Lidovky.cz

Štědroň, potlač, krystyndle a všechny dary světa

  9:45

Fenomén dávání darů není žádným dáváním, ale vyžaduje si oplácení téhož. Něco se dává za něco; vlastně i o Vánocích a v případě dětí.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Děti i jejich rodiče se na tu chvíli těší – není snad lepšího výrazu – „jako malé děti“. Je to vždy niterná až magická událost, když pod rozsvíceným stromkem leží krabičky, bedny i neoblíbené „měkkáče“, jež čekají na předání a rozbalení. Dárky! A podobně jako děti někdy po sedmém či osmém roce prokouknou, že tam dary nedává Ježíšek pro nic za nic (u řady nebožáčků se tak stane právě dnes na Štědrý večer), tak etnologové a sociologové rozebrali složitý institut „dávání“ darů v lidské společnosti. Nejde totiž o dávání, ale o oplácení.

Ještě než se vrhneme mezi indiány severozápadního pobřeží USA či tetované Maory, sluší se na chvíli zastavit doma. Výše tušenou pravdu o „darování“ darů už dávno předjímala naše lidová moudrost. Například přísloví, jež zaznamenal F. L. Čelakovský, přímo praví: „Kdo mi dává, učí mě dávati“, „Dar darem se vynucuje“ a „Dar za dar, slova za slova“. A v severském spisu Edda se doslova píše: „Dar si vždy jiný dar žádá.“ Dar je pojem nebývale důležitý – jak v archaické, tak v (post)moderní společnosti, kde se lidé navíc obdarovávají při narozeninách, jmeninách anebo při randění či během sousedských návštěv.

Dar je pojem nebývale důležitý – jak v archaické, tak i v (post)moderní společnostiDávání dárků je obecně lidským jevem. Když jsme zde na ČESKÉ POZICI zavedli blog s názvem Antro, hodlali jsme se průběžně věnovat takzvaným kulturním univerzáliím čili fenoménům, s nimiž se setkáváme u všech lidských společenství: v čase i prostoru. Kulturní antropolog George P. Murdock jich v roce 1945 vytyčil celkem 67. K jevům, jakými jsou již popsané účesy, dekorativní umění, věštění, jazyk, dávání osobních jmen nebo zdobení těla, patří třeba též náboženské rituály, vaření a nikoli překvapivě – dávání darů.

O teoreticky dobrovolném daru

Tomu se věnuje kniha, kterou zná každý etnolog, přičemž někteří ji dostali jistě darem. Nese název Esej o daru a vydal ji roku 1925 Marcel Mauss (česky 1999). Francouzský vědec v ní podrobil fenomén daru obsáhlé analýze, když se ve stovkách případů vypravil na cesty darů v Polynésii (Samoa, Nový Zéland), v Melanésii (směnný systém kula na Trobriandech), ale i na americkém Severozápadě, kde žily kmeny Haidů, Kwakiutlů či Tlingitů, jejichž členové se v opulentních slavnostech jménem potlač trumfovali v dávání darů. Šlo o prestiž a slušelo se dary oplácet. Třeba až k úplnému zruinování!

Mauss, jehož strýcem byl velký sociolog Émile Durkheim, se zabýval i směnou v římském, indickém, germánském, keltském a čínském právu, aby dospěl k závěru, že „veškeré tyto jevy jsou zároveň povahy právní, ekonomické, náboženské, ba i estetické, morfologické a tak dále“. V sociální instituci daru, který propojuje společnost, příbuzné, bližní a dokonce usmiřuje třeba i nepřátele, se snoubí mnoho poloh: od vyjádření prestiže, bohatství, oběti nadpřirozeným silám, formy očekávané návratnosti a vyrovnávání hodnot až po estetický a emotivní charakter vlastnoručně vyrobených darů nebo ritualizovaných postupů.

Přijatý, vyměněný dar zavazuje (u Maorů) tím, že není pouhým objektem. Třebaže už nepatří dárci, nadále si z něho něco uchovává...Dar je jen teoreticky dobrovolný. Spíše se očekává něco za něj – o srovnatelné hodnotě, ba třeba i vyšší. Nepřiměřeně cenný dar je pak závazkem; tlačí druhého do podřízeného postavení, což Mauss připomíná i jako možný nástroj „klientelismu“. Myslet si snad, že se „vyměňují“ pouze hmotné věci, by byl omyl. „Jsou to především zdvořilosti, hostiny, obřady, vojenská výpomoc, ženy, děti, tance, slavnosti, trhy,“ píše slavný autor, jenž trumfování se v okázalosti darů spatřoval i ve své době a v nutnosti „revanšovat se“.

Ještě jednu pozoruhodnost je vhodné zmínit. Možná nám už přijde příliš vzdálená, jaksi „primitivní“, neboť pochází od Maorů v 19. století, ale cosi k symbolice daru v tom snad můžeme cítit i my – sekularizovaní a racionální Čechové. Jde o maorské hau, ducha či dech věci, což bylo známo coby jeden z ústředních pojmů v tamním právu.

„Přijatý, vyměněný dar zavazuje tím, že přijatá věc není pouhým nezúčastněným objektem. Třebaže už nepatří dárci, nadále si z něho něco uchovává. Jejím prostřednictvím je obdarovaný napojen na dárce,“ uvádí Mauss. Dnes si tu místo zdobených seker wahaika dáváme spíše uniformní cédéčka, parfémy či mobily, ale osobní, neřku-li vlastníma rukama vytvořené dárky mají v sobě stále něco kouzelného, že?

Bez darů by nebylo člověka...

Takové asi bývaly dary, jež si dávali i naši předci. Kněz Řešátko Sušický (zvaný též latinsky Rosacius) už roku 1582 chválí u Čechů starodávný obyčej posílání darů na Štědrý večer, u lidí, kteří měli zvyk „dle chvalitebné zvyklosti vespolek se potěšovati, přitom také jedni druhým dar nového léta posílati s srdečným vinšováním vší milosti a požehnání Božího k prospěchu těla i duše“. K tomu se prý smáli, tropili žerty a přestrojovali se.

„Dar je jedním z nejdůležitějších způsobů a prostředků navazování, udržování a upevňování styků mezi lidmi. Napomáhá vytvářet takové vztahy, bez nichž není existence člověka možná,“ napsal etnograf a folklorista Václav Frolec v knize Prostá krása (1984).

Václav Frolec: Dar je jedním z nejdůležitějších způsobů a prostředků navazování, udržování a upevňování styků mezi lidmiObdarovávali se tovaryši i cechovní mistři, přátelé a příbuzní; dar je ostatně jakýmsi zhmotněným prostředkem mezilidské komunikace. Ke štědrosti Štědrého večera patřily také dary těm, s nimiž rodina žila: krávy a koně dostávali oplatky se zapečeným lístkem petržele a trochou medu, slepice dostaly drobky a kohout třeba i česnek. Proč? I oni se měli za takový „dar“ jistě nějak odvděčit – výhledově vajíčkem, ještě víc výhledověji celým životem. Na české vsi se „obdarovával“ dokonce i oheň! Ten proto, aby člověku neškodil.

Dítka o Vánocích dlouho obdarovával mikuláš i jiné bytosti, od dob reformace v německé oblasti pak už Christkind (Ježíšek). Podle národopisců není postava vánočního dárce Ježíška starší 16. století. V národnostně smíšených oblastech Čech a Slezska se vyskytoval pod názvem krystyndle, na západní Moravě dle Pernicy rozdávala dárky o Štědrém večeru bytost zvaná štědroň. Od 19. století se z Vánoc – pod vlivem měšťanského prostředí – postupně stává obdarovávací svátek dětí, které se svým nejbližším „revanšují“ světýlky v očích.

Ano, je čarokrásné věřit na „dávání“ dárků. Nechme to dětem. Dospělí ale až moc dobře vědí, že darovat pod stromečkem briliantový prsten spolu s nejnovějším iPadem a najít za ně oplátkou kostkované papuče, není úplně fér. Takže: popřejme si vzájemně štědrého a uznalého Ježíška!

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.