Obecně panuje představa, že nikdo nemůže nikoho nutit k uzavírání soukromoprávních smluv a že smlouva uzavřená pod nátlakem je neplatná. Ani stát k ničemu takovému nemůže nutit. V soukromoprávní sféře jsme svobodní – jak napsal 22. ledna ve svém článku „Právní apokalypsa nepřijde“ profesor Ivo Telec, jímž reagoval na článek Jana Januše „Ani právníci často nevědí, co je v určité situaci správné“ zveřejněný 8. ledna.
Stát nám může, ba musí v rámci veřejného práva určité věci nařizovat – třeba jaké máme platit daně a v jaké výši, jaká máme dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích a řadu dalších věcí, aby mohlo fungovat soužití milionů lidí na určitém omezeném prostoru.
Soukromá sféra
To je vztah mezi námi a státem, konkrétně mezi mnou a určitým úřadem, který je v určité věci kompetentní. Do toho však zasáhl technický rozvoj. Nemusím už nosit na finanční úřad daňové přiznání osobně, ani ho posílat na papíře prostřednictvím státní pošty. Mohu je poslat e-mailem. Zaplatit také nemusím složenkou na poště nebo osobně v pokladně úřadu, ale poslat platbu z banky převodem z účtu. A úřední listiny si mohu pohodlně vyzvedávat doma z datové schránky ve svém počítači.
Je praktické mít peníze na bankovním účtu, a nikoli doma. Ale nikdo nás nemůže nutit si bankovní účet založit a je naše svaté právo mít svoje peníze doma – jde o soukromou sféru a tam jsme svobodní. |
Je praktické mít peníze na bankovním účtu, a nikoli doma. Ale nikdo nás nemůže nutit si bankovní účet založit a je naše svaté právo mít svoje peníze doma – jde o soukromou sféru a tam jsme svobodní. Také je praktické používat počítače a komunikovat mezi sebou elektronicky a používat internet. Nicméně nikdo nás nemůže nutit, abychom se vzdali starých zvyků a navzdory technickému pokroku si dopisovali papírovými dopisy a posílali je tradiční poštou. Opravdu nemůže?
Podle zákona proti praní špinavých peněz nebo dle zákona o omezení plateb v hotovosti a zákona o správě daní jsme povinni od určité výše provádět platby bezhotovostně – musíme peníze převést bankovním převodem z účtu na účet. Abychom to však mohli udělat, musíme nejprve účet v bance mít.
Konec naší svobody
Banky u nás existují jako soukromé subjekty v hojném počtu. S některou z nich tedy musíme vstoupit v soukromoprávní smluvní vztah. Ten vypadá tak, že nám banka nabídne určité svoje smluvní podmínky – a ber, nebo nech být. Pokud se nám nelíbí, máme svobodu navštívit další banku, pak další a ještě jednu – až nakonec zjistíme, že podmínky jsou zhruba všude stejné.
Banka nabíízí svoje smluvní podmínky,.a pokud se nám nelíbí, máme svobodu navštívit další. Tím naše svoboda končí, protože pokud se jim nepřizpůsobím, nebudu si moci koupit hodně věcí, protože platit v hotovosti je od určité výše státem zakázané. |
Tím naše svoboda končí, protože pokud se bankovním podmínkám nepřizpůsobím, nebudu si moci koupit hodně věcí, o které stojím, protože platit v hotovosti je od určité výše státem zakázané. Smlouvu tedy podepíšu, a právo na mne bude pohlížet jako na člověka, který svobodně a vážně uzavřel smlouvu, a ta je platná, neboť jsem projevil jejím podpisem svoji svobodnou vůli, a měl jsem přitom jako smluvní strana občanským zákoníkem zaručenou autonomii této mojí svobodné vůle proti jejímu omezování státem.
Skutečně, stát nevstoupil mezi mne a banku, aby mou svobodnou vůli uzavřít s bankou smlouvu omezil. Požadavkem státu podle uvedených veřejnoprávních zákonů jsem však nepřímo nucen uzavřít soukromoprávní smlouvu za podmínek, které se mi nelíbí a na něž bych, nebýt k tomu státem donucen, nepřistoupil. Pak bych ovšem nemohl mít účet v bance a nemohl prodávat a kupovat, na což mám právo – ovšem jen do určité výše.
Striktní a vstřícné podmínky
Podobně je to s používáním elektronické komunikace. Každý soukromoprávní subjekt, který má podle zákona povinnost mít takzvanou datovou schránku, k tomu musí mít jednak počítač, jednak především připojení k internetu. Zřízení a provoz samotné datové schránky stát (zatím) nezpoplatňuje, nicméně bez počítače to nejde.
Podmínky připojení jsou vůči spotřebiteli striktní, vůči poskytovateli, který tyto podmínky formuluje, naopak velice vstřícné |
Tam problém nevzniká, protože naštěstí občanský zákoník obsahuje mnohá ustanovení o spotřebitelských smlouvách, které nemohou obchodní podmínky prodejců měnit, a proto si mohu počítač koupit, aniž bych byl vůči prodejci znevýhodněn. Jenomže hlavní je připojení k internetu.
Podmínky připojení jsou vůči spotřebiteli striktní, vůči poskytovateli, který tyto podmínky formuluje, naopak velice vstřícné. V podstatě za nic neodpovídá. Jistě, umožní mi přístup do mystického prostoru zvaného internet, můžu tam mít i něco jako adresu, na kterou mohu přijímat takzvanou elektronickou poštu a odesílat z ní svoje zprávy do tohoto prostoru, veden nadějí, že tam někde najdou adresáta.
Elektronická komunikace
Doporučuji každému si podrobně přečíst podmínky, za nichž svůj e-mail používá. Když se ale z tohoto vesmíru podobného prostoru vynoří ruka, která mi to, co považuji naivně za své osobní vlastnictví, někam odnese, pozmění a podobně, můžu si za to sám. Nebyl jsem obezřetný, nedodržel jsem například pravidla bezpečnosti elektronické komunikace. Ale která to jsou? A jak se mám bránit proti napadení? To mi nikdo obvykle neřekne předem, ale až poté, co se to stane. Mohli bychom to probírat hodně dlouho.
Listovní tajemství se vztahuje i na elektronickou komunikaci a jeho porušení je trestným činem, ale kolik pachatelů se podaří chytit a potrestat? Prvním problémem je, že postižený často ani neví, že jeho listovní tajemství bylo prolomeno. |
Listovní tajemství se samozřejmě vztahuje i na elektronickou komunikaci a jeho porušení je také trestným činem, ale kolik pachatelů se podaří chytit a potrestat? Prvním problémem je, že postižený často ani neví, že jeho listovní tajemství bylo prolomeno.A druhým, jak je pro odborníka snadné listovní tajemství u elektronické pošty prolomit. Představte si to u pošty tradiční – pachatel by musel nejprve dopis ukrást na poště nebo z poštovní schránky, nenápadně jej rozlepit a zalepit, aby to nebylo poznat. Zkuste to někdy. Je to dost těžké.
Možná jste si všimli případu, kdy se v médiích psalo, že policie uzavírala s jistou italskou firmou smlouvy o využití softwaru (zřejmě) této firmy k nabourávání se do elektronické komunikace – samozřejmě podezřelých, které měla policie právo takto sledovat. Nicméně tato firma prodávala i soukromým subjektům, které takové právo nemají. Prodávala tedy návod, jak prolomit listovní tajemství, což je trestný čin. A nic.
Představte si, že si založím firmu, která bude poskytovat služby spočívající v porušení listovního tajemství tradiční pošty. Tedy jak ukrást dopis na poště, jak rozlepovat a zase zalepovat obálky a jak dopis zase zdánlivě nepoškozený vrátit poště. Řekl bych, že by mi to neprošlo. Není to legrační?
Případ vlastní banky
Další věcí je vládou navrhovaný systém elektronické evidence tržeb. Nic proti tomu, že každý musí platit daně a že jejich placení by se mělo nějak kontrolovat, ale aby subjekty, na které tato úprava míří, mohly dostát své zákonné povinnosti, musejí uzavírat soukromoprávní smlouvy s poskytovateli služeb elektronické komunikace. A podobně je to s jakoukoli elektronizací, kterou stát soukromoprávním subjektům zákonem nařídí – například dosud se úspěšně brání lékaři. Je to v pořádku?
Pokud bych si založil banku, případně nějaký systém umožňující bez dalšího prostředníka elektronicky komunikovat se státem, nemusel bych s nikým dalším uzavírat smlouvu a bylo by vše v pořádku |
Zřejmě ano, protože, jak říká Listina v čl. 4 odst. 1, povinnosti lze občanům ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích. A zákon tady je. Problém vidím v tom, že v případech, které jsem uvedl, se mezi občana a stát vkládá jiný soukromý subjekt, bez jehož součinnosti nemohu splnit povinnost danou mi zákonem.
Samozřejmě, pokud bych si sám založil banku, případně nějaký systém umožňující bez dalšího prostředníka elektronicky komunikovat se státem, nemusel bych s nikým dalším uzavírat smlouvu a bylo by vše v pořádku. Takže je to jenom na mně a stát si myje ruce jako Pilát Pontský.