude se neodvolává na Schopenhauera ani na zázračnou spásu antidepresiv, která připravují o vůli, i o tu podle Schopenhauera základní a nejmocnější – o sexuální pud.

Houellebecq si není jistý, zda lze na naději stavět, ale hlavní postava se k ní neustále vrací. Lidé vyčerpaní, zoufalí a cyničtí se mohou prozoufat k odmítnutí vůle. Právě to je podle Houellebecqa, čtenáře Schopenhauera, vrcholným výkonem – ustoupení od sebe samého a nahlédnutí, že já, krávy, stromy i druhý člověk jsme ze stejné tkáně.

Houellebecq román Serotonin končí vtělením a úvahami o Ježíšovi. Florent-Claude lituje, že nikdy neučinil žádnou ženu šťastnou, přičemž láska svědčí o tom, že postavení člověka ve světě je výjimečné. Nadpřirozený cit v naší hrudi jasně ukazuje, že jsme součástí nadpřirozeného řádu. Ani takové znamení, jako je láska, která každým cloumá, dokud ho společnost nezničí, však člověku nestačilo. Proto musel do světa vstoupit Bůh. Je tedy příznačné, že Ježíše nic nenaštvalo stejně jako zatvrzelé srdce.

Houellebecq se nakonec loučí s hlavním hrdinou vybaveným antidepresivy, myšlenkami na Ježíše i sebevraždu. Čtenář tuší, že v této fázi mohou být účinné jen dva prostředky, a Ježíš mezi nimi nefiguruje. Na podobné řešení je Florent-Claude příliš rozbitý. Neumíme-li milovat, pak ani věřit.

Snad jedinou nadějnou zprávou je, že autor takto temného románu na rezignaci nepomýšlí. S Ježíšem mu to sice také nevyšlo – chodil na katolickou mši, víry však nebyl schopný –, zato se v lednu 2019 potřetí oženil. Jaké štěstí.

Sérotonine

Serotonin

AUTOR: Michel Houellebecq

VYDAL: Flammarion 2019

ROZSAH: 352 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.