Stát zrychluje kvůli suchu výstavbu přehrad aneb Tři minulé příběhy

Stát zrychluje přípravy nových přehrad, aby je zapojil do boje s klimatickou změnou a dehydratací české krajiny. Senomaty a Šanov na Rakovnicku se mají zrodit rychle, začne se v roce 2022, skončí dva roky nato. Ekologové a místní obyvatelé šílí.

Přehrada Slapy na řece Vltavě. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Přehrada Slapy na řece Vltavě. | foto:  Radek Cihla, MAFRA
Přehrada Slapy na řece Vltavě.

Je to 22 let, co byla v Česku naposledy vybudována přehradní nádrž – Slezská Harta na Moravici. Ohromná díla, co do velikosti i finanční náročnosti, pomáhají člověku hospodařit s vodou podle jeho potřeb. Betonové zdi udrží nápor, když se řítí povodeň, dosytí řeky, když vládne sucho. Má to ale i svou stinnou stránku, protože je to také 22 let, co naposledy lidské domovy plánovaně pohltila hladina. Pod Slezskou Hartou zmizelo šest vesnic o třech stovkách stavení. Čnít zůstal jen karlovecký kostel svatého Jana Nepomuckého.

Stát teď intenzivně zrychluje přípravy nových přehrad, aby je zapojil do boje s klimatickou změnou a dehydratací české krajiny. Senomaty a Šanov na Rakovnicku se mají zrodit ve zrychleném gardu, začne se v roce 2022, skončí dva roky nato – přitom běžně je příprava otázkou desítek let. Ekologové a místní obyvatelé z takových zpráv šílí. Chtějí jen malá, přírodě blízká opatření, nikoliv beton. Robustní stavba totiž vymaže vsi z místopisu a úplně změní ráz krajiny, protože transformuje vodní režim.

Důkladné zvážení

Jak se urychluje příprava těchto projektů, znovu se stává aktuální dva roky staré bádání odborníků z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka (VÚV). Ti se bez předpřipravených názorů, co je lepší, ponořili do příběhů tří velkých vodních děl na Moravě – Vranovské přehrady, Brněnské přehrady a soustavy nádrží Nové Mlýny.

Vybudování přehradní nádrže zcela změní ráz krajiny, přírodní biotopy a také život místních obyvatel, je-li místo osídlené. Pro vybranou lokalitu jde o nepřirozený, nevratný a zcela zásadní zásah. Na prvním místě při rozhodování o stavbě nové nádrže by proto mělo být důkladné zvážení, jestli je takový zásah potřebný a nelze to řešit alternativně.

„Vybudování přehradní nádrže zcela změní ráz krajiny, přírodní biotopy a také život místních obyvatel, je-li místo osídlené. Pro vybranou lokalitu jde o nepřirozený, nevratný a zcela zásadní zásah. Na prvním místě při rozhodování o stavbě nové nádrže by proto mělo být důkladné zvážení, jestli je takový zásah potřebný a nelze to řešit alternativně,“ sdělila LN Hana Mlejnková z VÚV, hlavní řešitelka projektu, jehož výsledkem je kniha Zatopené kulturní a přírodní dědictví jižní Moravy.

Ostatně závěry tohoto bádání doporučil loni zesnulý, široce respektovaný krajinný ekolog Antonín Buček coby „součást povinného studia všech, kdož rozhodují a budou rozhodovat o záměrech výstavby nových přehrad“. Takže co se dá naučit z příběhů míst, která už na mapě jižní Moravy nejsou? Zaplavila je voda tří přehrad, jež vznikly od druhé čtvrtiny 20. století do jeho konce, především proto, aby zabránily periodickým povodním. Dnes se myslí výrazněji na sucho, ale to na věci nic nemění – nádrž je pořád stejná, každá umí obojí.

Vranovská přehrada

Vody Dyje a Svratky se každý rok vylévaly do polí i do obytné zástavby. Tak to bylo i v Bítově, vesnici, jež ukončila svou existenci pod hladinou Vranovské přehrady. Že se tak stane, zmínil ve svém proslovu k Bítovským i prezident Tomáš Masaryk, když mezi ně 21. června 1929 zavítal. Tou dobou už se místní sedláci docela těšili, byť to znamenalo, že opustí místo, kde byli zvyklí žít. Do Bítova vedle blahodárných mírných záplav, z nichž bujela pastva, přicházely zhusta i pustošivé vlny.

Vody Dyje a Svratky se každý rok vylévaly do polí i do obytné zástavby. Tak to bylo i v Bítově, vesnici, jež ukončila svou existenci pod hladinou Vranovské přehrady. Že se tak stane, zmínil ve svém proslovu k Bítovským i prezident Tomáš Masaryk, když mezi ně 21. června 1929 zavítal. Tou dobou už se místní sedláci docela těšili, byť to znamenalo, že opustí místo, kde byli zvyklí žít.

Při jarním tání v březnu toho roku, co dorazil Masaryk, se na Želetavce uvolnily spousty masivních ledových ker, jež přehradily řeku. Přes tuto hráz se valila rozbouřená voda přímo do vsi. Až metr silnou ledovou stěnu muselo přijet rozbít vojsko za pomoci trhavin. To je mimochodem obraz – od ker až po armádu –, který nabízejí dobové kroniky všech vesniček pod těmito nádržemi. Bítovští se těšili pryč i z dalšího důvodu: jelikož se u nich s „Vranovem“ počítalo, od roku 1912 tam měli zákaz cokoli stavět, včetně veřejných budov a včetně nutných oprav. Dosavadní bydlo už jim v podstatě padalo na hlavy.

„Jednomyslně bylo proklamováno přání Bítovských zbudovati nový Bítov na území dvora Vranče,“ stojí v zápisu ze schůze místních občanů v roce 1926. Osada se přesunula o kus dál, jen výjimečně si místní finanční náhradu vzali a přestěhovali se pryč: drtivá většina si nechala postavit domek v „bítovském klonu“. A třebaže si to přáli, stejně na obyvatele moravské vísky dolehlo, když začalo bourání.

„Zkáza staré obce dovršena dne 1. června 1933. Nastalo pustošení a ničení, jakému nebylo ani ve válce rovno,“ zapsal kronikář. Z Bítova nezbyl ani kostel, byť vzdoroval nejdéle; farář v něm sloužil mše až do října 1934, kdy už mu sousedy dělali stavební stroje a dělníci. Coby městečko duchů ožívá zatopený Bítov v extrémně suchých létech, jako to bylo v roce 2015 – z hladiny nádrže se vynořily trosky domů.

Brněnská přehrada

Brněnská přehrada na Svratce si vzala Kníničky, jejichž obyvatelé se stěhovali blíž k jihomoravské metropoli v roce 1937. Samotná stavba nádrže byla dramatická – kvůli probíhající válce, ale i mimořádně ničivé záplavě v roce 1938, jež málem smetla rozestavěné dílo. Stavba odolala tomuto, ale i plánu později ustupující německé armády, která ji chtěla vyhodit do vzduchu.

Poprvé myšlenka na zkrocení Svratky přehradou padla dle záznamů v roce 1925. Po mnoha dílčích krocích se dílo v roce 1940 uvádělo do provozu. Přesun do nové obce Kníničtí oslavili v hostinci Ludvíka Jelínka, ale brzo začali mít úplně jiné starosti.

V Kníničkách se také museli opakovaně vypořádávat s přívalovými vlnami z jarního tání, kronikářské zápisy z dvacátých let se hemží barvitými popisy: „Vypadalo to jako jedno jezero. Rolníci museli odvést dobytek na horní stranu ulice, aby se neutopil.“ Nebo: „I škola byla ohrožena vodou a ledem, za tři neděle se to opakovalo znovu.“ Dospělé to soužilo, dětská perspektiva je jiná, děti měly z nečekaných prázdnin radost. „Na celý týden přerušila voda spojení mezi vesnicí a školou, takže tam děti nemohly chodit,“ vylíčil pamětník a kníničský rodák z roku 1930 Josef Ondra.

Břehy sice spojovala dřevěná lávka, ale při každém větším vzedmutí řeky končila pod vodou. V roce 1939 se Svratka postarala o atrakci pro brněnské turisty – vystoupala do 19 metrů a vzala 20 chat, které z lesa dopravila do rozestavěné přehrady, včetně jejich vybavení. Svratka uměla potrápit i v létě, na konci srpna roku 1938 se vylila doširoka: „Za týden přišla druhá voda… Tři životy a dva koně se stali obětí.“

Poprvé myšlenka na zkrocení Svratky přehradou padla dle záznamů v roce 1925. Po mnoha dílčích krocích se dílo v roce 1940 uvádělo do provozu. Přesun do nové obce Kníničtí oslavili v hostinci Ludvíka Jelínka, ale brzo začali mít úplně jiné starosti. Kvůli tomu, co ještě nevěděli, že bude druhou světovou válkou, ale už cítili, že se blíží něco zlého, namísto dalšího zvelebování nového domova pořizovali obecní zastupitelé poplachovou sirénu.

Nové Mlýny

Nejmladší, Nové Mlýny, se z trojice příběhů vymykají, stavěly se až v sedmdesátých a osmdesátých letech, tedy v jiném politickém režimu než dva starší přehradní sourozenci. Byla kolem nich nejbouřlivější debata, nejtužší odpor ekologů a lidí, kteří v místě žili. Kilometry a kilometry vzácných lužních lesů překryla stříbřitá plachta a spolu s nimi i obec Mušov. Že se tam kdysi rodilo, ženilo a pohřbívalo, připomíná dnes jen známá dominanta osamoceného kostela svatého Leonarda ve střední nádrži novomlýnské soustavy.

Když se v Mušově naposledy před druhou světovou válkou sčítalo obyvatelstvo, měli v něm Němci absolutní převahu, žilo tam 38 Čechů a 667 Němců. Po roce 1946 byli ale původní hospodáři odsunuti a do jejich příbytků přišli čeští osadníci z různých moravských okresů plus pár navrátilců z Bulharska. Protéká tudy Dyje a pozlobit uměla zejména kolem soutoku se Svratkou a Jihlavou. To, co předvedla v roce 1941, si dosud udržuje nepřekonaný rekord: průtok dosahoval 520 kubíků za sekundu, vlna měřila přes půl metru, příval prorazil hráz u Přítluk. Jde o hodnoty odpovídající stoleté vodě.

Nové Mlýny se stavěly až v sedmdesátých a osmdesátých letech. Byla kolem nich nejbouřlivější debata, nejtužší odpor ekologů a lidí, kteří v místě žili. Kilometry a kilometry vzácných lužních lesů překryla stříbřitá plachta a spolu s nimi i obec Mušov. Že se tam kdysi rodilo, ženilo a pohřbívalo, připomíná dnes jen známá dominanta osamoceného kostela svatého Leonarda ve střední nádrži novomlýnské soustavy.

Obecní kronika Rakvic popisuje, co se dělo. Začalo to tuhými, suchými mrazy. V půlce ledna přišla bezprecedentní sněhová nadílka – „Takové spousty, zrovna hory, nikdo nepamatuje!“, která v únoru začala extrémně rychle tát, čemuž dodal déšť o nepřestajném trvání 45 hodin. Ještě v půlce března zůstávaly domy v centru dědiny pod vodou. Na sklonku šedesátých let 20. století padlo rozhodnutí, že Dyji zkrotí přehrada. Pobočným benefitem měla ulevit i od pravidelných komářích kalamit. Na rozdíl od Kníniček a Bítova se však nepočítalo s tím, že o kus dál vznikne duplikát Mušova.

Místním se vyčlenily parcely v nedalekých Pasohlávkách. I když většina obyvatel byla „naplavenina“ po odsunu Němců, za ten čas už se tu narodila nová generace. A ta nesla zánik svého domova těžce, ani krvesajný hmyz nevadil. „Pro malého kluka, jako jsem byl já, to byl ráj. Hned za domy tekla Dyje, tam žily spousty ryb, to jsem třeba dostal za úkol nachytat jich kýbl pro kačeny. To nebyly žádné záplavy, tam bylo vody míň než teď a nebyla nebezpečná. To až JZD louky rozoralo, zničily se svodnice, které vodu odváděly, a pak už škodila trochu víc,“ vyprávěl rodák Rudolf Suchánek, ročník 1937.

Člověk se umí přizpůsobit, když cítí, že je doma, jak dokládá vzpomínka Bernadety Fourové, o čtyři roky starší. Žila v Mušově na Kozím rynku, kde bývalo vody nejvíc, když se vylila z břehů – pokaždé tam zničila zahrady. Co bylo zasazené, to musely ženy vyrýt, dočasně zabydlet v kastrůlku s hlínou, pak zase zasadit, zase vyrýpnout… „Bylo tam opravdu pěkně. Až na ty komáry,“ vylíčila.

Spor vodohospodářů a ekologů

V případě novomlýnských nádrží se prvně ve velkém ozvaly odborné námitky proti bezduchému krajinnému inženýrství, které nedbá, co se stane přírodě. A že voda odpravená urychleně pryč v narovnaných korytech řek může jindy dramaticky chybět. Profesor Vladimír Úlehla vydal v roce 1936 na téma meliorací kolem řeky Moravy v Lidových novinách článek, který působí, že ho psal letos. „Nechť se odstraní návratem k přirozenému stavu vše, co oslabuje naši zemi v jejím beztak těžkém zápase s pouští, s postupujícím zemským vysycháním,“ apeloval.

Spor vodohospodářů a ekologů o Nové Mlýny se táhne dodnes. Hned v úvodu porevoluční doby si na této platformě potrénovala uspané občanské dovednosti skupina odpůrců v rámci akce Špunt a Dno. Snažili se, aby se nádrže vůbec nenapustily nebo aby se aspoň přemístily vzácné květiny z jejich dna.

Přidali se i rybáři ve svém oborovém časopise, kde upozorňovali, že obrovská stavba není vybavená pouze plusy, a jinak nic. „Slušně žádáme, vezměte na zřetel nejen na to rozvážení zboží, ale také na to, že v té vodě jsou ryby, které též chtějí žít.“ Spor vodohospodářů a ekologů o Nové Mlýny se táhne dodnes. Hned v úvodu porevoluční doby si na této platformě potrénovala uspané občanské dovednosti skupina odpůrců v rámci akce Špunt a Dno. Snažili se, aby se nádrže vůbec nenapustily nebo aby se aspoň přemístily vzácné květiny z jejich dna.

Dobrovolníci pak sami vyrývali bledule nebo sněženky, aby je přesadili, potápěli se do bažiny Pansee pro oddenky leknínů. Za osm let, co to trvalo, takhle zachránili 130 tisíc rostlin. Přehradní nádrže se nepromítají jenom do života lidí, silně ovlivňují i zvířata a rostliny. Pod přehradou je voda v řece mnohem studenější, vlastně se mění v podhorský tok.

Původní druhy, kterým se líbilo v teple nebo promáčených nivách u břehů, nemohou v nových podmínkách žít. Třeba chrostík, který klade do vody – nad Vranovem žije pořád, ale v toku pod přehradou už nebydlí. Zadržení řeky Svratky v Brněnské přehradě zase podporuje masový rozvoj sinic, způsobený hromaděním živin z rozlehlého povodí v nádrži a v jejím sedimentu.

Počet příspěvků: 1, poslední 10.9.2019 03:58 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.